R&R - 3. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Alessa se zamračila. „O mě se neboj, Adriano.“

Adriano nevěděl, jak to Alesse říct, ale fakta byla jednoduchá: netušil, jak o ní nemít obavy. Od okamžiku, kdy ji před čtyřmi lety pod vrbou zachránil před pádem na zem, do ní byl napůl zamilovaný. No, a pokud měl být Adriano upřímný, měl Alessu rád mnohem déle. Ale tím, že byl synem Rileyho Conti, znamenalo, že se Adriano musel řídit zatracenými pravidly. A pravdou bylo i to, že Riley by nikdy neschválil Adrianův zájem o bossovu nejmladší vnučku.

Adrianův otec chtěl pro svého jediného syna manželství mimo chicagskou mafii. Takové, které by buď posílilo spojenectví Chicaga s jinou zločineckou organizací, nebo to, které by Adriana postavilo přímo doprostřed první řady jako potenciálního budoucího bosse. Adriano si chtěl dělat věci po svém – s čímž Riley nesouhlasil.

Bez ohledu na to všechno byla Alessa mimo dosah.

Adriano netušil, jak se od té dívky držet dál a vinil z toho Alessu. Ani nemusela tu zasranou věc dělat.

Adriano se polštářkem palce dotkl baculatého spodního rtu Alessy. „Nech toho.“

Alessa svraštila obočí. „Hmm, čeho?“

„Tohohle,“ řekl Adriano a poukázal na Alessino zamračení. „Nesnáším to. Ty to víš. Nikdy by ses neměla mračit.“

„Je hezčí, když se směji, ano?“ zeptala se sladce.

Adriano se pod vousy usmál. „Když se usmíváš, jsi nádherná, Lisso.“

„Jsi tak uhlazený, Adriano.“

„Snažím se.“

Adrianovu pozornost upoutaly zvuky hlasů a smíchů, které se ozývaly od hlavních dveří místa, kde probíhala svatba Rossi-DeLuca. Ze dveří vyrazilo ven pár zjevně opilých a šťastných lidí. S problémy, které teď v mafii byly, nechtěl, aby ho někdo viděl a kvůli němu vznikly problémy. Adriano vklouzl za roh budovy a s sebou vzal i Alessu.

Když ji přitiskl k cihlové zdi, aby oba zůstali skryti před pohledem kolemjdoucích, ve vzduchu se ozval její bezdechý smích. Nevypadalo, že by Alesse vadilo, že ji ke zdi tiskne Adrianova váha.

Byl si zatraceně jistý, že jemu to nevadilo.

Alessa musela být tou nejvíc sexy dívkou, na kterou kdy měl to potěšení pohlédnout. Hnědé vlasy se zábleskem červené a blonďaté, které jí ve vlnách spadaly až ke kříži. Byla to ta ideální délka pro to, aby je mohl vzít do pěsti a zatáhnout za ně, což jak věděl, ona zbožňovala. Adriano by musel být zatraceným lhářem, kdyby řekl, že se mu nelíbilo, jak mu její drobné tělo dokonale padlo do rukou, když na sobě kromě své kůže neměla vůbec nic. Byla jako skřítek – i se svými širokýma modrýma očima, které se dokázaly dívat tak nevinně.

Ale ta dívka vůbec nebyla nevinná.

Adriano to věděl přímo z první ruky.

„Ach můj bože,“ řekla Alexa, která se stále smála. „Proč jsi to udělal?“

„Ještě jsem s tebou nedomluvil,“ odpověděl  Adriano.

Adriano se sklonil a Alessu políbil. Podle jejího dechu poznal, že ten náhlý pohyb nečekala. Zbožňoval zvuky, které ji přiměl vydávat.

Alessa pootevřela rty jen na tolik, aby umožnila Adrianovi dostat se dovnitř. Svým jazykem se zanořil do tepla a chuti jejích úst. Tvrdě ji líbal a zuby poškádlil její spodní ret. Alessa popadla do pěstí jeho košili a přitáhla si ho ke svému pevnému malému tělu.

Pak se Alessa na Adrianův vkus až příliš brzo odtáhla. Tváře měla celé růžové a on věděl, že ta růžová pokračovala až dolů na hruď, protože to tak bylo vždycky, když byla rozpálená. Její hedvábné šaty prozrazovaly, že pod nimi neměla podprsenku. Vzal její prsa do dlaní a přes látku přejel palci po jejích bradavkách.

