TTWY - 7. kapitola

Překlad: Lenuszka

Příští pátek večer vešla Sara do Louiho pizzerie jen proto, aby tam našla Hannah, jak pracuje u stolečku hostesky. Nebyla u Loua roky, ale bylo to tu pořád stejné – nacpané červené boxy s mluvícími a smějícími se lidmi, a vůně té nejlepší pizzy na této straně Clevelandu. Hluk od kulečníkových stolů vzadu rezonoval, obvykle se tak bavili teenageři. Nebylo to nejromantičtější místo pro rande na slepo, ale určitě bylo oblíbené.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekla Sara a objala Hannah. „Dnes ti to moc sluší.“ Jelikož byly jejich babičky kamarádky, znala se s Hannah od doby, co byla mimino. A taky byla její vedoucí na táboře během léta na vysoké. Hanna byla jednou z jejich oblíbených tábornic, i přes skutečnost, že jejím bratrem byl Colton.

„Ahoj, Saro,“ řekla Hannah, vytáhla zpoza dřevěného stolku menu. „Tvoje sestra a Kaitlyn už jsou tady.“

Pohledem přejela po restauraci, dokud nezachytila Gabby a Kaitlyn, které spolu seděly v boxu poblíž okna.

Hannah si ji prohlédla, bez pochyby si všimla, že byla vystrojená a měla make-up. „Vypadáš opravdu moc dobře. Máš rande?“

„Vlastně jo, mám.“ Zvedla ruce. „Mám udělané i nehty.“ Gabbyin nápad. Trvalo to celou hodinu, ale byla to celkem legrace. Sara ukázala prstem na modrý kámen, který nosila Hannah na kožené šňůrce kolem krku. „Roztomilé.“

„Vyrobila jsem si to na hodině šperkařství v komunitním centru. Chceš, abych ti udělala taky? Anebo ještě líp, přijď na hodinu se mnou. Je to každé pondělí večer.“

Sara si těžce snažila představit, jak jde v pondělí večer na hodinu, kde si vyrobí vlastní šperk. Přece to byl její nový život, a ona byla odhodlaná snažit se dělat normální věci, pro dobro babičky, a dneska díky Gabby pro své vlastní. Proto to rande na slepo. A ty nehty. A skutečnost, že na sobě měla halenku od Gabby. Byla to součást nové Sary. Otevřená novým zážitkům, nejen neustálá práce. Posun od Tagga, což byl v tomhle městě výkon, jelikož jí to pacienti připomínali několikrát denně. „To zní dobře,“ řekla Sara.

Hannah se očividně rozzářila. Měla ty samé výrazné oči jako Colton, jen ty její byly oříškové, ne modré. Tmavě hnědé vlasy taky jako on, jen je měla rovné a lesklé a stáhnuté do copu. „A mimochodem, gratuluju k přijetí na vysokou,“ řekla Sara. „Léto jde podle plánů?“

„Bylo by lepší, kdyby se tu neustále neukazoval brácha.“ Naznačila směrem dozadu. „Schovává se támhle.“

Ale ne. Colton byl tady? Docela jistě byl vzadu, držel kulečníkové tágo a opíral se svou velkou tělesnou konstrukcí o stěnu, mluvil s několika kluky, které neviděla od střední. Když ji Hannah vedla ke stolu, ujistila se, aby se nedívala jeho směrem, soustředila se na to, aby ve svých sandálech na vysokém podpatku (ty byly taky od Gabby) nezakopla.

„Myslím, že tohle není správné místo na rande,“ řekla Sara Gabby a Kaitlyn, když se posadila. „Je to moc hlučné,“ dodala a kývla směrem dozadu. A příliš blízko Coltonovi.

„Páni,“ řekla Kaitlyn. „Jsi to ty?“

„Bože, díky za tu sebedůvěru,“ řekla Sara.

