R&R - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

A další atentát. Válka v Chicagu se ani zdaleka nechýlí ke konci. Kdo dokáže všechno přežít? A kdo z ní vyjde jako vítěz a kdo jako poražený?                             Sinnel

Adriano pevně objímal Alessu a užíval si ticha temnoty, které je obklopovalo. Zatáhl za roh deky, do které byla Alessa zabalena a nechal ji klesnout do svého objetí. Na zadním sedadle svého Camara obvykle vozíval deku, jen tak pro jistotu. A i když na konec srpna nebylo zas tak chladno, déšť se dokázal dostat pod kůži.

„Byla jsem příšerná,“ řekla Alessa.

Adriano se neobtěžoval zeptat, co tím myslela. Alessa už mu řekla o konfrontaci, kterou měla se svou mámou a co bylo pak. Nic to nevyřešilo, jen jí to ještě víc ublížilo.

Alessa ztěžka zvedla ramena a tím se ještě silně přitiskla k Adrianově hrudníku. „Nevím, co se to se mnou děje.“

„Nic. Jsi zmatená.“

„Jsi zaujatý.“

Adriano se zasmál. „Možná, že ano, ale Lisso, máš právo být trochu naštvaná.“

„Proč nechtěl, abychom to věděli? Myslím Terrance.“

Adriano přemýšlel o dopise, který si konečně přečetl celý, a usoudil, že odpověď na otázku byla zjevná. „Musel chránit manželku a udržet dobré postavení rodiny. Jedna věc je mít goomah, ale něco úplně jiného je spát s manželkou svého syna, Alesso.“

„Zdání je všechno.“

„Pro spoustu mužů v mafii ano.“

„Zdání klame,“ zamumlala Alessa.

Adriano ji znovu objal. „Občas.“

„Někdy jsi to… udělal, myslím?“

„Udělal co?“ zeptal se.

„Vím, že jsme si nikdy nic neslíbili, takže tuším, že pro mě moc neznamená, pokud bys byl s ostatními dívkami.“

„Ne,“ řekl Adriano. „Nikdy. Ani jednou. Nemám na tebe oficiální nárok, ale pro mě jsi byla vždycky moje. Udělal jsem spoustu sraček, ale podvádění mezi ně nepatří.“

„Jsem pokrytec?“ zeptala se.

Aniž by se zeptal, znovu věděl naprosto přesně, o čem mluvila. „Kvůli Deanovi?“

„Ano.“

„Zatím nejste ani zasnoubení. Je to příslib něčeho, co by se mělo stát v budoucnu. Nesouhlasila jsi s tím. Nikdy s tím nebudeš souhlasit. Od samého začátku jsi říkala, že ho nechceš,“ odpověděl a doufal, že pro ni byla jeho slova víc než jasná.

„Stále se čeká, že se zasnoubíme.“ Alessa ze sebe ta slova vyplivla, jako by se jednalo o nadávku. „A od doby, co se to stalo, jsem byla několikrát s tebou.“

„Ukaž mi prsten a skončím to.“

Ozval se lehký Alessin smích. „Ach, to je to, co k tomu stačí?“

Adriano si odkašlal. „Možná svatební šaty, kněz a k tomu pistole přitisknutá k mé hlavě. Jsem tu až do samotného hořkého konce, krásko. Vždycky tu budu.“

„Sakra.“

„Nenechám tě jít, Lisso. Na Deana Artina seru.“

Alessa si povzdechla. „Díky za to, že jsi přišel.“

„Víš, že vždycky přijdu.“

„Chovala jsem se k tobě příšerně,“ zašeptala.

Adriano ji políbil na šíji. „Ve skutečně jsem šťastný, že místo toho, abys mě začala nenávidět, jsi mi nejdřív zavolala. Společně ty kecy rychle odstraníme z cesty. Kolem nás se toho odehrává víc než dost a nemusíme k tomu přilévat další šílenosti.“

Alessa přejela prsty ruky po listí jedné z nízko položené větve vrby. „Měl bys brzo jít. Nevím, kdy se Joel vrátí domů.“

„Ještě ne.“

Nevadilo mu riskovat.

„Ještě ne,“ zopakovala.