„Bože, jo,“ zamumlal Adriano. „Stýskalo se mi.“

Alessa si povzdechla a pod dotekem jeho rukou se vyklenula. Adriano cítil, jak se mu džíny v rozkroku staly malými. Zip se mu přes jeho boxerky zakusoval přímo do mohutné erekce.

„Chvěješ se,“ řekla Alessa, když se jí rukama zabořil do vlasů.

„Ne, to ty, má krásko. Neboj se. Nikdo mě neviděl.“

„Ty a ty tvoje mazlivá slovíčka.“

Adriano se zazubil. „Jsi tou jedinou dívkou, která má tu čest slyšet je.“ Alessa si ho přes husté, tmavé řasy prohlížela. Ten pohled Adrianovi připomněl to, jak byla Alessa na kolenou, v ústech měla jeho penis a přitom se na něj dívala.

Zasrané peklo.

Ne, ne nevinná.

Rozhodně ne.

„Radši budu tou jedinou,“ řekla Alessa.

V jejím hlase byl jasně jako den slyšet varovný tón.

Adriano se zasmál. „Tady si zjevně někdo vytyčuje teritoriální území.“

Alessa pokrčila rameny a na jejích nádherných růžových rtech se objevil lstivý úsměv. „Ne, samozřejmě, že ne. Ale byl tam sexy muž z gangu z Vegas, takže -“

Adriano hrubě natlačil Alessu na zeď, čímž ji donutil okamžitě zmlknout. Zachichotala se a v tom úsměvu po něm blýskla zuby.

„Alesso,“ varoval ji.

„Hmm?“

„Nikdo jiný.“ Adriano ji v dalším polibku donutil zvednout hlavu výš. Svými ústy na ni hrubě tlačil, bylo v tom cítit trestání. Tato dívka byla jeho a to bez ohledu na to, co se dělo. Prostě byla jeho. Po tváři jí přejel sadou polibků a řekl: „Navždy, Alesso.“

Alessin úsměv povadl. „Víš -“

„Tak jako tak nemůžeme,“ vložil se do toho Adriano. „Začíná mi být zatraceně špatně, když slyším ta slova, jak vycházejí z tvých úst. To jediné, co bys právě teď měla říkat, je ano, Adriano a dneska v noci mě odtud unes, Adriano.“

Její smích byl lehký a bez dechu. „To nemůžeš myslet vážně.“
„Chyběla jsi mi,“ zopakoval.

Nikdo Adriana nikdy nedostal tak, jako Alessa. Mohli spolu být tiše v jedné místnosti a stačilo by to. Když vítala ráno v jeho košili, vypadala zatraceně dobře.

Proboha, měla by patřit jemu.

„Víš, že mi-“

„Ne,“ zamumlala Alessa.

Adriano se zamračil. Kdykoli se dostal k vyslovení svých pocitů, Alessa utíkala.

„Tyhle sračky děláme roky, Alesso,“ řekl Adriano a snažil se udržet si chladnou hlavu.

„A někdy s tím budeme muset skončit,“ odpověděla Alessa. „Nemůžeme to prostě nechat tak, jak to je? Zbytek pak pro nás bude jednodušší.“

„Nikdy to nebude snadné.“

Nechat to být by nemohlo být snadné. Ne, pokud to znamenalo nechat jít ji.

„No, potřebuji, aby to tak bylo,“ řekla.

Adriano se takhle nevzdával. „Vzpomeň si. Kdy jsem tě naposledy takhle přišpendlil ke zdi?“

Alessa otevřela ústa a zrůžověly jí tváře. Jo, vzpomněla si.

„Krátká sukně, bílé bavlněné spodní prádlo a ty jsi právě dostala jedničku ze závěrečné zkoušky,“ pokračoval Adriano nevzrušeně. „Byl jsem první člověk, kterému jsi zavolala, abys oslavila svůj úspěch. Chtěla jsi mě tam, ale já už tam byl, že? Čekal jsem na tebe venku přesně tak, jako to dělám vždy.“

„Přestaň se hraním her,“ řekla Alessa a odvrátila od něj oči.

