MC - 6. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Colt zabočil do další chodby. Aspoň si myslel, že v ní ještě nebyl. I po třech týdnech jeho pobytu v hradu vypadaly všechny stejně. Kamenné stěny, stoly, obrazy a občas lidé nebo draci, kteří šli stejnou cestou, se mu míhaly před očima.

Poháněla ho nuda a nutila ho prozkoumat okolí. Rodiče mu slíbili, že ho za dva měsíce vyzvednou. Tak dlouho jim bude trvat, než doletí k Dragaitu. Jeho otec trochu zbledl, když mu Colt vyprávěl, kde se zřítil, ale poté co jim řekl, že mu bezprostřední nebezpečí nehrozí, se rozhodli, že svou současnou misi ukončí co nejrychleji a poté pro něj přiletí.

Jeho dny probíhaly podle stejného vzoru: Jíst se Zeirem, flirtovat se Zeirem, lekce létání se Zeirem a poté měl Colt volné odpoledne až do večeře, opět se Zeirem. Někdy obědval ve svém pokoji, podle toho, jak moc špatně mu bylo po tréninku. Začínal mít nad křídly větší kontrolu a i přes svůj strach z létání se mu podařilo udělat pár okruhů nad zámkem, aniž by ztratil svou dračí podobu. Jeho drak stále trval na tom, že Zeir je jeho druh, a i když Coltův pohled sjel po proměně po Zeirově nahé postavě, nikdo to nekomentoval.

Coltova touha po Zeirovi rostla každým dnem, a jestli si nedá pozor, bude mít důvod, proč neodcházet. Vzpomínka na všechna ta místa, která ještě nenavštívil, ztrácela na důležitosti.

Portréty v této části zámku byly světlejší než ostatní, možná byly novější. Colt se u dvou obrazů zastavil. Na jednom seděl Zeir na svém trůnu; přes ten druhý byla přehozená černá látka, jakoby ta osoba zemřela. Malíř zachytil Zeirovu královskou krásu, ale Coltův pohled se stále stáčel k tomu zakrytému. Množství osobních informací, které o Zeirovi nasbíral, bylo sporé. Jeho lidé se s mimozemšťanem o svém králi bavit nechtěli. Drakodlaci svého krále chránili.

Colt se znovu obrátil k přikrytému obrazu. Že by ta osoba na portrétu zemřela? Kdo byl tak důležitý, že visel hned vedle obrazu Zeira?

„Druh našeho krále,“ ozval se za ním jemný hlas.

Colt se otočil a zůstal stát tváří v tvář malé ženě s černými vlasy a velkou jizvou na obličeji. „Promiň, jestli jsem tě vylekala.“ Její dravčí úsměv Colta nepřesvědčil.

„Ehm, to je v pořádku.“ O krok od ní odstoupil. „Král má druha?“

Ne! Výkřik jeho vnitřního draka mu proťal srdce. Tělem se mu šířila bolest, peklo proměnilo jeho naděje a sny v popel. Myslel si, že druh krále je pryč.

„Ne, ale jednoho měl.“ Výraz děvčete posmutněl. „On umřel, proto je jeho obraz zakrytý.“ Ukázala na obraz s černou látkou.

Ach, ne. Colt sebou cukl a snažil se svou úlevu skrýt. „Ehm, jak se jmenoval?“

Na jejím čele se objevila vráska. „Omlouvám se, ale už je to velmi dávno.“ Pokrčila rameny. „Musím zpátky do práce. Ahoj.“

Zmizela v chodbě dřív, než se jí mohl Colt zeptat na jméno. Zaťal prsty a bojoval s nutkáním strhnout černou látku z obrazu. Kdyby to nebylo nezdvořilé, udělal by to hned. Jen jeho respekt mu zabránil v tom, aby černou látku nestáhl a nepodíval se, jak králův druh vypadal. Chtěl, aby mu někdo řekl pravdu.

Náš druh! Jeho drakovi se nelíbila myšlenka na Zeira, patřícího někomu jinému. Bohužel Zeir nevykazoval žádné známky toho, že by také cítil nějaké pouto mezi nimi. Okamžiky, kdy ho Zeir pozoroval při jídle, nepočítal. Krátký pohled na velké hodiny na zdi přiměly Colta, aby si pospíšil do jídelny. Jeho průzkum trval déle, než očekával.

