UMH - 58. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Ryder

„Myslel jsi to vážně? To co jsi řekl Harrisonovi a Cobrovi v sanitce…“ Její hlas byl jemný a tichý. Pořád je velmi slabá, ačkoli se jí na tvářích objevila nějaká barva. Jade se pomalu zotavovala, ale pokožku měla stále chladnou. Vzal jsem obě její ruce do svých a dlouze se jí zadíval do očí, než jsem odpověděl.

Byli jsme opět v nemocnici, místo, které jsem nenáviděl ze všeho nejvíc, od té doby co jsem byl dítě. Opřela se o polštáře, tmavě purpurové modřiny, kazily její dokonalý labutí krk. Část jejích krásných vlasů byla vzadu oholená, měla tam stehy a obrovský obvaz. Vypadala ještě menší než posledně, co tu byla. Bolelo mě srdce z její bolesti.

„Princezno, kdybych tě dnes ztratil, tak by to byl můj konec. Já bych udělal tu Romeo věc a všechno skončil. Až teď chápu celou tu scénu… proč Romeo udělal něco tak posranýho. Nakonec mi to došlo. Nechtěl žít bez své princezny, stejně jako já bez tebe.“ Malý úsměv jí zacukal koutky rtů. „Je to jednoduché, opravdu, když tomu konečně porozumíš. A já tomu rozumím.“ Pokrčil jsem rameny a zcela přijal svůj osud.

„Rydere, to je tak krásné. Jsi moudrý muž a já tě moc miluju,“ zašeptala.

Hladil jsem jí palci v malých kroužcích ruce. „Vidíš, mám silnou víru, že se věci dějí z nějakého důvodu. Jsem rád, že jsem tě potkal.“

Oči měla velké a měkké. „Oh bejby, já taky.“ Zamrkala slzy.

„Byla jsi tak odvážná, jak ses postavila Marcusovi,“ řekl jsem, překvapen její silou.

Mrkla na mě, než se usmála. „A ty jsi byl tak odvážný, abys vzal na sebe pozornost mého šíleného ozbrojeného ex, abys mě zachránil. Myslela jsem, že už se o mě nestaráš –“

Zasmál jsem se. Dokonce i v těch nejhorších časech mě dokázala rozesmát, nebo alespoň být příčinou mého úsměvu. „Ach, princezno, jak málo víš. Nepřejde ani minuta, abych tě nechtěl.“ Zavrtěl jsem na ní obočím. „Každým možným způsobem.“

Plácla mě hravě přes ruku, ale mohl jsem říct, že ji těší, že jsem jí řekl, jak hodně pro mě znamená. Udělal jsem si duševní poznámku, že jí to budu připomínat po zbytek svého života. Byla to tak jednoduchá věc, přesto by se mohla tak snadno ztratit, když je život příliš rušný.

„Chceš mě, i když jsem celá ovázaná?“ Zeptala se chraplavě.

„Můžu uvažovat o několika způsobech, jak s těmito obvazy dát pracovat, když už nebudou potřeba kolem tvé hlavy.“

„Rydere… takový nadržený kluk,“ řekla pobaveně. Olízla si rty. „To bude to mnohem zábavnější.“ Její tvář zvážněla. „Právě teď chci, abys mě držel. Bylo to těžkých pár týdnů. Ne, že bych se litovala, ale potřebuju cítit tvé teplo… a tvou lásku.“

Vzpomněl jsem si, jak jsem se dostal do potíží posledně, kdy jsem si k ní lehl do nemocniční postele. Zašklebil jsem se bolestí z mého střelného zranění, které bylo také obvázané, a vyšplhal se na postel. S potěšením na tváři se posunula.

„Objímací čas,“ zašeptala, když jsem si ji přitáhl k hrudi. „Ale opravdu musíme přestat dělat zvyk přicházet na toto místo. Nechci to tu dlouho vidět, jakmile odtud budu venku.“

„Slibuji. Dokonce, i když budeš rodit naše děti, obstarám pro tebe pokojný domácí porod, dobře?“

„Jsi legrační. Nikdy jsem neřekla, že bych něco takového chtěla. Co… co kdyby nastaly komplikace?“ Mezi obočím se objevilo malé zamračení.

Přejel jsem jí palcem po tváři a podél čelisti. „Bejby, nezatěžuj tím právě teď tvou sladkou hlavinku. Pěkně popořádku.“

„Jako?“

Zasmál jsem se. „Jako třeba, že se nechám zahnat do úzkých tvým starým mužem (otec), až ho půjdu ležícího na nemocničním lůžku požádat o požehnání.“

„Ty to myslíš opravdu vážně, že ano?“ Usmála se a točila si vlasy na prsty, když zkoumala mou tvář, aby z ní vyčetla pravdu.

Přikývl jsem. „Nejsem zbabělec. Pochlapím se… protože to stojí za to.“

„Rydere?“

„Ano, bejby?“

„Miluji tě. To je vše.“

„Teď spi, ať je ti lépe a můžu tě odsud kurva dostat.“

„Hmmm… jsem ospalá, velmi ospalá.“ Zívla, když jsem jí dal na čelo jemný polibek.

Jak šílený týden to byl.