„Ty pro mě nejsi hra. Celé roky, Lisso. Nemůžu to nechat zmizet.“

„Tohle není ten správný čas, Adriano.“

Adriano se temně zasmál. „Nikdy nebude ten správný čas. Budeme to muset vymyslet. Tak jako tak něco udělat.“

„Ale -“

„Žádné ale. Jsme svoji. Vždycky jsme byli. To svinstvo v mafii nakonec skončí. Vždycky tu budu.“

Alessa ztěžka vydechla. „Jednoho dne mě dostaneš do problémů.“

„Možná.“ Adriano vzal její tvář do dlaní a donutil ji podívat se na sebe. „Vsadím se, že to bude zatracená spousta zábavy.“

Její úsměv rychle povadl. „Nemáme šanci, že?“

„Proč sakra ne?“

„Až z příliš mnoha důvodů,“ řekla Alessa tiše.

Ta melancholická, náladová blbost se Alesse Trentini rozhodně nepodobala. Adriano neměl sebemenší tušení o tom, co se s ní dneska večer dělo.

„Co se stalo?“ zeptal se Adrian.

Alessa se s jeho očima nesetkala. „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Myslím, že víš.“

„Nech mě, prosím, o samotě. Mezi mým dědou a tvým tátou je toho víc než dost. Tohle zvládnu sama, Adriano. Víš to.“

„Udělej to pro nás oba jednodušší a už se vymáčkni, ať už se jedná o cokoli, ať to můžu napravit.“

Alessa se zamračila. „Tohle není o napravení. Tenhle problém nejde napravit.“

Adriano tomu ani na okamžik nevěřil. Cokoli mohlo být napraveno – stačilo pár slov, kulek nebo činů. Pokud by si to v mafii uvědomilo pár lidí, věci by probíhaly mnohem hladčeji.

„Řekni mi to,“ trval Adriano na svém.

Alessa tiše promluvila. „Dean.“

Ach, sakra.

„Zase?“

Alessa s sebou trhla. Pravděpodobně za to mohl jed, který se ozýval v Adrianově hlase.

„Sakra, víš, jak toho hlupáka nesnáším,“ řekl Adriano rychle. „Tohle není kvůli tobě.“

„Jo, chápu to.“

„Co řekl?“

„Samé staré kecy,“ řekla Alessa s povzdechem. „Ale teď naznačoval, že se jeho otec vyšvihne na místo po Benu DeLucovi.“

Skutečně.

Hmm.

Adriano si tu informaci uložil na později.

„Je to kretén,“ řekl Adriano. „Je k ničemu, Lisso.“

„A jestli se ty kecy v mafii roznesou, tak bude pro dědečka zatraceně dobrým kandidátem, až se mi začne dívat po manželovi,“ řekla Alessa.

To se nestane.

Nikdy.

„Co se mu podařilo vložit ti do hlavy, aby tě přiměl myslet si -“

„Nemusí tam dávat nic, co už nevím, Adriano. Jsou jen dva způsoby, jak válku ukončit. Manželství nebo spousta smrti. Terrance nikdy neměl rád zabíjet jen tak pro zábavu a je mnohem jednodušší mě a Abriellu kvůli tomu provdat.“

„Alesso, přestaň,“ řekl a teď ji rukou svíral kolem pasu. Pevně. „Tohle bych nikdy nedopustil. Ne, jestli to nechceš. Víš to.“

„Tvůj táta to Terrancovi neodpustí,“ řekla Alessa. „Popři, že to není pravda.“

„To nevím, Lisso.“

„Neodpustí.“

Adriano nesnášel pocit, že by to mohla být pravda. Riley byl kvůli smrti Adrianovy mámy a možnosti, že se to stalo kvůli rozhodnutí jeho nejlepšího přítele, velice rozzlobený. A když se k tomu přidalo to, že Riley využíval Miinu smrt jako způsob, jak se v mafii dostat výš – všechno to křičelo slovy: špatné zprávy.

„A oba jsme si vědomi toho, co to znamená,“ pokračovala Alessa, která se znovu zamračila. „Terrance musí posílit spojenectví, které má v rodině. Dino spojil rodinu DeLuca s rodinou Rossi. Kdo zbývá?“

„Artinova strana rodiny DeLuca,“ řekl Adriano. Nechtěl to přiznat.