*******

„Co víme?“ zeptal se Riley.

Kolin stál vedle auta a byl v takovém klidu, který by mu všichni mafiáni v okolí mohli jen závidět. Pokud by vzal v úvahu, že byli jen blok od jedné z Rileyho restaurace, shodou okolností byl v téhle oblasti poměrně málo mafiánů.

„Víme, že restaurace je čistá a bez problémů,“ řekl Kolin.

„Na sto procent?“

Kolin přikývl. „Jakmile jsi řekl Joelovi, kde se s ním chceš sejít, chlapci z tohohle místa nespustili oči.“

Adriano ze sebe nemohl setřást divný pocit.

„Jakmile tvůj řidič uvidí, že je to ostudné setkání u konce, bude připravený vyzvednout tě přímo u dveří. Ale myslím si, že bude lepší, když vystoupíš a vejdeš dovnitř bez stráží a ne, že dorazíš v autě tak, jak oni předpokládají.“

„Ten nápad se mi taky líbí,“ řekl Adriano. „Kdo další se objevil.“

„Laurent a velká část jeho gangu,“ vysvětloval Kolin. „Vypadá to, že gang Rossi je zaměstnaný jinde, ať už dělají cokoli. Mám na nich své lidi.“

„A strana DeLuca?“ zeptal se Riley.

„Jen Theo. Ale nepokusil se vejít dovnitř. Artinové jsou uvnitř.“

Adriano se zamračil. „Tati, vždycky jsi mohl Theovi říct, že jsi nebyl zapojený do smrti jeho bratra.“

„Takhle je to lepší,“ řekl Riley a típl svůj kubánský doutník. „Navíc, mladý Theo je jen jen jedním mužem z gangu DeLuca.“

„V tuhle chvíli je jejich hlavou,“ připomněl Kolin Rileymu. „A Laurent?“

Riley přezíravě mávl rukou. „Až na to přijde čas, zvládneme ho. Pro teď pojďme na tuhle schůzku, ať to máme z krku.“
Adriano otevřel zadní dvířka auta. „Tak pojďme.“

Kolin se natáhl skrz otevřené okénko a zabránil Rileymu vystoupit. Adriano s vystoupením počkal, až jeho táta s capem dokončí hovor.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se tiše Kolin.

Riley se zasmál pod vousy. „Starý příteli, ptáš se mě, zda jsem nervózní?“

„Ne, ptám se, zda jsi v bezpečí, Riley.“

„Nikomu nevěř,“ zamumlal Riley. „Jsem v pohodě.“

Adriano neměl ani ponětí, o čem jeho táta s Kolinem mluvili, ale pomyslel si, že kdyby mu to chtěli říct, už by mu to řekli.

Kolin přikývl. „Dobře. Řekni slovo, Riley, a já ty sračky ukončím přesně tak, jak se má.“

Riley si ztěžka povzdechl. „Kulky u těchto lidí ten základní problém nevyřeší.“

„Myslím, že by dokázaly vyřešit celou tunu problémů, bossi. Koneckonců, všechno to pochází od Joela.“

„Chci, aby si to udělal sám, Koline. Možná to bude trvat o něco déle, ale Joel si vykope svůj vlastní hrob sám. Neboj, jsem si jistý, že během té cesty si zařídí, aby dostal pár kulek.“

Riley kývl na svého přítele, aby se od dvířek auta vzdálil. Když to Kolin udělal, Riley otevřel svá dvířka, a on i jeho syn na své straně vystoupil.

Adriano si upravil uzel na kravatě. Měl pocit, jako by se vlhkém venkovním vzduchu dusil. „Je horko.“

„Hmm,“ zamumlal Riley v souhlasu. „Na tohle je dnešek moc dobrým dnem. Neměj obavy, Adriano. Přestaň myslet na tyhle maličkosti.“

„Na co bych se tedy měl soustředit, tati?“

„Pomoci mi, aby si Joel namířil přímo pod své nohy, samozřejmě.“

Adriano se uchechtl.

Jo, to by měl vědět.

