Jax - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Evudar

Candice

„UGH!“ ZASTÉNÁM V MOMENTĚ, KDY se vzbudím a zkouším polknout. Tak moc mě bolí v krku. Když tak nad tím přemýšlím, tak mě bolí i hlava. Cítím se, jako by do mě narazil nákladní vlak. Překulím se na bok a vytáhnu si přikrývky až ke krku. Proč jsem nahá? Můj mozek je jako v mlze.

„Jaxi,“ vydechnu, když otevřu oči. Zamručím bolestí, jak se rychle přetočím. Srdce mi poklesne, když vidím, že místo, kde minulou noc ležel, je prázdné. Je pryč.

Znovu zamručím, narychlo odhodím přikrývky a vylezu z postele. Kruci. Už nikdy nebudu pít. „Oblečení, oblečení,“ mumlám si pro sebe, otáčím se v kruhu a prohledávám podlahu. Nemůžu jít dolů nahá.

Zvednu denimovou sukni a růžový nátělník, který jsem na sobě měla včera, a rychle se obleču, než vypadnu ze svého pokoje. Přikryju si dlaní svá pohybující se prsa, když běžím ze schodů. Tohle je urgentní – není čas brát si spodní prádlo.

Možná si Jax dává v kuchyni kávu se Sophií. Prosím, ať si dává kávu s mou matkou. Zůstával na noc mnohokrát, když jsme usnuli při sledování filmu, ale minulá noc byla první, kdy byl v mé posteli. Znám svou matku natolik, abych věděla, že si o tom nebude nic myslet. Ona ví, že jsme jen přátelé, nebo bych měla říct, byli jsme. Netuším, co jsme teď, ale doufám, že to něco je. Prosím, ať z toho něco je.

Ve vteřině, kdy jsem Jaxe uviděla, jsem věděla, že je speciální. Jako nikdo jiný, koho jsem kdy poznala. Pasujeme k sobě jako dva dílky puzzle. Tajně jsem chtěla víc od chvíle, kdy jsme se stali přáteli, ale až do včerejší noci se nikdy nezdálo, že by se o mě takhle zajímal.

„Ránko,“ řekne Sophia, když vpadnu do kuchyně.

„Je tu Jax?“ zeptám se v panice.

„Neviděla jsem ho.“

Sakra. Srdce mi poklesne. Rozběhnu se a zamířím na naše obvyklá oblíbená místa.

„Nezapomeň, že máš dneska kadeřníka,“ zavolá Sophia na má vzdalující se záda. Plete se, pokud si myslí, že přijdu.

Když vejdu do herny, je prázdná. Bože, prosím, ať je někde tady. Jestli odešel bez toho, aby se rozloučil po tom, co jsme dělali minulou noc, zničí mě to. Má u holek svou pověst; slyším ve škole všechny ty holky, co se nad ním rozplývají. Nesnáším to, ale snad mám jednu věc, kterou ony nikdy mít nebudou: jeho přátelství.

Přejdu místnost a otevřu francouzské okno, které vede na zadní terasu, ramena mi klesnou, když tam po něm není ani vidu, ani slechu.

„Kruci,“ mumlám, když se mi v břiše usadí špatný pocit. Je opravdu pryč. Ošukal mě a zmizel. Jak můžu být tak hloupá? Měla jsem nechat věci tak, jak byly. Teď jsem všechno zkazila. Co jsem si myslela?

„Je všechno v pořádku?“ ptá se Sophia, když vejdu zpátky do kuchyně. „Vypadáš, jako by ti někdo nakopl štěně.“

„Nemám štěně,“ vyštěknu.

„To je řečnický obrat, zlato.“

„Já vím.“ Došourám se na jednu z barových stoliček a zabořím hlavu do dlaní.

„Hej, bejby,“ řekne se zájmem. „Co se děje?“

„Nic,“ lžu, když mi začnou stékat slzy.

Sophia se ke mně postaví, rukou mi jemně tře záda.

„Vy dva jste se pohádali?“

„Ne.“ Měli jsme sex. Ale tuhle část samozřejmě nahlas neřeknu.

„No, tak co potom znamenají ty slzy?“ zeptá se, vezme do dlaní mou tvář. „Je to kvůli tomu, že odchází na univerzitu?“

„Nechci, aby odešel.“ To je pravda, ale nemá to co dělat s mými slzami. Nemůžu jí říct, co se stalo včera v noci. Ona je opravdu pohodová máma, ale když jí řeknu, co jsme s Jaxem udělali, možná mě nenechá jít a navštívit ho, zatímco bude pryč na univerzitě. Vlastně je to skoro jisté.