„Jo.“ Alessa si povzdechla a odvrátila hlavu na stranu. „Měla bych se vrátit dovnitř dřív, než si někdo všimne, že jsem odešla.“

„Byl bych radši, kdybys tu zůstala se mnou.“
Na Alessiných rtech se objevil uličnický úsměv. „Mimochodem, žádný chlap z Vegas nebyl:“

„To by radši neměl.“ Adriano ta slova zakončil tím, že se svým tělem přitiskl na Alessu. V ten moment už nic neskrývalo jeho pevnou erekci, která se zarývala do jejího vytvarovaného bříška. Odstrčila ho od sebe, což ho dohánělo k šílenství. „Já bych ho zasraně zabil, Lisso.“

Jemně zabroukala. „To neříkej.“

„Špatně. Tohle je moje,“ řekl Adriano a rukama sjel po bocích Alessy. „Všechno tohle je moje, krásko. A moc rád každému, kdo si myslí, že má právo dotýkat se, uřežu ruce.“

Adriano byl k Alesse vždy upřímný. Netancoval kolem ní po špičkách, a to bez ohledu na to, zda by to chtěli, nebo ne. Byl mužem jedné ženy. Viděl svou mámu, jak byla pokaždé, když se musela otočit k Rileyho aférce zády, zraněná a Adriano si byl jistý, že nechtěl být takovým člověkem.

Ale Alessa… byla jeho. Stačilo pomyšlení na to, že by byl poblíž ní někdo jiný – a dohánělo ho to k zatracenému šílenství.

„Nebyl žádný chlap z Vegas,“ zopakovala se zasmáním. „Ty to víš.“

„Mmm.“

„Co, Adriano?“

„Nic. Už to víš,“ řekl.

„Vím?“ zeptala se.

„Ano.“

Alessa si skousla spodní ret. „Zabil bys.“

„Víš to.“

„Alesso!“

Alessa vytřeštila oči a prudce trhla hlavou do strany. Adriano při zaslechnutí toho důvěrně známého hlasu od Alessy ustoupil. Na rohu budovy stál Damian Rossi, s rukama založenýma na prsou a prázdným výrazem v obličeji. Adriano od Alessy ustoupil ještě o pár kroků víc.

„Damiane,“ pozdravil ho Adriano.

„Conti.“ řekl Damian a kývl k Alesse. „Tvůj bratr tě pravděpodobně hledá, Alesso. Navrhuji, aby ses vrátila dovnitř dřív, než vyjde ven, aby tě hledal i tady.“

Alessa rychle přikývla a nechala Adriana za sebou.

„Co tu děláš? Vyhledáváš problémy?“ zeptal se Damian, jakmile Alessa zmizela.

Adriano pokrčil rameny. „Ne.“

„Jestli se nepřestaneš zaplétat s tou dívkou, tak je budeš mít.“

„S tím jsem skončil,“ odpověděl Adriano.

„Ach, chytrák. Zábavné. Jsem si jistý, že jestli tě někdo jiný přistihne při tom, jak s Trentini dívkou šukáš opřený o zeď, tvůj tupý zadek nebude mít šanci.“

Adriano se s odpovědí neobtěžoval.

„Neměl bys být uvnitř, se svou novomanželkou?“ zeptal se Adriano.

Damiano zvedl obočí. „Neměl bys být se svým otcem doma?“

„Zásah.“ Adriano si nepříjemně přešlápl z nohy na nohu. „Hele, já -“

„Je mi už zasraně špatně z toho, jak v téhle zasrané rodině skrývám tajemství všech ostatních.“ Damian ukázal na Adrianovo Camaro a řekl: „Nasedni do té zatracené věci a jeď, Adriano. A jestli jsi tak chytrý, jak si myslím, že jsi, tak se budeš od Alessy Trentini dál až do doby, než se celý ten zmatek v mafii nepřežene pryč. Chlapče, je ti dvacet, ale jestli se nebudeš držet dál, tak se můžu vsadit, že se jednadvacátých narozenin nedožiješ. Musíš se toho, co se týče mafie, ještě spoustu naučit, a tohle vezmi jako svou první lekci od někoho, kdo není tvým otcem.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Adriano.

„O tom, co jsem právě viděl, budu mlčet.“

„Díky.“

Damian se ušklíbl. „Ale za to mi zatraceně dlužíš.“

Sakra.

„To je všechno?“ zeptal se Adriano.

„Pro teď. Teď vypadni.“

*********

Adriano sledoval zprávy a u toho si zarýval nehty do dlaní. Zatínal si je tak silně, aby mohl využít tu bolest a donutila ho mlčet. Chtěl od svého otce požadovat odpovědi, ale Riley nevypadal, že by měl náladu na to nějaké dát.

