Angel - 38. kapitola

Překlad: Clarissa

STVOŘILO HO MONSTRUM

Myslel si, že s vracejícími se vzpomínkami to bude lepší, když je teď s Adalyn, ale nebylo. Pomáhala mu je zmírnit, ale vždycky se nějak zvládly vrátit zpátky a ovládnout ho uprostřed noci.  

Díval se na démona za stolem a byl čas, aby se Angel pohnul dál. A přišel jsem udělat přesně tohle.  

„Vím, že žije.“

Luccovy modro-zelené oči se zaleskly. „Kdo?“

„Ty víš přesně, kdo,“ řekl a chtěl, aby s tou sračkou přestal. „Jak znám Přízrak, což si myslím, že znám, tak vím, že bys ho udržoval naživu.“   

„Co chceš, Angele?“ zeptal se ho Lucca, aniž by cokoliv popřel.

Na jeho rtech se objevil zlý úsměv. „Chci, abys mě za ním vzal.“

---

Páska přes oči mu byla sundána z obličeje poté, co byl zaveden do staré, vlhké budovy na neznámém místě. Rozhlédl se kolem a uviděl před sebou obrovské, kovové posuvné dveře. Přešel k nim a dotkl se dlaní toho studeného kovu. Mohl cítit, co chtěl vidět za těmi dveřmi.

Než je Lucca otevřel, varoval ho. „Pokud kurva myslíš na to, že ho zabiješ, tak všechno, co jsem mu udělal … udělám tobě.“

O tom nepochybuju.

Stiskl kliku, odsunul těžké dveře a s každým centimetrem, o který se posunuly, vnikalo do té temné místnosti světlo, dokud nedosáhlo k zadní stěně a neosvítilo chatrné tělo, které bylo zkroucené v rohu.

Angel vstoupil do místnosti, přešel k němu, zatímco se rozsvítila jasná fluorescentní světla, která s intenzitou osvítila ten prostor, než se za ním ty dveře zabouchly.

Ten slabý muž si zakryl oči, aby je ochránil před těmi jasnými světly, zatímco se rychle zvedl o tu omšelou stěnu za ním. Vypadalo to, jako kdyby se krčil před vetřelcem, ale když se jeho oči konečně přizpůsobily, a on několikrát mrkl, než si uvědomil, kdo to byl, vyšel z jeho hrdla manický smích.

„Matthiasi, to jsi ty?“

Angel se na něj podíval a všiml si každé stopy, která kazila nahé a špinavé tělo jeho otce. Žádná z nich na jeho nedotčené bledé kůži před jeho současnou situací neexistovala. Pokud by to lépe nevěděl, myslel by si, že uplynulo dvacet let od doby, kdy ho naposledy viděl. O tolik moc se zdálo, že zestárl.

Jeho pohled přejížděl od jeho zjizvené hlavy dolů po jeho zmrzačeném těle a poté k řetězu, kterým byl připoután jeho kotník k trubce v rohu.

Angel udělal další krok k tomu muži, který dělal třiadvacet let jeho života živoucím peklem. „Zdravím, otče.“

Lucifer se posadil, když viděl jak se Angel posunul více do světla, jeho nadějný výraz zmizel. „Oh, to jsi ty.“

„Vždycky jsem věděl, jak tě zklamat, že?“

„Bez pochyby,“ zasyčel Lucifer.

Angel přišel k němu, sedl si dolů na tu špinavou podlahu vedle svého otce a opřel se zády o zeď. Poskytnul plný výhled, aby si ho jeho otec mohl užít po zbytek jeho dní.

„Proč jsi sem přišel? Aby sis užil tenhle pohled?“

„Než jsem sem přišel, myslel jsem si, že bys mě mohl opravdu odprosit, abych tě pustil.“ Otočil hlavu a díval se do těch zlých, černých očí. „Ale teď jsem si uvědomil, že to byla blbost.“

„Jsem Luciano. My neprosíme,“ prakticky vyplivl Lucifer.

Ne, neprosíme, souhlasil Angel.  

Jak seděli v tom chladném tichu, konečně se zeptal na otázku, na kterou předtím nemohl, „Proč mě tolik nenávidíš?“

„Všichni moji synové jsou nějací, kromě tebe.“ Luciferovo obočí se stáhlo k sobě, jak se snažil najít slova. „Ty jsi neutrální.“

Zmateně se zeptal, „Neutrální?“

„Moji synové buď chtěli být mnou … nebo se mě báli.“ Lucifer byl pyšný na to, že to řekl, až se jeho rty zkroutily do úsměvu, který ale rychle opadl. „Tys neměl v sobě ani jedno. Proto jsi byl pro mě bezcenný.“

Věděl, že jeho otec lhal o tom, jak by se Luciano neměl ničeho bát, zatímco jediné, co chtěl, bylo vštípit strach nejen do svých mužů, ale také do svých vlastních dětí. Ten strach, po kterém Lucifer toužil, byl většinou strach z něho.