„Ne, chci říct – páni. Vypadáš jinak. Tak… žhavě.“ To se Kaitlyn lehce řeklo. Byla blondýna a měla modré oči, sladký úsměv a všichni chlapi jí padali k nohám.

„Ok, stačí. Odcházím,“ řekla Sara, pohnula se k odchodu.

„Nenech se rozhodit faktem, že je tady Colton,“ řekla Gabby, natáhla se, aby ji znovu stáhla dolů. „Navíc jsi říkala, že se choval opravdu hezky, když se minulou neděli babička ztratila.“

„Ano, to je fakt. Jako normální soucitný člověk.“ Věděla, že to nebylo úplně fér. Zdálo se, že má opravdovou starost a byl… laskavý.

„Sejdeš se tu s Kenem na drink,“ řekla Kaitlyn. „Je to milý chlap, mikrobiolog, a podle mé tety Millie je opravdu chytrý.“ Ano, musela do toho zasáhnout Kaitlynina teta Millie, lékařská technoložka, aby jí v tomhle městě našli rande. To mluvilo za vše. „Pak půjdete do pěkné restaurace.“

Sara protočila oči. „Opravdu jsem vám oběma vděčná, že jste to připravily a podporovaly mě, ale nepotřebuju žádného randicího kouče. Je mi třicet!“ Ty dvě trvaly na tom, že se tu sejdou, aby jí pomohly se před tou schůzkou uklidnit.

„Byla jsi sto let s jedním chlapem,“ řekla Gabby. „Věř mi, potřebuješ kouče.“

Proč s tím jen souhlasila? Zvuk kulečníkových koulí ji přiměl se otočit. Colton zrovna udělal strk a vzhlédl ve stejném okamžiku, kdy se ona na něj podívala. Zarazil se. Ó Bože. Rychle se odvrátila a nervózně si pozvedla horní část halenky. Bylo to roztomilé, ale její prsa ji prostě nevyplňovala tak, jako ta Gabbyina.

 „Přestaň se kroutit,“ řekla Gabby. „Tvoje prsa vypadají skvěle.“

Sara se napila od Gabby. Co tu vůbec dělal v pátek večer? Neměl by být někde venku a lovit nějakou chudinku? Oh, proč trvala na tom, že bude mít rande jen v Angel Falls?

„Vyšla jsi ze cviku,“ řekla Gabby. „Jen si projdeme několik věcí.“ Vytáhla seznam.

„Ty máš seznam?“ Jak patetická byla?

„Ano. Zaprvé, vypadáš opravdu skvěle.“ Měla na sobě to, co jí nakázala Gabby, černou halenku s výstřihem do V bez rukávů a s odhalenými zády, aby ukázala kůži, krátkou černou sukni a boty na podpatku.

„Vypadáš úžasně,“ řekla Kaitlyn. „Jako holčička.“

„Nechtěla vypadat jako holčička. Chtěla být stočená na babiččině gauči s dobrou knihou a ve svém flanelovém pyžamu.

„Měly jsme rande obstarat tobě, Kaitlyn,“ řekla Sara. Aspoň, aby přestala myslet na Rafeho.

„Nesnaž se nás rozptýlit,“ řekla Gabby. „Pravidlo číslo jedna. Nemluv o práci.“

Sara se zamračila. „Ten chlap je taky doktor ne? Možná mu to nebude vadit.“

„Nedělej to,“ řekla Kaitlyn. „Ukaž mu své další zájmy.“ Odmlčela se. „Máš i jiné zájmy kromě práce, že jo?“

Sara ztěžka polkla. Mívala – ale poslední dobou? Hmmm.

„Jaké pořady jsi v poslední době viděla?“ zeptala se Gabby.

„Nějaké filmy?“ zeptala se Kaitlyn.

„Jakou poslední knihu jsi četla?“

„Dobrovolnickou činnost. Něco z toho?“

Sara si skousla spodní ret. „Um, byla jsem zaneprázdněná?“ řekla.

Její kamarádky na ni zíraly.