Když se přiblížil k Zeirovi, Colt málem pod tíhou králova kouzla explodoval. Klesl na své místo vedle Zeira a bojoval s rozpaky. Colt se nedokázal ubránit králově přitažlivosti ani po nespočet společných jídel. I přes tvrzení svého psycho-vnitřního draka Colt nevěřil, že by měl mocnému králi s jeho obrovským královstvím co nabídnout.

„Jak se ti daří dnes odpoledne?“, zeptal se Zeir, když si Colt sedl.

„Hm, dobře. Dnes jsem si prohlížel severní část hradu.“ Sluha před něj položil talíř se steakem a těstovinami. Rychle napíchl kousek masa, zatímco přemýšlel, jak se zeptat. Bylo by nezdvořilé se vyptávat, co se stalo se Zeirovým druhem?

„Začínáš se nudit?“, zeptal se král. „Mohl bych někoho pověřit, aby tě provedl hradem a celým královstvím.“

Colt se rozesmál. „Děkuji za nabídku, ale není třeba. Zdržím se tu jen pár týdnů.“

Coltovi bolelo srdce při pomyšlení, že by měl Dragait opustit. Cítil se tu vítaný. Drakodlaci se nijak nelišili od jiných kultur. Někteří byli dobří, někteří špatní a většina byla neutrální. Ale po králi se mu bude stýskat.

„Mohl bys tu zůstat déle, pokud bys chtěl,“ řekl Zeir svým obvyklým jemným hlasem.

Colt by mohl sedět a poslouchat ho celý den a bylo by mu jedno, o čem by diskutovali. Snažil se na sobě nedat znát, jakou radost mu králova nabídka udělala. „Děkuji, ale musím se vrátit, už jen proto, abych uvedl na pravou míru, co o mě kdo napovídal.“

Colt ignoroval zklamaný povzdech svého vnitřního draka. Bestie nevěděla, co je pro ni dobré. Nemohl strávit zbytek svého života tím, že by se tu toulal po obrovském hradě a tajně toužil po králi. No, to by mohl, aby nebyl by to dobrý nápad.

„Jak chceš.“ Zeir se otočil a oslovil osobu po své levici. Colt bojoval se svými vnitřními démony, jestli udělal správné rozhodnutí. Aby si potvrdil své podezření, tak by se mohl na toho mrtvého králova druha zeptat Villera. Zeirův pobočník sice Coltovi nedůvěřoval, ale na otázky odpovídal velmi zdvořile.

Když se Zeir odvrátil od osoby, se kterou mluvil, Colt ještě stále zíral na svůj plný talíř. „Je s tvým jídlem něco v nepořádku?“

„Ehm, ne. Myslím, že nejsem hladový.“

Zeirův výraz tváře změkl. „Pokud bys měl nějaké problémy, můžeš si se mnou o nich promluvit.“

Colt zrudl. Byly i jiné věci, které by mohl s králem dělat. Nenápadně vrhl obdivný pohled na Zeirovu ladnou linii krku. Začaly se mu sbíhat sliny v puse, a když stiskl rty, zjistil, že se mu prodloužily špičáky.

Kousnout. Druh!

„Musím jít,“ zamumlal Colt. Vyskočil a vyběhl z jídelního sálu. Jestli bude s tou svou fixací na krále pokračovat, skončí ve vězení. Kdyby byli opravdu druhové, tak už by Zeir něco řekl, místo toho, aby stále měnil téma.

„Hej, Colte, děje se něco?“ Viller Colta odchytil zrovna, když chtěl vyběhnout ven.

Zeir mu řekl, že musí zůstat v hradě, jinak že ho musí vždycky někdo doprovázet. Jednak kvůli Coltově bezpečnosti, a jednak kvůli podezíravosti ostatní obyvatel. Nemělo smysl provokovat tím, že by si mysleli, že se cizinec může po paláci pohybovat úplně volně.

„Ne, nic se neděje. Jen potřebuji trochu čerstvého vzduchu. Nemáš čas jít se mnou?“

Viller by měl stačit, aby se nikdo neptal, proč se tu Colt poflakuje sám.