**********

Když Adriano sledoval Joela, jak jednou rukou pomáhá jedné sestře po druhé vystoupit z černého auta, pečlivě v sobě skrýval vztek. Nikdo neříkal o tom, že by tuhle schůzku byly pozvány Alessa nebo Abriella. Upřímně, neexistoval žádný důvod, proč by měly přijít.

Laurent Rossi se ze svého místa postavil. Jeho syn zůstal sedět. Když se vydali do restaurace, Tommas Rossi nevěnoval svému otci ani přicházejícím Trentinům žádnou pozornost. Když Laurent zdravil Joela a jeho sestry, Tommas ve skutečnosti stále mluvil se svým bratrancem Damianem.

Adriano si prohlídl muže, kteří hlídkovali před restaurací. Theo DeLuca byl mezi muži, kdy jedním okem sledoval okna a zároveň se věnoval něčemu, co vypadalo jako jakýsi hovor mezi muži jeho gangu.

Dean a Walter Artino tiše seděli v rohu a tvářili se zatraceně samolibě a naprosto nevzrušeně, navzdory tomu, že byli jen pár kroků od jejich stolu. Adriano předpokládal, že pokud stáli Artinovi po boku rodiny DeLuca, Theo nemusel být uvnitř. Byla škoda, že si Theo neuvědomoval to, že Walter a jeho zasraný syn se snažili ovládnout Thea úplně.

Když Joel přistoupil k jejich stolu, Adriano se svým otcem postavil.

Alessa a Abriella svého bratra následovaly.

„Podívej se na to,“ řekl Riley.

„Špinavá hra,“ zamumlal Adriano.

„Ano, ale chytrá. Jistě, nepřiznal jsem Joelovi dost kreditu. Díky tomu, že s sebou vzal své sestry, si je dost jistý, že na téhle schůzce zůstanou věci mezi všemi muži v klidu.“

„Možná je to to, co chce,“ řekl Adriano.

Riley se ušklíbl. „Tím jsem si jistý.“

Kolin se postavil přímo před Joela a tím mu zablokoval cestu k Rileymu. Kolin beze slova přistoupil k Joelovi a dřív, než si vzal mužovo sako a přehodil ho přes opěradlo židle, rychle Joela zkontroloval. Ukázal Rileymu, že Joel s sebou neměl žádnou zbraň.

Adriano celou tu dobu koutkem oka sledoval Alessu, hodnotil její vzhled a unavený pohled. Poté, co ji předchozí noc opustil, toho zjevně příliš nenaspala. V hrudi pocítil nečekanou bolest. To místo si promnul a doufal, že by to mohlo vypadat, jako by ho tam něco svědilo či tak nějak.

Adrianův pohled přerušil Rileyho hlas.

„Dokonce beze zbraně?“ zeptal se Riley Joela.

Joel se falešně usmál. „Ach, Riley, nevěřím, že dneska budu něco takového potřebovat.“

Rileyho výraz se ani na okamžik nezměnil. „Tím jsem si jistý. Sedni si, chlapče.“
Joelovi se v sobě podařilo najít dost gentlemanského chování a nejdřív podržel židle u stolu pro své sestry. Pak se sám usadil a za něj se postavil muž, ve kterém Adriano poznal jednoho z vymahačů Trentini.

Alessa skrz řasy klidně a tiše sledovala Adriana. Věděl, že před ostatními lidmi potřeboval své city k Alesse ovládat, takže svou pozornost zaměřil na někoho jiného, než byla ona.

Bolest v jeho hrudi se ještě zvýšila.

Kolin se postavil na své místo za Rileyho. Tiše a hrozivě tam stál.

Adriano, který seděl po otcově levici se, když Joel znovu mávl na plachou servírku, opřel ve své židli. „Jistě si můžeme dát drink?“ zeptal se Joel Rileyho.

Riley přikývl. „Samozřejmě, že na účet podniku.“

Joel vrhl po servírce okouzlující úsměv. „Whisky. Přesně na čtyři prsty.“

Dívka odběhla pryč. A Adriano ji z toho nemohl obviňovat. V téhle restauraci nebyli při setkání žádní normální hosté, nicméně pro případ, že by bylo potřeba, byli zaměstnanci požádáni, aby zůstali.

„Terrance vždycky říkal, že neexistuje nic, co nevyřešilo pár drinků a několik slov,“ řekl Joel, stále s falešným úsměvem.