„Dobře, neměla jsem toho tolik. Asi jsem prostě většinou dělala, co chtěl Tagg. A ten minulý rok… byl těžký. Byla jsem trochu vyvedená z míry.“ Zvládla shlédnout všechny série Přátel. Počítalo se to?

„Ok,“ řekla Gabby. „Budeš muset ledacos dohnat.“

„Přinejmenším si dnes nechala udělat nehty,“ řekla Kaitlyn. „To je začátek.“

Sara se podívala na své nehty. Byly lesklé, vínově červené. Musela přiznat, že byly pěkné. „Podívejte, holky,“ řekla. „Jen chci, abyste věděly, jak moc si toho cením. Opravdu chci začít znovu a s čistým štítem. Dát lidem jiný důvod, aby o mě mluvili, nejen o mé smutné minulosti, víte, co tím myslím?“

„To je přesně to, s čím ti tady pomáháme. Nezapomeň sedět zpříma. Správná póza. Mysli sexy.“ Gabby vypočítala další položky ze svého seznamu.

Saře chyběl její pohodlný nemocniční oděv a milované zdravotní boty. Bála se, že její sukně byla tak krátká a ty podpatky z ní dělaly tak trochu děvku.  Ale když ji Gabby adresovala ďábelský pohled, zatlačila ramena dozadu a posadila se zpříma, aby ji měla z krku.

„Důležité je být uvolněná. A ukaž mu, že máš skvělý smysl pro humor,“ řekla Kaitlyn. „Nezapomeň na úsměv. A zatímco budeš čekat, objednáme ti sklenku vína. Oslavíme, že jsi zvládla svůj první týden.“ Kaitlyn mávla na číšníka, zatímco si Sara lámala hlavu nad nějakým dobrým vtipem, který by mohla uvolněně a s úsměvem říct.

Poslední legrační věc, která se dnes stala v ordinaci, byla, když si táta sedl na podlahu v čekárně, aby četl nějakému batoleti, zatímco byla jeho matka u Sary na každoroční gynekologickou prohlídku. Sara přešla kolem čekárny, aby viděla, jak její táta s tím batoletem jí cookies a listují v obrázkové knize. Její táta byl nekonvenční a někdy staromódní, ale byl to skvělý lékař. Ale tohle nevypadalo jako ten druh příběhu, který by jejího potenciálního partnera donutil válet se smíchy po podlaze.

Ach Bože, úplně vyšla ze cviku a byla v průšvihu. V krku jí bobtnala panika. Ruce měla studené a lepkavé. Dala si několik doušků vína. To taky moc nepomohlo. Neměla nového přítele od svých osmnácti. To už bylo skoro třináct let! Ani si nepamatovala, co se na prvním rande říká – přinejmenším to určitě nebyly věci typu „algebra je na hovno“ a „doufám, že jsem udělala řidičák.“

Gabby se podívala na hodinky. „Rachel vyzvedne babičku ze seniorského centra, takže budu muset jít. Dneska se o babičku postarám. Jen se bav. Trochu se uvolni. Všechno bude fajn.“

„Nedělej nic, co bys nechtěla,“ řekla Kaitlyn, a stiskla Saře paži.

Gabby ji políbila na tvář. „Uvidíme se,“ řekla s mrknutím.

OK, nebyl důvod k panice. Sara kroužila se svou sklenicí vína. Bylo to jen rande. To zvládne. A zase začne žít. Její kamarádky měly pravdu, trávila příliš času prací. Teď, když nebyla v postgraduálním programu, měla čas dělat věci, které mívala ráda. Legrační, že si sotva mohla vzpomenout, které to byly. Když chodila s Taggem, dívali se na umělecké filmy, chodili na lakros, večeřeli v drahých restauracích. Smířila se se vším, co chtěl on. Kdy v tom procesu ztratila sama sebe?

Musela se hluboce zamyslet, protože když vzhlédla, najednou vedle jejího boxu stál Colton. „Ahoj, zrzko. Co tě sem dnes večer přivedlo?“ zeptal se, ležérně se opřel o své tágo. Prohlížel si její sexy halenku, nehty, make-up.