Mé narození nejen, že okradlo Sophii o její mládí, ukončilo to její vysoké ambice na úspěšnou modelingovou kariéru. Nechtěla by pro mě stejný osud. Než jsem se narodila, byla na to sama. Neměla žádnou podporu a nikoho, na koho se mohla spolehnout. Moje babička zemřela tragicky při autonehodě, když bylo Sophii pouhých devět. Jestli nebylo tohle dost špatné, její život se dramaticky změnil, když se její otec znovu oženil. Nikdy se svou nevlastní matkou nevycházela a během let zvládla mezi mou mámu a mého dědu zarazit obrovský klín. Když bylo Sophii sedmnáct, vyhodili ji z domu a od té doby s nimi nebyla v kontaktu. Naštěstí měla oporu v podobě dobře placených modelingových akcí.

Bylo jí pouhých devatenáct, když otěhotněla se mnou. Můj otec – nebo spíše dárce spermatu – byl generálním ředitelem obrovské těžařské společnosti. Potkali se, když byla najatá jako modelka pro jeho firmu. Očividně s ní zamával, když ji zasypal drahými dárky a exotickými víkendy. Byla do něj blázen. Jejich bouřlivý románek trval tři měsíce a skončil okamžitě ve chvíli, kdy se provalilo těhotenství. Zapomněl se totiž zmínit, že už je zasnoubený a bude si brát dceru konkurenčního miliardářského magnáta. Novinka o jeho aférce a mé blížící se narození by zničilo jeho šance na fúzi jejich prosperujících korporací. Roky nás finančně zajišťoval. Nouzí jsme netrpěli. Taky nám koupil tento dům. Nebylo to proto, že by měl starost. Byly to spíš peníze k umlčení, aby moje máma zůstala zticha. Ačkoli jsem se během let snažila vyrovnat s našimi okolnostmi, hluboko uvnitř vím, že by nám bez něj bylo líp. Ale nebudu lhát, moc mě bolí vědomí, že můj vlastní otec se mnou nechce nic mít.

„Není to konec světa,“ řekne Sophia, obejme mě a hladí po vlasech. „Pořád ho budeš vídat o svátcích a víkendech.“

„Není to to samé a ty to víš.“

„Máš jiné kamarády… co třeba Jasmine a Bianca?“

„Jsou to namyšlené krávy. Nemůžu je vystát.“ Byly jsme kamarádky před tím, než jsem začala chodit ven s Jaxem, ale nikdy jsem k nim opravdu neseděla. Tohle byl můj falešný život. Ta pravda mi došla, až když jsem potkala Jaxe.

„Odkdy?“

„Od doby, co jsem si uvědomila, jak povrchní a sebestředné jsou. Nejsou vůbec jako já. Nepatřím k nim… jsem jiná,“ melu nesouvisle. „Jediná osoba, která mi rozumí, je Jax.“

„Vždycky jsem si myslela, že mezi vámi dvěma je něco speciálního. Vypadáte jako dokonalý pár.“

Její slova mi jen dál lámou srdce. Jsme jeden pro druhého dokonalí, ale očividně to on tak nevidí. Fakt, že tu není, mluví za všechno.

Cítím se jako blázen. Roky jsem sledovala, jak si Jax vybírá, píchá a pak odkopává jiné holky, ale nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou z nich. Ve svém srdci jsem si myslela, že vydat se touhle cestou s ním by věci mezi námi změnilo – posunulo naše přátelství na další úroveň. Doufala jsem, že mě konečně uvidí v jiném světle. Ne jen jako svou kamarádku, ale něco víc.

Možná jsem ho zklamala.

Možná mě prostě takhle nechtěl.

Možná celá ta stupidní věc se soutěží krásy ho odpudila. Přeju si, abych si teď nemusela přiznat; pravděpodobně si myslí, že jsem namyšlená jako všechny ostatní.

••••

Zbytek dne strávím zavřená v pokoji, obklopená obavami. Snad tisíckrát zkontroluju svůj mobil, jak doufám, že uvidím jeho zprávu, ale nic. Všechno ve mně mu chce napsat nebo zavolat, ale nemyslím, že by dnes moje srdce vydrželo další odmítnutí.

Pozdě odpoledne to už nemůžu snést. Zítra odjíždí na univerzitu a já ho musím vidět, než odjede. Chci vědět, jak si stojíme, ale víc, než cokoli potřebuju vědět, že jsme v pořádku. Nechci ho ztratit.

Po tom, co se osprchuju a obleču do ustřihnutých džínových kraťas, bílého přiléhavého trička a na nohy hodím své oblíbené růžové conversky, jedu k jeho domu. V době, kdy tam dorazím, se mi žaludek kroutí do uzlů. Jezdím tam málo, protože Jax dává přednost být u nás. Jeho rodina je zvláštní, takže to naprosto chápu.