Riley se usmál. „A zbraní, Joeli. Kdybys ho poslouchal o něco víc, možná bys slyšel i zbytek toho, co se snažil říct. Mezi normálními lidmi může být vše vyřešeno díky pár drinkům a několika slovům. U lidí, jako jsme my, může být všechno vyřešeno díky drinkům a slovům… nebo zbrani.“

Abriella si nepříliš jemně odfrkla. „Nebo manželstvím.“

Riley věnoval Abrielle klidný úsměv. „Nebo to. Slyšel jsem, má drahá, že jste zpátky v rezidenci Trentini.“

Joel se zadíval na Rileyho přimhouřenýma očima. „Jak -“

„Ano,“ odpověděla Abriella, která bez mrknutí oka svého bratra přerušila. „Ráda bych řekla, že je dobré být doma a všechno...“

„Ale neřekneš, protože jste pravděpodobně nedostaly na výběr,“ dokončil Riley za ni. Střelil pohledem směrem k Joelovi a pak se podíval zpátky na Abriellu. „Jak moc jsem blízko?“

Abriella se na něj uculila. „Trefa.“

„Obvykle mívám pravdu, Ello.“

Joel se zamračil. „Stačí. Riley, ona tady není kvůli nějakému tlachání.“

„Tak proč jsi ji sem dneska vzal?“ zeptal se Riley dost hlasitě, aby ho všichni slyšeli. „Protože vidíš, že já shledávám Abriellu zajímavou, když otevře ústa, aby promluvila. Má černý humor, který u žen jen obtížně najdeš, a nemluvě o tom, že je na ni skvělý pohled.“

Abriella se zasmála. „Díky.“

„Ach, ty sis ty komplimenty zasloužila, má drahá,“ odpověděl Riley. „Ale Joel tě sem zjevně přivedl s jinými záměry. Pokud očekává, že tu budeš sedět, mlčet a pěkně vypadat, pak mu u mě neuděláš moc dobrou službu.“

Od Joela se Riley znovu dočkal mlčenlivé odpovědi.

Riley ani nevypadal, že by nějakou odpověď čekal. „Což mě vede k tomu, že tu nejsi jako rozptýlení, ale možná pro jeho falešný pocit bezpečí. Je příšerné, pokud muž sám sobě a svému postavení nevěří, takže si k tomu, aby si u jiného muže zajistil bezpečí, vezme ne jednu, ale hned dvě ženy. Příšerná skutečnost.“

Joel se otevřeně zamračil. „Musíš -“

Ať už měl Joel v plánu říct cokoli, Riley nad jeho slovy mávl rukou. „Ach, Joeli, neobtěžuj se to popírat. Uvnitř i mimo téhle restauraci jsi jediným mužem, který se domnívá, že mafiáni jsou hloupí a dá se s nimi snadno manipulovat. Drž se té víry, můj chlapče, a přivede tě přímo do předčasného hrobu.“

„O tom velice pochybuji,“ zamumlal Joel.

„Jak jsem řekl: drž se toho, Joeli, a zbytek nás tu bude postávat a sledovat, jak ti někdo vykope dva metry hluboký hrob, ve kterém budeš v rakvi ležet ve věčném odpočinku.“

Adriano se málem zasmál, ale nějak se mu podařilo udržet se. Aniž by si to Joel uvědomil, dal Rileymu otevřenou možnost začít. A Adriano znal svého otce a věděl, že jako zatracený žralok bude Riley kousat dál a brát si své krvavé maso, zatímco se Joel bude usilovně snažit posbírat jednotlivé zbytky.

Tohle byla Rileyho hra. A on v ní byl velice dobrý.

Alessa těkala pohledem mezi Joelem a Rileym. Adriano mezi tím na krátký okamžik její pohled zachytil a podržel si ho. Pak se stejně rychle odvrátil.

„Dneska jsi hodně arogantní,“ řekl Joel.