„Ale Matthias …“ Bláznivý smích se odrazil od zdí. „Vzpomínám si, když jsem ho zlomil. Prasknul tak lehce. Dokonce i takhle bych se vsadil, že bych ho mohl vystrašit, aby mě pustil.“

Angel už měl dost těch sraček, které vycházely ze Satanových úst. Vstal, protože ta touha ho zabít byla příliš silná.

„On mě potřebuje! Moje děti mě potřebují! Rodinné jméno beze mě nebude pokračovat, protože beze mě ta rodina není nic!“ Řetěz kolem jeho kotníku zarachotil, když se snažil Angela zastavit, aby neodešel. Popadl spodek Angelovy nohy, aby se dostal k tomu kovovému předmětu, o kterém věděl, že ho tam schovával.

Angel ho zastavil a stoupl si botou na otcovu ruku.

„Mýlíš se, Lucifere.“ Použil všechnu svou váhu, dupnul tvrději a slyšel, jak začaly praskat kosti. „Jsme silnější bez tebe, a já udělám vše, co bude v mých silách, abych se ujistil, že budeš žít dost dlouho na to, abys to kurva viděl.“ Uvolnil jeho ruku a začal odcházet pryč, když zazněl znovu Luciferův fanatický smích a opakovaně se ozvýval.

„Poškodil jsem tě, když jsem tě celou tu dobu držel ve skříni. Udělalo to z tebe líného a samolibého člověka. Ta skříň byla jediné místo, které sis zasloužil a je to všechno, co si kdy zasloužíš.“

Angel natáhl ruku a zmáčkl vypínač, aby zhasnul světla. Temnota obklopila jeho, jeho otce a úplně celou místnost, ve které byli. Jediným zvukem, který bylo možné slyšet, bylo jemné a tiché rachocení řetězů kolem Luciferovy hrudi, jak stouplala a klesala.

Angel zavřel oči a skoro mohl cítit tu třešňovou příchuť, kterou si zamiloval.

Jak pečlivě naslouchal, rachocení jemně zesilovalo, jak se Luciferovo dýchání zrychlovalo a klesalo a padalo v jiném tempu.  

„Luciano se nebojí ničeho,“ zašeptal Angel. „Ani vlaku, ani kulky, ani člověka, dokonce ani …“

Rachocení vzrůstalo.

„... tmy.“

Otevřel oči, odsunul dveře a nechal světlo proudit do místnosti jen na pár vteřin. Poté Angel odešel pryč od toho, co doufal, že bylo naposledy, kdy vůbec viděl tu tvář. Tvář, která se strašně podobala jeho a pokaždé, když se podíval do zrcadla, mu připomínala to monstrum, které ho stvořilo. Tvář a tělo, které měl on a jeho bratr zničené tetováním, zoufale zakrývající tuto skutečnost. Každé tetování, které bylo vytvořeno na jejich bledé kůži, dělalo pro ně snadějším a snadnějším podívat se do zrcadla, až mohli konečně stát čelem k jejich odrazu, aniž by to zrcadlo rozbili. Dokonce i ten nejsilnější člověk by zešílel, kdybyste se pokaždé na sebe podívali a neviděli byste sami sebe, ale někoho jiného. Někoho, kdo vás po celý váš život zneužíval a týral.

A jeden z nich dvou … zešílel.  

Angel se dotkl dveří, naposledy se dobře podíval, aby řekl poslední věc.

„Je to ironie, když pomyslím na to, jak jsi mě trénoval přesně pro to místo, ve kterém jsi teď ty. Víš, že bych tě tam přežil. Byl jsem v pekle třiadvacet let a ani jednou jsem se nezlomil. To je důvod, proč mě tak kurevsky moc nenávidíš. Jenom si to nedokážeš přiznat.“

Usmívající se Angel začal zasouvat dveře, aby ho ta temnota zajala. „Jen abys věděl, tohle peklo je o dost větší, než ta skříň, ve který jsi mě držel. Řekni mi Lucifere; jak dlouho to ty vydržíš?“  

Zabouchnutí dveří bylo terapeutické a osvobozující, jako kdyby konečně zavřel knihu svého života a byl připravený začít tu novou.

„Jaké to bylo?“ ozval se Luccův strašidelný hlas za ním.

Angel se chvilku zamyslel. „Lepší než jsem si vůbec myslel, že by to mohlo být.“

„Skvělý.“

Angel se otočil, jeho šedé oči koukaly do očí démona. „Budu od tebe ještě něco potřebovat.“

Lucca ho sjel zlým pohledem a čekal.

„Nemůžeš ho zabít … dokud si to s ním každý z mých bratrů nevyřídí.“