Viller se rozhlédl, jakoby chtěl vyhodnotit míru nebezpečí. „Neobtěžoval tě někdo?“

Colt se usmál, nebo aspoň se o to pokusil, ale z Villerova nejistého pohledu usoudil, že nebyl dostatečně přesvědčivý. „Ne. Každý tu je skvělý. Jen potřebuji na vzduch.“

„V pořádku. Jestli si jsi jistý. Kdyby ti někdo dělal potíže, tak můžeš přijít za mnou.“

„To mi Zeir taky říkal.“ Colt se zasmál. „Oba jste dost ochranitelští, ale doteď jsem byl zvědavý nejvíc já.“

„Dobře. Rád tě doprovodím ven.“ Viller si na prsou narovnal meč, jakoby si chtěl zkontrolovat zbraně, než vyrazí.

„Jsi opravdu ozbrojen?“ Colt nevěděl, co ho to popadlo, ale nemohl si pomoct. Bavilo ho přísného vojáka popichovat.

„No, ano. Pokud bych nebyl, tak bychom se museli spoléhat na to, že odletíš v dračí podobě pomocí toho, co normálně s těmi křídly provádíš.“ Viller otevřel dveře a pokynul Coltovi, aby prošel s posměšnou úklonou.

„Důležité je, že už lítám,“ prohlásil Colt a prošel dveřmi.

Villerův smích zahřál Colta na prsou. Už to bylo příliš dlouho, kdy si naposledy s někým přátelsky pokecal. Příliš často si musel dávat pozor na svá slova, aby nepopudil své nepřátele. Brzy se naučil, že dobře zvolená slova mohla zasáhnout hlouběji než jakýkoliv meč.

Pár mlčky obešel celý hrad. Colt zvedl hlavu a užíval si svěžího vánku, který mu cuchal vlasy. Tohle potřeboval. Aspoň na chvíli potřeboval z hradu a z dohledu všech těch očí uniknout. I když byl hrad veliký, po dětství a dospívání stráveném v malých lodích ho to někdy táhlo ven.

„Draci mají obvykle potíže s uzavřenými prostorami, jako jsou kovové lodě, cestující vesmírem,“ řekl Viller, jakoby mohl Coltovi číst myšlenky.

„Ještě nikdy mi to nevadilo. Možná, protože jsem předtím drakem nebyl.“ Jak by se mohl vrátit zpátky na loď, když jeho srdce chtělo zůstat tady a volně létat?

Na rozdíl od Coltova dupání byly Villerovy kroky tiché.

„Možná, že to byl důvod, proč ses nikdy neproměnil. Tvůj drak věděl, že tam není pro něj dost místa. Mladí drakodlaci se proměňují při nějakém emocionálním vypětí, nebo když cítí nebezpečí. Nejsi jediný, kdo měl problém se svým drakem. Jeden z našich králů se proměnil teprve nedávno.“

„Opravdu?“

Viller přikývl.

„Proč se proměnil?“

Viller pohlédl na deštný prales, jakoby ta zeleň znala na Coltovu otázku odpověď. „Nejsem si jistý detaily, ale myslím, že jeho druh byl v nebezpečí a jeho drak se prodral dopředu, aby ho zachránil.“

Druh. Ozvalo se Coltovi v mysli.

„Villere?“

„Ano?“

Tvrdý pohled vojáka se vrátil a Colt málem ztratil odvahu. „Co se stalo s druhem krále Zeira?“

Viller stiskl Coltovi rameno. „Jestli máš otázky, zeptej se krále. Já drby neroznáším.“

„To není žádný drb, když mi řekneš, co se mu přihodilo,“ protestoval Colt.

„Ach, opravdu? Nějaké jiné otázky?“

Colt zasténal. „Možná. Pár.“

Villerův měkký smích ho neuklidnil. Colt se zamračil.

„Je mi líto, ale já se do toho vměšovat nemíním.“ Viller rozhodil rukama, jakoby chtěl odvrátit útok.

„Uf, no.“ Colt se na Villera ušklíbl. „Jak dlouho jsi velitelem královy stráže?“

Viller udělal pár kroků. „Od té doby, co jsem dosáhl dospělosti, jsem se stal členem královské stráže, tak jako přede mnou můj otec. Má rodina stráží královskou rodinu už přes tisíc let.“

„Působivé. Proč vůbec potřebuje stráž? Toto místo není zrovna plné nepřátel.“ Colt mávl rukou a tímto gestem obsáhl celou okolní krajinu, kde nebylo vidět ani živáčka.