Riley se zasmál. „Ne, Joeli. Já jsem arogantní každý den. Tohle právo jsem si zasloužil. Jedno dne možná budeš moci říkat to samé, ale rozhodně ne dnes.“

Adriano zůstával po boku svého otce tiše. Byl vděčný za to, že tohle bylo mezi Joelem a Rileym, a že nezachytili jejich horké pohledy. Dokonce i ostatní lidé, kteří byli shromáždění v místnosti, sledovali ty dvě hlavní postavy, které soupeřili o místo bosse. Nemohli si pomoci a museli na ně okouzleně zírat a pravděpodobně být zmatení.

Kdo by tohle mohl vyhrát.

Rileyho a Joelovo vzájemné zírání přerušila servírka, která s hlasitým cinknutím položila na stůl sklenici whisky. Tak rychle, jak se objevila, znovu zmizela vzadu.

„Stále je na pořadu dne zasnoubení mezi Alessou a Deanem?“ zeptal se Riley a vrhl pohledem směrem k Artinovým.

„Samozřejmě, že nakonec ano,“ odpověděl Joel. „Až bude správný čas. Proč by ne?“

Riley jedno obočí vysoko zvedl. „Z několika důvodů.“

Joel nevypadal, že by ho to příliš zaujalo. „Jako co, Riley?“

„No, za prvé proto, že manželství mezi rodinami obvykle posvěcují bossové a tady není žádný oficiální boss, který by to udělal, Joeli.“

„Jsem víc než schopný přijmout tohle rozhodnutí ohledně mých sester.“

„Alessa je mladá,“ řekl Adriano dřív, než se dokázal zastavit. Alessa trhla hlavou, krásné modré oči měla rozšířené šokem. „Plánuješ ji provdat dřív, než dokonce bude mít možnost dodělat vysokou, či cokoli jiného, Joeli.“

Měl se chovat lépe. Riley mu dal naprosto přesné pokyny. Adriano měl během setkání zůstat zticha a učit se.

Joel střelil pohledem po Adrianovi. „Byl bych rád, kdyby ses přestal starat o blaho mých sester, Conti.“

Riley pod stolem štípl Adriana do stehna tak silně, až mu způsobil modřinu. To přimělo Adriana zůstat zticha.

„Stejně tak, jako každý jiný muž z téhle rodiny, má právo vyslovit svůj názor, pokud má obavy o blaho někoho jiného,“ řekl Riley. Skoro jako by vyzýval Joela, aby to popřel. „A co se týče ujednání, které připravuješ mezi Alessou a Deanem, tak s tím je spojeno obrovské množství obav. Což mě, Joeli, přivádí k druhému bodu. Chystáš se provdat svou sestru hluboko pod její úroveň. To je nechutné.“

„Prosím, Conti? Trvám na omluvě,“ vyštěkl z rohu Walter.

Joel zvednutím ruky muže umlčel. „Který z nich je pro tebe příliš nízko, Riley? Dean nebo jeho otec?“

Riley se zasmál. „Oba, můj chlapče.“
„Možná, že by jim manželství mohlo poskytnout šanci.“

Bože.

Joel byl ještě hloupější, než si Adriano myslel.

„Uvědomuje si mladý Theo De Luca, jaké máš s tím manželstvím úmysly?“ zeptal se Riley tiše. „Uvědomuje si, že muži pod ním se hýbou kvůli příslibu zásnub? Nebo využíváš smutku, který cítí díky odchodu svého bratra, abys pomohl Artinovým posunout se výš?“

Restaurací se ozvalo tiché mumlání mužů.

Škoda, že Theo byl venku.

Adriano si byl jistý, že toho muže by to mohlo zajímat.

Joel se zamračil. „Ty -“

„Joeli, ach můj bože,“ řekl Riley s povzdechem. „Ani zdaleka nejsi připravený na roli, kterou si ode mě snažíš vzít. A teď, když jsi poblíž muže, jako jsem já, ušetři si svůj bezzubý pokus, abys mě označil jako nešikovného a neschopného. Je to zcela zbytečné. Ušetři si tu námahu a ustup dřív, než tě donutím silou, a zachraň si před svými muži ten zbytek tváře, který ti ještě zůstal. Jestli máš v téhle hře v sobě byť jen sebemenší špetku úcty ke své rodině a svým lidem, přijmeš mou radu dřív, než tě zbavím i té poslední špetky důstojnosti, která ti zůstala. Dal jsem ti možnost předvést svou show, vystřelit na auto mého syna a udělat se v očích ostatních rodin hezkým, ale s těmi nesmysly teď končím, Joeli.“