Cítila, jak jí do tváří stoupá červeň.

„Mám rande,“ řekla.

„Opravdu?“ Koutek úst se mu trochu zvednul. „To je zvláštní, protože tahle restaurace má jen čtyři hvězdy, ne pět.“

„Jsem si jistá, že to bude v pohodě.“

„No, jsem rád, že tě vidím s rozpuštěnými vlasy. Mám malou radu – jen se ujisti, že toho chlapa nevyděsíš velkým tlacháním o práci. Vím, že si asi myslíš, že je to vzrušující, ale… až tak ne.“

Pořád ji popichoval, přesně jako předtím, když si ji nemilosrdně dobíral. Co měl za problém? „Coltone, proč se prostě nevrátíš dozadu a nehraješ kulečník, jako to děláš každý páteční večer od střední? Božeee.“ Očividně ten milý polda, který byl laskavý k její babičce, opustil město.

Najednou se ke Coltonovi přiřítil nějaký teenager s partou a dal kolem něj paži. Byl to Stevie Cox, jeden z jejích pacientů s Downovým syndromem, kterého prohlížela v ordinaci zrovna dnes ráno. „Čau, náčelníku!“ řekl bujaře. „Jsi připraven si s námi zahrát ping-pong? Dnes večer vyhraju.“ Stevie se rozhlédl kolem a uviděl Saru. Ukázal na ni a řekl, „Ona je moje lékařka. Zdravím, doktorko Saro.“

Než stihla odpovědět, taky ji vtáhl do objetí. Podívala se mu přes ramena, a uviděla skupinku mladých kluků, kteří postávali poblíž kulečníkových stolů.

„Nevěděla jsem, že hraješ ping-pong,“ řekla Steviemu.

„Jsem v tom opravdu dobrý. Hodlám náčelníka porazit. Že, Coltone?“

„Oh, tak o tom nevím, Steve. Dnes večer mám štěstí.“ Colton zakroužil paží, jako by se opravdu rozehříval a usmál se.

A ten úsměv. Upřímný, neprotkaný sarkasmem – prostě jednoduchý, upřímný úsměv. A víte co? Vidět to ji zasáhlo, až po prsty u nohou. Ukázalo to vyrovnanost slušného muže. Muže schopného trávit čas vyrážením ven s dalšími teenagery, kteří pravděpodobně potřebovali správný vzor, a to ostře kontrastovalo s tím mluvkou, kterého si asi schovával jen pro ni.

„Kluci čekají,“ řekl Stevie a ukázal prstem dozadu.

„Proč se nerozehřejete?“ řekl Colton. „Hned tam budu.“

„OK. Všem řeknu, že už jdeš.“ Stevie se otočil k Saře, než zmizel. „Nashle, doktorko Saro!“

„Ahoj, Stevie,“ řekla. „Bav se.“

„Uvidíme se, zrzko,“ řekl Colton Saře, otočil se, aby odešel. „Musím se vrátit ke svým nudným pátečním večerům. Užij si rande.“

To bylo ono? Než si uvědomila, co dělá, zvedla se z boxu a následovala ho několika kroky. „Podívej. Já – já se omlouvám, že jsem si z tebe udělala legraci.“ On se zastavil. „Ale nemusíš být pokaždé tak útočný.“

Pomalu se k ní otočil. „Jak jsem útočný?“ Jeho pohled do ní propaloval díru.

Ona polkla. „Jednáš se mnou, jako bych byla… snob. Neschopná se bavit. Jako bych byla… frigidní. A ty si zdá se užíváš, když si o tobě myslím, že jsi blb, dokud jsem najednou nezjistila, že nejsi. Pletla jsem se v tobě. Možná se pleteš i ty ve mně.“ Oh, proč se vůbec obtěžovala za ním chodit? Co si myslela?