„To, že tu momentálně žádní nepřátelé nejsou, neznamená, že neexistují,“ zanadával Viller. „Nepovažujeme náš mír za samozřejmost. Jakmile se člověk cítí moc sebevědomě, někdo mu vrazí nůž do zad. Musíme být ostražití, aby se mohl král Zeir soustředit na vedení království.“

„To dává smysl.“ Úcta ve Villerově hlase mluvila za všechno.

„Myslím, že Jeho Veličenstvo stráví odpoledne ve své pracovně. To by mohlo být dobré místo k položení všech otázek, které by tě mohly zajímat.“

„Dobrý nápad.“ Colt přikývl. Nyní už jen zbývalo zjistit, kam se poděla jeho odvaha. Od té doby, co se postavil kapitánovi Jaelovi, tak se někam ztratila. Možná se schovávala v jeho botách?

Dokončili obchůzku kolem hradu. Po celou dobu zkoumal Viller každý kámen a každý kout prohledával, jestli tam nejsou skrytí nepřátelé. Naštěstí se žádný podezřelý atentátník neukázal.

Poté, co se s Villerem rozloučil, vyrazil Colt za Zeirem. Před jeho kanceláří stál jediný strážný, ale spíš kvůli svému vzhledu, než kvůli bezpečnosti. Colt pochyboval, že by měl Zeir mezi svými lidmi nepřátele. Všude kolem sebe viděl jen zbožňující pohledy, ale na druhou stranu byli lidé notoricky hloupí a často nevěděli, co je pro ně dobré. Touha po moci často vedla ke špatným rozhodnutím.

Colt strážného pozdravil a zaťukal na těžké dřevěné dveře. Zatímco čekal na odpověď, obdivoval komplikované dřevořezby draků na dveřích.

„Dále,“ ozval se hluboký Zeirův hlas.

Colt otočil kliku a otevřel dveře, aby se obrátil na jediného člověka, který mu mohl jeho otázky zodpovědět. Jeho vnitřní drak při pohledu na muže, kterého si zvolil za druha, štěstím povyrostl. Zavřel za sebou.

Zeir vzhlédl a usmál se. „Zdravím tě, Colte. Jak se ti daří?“

„Dobře. Jen jsem se chtěl na něco zeptat.“

„Jen do toho.“

Zeir odložil pero a věnoval Coltovi svou plnou pozornost. Bylo to docela děsivé.

„Při svých toulkách hradem jsem narazil na jeden obraz a chtěl bych o něm vědět víc.“

„Opravdu?“, Zeir zvedl obočí.

„Ano.“ Colt přeletěl očima po pokoji ve snaze najít něco, na co by se mohl soustředit. Jeho pohled putoval po řadě polic s knížkami, pár váz na umělecky vyřezávaných stolcích a řadě pohodlných křesel naproti Zeirovu psacímu stolu.

„Pojď, sedni si.“ Zeir rukou pokynul ke křeslům, které Colt obdivoval.

Colt nedokázal přesvědčit své hloupé nervy, že se nemají čeho bát. Zeir s ním zatím nikdy trpělivost neztratil. Určitě nezdivočí a nevytrhne Coltovi hrdlo jen proto, že položil pár otázek. Když se posadil, tak ho křeslo pohltilo, ale pomohlo to k tomu, aby s tím ošíváním trochu přestal.

Když Colt několik minut nepromluvil, ujal se Zeir slova. „Co jsi chtěl o tom obraze vědět?“

„Co se stalo s tvým druhem?“

Zeir přerovnal na stole před sebou pár papírů. Dalších pár minut strávil tím, že je zcela zbytečně narovnával do sloupku a vyhýbal se přitom Coltovu pohledu.

Poté, co ho Colt chvíli pozoroval, to nevydržel a řekl: „Mohl bys jednoduše říct, že o tom nechceš mluvit.“

Zeir si povzdechl. „Stalo se to už před mnoha lety.“

Zoufalý tón králova hlasu píchl Colta u srdce. Nedokázal si představit truchlit po někom takovou dobu a nedokázat se na jeho obraz ani podívat.

Zeir se poškrábal na čele. „Co víš o dračích druzích?“

Colt se pod pronikavým pohledem Zeira ošil. Chvíli přemýšlel, co všechno věděl. „Moc toho o drakodlacích nevím. Když jsem se na ně otce ptal, tak byl vždycky smutný. Vím, že on a má matka jsou spolu spojeni, protože na zádech mé matky je obraz otcova draka. Také vím, že draci se párují na celý život, a když jeden z partnerů zemřel, tak ten druhý obvykle také. Ale tobě se to očividně nestalo.“ Colt se začervenal. „Promiň, nechtěl jsem, aby to vyznělo jako obvinění.“

„A tvůj otec je označen?“ Intenzita Zeirova pohledu přiměla Colta se od krále odtáhnout.

