Jax - 7. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

ZASTAVÍM U PEKÁRNY, OBJEDNÁM MUFFIN blueberry a kávu. Nemůžu se spoléhat na Náladovou Mandy, že mi přinese snídani. Zatímco čekám, pohled směřuju po ulici k práci Candice. Vím, že je brzy a nezačne dřív než za čtyřicet pět minut, ale to mě nezastaví v naději, že bych jí mohl vidět. Domluvím se s ní na dnešní oběd. Budu muset přesunout několik schůzek, až se dostanu do práce, ale udělám to. Nehodlám si nechat ujít příležitost strávit s ní ještě nějaký čas.

Jak se blížím ke svému obchodu, vidím Briana, bezdomovce ze včerejška, jak se belhá z parku přes ulici. Nese velkou pruhovanou tašku, ve které předpokládám, že má všechny své světské statky. Chudák. To musí být místo, kde spí. Zkontroluju oba směry provozu a rychle přecházím silnicí.

„Ránko, Briane,“ řekl jsem, když jsem se k němu blížil.

„Dobré ráno, mladý muži,“ odpověděl s úsměvem. Jak se může tak nenuceně usmívat, když je jeho život tak na hovno?

„Tady,“ řekl jsem a podával mu muffin a kávu. Potřebuje to mnohem víc než já.

„Děkuji ti.“ Položil si tašku na chodník a třesoucíma rukama si to ode mne vzal.

„Musím do práce… měj hezký den.“ Otočil jsem se a zamířil do svého salonu. Přál bych si, abych pro něj mohl udělat víc. Zajímalo by mě, jak skončil na ulici. Předpokládám, že kdybych neměl práci, šel bych pro peníze do banky. Stejně jako když mě rodiče odmítli … tak jednoduché by to pro mě bylo.

Stojím za předním pultem, když se dívám, jak si můžu přeorganizovat své schůzky kvůli rande s Candice, když Mandy vstoupí. „Ránko,“ říkám.

Nemluví, dokud nestojí vedle mě. „Včera v noci ses bavil s tou růžovo-vlasou holkou?“ vyplivla, když strčila tašku pod stůl.

„Promiň?“

„To je ten typ, kterému dáváš přednost?“

Její poznámka si okamžitě získává mou pozornost. Ta mrcha se s Candice ani zdaleka nemůže rovnat. „Co myslíš tím „typem“?“

Krátce se zastaví. „Podivíni? Co mají růžové vlasy? Nemůžu uvěřit, že jsi odmítnul toto –“ rukama si přejede přes své tělo, zatímco mluví „ – pro to.“

Jdu z rozumně klidného, až na rozzuřeného v milisekundě. Nenechám ji, aby Candici napadala. Není na ní nic divného, ani vlasy. Je to super. Ona je krásná a má místnost plnou zasraných trofejí, které to dokazují.

Je toho tolik, co bych chtěl říct v reakci na Mandyinu poznámku, ale musím si připomenout, že jsem její šéf. Musím se udržet v klidu a jednat zodpovědně. Takže dělám to jediné, co umím; proženu se chodbou do studia. Potřebuji pár minut, abych se uklidnil.

Zabouchnu dveře, sundám si čepici a hodím jí přes celou místnost. Vjíždím si prsty do vlasů. Tyto úzkoprsý kraviny jsou tím, proti čemu jsem celý život bojoval. Nemůžete soudit osobu podle barvy vlasů. To je zasraně absurdní.

Mandy musí jít. Už s ní nemůžu pracovat. Raději nebudu mít recepční než tyhle sračky. A nechci, aby se Candice cítila nepohodlně, kdykoli sem přijde.

O několik minut později odemknu trezor a vytáhnu svou šekovou knížku. Vyplním šek a vrátím se na recepci.

„Zde je měsíční mzda.“ Podle mého názoru je to víc, než si zaslouží. „Už tě víc nebudu potřebovat.“

„Co?“ vykřikla. „Střílíš si ze mě?“

„Vypadá to tak?“

„To nemůžeš udělat.“

Zhluboka se nadechnu a stisknu si kořen nosu, když se snažím uklidnit. „Můžu a prostě dělám. Nejen, že tvé chování v poslední době hraničí se sexuálním obtěžováním, je to můj obchod a nedovolím, abys nerespektovala mě ani mé přátele.“

Cítím se špatně, když vidím, jak jí poklesnou ramena a slzy se jí zalesknou v očích, ale to netrvá dlouho. Vezme si tašku a řítí se směrem ke mně.