On sklopil svůj pohled k lemu její krátké sukně, pak k holým nohám a podpatkům, pak se jí podíval znovu do tváře. Intenzita pohledu, kterým po ní střelil, ji přiměl zatajit dech. Plnou silou do ní najednou udeřila jedna vzpomínka. Jednou ji políbil, bylo to už hodně dávno. Na vysoké, během jedné a jediné doby, kdy se s Taggem rozešli.

Pevně stiskla víčka, nechtěla si na to vzpomenout, ale ta vzpomínka se objevila i tak.

Na jaře v prváku, když spolu jeli zpátky ze školy, - on řídil, a poprvé za celou dobu bylo všechno… jinak. Hlavně s nimi nebyl Tagg, a jeho nepřítomnost odhalila úplně jiného Coltona, jak se zdálo.

Smáli se a žertovali a vlastně spolu poprvé mluvili. Skončilo to tak, že spolu šli na taneční recitál jeho sestry, kde Sara seděla mezi ním a Cookie. Bylo zvláštní vidět ho, jak žertuje a dobírá si Cookie, a je milující a podporující bratr své sedmileté sestry Hannah. A bylo jasné, že sestřiny obdivné pohledy znamenaly, že je pro ni vším.

Sara se před rodinným focením omluvila. Byla ráda, že opustila ten vydýchaný prostor a pročistila si hlavu od myšlenek, které by vůbec neměla mít. S těmi tmavými, dost dlouhými vlasy, které mu visely přes límeček a padaly mu obdivně do čela, byl Colton nebezpečně pěkný. Příliš pěkný.

Navíc, pořád byla rozrušená z rozchodu s Taggem. Po roce chození s ním pořád nespala. Oh, dělali spoustu jiných věcí, ale sexu – opravdovému sexu - se vyhýbala. A on se na ni začínal zlobit. Nevěděla, proč tak váhá – milovala ho. Znala ho už dlouho. Ale něco ji drželo zpět. Možná to byl ten pocit zamilovanosti, který jí chyběl, a vybledl v momentě, kdy ji poprvé spatřil, první kluk, který si myslel, že je pěkná a oceňoval její chytrost a ambice.

Ale takové pocity netrvají věčně, ne? Důležitý byl fakt, že měli podobné zájmy, podobné cíle a původ. To byly věci, které tvořily trvalý vztah, ne?

Ale Tagg byl naštvaný, frustrovaný. Začal se dívat za děvčaty. A tak se rozešli. Dobře, řekla. Najdi si někoho jiného.

Došla čtvrt bloku od středoškolského sálu, když na chodníku uslyšela kroky.

„Hej,“ řekl Colton a dohnal ji, sotva popadal dech, „co bys řekla na společnost?“

Znovu jí poskočil tep, když ho viděla. Vysoký, pěkný jako nějaký nezodpovědný idol dospívajících dívek, a přesto… jiný. Nabroušenější. A velmi, velmi přitažlivý.

Byl to úžasný jarní večer, neobvykle teplý. Předtím pršelo, takže kytky a rostliny čerstvě voněly. Na chodníku byly okvětní plátky růží a vrtulky z javorů, když spolu po něm kráčeli. Mraky odplouvaly, odkryly velký žlutý měsíc skoro v úplňku, jako velkou broskev, do které někdo kousnul.

Brzy došli k mostu, vitríně na hlavní ulici města. U vstupu byla velká socha dvou andělů, kteří se o sebe opírali a společně rukama zformovali srdce. Nekonečná možnost pořídit fotku pro lidi, kteří strávili den nákupy ve městě, nebo přišli z jednoho z uměleckých představení nebo programů na trávě u mostu, nebo se zúčastnili místního divadla nebo řečnických akcí v populárním nezávislém knihkupectví v centru.