„Ne. Jelikož má matka není drak, tak není dračí tetování vzájemné.“ Colt vzpomínal, co mu otec všechno prozradil.

Zeir přikývl, jakoby Coltova výpověď dávala nějaký smysl. „No, jestli je tvá matka označena, pak jsou opravdoví druhové.“

„Ano.“ Colt neměl otázky, týkající se jeho rodiny. Zajímalo ho Zeirovo pouto.

„Takže, na co ses chtěl zeptat? Nevysvětlil ti to tvůj otec, když jsi byl mladý?“

Teď, když stál před Zeirem, tak si Colt uvědomil, jak jsou jeho otázky dotěrné. „Víš, co? To je jedno. Nemusím to vědět.“ Jeho vnitřní drak zavrčel. Očividně chtěla jeho druhá polovička vědět všechny detaily.

„Když drakodlaci ztratí svého druha, tak obvykle zemřou. Tohle jsi chtěl vědět?“ Zeirův tón se vyostřil.

„Ale ty jsi nezemřel.“

„Ne. Později jsem se dozvěděl, že jsme nebyli opravdoví druhové, jak jsem si myslel.“

Colt nakrčil čelo. „Copak jsi to nevěděl, když se neobjevila ta značka?“ Colt toho věděl o párování málo, ale tento bod byl zcela jasný.

Zeir položil ruce před sebe a sevřel je v pěst, až mu zbělaly klouby. „Chtěl jsem počkat až do svatby, protože jsem věděl, že patříme k sobě.“ Jeho ústa se zakřivila v útrpném úsměvu. „Jak se ukázalo, tak jsem si jen něco namlouval.“

Colt bojoval sám se sebou, aby nevyskočil a neběžel k Zeirovi, aby ho utěšil. „Proto skrýváš ten obraz?“

„Celá léta po něm truchlím, tak přede mnou jeho obraz schovávají.“ Zeir ani nevzhlédl.

Colt sebou cukl. „To muselo bolet.“

Zeirův zlomený smích bodal jako skleněné střepy. „To se vsaď.“

„Můj drak si myslí, že jsme druhové,“ vyhrkl Colt. Celé dny to v sobě potlačoval a déle už to nemohl vydržet.

„Můj to říká také.“ Zeirův unavený výraz ve tváři neříkal, že by to byla šťastná událost.

„Nemyslel jsem si, že by ses mohl spářit dvakrát.“ Když Colt Zeira pozoroval, srdce mu bušilo jako o závod. Nikdy by nikoho nenutil, aby se stal jeho druhem, ať už mu jeho drak říkal cokoliv.

„Nikdy jsem se se svým prvním důstojníkem kompletně nespářil. Už svým instinktům prostě nevěřím.“

Coltovu pozornost přitáhly Zeirovy sevřené ruce. Zeirova tvář neprozrazovala nic, ale zbytek jeho těla křičel na protest.

Colt se rozhodl, že už se dozvěděl všechno a rozhovor je u konce. Pukalo mu srdce. „Rozumím. Nechám vás, abyste se mohl dál věnovat své práci.“ Poté se uctivě uklonil a obrátil se k odchodu. Zeir ho zadržel.

„Počkej.“

Colt zavřel oči a strnul.

„Je tu možnost, jak zjistit, jestli jsme opravdoví druzi.“ Zeirův svůdný hlas sjel Coltovi po těle jako závoj. Colt se obrátil a setkal se s královým vášnivým pohledem. „Co chcete udělat?“

„Mohli bychom tvou teorii otestovat po večeři?“ Zeir se nepohnul, ale Colt cítil jeho touhu i z místa, kde seděl.

„Ano!“ Colt ztěžka polkl. „Chci říct, ano, souhlasím.“

Zeirův úsměv se rozšířil. „Těším se na to. Možná, že bys měl něco sníst. Mám v úmyslu pokračovat v tréninku.“

„Děkuji za varování.“ Coltovy vnitřnosti v očekávání akrobatických dračích kousků zasténaly. Přesto se snažil opustit kancelář důstojně a nekřičet juchů.