Ruce se mi třesou, když klepu na hlavní dveře. Prosím, nedopusť, aby to mezi námi bylo trapné. Je mi jedno, jestli zapomeneme, že se včerejší noc stala. Jen nechci ztratit naše přátelství. Nemůžu bez něj žít.

„Co sis to sakra udělala s vlasy?“ řekne Brent, Jaxův bratr, když otevře dveře. Nikdy jsem ho neměla ráda. Je to pompézní debil, přesně jako zbytek jeho kumpánů. Nemůžu uvěřit, že jsou s Jaxem příbuzní. „Vypadáš jako zatracené velikonoční vejce.“

„Jo, no kdybych měla ksicht jako ty, zažalovala bych své rodiče.“

„Ha, ha,“ řekne sarkasticky. „Můj bratr z tebe udělal podivínku, jako je sám. Bývala jsi dobrá.“

„Pak je dobře, že je mi úplně u prdele, co si myslíš, že?“

„Můžeš předstírat, že mě nesnášíš, jak chceš, ale my oba víme, že to není pravda.“

„Neříkám, že tě nesnáším, ale odpojila bych tvůj přístroj pro podporu životních funkcí, abych si nabila mobil.“

„Mrcho.“

S rukama v bok na něj zírám. Odmítám nechat toho debila, aby se nade mě povyšoval. „Vsadím se, že tvoje prdel žárlí na to množství sraček, které ti vychází z pusy.“

„Velmi legrační, podivínko.“

Nemůžu tady stát celou zatracenou noc a urážet toho blba – je to vlastně docela sranda – ale on nestojí za to, abych plýtvala dechem. Navíc, jediný podivín tady je on; se mnou nic špatně není a s Jaxem taky ne. On je stejně krásný navenek jako zevnitř. A má unikátní styl, který se bohužel v našich kruzích neschvaluje. Miluju ho pro jeho individualitu: jeho zasněné čokoládově hnědé oči, které jsou typicky postelové, jeho po-sexové rozcuchané hnědé vlasy a úsměv, ze kterého padají kalhotky. Každá holka ve škole ho chce do postele a já nesnáším, že to musím přiznat, ale bohužel se jich tam většina dostala. Jsem si celkem jistá, že pohrdání, které Brent předvádí Jaxovi je z devadesáti devíti procent žárlivost, protože ačkoli se moc snaží, nikdy se svému bratrovi nevyrovná.

Dívám se na Brentovy dokonale vystailované, dozadu ulíznuté vlasy a hloupé polo tričko. Jeho rysy ve tváři jsou podobné Jaxovým, ale jejich osobnosti jsou na míle daleko. Brent je domýšlivý, namyšlený blbeček, který si myslí, že je lepší, než ostatní, a Jax je prostě… sladký, krásný a pohodový.

„Je tu Jax nebo ne?“ vyštěknu.

„Ne,“ odpoví, založí si ruce na hrudi jako samolibý kretén, kterým je.

„Víš, kdy bude doma?“

Zakření se. „Do čtyř let.“

„Co? On už odjel na univerzitu? Měl jet až zítra.“

„Dnes ráno si hodil věci do auta a odjel. Pravděpodobně jsi ho vyděsila těmi směšnými vlasy. Já říkám, zaplať Pánbůh.“

Právě teď bych mu mohla dát facku. Vždycky jsem nesnášela způsob, jakým s Jaxem jeho rodina jednala. On je pro ně moc dobrý a oni by se od něj mohli naučit tak jednu nebo dvě věci, jen kdyby mu dali z poloviny šanci.

„Jsi skvělý brácha.“

„Ty ve svém životě nepotřebuješ někoho, jako je on. Čím dřív se to naučíš, tím lépe pro tebe. Řeknu ti, že jsem doma sám… jsi víc než vítaná zajít dovnitř a vysát mi péro, jestli chceš.“

Udělám krok jeho směrem a vidím, jak mu na rtech pohrává úsměv. On je opravdu tak sebestředný, že si myslí, že tu myšlenku zvažuju. „Vysaj si tohle, debile,“ řeknu, když ho chytím v rozkroku a se vší silou zmáčknu. „Byl bys rád, kdybys byl z poloviny takovým chlapem, jakým je tvůj bratr, a mám pocit, že takový nejsi ani ze čtvrtiny.“ Pustím svůj smrtelný stisk, když vysoko zapiští. To ho odnaučí si myslet, že se mnou může takhle mluvit.

Otočím se a seběhnu schody. Slzy mi zamlžují oči, když mířím ke svému autu. Odmítám se sesypat před tímhle hulibrkem.

Jsem raněná a naštvaná. Cítím se využitá a špinavá.

Moje srdce je kompletně zdrcené.

Jak mě mohl Jax odpustit, aniž by se rozloučil?