Riley mávl zápěstím směrem k Joelovi a dodal: „Dal jsem ti všechny možnosti k tomu, abys mi snadno a čestně ustoupil. Nemůžu si pomoci, ale zajímalo by mě, zda jsi někdy pochopil, že podstoupit mi to místo by se z tvé strany rozhodně nestalo projevem slabosti. Místo toho jsi provedl neuvěřitelně chytrý tah. Nabídl jsem ti svou ruku a místo v téhle rodině, dokonce, i když Terrance – tvůj otec – leží mrtvý v zemi. Dal jsem ti mnohem víc, než by ti mohl dát jakýkoli jiný muž v téhle rodině. Dal jsem ti důvěru. Po dnešku si nejsem jistý, zda ti budu ochotný nabídnout to samé znovu.“

V místnosti panovalo ticho. Žádný z lidí nevydal ani zatracený zvuk, ani se nepohnul.

Adriano by přísahal, že slyšel, jak Joel zaskřípal zuby.

Alessa se klidně nadechla a ze strany si prohlížela svého bratra. Vypadalo to, že i Abriella teď Joela sledovala s o něco větším zájmem. Možná byla stejně tak, jako všichni ostatní, zvědavá na jeho reakci na Rileyho prohlášení.

Riley už nedal Joelovi možnost nic říct. Rychle se postavil, na stůl hodil na vyrovnání účtu tři sto dolarové bankovky a uhladil si své sako.

„Skončeno, Joeli,“ zamumlal Riley klidně.

Adrianův otec v průběhu celého hovoru ani jednou nezvedl hlas. Ani jednou Joela fyzicky neohrožoval, ani nevyužil své muže, které si přivedl s sebou, aby ho vyděsili. Riley nic z toho nepotřeboval. I když Adriano nesnášel myšlenku na to, že jeho otec využil Miinu smrt jen jako záminku pro to, aby si mohl vylepšit svou pozici v mafii, nemohl si pomoci a musel si přiznat, že tu skutečnost věděl.

Riley by byl zatraceně dobrý boss.

Kdyby to ostatní přítomní muži neviděli, museli by být zasranými hlupáky.

Riley se naklonil přes stůl a ukazováčkem zaklepal do dřeva. „A dřív, než si začneš s kecy ohledně toho, jak jsou tihle muži věrní tobě a jen tobě, Joeli, tak mi dovol, abych opravil to, co jsi hodně špatně pochopil a co mylně předpokládáš. V téhle místnosti neexistuje jediný člověk, který by se na tebe nedíval a nepřemýšlel, čím ho odměníš. Nedívají se na tebe proto, že ti věří, že je dokážeš řádně vést. Vzhlíží k tobě, protože jsi pro ně dost slabý, aby tebou mohli manipulovat přesně tak, jak uznají za vhodné.

A ať už to muži přiznají, či nikoliv, jsou si vědomi toho, za čím se pak budou honit,“ pokračoval Riley. Výraz obličeje měl naprosto nečitelný. „Budou se spolu s tebou hnát přímo do zatracené králičí nory, můj chlapče. Zmanipulují tě, aby se dostali dál, a potom už nezbude nic, než jen prázdná skořápka, kterou přetvořili a využili pro své účely – zůstane jim pouze beznadějný, nekompetentní boss, který nezvládne udržet svou vlastní zbraň nebo sám vystřelit. Co s tebou pak udělají, Joeli? Jen mi to řekni.“

Joel se ze své židle vztyčil tak rychle, až s rachotem spadla na zem. Jako obvykle, když mu někdo řekl něco, co se mu nelíbilo, Joela ovládl jeho hněv. Zatínal pěsti podél boků, celé tělo se mu třáslo.

Adriano už tohle u Joela viděl, až příliš mnohokrát. Nepřekvapovalo ho to.

Joel si vykope svůj vlastní hrob sám.