„Jsi hajzl,“ vyprskla, když mi z ruky vytrhla šek. „Budeš toho litovat.“ Zúžila oči, když si mě prohlédla od hlavy až k patě.

Hrozby neberu moc dobře. „Víš, kde jsou dveře,“ říkám, když se otočím a vracím se přes chodbu zpět do studia.

••••

„Vyhodil jsi ji?“ vydechla Candice, když sedíme v boxu v kavárně. „Proč?“

„Nefungovalo to,“ odpověděl jsem pokrčením ramen. Nebudu zacházet do podrobností. To by jí jen rozrušilo.

„Páni. Co budeš dělat?“

„Myslím, že se podívám po nějaké náhradě. Nic jiného dělat nemůžu. Už dnešek bez ní byl zasranej boj.“

„Pokud je něco s čím můžu pomoct, prostě mi to řekni.“

„Chceš práci?“ zasměju se, jako by to byl vtip, ale jsem smrtelně vážný. Rád bych, aby pracovala vedle mě. Mít jí tak blízko by mohlo začít být komplikované, ale rozhodně by to nebylo žádné utrpení. S tím svým úsměvem rozzáří jakýkoliv den.

„Jo… opravdu? Nedělala bych nic jiného raději, než pracovala pro tebe, ale nemůžu opustit svou práci. Nechci zklamat Sophii.“ V očích má bolestný pohled. „Sakra, nechci zklamat ani tebe.“ Zvedla ruku přes stůl. „Před několika lety jsem slíbila Sophii, že jestli upustí od celé té věci miss, půjdu do kosmetické školy, jak doufala. Zaplatila malý majetek za můj kurz.“

„To je v pořádku. Naprosto to chápu. Někoho najdu. Můžu dát výzvu do výlohy, až se vrátím.“ Musel jsem to zkusit. Jsem šťastný, že ji budu mít znovu kolem sebe.

„Omlouvám se, Jaxi.“

Vidím zklamání na její tváři. „Nemáš se za co omlouvat.“

Po objednávce a čekání než přinesou jídlo, se dostáváme do snadného rozhovoru. Jak jíme, mluvíme o všem a ničem. Je to jako za starých časů. Cítím se lehčí než za poslední roky.

„Sakra,“ vykřikne Candice, když se podívá dolů na svůj telefon. „Přijdu pozdě. Jako opravdu pozdě. Šéfová mě zabije.“

Podívám se na hodinky a vidím, že jsme tady už téměř hodinu a půl. Je legrační, že to vypadá jen jako minuty. Můj čas s ní není nikdy dost dlouhý.

Rychle shromažďuje své věci a postaví se. „Musím jít.“

„Dobře.“

„Ach, Sophie se ptala, jestli dneska večer nechceš zas zajít na večeři.“

„Jistě, rád bych.“

Opře se o stůl, nakloní se a jemně mě políbí na tvář. „Skvělý. Můžu se s tebou zase svézt?“

„Samozřejmě.“

Ona se usmívá. „Jakmile skončím, přijdu do obchodu. Ahoj, Jaxi.“

„Měj se.“

Vyběhne z kavárny. Sedím tam a usmívám se jako zatracený idiot. Položil jsem ruku na místo, které právě políbila. Jsem ubohý. Bylo to nevinné klovnutí, ale přesto polibek.

Jsem v obchodě jenom dvacet minut, když se Candice prožene dveřmi. Mé srdce klesne po druhé, když vidím, jak po její nádherné tváři proudí slzy.

„Kriste. Jsi v pořádku?“ zeptám se, když se otočím k ní.

Padne mi do náruče a vzlyká do hrudi. „Moje šéfová na mě křičela před mou klientkou, protože jsem přišla pozdě zpátky z oběda. Neudržela jsem se, Jaxi. Je to taková kráva. Je mi špatně z toho, jak se mnou zachází, a tak jsem jí řekla, aby si strčila svou práci do prdele a odešla pryč.“

Musím potlačit úsměv, když to říká. Hladím jí rukou po zádech, abych ji utěšil, zatímco popotahuje.

„Potřebuješ ještě recepční?“

„Sakra, ano.“ Tentokrát svůj úsměv nezastavím. Nenávidím, že šéfka Candici rozrušila, ale věci by nemohly fungovat lépe, i kdybych je sám naplánoval.