Colton uprostřed mostu zpomalil tempo. Jeho strany osvětlovaly staromódní železné pouliční lampy. V létě z nich visely koše s květinami, ale teď, brzy zjara, byly holé. Přejel prsty po okrasném železném bezpečnostním zábradlí, které se klenulo z betonu. Na každém železném sloupku byly tři zámky. Měly na sobě napsána jména nesmazatelným fixem: Jon a Allison, Christopher a Heather, Matthew a Sigrid.

„Lidi vždycky dělají takové zvláštní kraviny,“ řekl.

„Jak to myslíš?“

„Všude po mostě rozvěsí zámky, a pak je musí hasiči odstranit.“

„Proč jim neřeknou, ať je nechají být? Je to fajn nápad.“

„V Paříži museli všechny zámky odstranit, protože vážily víc, než čtyřicet dva tun. Příliš most zatěžovaly. Láska je nebezpečná,“ řekl. Pak se na ni podíval.

Ó Bože, on byl nebezpečný. Slunce mu na pevných liniích tváře vytvářelo stíny – na hranaté čelisti, silných lícních kostech. Ona si vždycky myslela, že jsou jeho pohledy syrové takovým tvrdým, vážným způsobem, ale poslední dobou… se zdály jiné. Jemnější. Něžnější.

„A pak jsou tu věci, které lidé házejí do řeky,“ řekl Colton, zakroutil prsty kolem zábradlí a naklonil se.

„Myslíš mince?“

On se zasmál. „Když jsem minulé léto pracoval pro policejní oddělení, musel jsem si nasadit potápěčskou výstroj a všechny je vylovit. Bylo to tři sta padesát dolarů. Ale nevěřila bys, kolik jiných věcí tam dole je.

„Jako co?“

„Boty. Plyšová zvířata. Zablácené svatební šaty. Ale nejlepší byla jedna schránka.“

„Co v ní bylo?“

„Milostný dopis.“

„Ne!“

„Ztracené lásce. Někomu, kdo zemřel o padesát let dříve. Lidé si myslí, že ta záležitost s anděly je kouzelná.“

„Angel Falls potřebuje muzeum.“

„A ty bys byla kurátorkou. Každý rok se můžeš potopit a najdeš nové exponáty.“

„Haha. Velmi legrační.“

„To by byla jiná práce.“

„No, asi jsem byla vždycky trošku jiná.“ Ó Bože, řekla to nahlas. To bylo hloupé.

„To je ale dobře,“ rychle dodal.

OK, teď se cítila, jakoby žila v alternativním vesmíru. „Coltone, jsem překvapená, že to říkáš. Protože pokud si pamatuju, vždycky jsi mi dával ve všem zabrat.“

„Myslel jsem, že jsi rozmazlená. Že jsi vyrostla ve všem, co jsi chtěla, že jsi za nic nemusela bojovat.“

Ona věděla, že mu otec zemřel v policejní službě v Chicagu. Drby říkaly, že se jeho matka upila k smrti, ale kdo ví. Nikdy o tom nemluvil.

„Chceš, abych se omlouvala za svou rodinu?“

„Ne.“ On se otočil a zíral na ni. Končetiny ji začaly brnět, jako by byly pod proudem, což ji dělalo slabou a nestabilní. Všechny smysly jí říkaly, aby utekla, ale ona se nemohla ohnout, jen tam stála a zírala zpátky na něj.

„Na střední jsem byl idiot,“ řekl.

Pohledem klesl k jejím rtům. Počkat – on ji hodlal – oh ne.

„Jestli je to k něčemu, teď si nemyslím, že jsi idiot.“ Její hlas zněl směšně. Chraplavě. Jako šepot.

On se otočil zády k vodopádům. Za sebou slyšel zvuk padající vody, jako by bylo vše v pořádku. Jako by se Colton Walker právě neomluvil.

„Co budeš dělat – po vysoké,“ zeptal se.

„Půjdu na lékařskou školu, doufám. A potom… nevím.“

„Mohla bys jí kamkoli. Dělat, cokoli chceš.“

„Jako ty.“

On potřásl hlavou. „Moje koleno mi ty šance zhatilo.“

„Je mi to líto.“ Bylo jí to líto. Co jiného mohla říct?