„Opatrně, Joeli,“ varoval ho Riley tiše. „Předvádíš svou neschopnost. Jestli se ti nedaří zvládnout drobnou schůzku s mužem, který na tebe ani jedinkrát nezvýšil hlas, jak si myslíš, že zvládneš schůzku Komise, kde bys seděl proti mužům jako je Dante Marcello nebo Maximo Sorrento? Myslíš, že by ti některý z těch bossů jednoduše ucouvl z cesty jen pro to, že bys zadupal nohama a vyžadoval to?“

Riley vyštěkl smíchy. „Znovu se zamysli. Chlapče, skončil bys v mělkém hrobě ještě dřív, než by sis uvědomil, že jsi mrtvý. Muži jako oni nemají pochopení pro to, aby se do obchodů pletly malé děti. A to je přesně to, čím jsi.“

Při tom musel svého otce obdivovat i Adriano. Riley Conti právě vyšel z boje o místo bosse vítězně. Joelovi sebral všechnu pýchu a respekt a nepotřeboval k tomu nic víc, než jen pouhá slova.

„Čůráku,“ zasyčel Joel s rudou tváří.

„Au.“ Riley střelil po Joelovi zlomyslným úsměvem. „Zkus to znovu, Joeli. Tohle není nic, co už bych neslyšel dřív.“

Joel se ušklíbl. „Něco jiného? Co třeba říct trochu pravdy i z tvé strany? Myslím, že Tvoje představení téhle místnosti není nic víc, než jen slova, Riley. Jak příšerné a strašné pro tebe muselo být přijít o svou ženu – i když ses velice rychle přes to přenes dál, že?“

Riley zaťal čelist. „Joeli, tohle téma nechceš otvírat.“

„Myslím, že bych měl. Někdo by měl,“ vyplivl Joel. „Vypadá to, že o mých dohodách a spojencích máš spoustu informací, takže proč si nepromluvit o tom, co já vím o tobě, Riley? Slyšel jsem, že jsi na mladé. Jmenuje se Courtney, že?“

Adrianovi ztuhla páteř. Jako by mu někdo strčil zezadu do košile ocelovou tyč. Přesto zaťal zuby a zůstal klidný. Oči všech přítomných se otočily na jeho otce.

Riley netečně pokrčil rameny. „Myslíš, že jsem tu tím jediným, kdo tu má kus zadku? Znovu se zamysli. Mohl bych se tě zeptat na Chloe a jejího otce, ale jsem si jistý, že Ronnie je přesně takový, jako všichni ostatní. Nepochybuji, že s tebou ohledně své dcery obchoduje a doufá, že se tak dostane výš. Jakmile to splníš, oba se stáhnou.“

„Jsem si jistý, že by tvoje žena ráda věděla, že byla jen další coura, která dostala jen o trochu víc, než ostatní,“ řekl Joel s úšklebkem. „Dostala tvoje příjmení, porodila ti pár dětí a celou dobu byla podváděna.“

Adriano se pomalu zvedl. Byla tu spousta sraček, které musel poslouchat a skousnout, ale rozhodně nedokázal skousnout pomluvy své své mámy. Ignoroval Alessin svraštělý obličej. Pravděpodobně věděla, jak moc se ho slova jejího bratra dotkla.

Zatímco Joel možná vešel do restaurace neozbrojen, Adriano rozhodně ne. A Adriano chtěl, aby to ten člověk i věděl.

„Řekni to ještě jednou,“ řekl Adriano chladně a ukázal mu zbraň, kterou měl u pasu. „No tak, udělej to.“

Riley poplácal svého syna po rameni. „Neobtěžuj se. Joel prostě jen jednoduše dokazuje můj názor, synu.“

Adriano zatínal zuby tak pevně, až ho bolely čelisti. „Když to říkáš.“

„Ano, Adriano.“ Riley pak na okamžik otočil svou pozornost zpátky k Joelovi a mávnutím ruky muže umlčel. „Užij si svůj drink a dřív, než odejdete, objednej svým sestrám něco k jídlu. Kvůli této schůzce byla restaurace na dnešní den zavřena, ale je bezpředmětné ztrácet další čas. Nicméně já a mí muži půjdeme. Dobře zvaž má slova, Joeli.“

Joel se díval na Rileyho skrz přimhouřené oči. „Doufáš v příliš mnoho.“

Riley se znovu chladně usmál. „Naděje jsou určeny pro muže, kteří mají o čem snít. Nepochybuji o tom, že všechny mé sny se ve správný okamžik stanou realitou. Hodně štěstí, Joeli. Po dnešku ho budeš jistě potřebovat.“

Dřív než bez dalšího slova opustili stůl, Kolin se natáhl po Rileyho saku. Adriano následoval svého otce a capo a jeho kroky pomalu následovalo několik dalších mužů Conti, kteří se postavili z několika míst u různých stolů.