Adriano na obrazovce sledoval, jak ze dveří rodinné usedlosti vynesly nosítka. Od nich pak ustoupili dva muži, kteří na sobě měli modré větrovky. Nosítka kameře zakrývala výhled na muže, kteří se dotýkali rameny, ale ta tři písmena na zádech byla jasná jako den. FBI.

Po pár vteřinách od nosítek úředníci ustoupili a jejich místo znovu převzali zdravotníci. Dřív, než s nosítky znovu začali pohybovat, jeden z nich upravil vršek pytle, ve kterém bylo tělo umístěno. Vchod do domu byl zabarikádovaný policejní páskou a kolem se ve skupinkách hemžilo několik vyšetřovatelů.

Reportérka na levé straně obrazovky se dotkla svého ucha, aby si poslechla, co jí kdosi řekl do mikrofonu, a přikývla. „Oficiální úřady potvrdily totožnost zemřelého,“ uvedla monotónním hlasem. „Terrance Trentini, šedesát devět let. Má jediného žijícího syna a dceru, která již zesnula. Dnes, časně ráno byl nalezen mrtvý doma, ve své kanceláři. Pan Trentini měl dlouholeté vazby na chicagskou mafii. Ve skutečnosti ho mnoho lidí považovalo za domnělého vůdce rodiny, i když spoustu dalších argumentovalo tím, že hlavní operace řídí Riley Corrado Conti.

Bez ohledu na to, kdo nechvalně proslulou mafii ovládá, všichni souhlasí s tím, že v rámci zločinecké říše došlo k obrovskému množství problémů. V nedávné době došlo k několika střelbám a úmrtím, které se daly zpětně spojit s mafií. Všechno ukazuje na to, že bez ohledu na jméno zuří uvnitř nelítostná válka. Tato smrt by klidně mohla v rostoucím sváru představovat další incident.“

Riley vyštěkl hořkým smíchem. „Srdíčko, ani nemáš představu.“

Reportérka se znovu dotkla svého ucha a řekla: „Oficiální úřady zatím nesdělily, kdo z rodiny našel jeho tělo, ale tvrdí, že údajný boss mafie byl v sobotu v noci na oslavě svatby, a vrátil se domů dřív než zbytek jeho rodiny. Zatím nebyly ani uvolněny žádné informace o podezřelých, nebo o příčině smrti. Podle velitele chicagské policie je na pozdní odpoledne naplánováno veřejné prohlášení FBI. Jakmile budeme mít k dispozici další novinky, budeme vás informovat. Parkere, vracím ti slovo.“

„Ano, děkuji, Delilah,“ řekl nový reportér, jakmile kamera přepnula záběr do studia.

Riley vypnul televizi.

„Samozřejmě,“ zamumlal Riley. „Nemohlo to být jen standardní vyšetřování. Musí se do toho rejpat a udělat z toho frašku. Prostě se budou hluboko hrabat, a to bez ohledu na to, jak hlubokým bahnem budou muset prolézt.“

Eve byla vedle svého táty mlčky, ale vrhla po Adrianovi tázavým pohledem. Adriano v odpovědi jen pokrčil rameny. Netušil co, a zda jestli je vůbec něco, co by mohl říct své sestře o tom, co právě viděli v televizi.

„Měl bych zavolat svému právníkovi a dát mu echo,“ řekl Riley.

„Proč?“ zeptal se Adriano.

Riley mávl rukou směrem k televizi. „Neviděl jsi to?“

Ano.

„Takže?“

Riley si frustrovaně vydechl. „Je tu možnost, že budu předvolán k výslechu. Ne, že bych mluvil, ale pokud tomu mohu napomoci, vůbec se mi tam nechce jet.“

„Udělal jsi to?“ zeptal se Adriano.

„Adriano!“

Při tom horkém tónu v tátově hlase ani nemrkl. „Udělal jsi to?“

Riley přejel pohledem po Evelině. „Tohle není vhodná doba, synu.“

„Ona není pitomá. Ví, co se tu děje,“ řekl Adriano.

„Já, ehm… jdu začít připravovat snídani,“ zamumlala Evelina a vstala z gauče. „Zůstaneš na snídani, Adriano?“

„Jo,“ tiše potvrdil.