Vrhnul po ní krátký pohled. Aby si ověřil, že to myslí vážně? Ale pak se podíval zpátky na vodu.

„To nemusí. Vrátím se zpátky, abych se postaral o babičku a Hannah. Možná se dám k policii. Pokud to správně načasuju a dostanu práci ve městě, povede se to.“

Měl zátěž, jakou si ona stěží dokázala představit. A měl pravdu, její svoboda byla ve srovnání s tou jeho nekonečná. Jednou si myslela, že je povrchní, ale začínala chápat, že věci byly mnohem komplikovanější.

„Takže hádám, že budeš navždy měšťák.“

„Miluju naše město. Takže to není nutně špatná věc.“

Podívala se dolů na vodopády, ale najednou na sobě ucítila jeho pohled, intenzivní a patrný jako dotek.

Pak se Colton sklonil a políbil ji. Jeho rty byly jemné a opatrné, jemně, ale vytrvale tlačil na ty její. Z toho prostého, cudného polibku se jí sevřelo srdce, dech se zadrhnul. Svět se bláznivě točil, když jí kolena hrozila, že se podlomí, což ji donutilo chytit se ho za paže, aby se ustálila.

Colton se odtáhl, v očích měl nevyřčenou otázku. Ona odpověděla tím, že se postavila na špičky, omotala mu ruku kolem krku a políbila ho nazpět, rty se pohybovala po jeho, cítila jemnost jeho jazyka, a kontrastující drsnost jeho strniště. On jí vzal tvář do dlaní, zamotal jí prsty do vlasů a přitisknul si ji ke svému tvrdému tělu.

Nevěděla, co dřív. Z krku jí unikl nějaký zvuk. Otevřela se mu, jejich jazyky se proplety, jejich ústa k sobě dokonale seděla. Ten polibek byl tou nejerotičtější věcí, jakou kdy zažila. Způsob, jakým se jeho rty hýbaly na jejích, také to, jak těsně si ji u sebe držel, způsob, jakým cítila, že se i on třese.

Chutnal… skvěle. Voněl jako mýdlo a zbývající sluneční svit teplého dne. A líbal jako… jako nikdo, koho kdy předtím políbila. Jako si představovala, že ji někdo políbí ve svých snech.

Najednou na ně zasvítilo světlo, i když slunce ještě nezapadlo. Nejdřív si Sara myslela, Co když jsou to poldové? Pak se to dozví rodina, Tagg…

Tagg. Oh, co to dělala? Úplně na něj zapomněla. Na ně.

To světlo patřilo staré paní Mulliganové, která venčila svou jezevčici Georgii.

„Ó, jen se podívejme na vás, děti,“ řekla. „Tak roztomilí. Co takhle fotku?“

To bylo ono. Každý si před těmi anděly dělal fotky. Zvláště páry. Tradovalo se, že pokud se tam vyfotíte a hodíte do vody peníze, vaše láska bude trvat navždy.

„Ať máte hodně štěstí,“ řekla.

Překvapivě byl Colton připravený zapózovat. „Díky, paní M.,“ řekl.

Stará dáma udělala fotku, zatímco Colton držel Saru za pas, a její panika šplhala výš a výš.

Paní Mulliganová se pohnula, Colton ji pustil. Pořád měl v očích ten zasněný pohled, jako by byl dokonale šťastný, že se vrátí k tomu, ať už to bylo cokoli, co dělali předtím, než byli přerušeni.

„Já – já musím jít,“ řekla. Svědomí jí sžírala vina.

Paží ji podržel na místě. „Počkej.“ Uzamknul s ní pohled, donutil ji zírat do jeho čisté, hluboké modři svých očí. „Pojď se mnou příští pátek do muzea umění. Na nádvoří mívají hudbu. Bude to příjemná změna od studia na zkoušky.“

Zůstala neschopná slova. Měla říct ne, ale nemohla ta slova zformovat.