Přesně tak, jak bylo slíbeno, hned po Rileyho odchodu stálo vedle chodníku zaparkované černé auto. Když se otevřely dveře u spolujezdce, aby mohl Riley nastoupit, Adriano zaslechl z vnitřku restaurace smích. Přes rameno se otočil a ztuhl. Byl to jen zlomek vteřiny. Dost na to, aby mu ztuhla krev v žilách.

Záblesk černého kovu a cvaknutí pojistky – to bylo všechno, co Adriano potřeboval vědět… Laurent Rossi zvedl zbraň, skrz dav mužů zamířil a zacílil přímo na Rileyho. Nevypadalo to, že by si někdo všiml, co se dělo. Možná, že si všichni mysleli, že se jednalo jen o dalšího člena rodiny Conti, který se stejně jako ostatní vydal ven z restaurace.

 Koho by to zajímalo?

Adriano uslyšel svůj křik, ale i jemu samotnému přišel vzdálený. „Zbraň!“

Lidé se začali rychle pohybovat.

Adriano se vrhl ke svému tátovi, ale ani zdaleka nebyl dost rychlý. A v cestě stálo až příliš mnoho mužů, kteří se buď snažili někomu pomoci, nebo naopak zmizet z dosahu pistole. V hlavni se zářivě zablýsklo a pak se ozvalo tiché pop. Když se Adriano natáhl po své vlastní zbrani a obrátil ji proti Laurentovi, v levém bicepsu pocítil sežehnutí bolesti.

Jeho vlastní zbraň vystřelila. V Adrianově ruce zas a znovu vyštěkla a kopla ho zpětným rázem. Když jeho kulky prolítly skleněnými výplněmi oken restaurace, ozvalo se tříštění skla. Na rozdíl od Laurenta Adriano neměl na hlavni nasazený tlumič. Rány se rozléhaly tichou ulicí a řvaly mu přímo v uších. Na druhou stranu ty výkřiky možná vůbec nepatřily hluku výstřelů ze zbraně.

Adriano na krátký okamžik spustil prst ze spouště.

Pane bože.

Alessa.

Byla v té zatracené restauraci a on na ni střílel.

Adriano odhodil svou zbraň stranou a skrz houf mužů, kteří chránili jeho tátu, se protlačil k černému autu.

„Tati!“ vykřikl.

„Pohyb, pohyb – jedeme!“ někdo vyštěkl.

Další výstřely.

Adriano si nebyl jistý, ze které strany pocházely. Ani zasraně netušil, zda zasáhly svůj cíl.

Někdo do něj tvrdě strčil, čímž ho poslal otevřenými dveřmi přímo do auta na jeho zadní sedadlo.

Když se Adriano natáhl po svém otci, v ruce ucítil něco mokrého a teplého. Adrianovy ruce byly zbarveny morbidní červení.

Krev.

Ale komu patřila?

Adriano na Rileym hledal jakékoli známky krve či poranění, které by vyžadovalo pozornost. „Odkud to je?“

Riley neodpovídal.

„Sakra,“ zavřel Riley a když s sebou trhl, jeho rysy zkřivila bolest. „Koline...“

Dveře auta se zabouchly a vozidlo vyrazilo dopředu. Až příliš rychle projeli se zaskřípěním kolostrou zatáčkou a Adriano při tom pohybu tvrdě zapadl do sedadla.

„Koline!“ zakřičel Riley znovu.

„Jo, bossi,“ řekl Kolin zepředu z místa spolujezdce.

Adriano to cítil.

Rezavé a kyselé.

Opojné a husté.

Čerstvé a mokré.

Krev.