„Dej mi svůj telefon.“

Udělala to. Bůh ví, proč, ale on do něj naťukal své číslo. „Slib mi, že o tom budeš přemýšlet.“

„Coltone,“ řekla, a bylo to, jako by jeho jméno řekla poprvé.

On zvednul hlavu. Měl ve tváři ten pohled. Doufající. Očekávající.

„Dobře,“ slyšela se říct. „Udělám to. Uvidíme se v pátek.“

On se usmál. Držel ji za ruku a trval na tom, že ji doprovodí domů. Ale ne dřív, než zalovil v kapse a hodil do vodopádů nějaké mince.

Bojovala v ní vina a zmatek. Stejně jako šok, že ji Colton Walker políbil tím nejúžasnějším polibkem v jejím životě. Byl tak odlišný od té chladné, odměřené osoby, kterou tak dobře představoval. Zaškatulkovala ho úplně špatně.

Vzadu v restauraci bylo slyšet jásající děti, což Saru vrátilo zpět do reality. Stevie vyhrál set, nebo hru, nebyla si jistá, co z toho, ale držel v rukách dvě pingpongové pálky s triumfálním výrazem na tváři, zatímco ho ostatní kluci plácali po zádech.

Její rande s Coltonem před lety se nikdy neuskutečnilo, protože on na něj nepřišel. Když ho hledala u něj doma, otevřel dveře bez trička a v pozadí slyšela ženský smích. V té chvíli věděla, že to všechno byl jen žert. O tolik let později jí ta myšlenka stále navozovala zle od žaludku. Jasně se z toho zážitku s Coltonem poučila, že mu nemůže věřit, a on jí to dokazoval znovu a znovu celé roky.

Varovala sama sebe, že se má teď té rady držet. Colton tu stál, nemluvil, ten samý modrý pohled se do ní vpaloval s intenzitou, která jí na pažích působila husí kůži. Nebyla si jistá, jestli ho šokovala svou konfrontací, nebo prostě neměl v úmyslu nic říct. Právě, když otevřel ústa, aby konečně promluvil, objevil se vedle ní vysoký, štíhlý muž.

„Jsi Sara Langdonová? Já jsem Ken. Doktor Ken Houseman, z mikrobiologické laboratoře v nemocnici. Omlouvám se, že jdu trochu pozdě. V práci toho bylo hodně, víš?“ Podíval se na Coltona. „Přerušil jsem něco?“

„Ne. Vůbec,“ řekl Colton, pořád zíral. „Uvidíme se, doktůrci.“ Zlehka Saře kývnul a odešel dozadu, aby se připojil k dětem.

Její partner se posadil naproti ní a objednal si skotskou. Ona vyprázdnila zbytek svého vína. Bylo těžké se koncentrovat na zdvořilou konverzaci, kterou on začal. „Měla jsi praxi v Ivy League, že? Já taky. Princeton. Studoval jsem mutantní bakterie. Takové, které nereagují na žádná antibiotika. Vždycky jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych náhodou vylil do kanálu a začal tak smrtící epidemii, víš?“

Sara se snažila soustředit na to, co říkal, ale upřímně, nedržela krok se zabijáckými bakteriemi nebo s příšerným způsobem, jakým jen tak ležérně zmínil možnost smrtící epidemie. Upřímně, mohl jí říct, že našel lék na rakovinu, a jí by to bylo jedno. Koutkem oka pozorovala Coltona, jak hraje pingpong, směje se a žertuje s kluky.

Věc se měla tak, že viděla kompletně odlišnou Coltonovu stránku. Nejdříve se svou babičkou, a teď s těmi kluky. Kruci, i ten způsob, jak se k ní choval, když byla onehdy obavami bez sebe. Ale pokaždé, když měli možnost dostat se k sobě blíž, zdálo se, že nakreslil hranici a udělal něco, čím se ji snažil odstrčit.