Poté, co Evelina odešla, se Riley postavil ze židle. „Jsi neuvěřitelný, Adriano.“

„Neodpověděl jsi mi na mou otázku, tati.“

„Nejsem povinen odpovědět ti.“

Adriano zaťal zuby tak silně, až ho rozbolely stoličky. „Mohlo se to vyřešit i bez zabití bosse.“

„Nikdy jsem neřekl, že jsem to udělal,“ zamumlal Riley, který vypadal naprosto nevzrušeně. „Ale všechno se to smyje. Všechno se tak obvykle dělá, můj chlapče.“

V koutku Rileyho úst se objevil malý úsměv, který zcela jasně mluvil o tom, že měl z těch zpráv radost. Adrianovi z toho bylo špatně.

„Neměl jsi žádný důvod, proč Terrance zabít,“ řekl Adriano.

„Což předpokládá, že to udělal nějaký kretén kromě mě a tebe, Adriano. S Terranceho smrtí jsem neměl nic společného.“ Riley pokrčil rameny a pak se zeptal. „Ale kde jsi byl včera večer ty, synu?“

Adriano se uklidnil. „Prosím?“

„Nezůstal jsi na večeři tak, jak jsi měl. Poté, co jsi odešel, jsem se musel hostům omluvit. Potřebuji mít výmluvu, jak odůvodnit tvou nepřítomnost, pokud by se někdo zeptal. Dej mi nějakou.“

„Navrhuješ, že jsem možná zabil -“

„Nic nenavrhuji. Poskytni mi výmluvu.“

Adriano neměl rád lháře, a ani on sám jím nebyl, ale také nechtěl, aby kvůli tomu, že řekne, jak přivezl sestru k Theu DeLucovi, ji dostal do dalších problémů. Takže si Adriano zvolil říct tu druhou nejlepší věc – tátovi kecy mu nevadily.

„Šel jsem za Alessou.“

Riley stáhl rty do tenké linky. „Dobře tedy. Proč?“

„Chtěl jsem jí zkontrolovat.“
„Tohle… ten drobný zájem ohledně té dívky musí skončit, Adriano. S tvojí fantazií nikdy nebudu souhlasit,“ řekl Riley.

„Jen jsem na ni dával pozor, tati.“

„Správně. Netušil jsem, že je moje prostřední jméno Idiot.“

Adriano si odkašlal. „To jsem nikdy neřekl.

„Oba jste už překročili věk, kdy by lidé věřili, že na ni prostě dohlížíš, synu. Právě teď, když je v mafii vše vzhůru nohama, je ještě mnohem důležitější, aby byly moje děti otevřené možnosti sňatku, pokud to bude potřeba.“

Zasraně.

„Neožením se s nikým jen proto, že mi to řekneš.“

„Uděláš to, co ti řeknu,“ odpověděl Riley.

„Udělal jsem všechno to, co jsi po mně chtěl. Přestal jsem se školou, abych na plný úvazek pracoval s tvými muži. Dohlížím na Eve přesně tak, jak jsi to chtěl. Určil jsi mi každou vteřinu mé budoucnosti, aniž by tě zajímalo, co chci já, ale nevadilo mi to. Ale nedovolím ti, abys mě donutil k manželství s někým, koho neznám nebo kdo je mi ukradený.“

Když Riley promluvil, výraz jeho tváře zůstal naprosto chladný. „Já se oženil se ženou, kterou jsem stěží znal, a která mě příliš nezajímala. Podívej, jak to dopadlo.“
„Jo přesně, podívej se, jak to později dopadlo,“ odpověděl Adriano výsměšně. „Podváděl jsi mámu při každé příležitosti, kterou jsi dostal a teď, když je mrtvá, se chováš jako truchlící manžel, který chce pomstu, jen aby toho využil pro to, aby se dostal výš. Ach, já to zasraně vidím, tati. Nedělej si obavy.“

„Adriano, dávej si pozor na ústa.“

„Jestli mě do toho budeš tlačit, manželství odmítnu.“

„Nedostaneš na výběr. V tomhle životě do toho má láska hodně málo co mluvit, Adriano. Máš mnohem větší hodnotu. Zvolil sis svou příslušnost k mafii, takže teď žiješ život se vším, co to znamená. Mám pro tebe už někoho vybraného? Zatím ne. Ale to neznamená, že se to v nejbližší budoucnosti nestane. Můžeš nám to všem usnadnit a skončit to, ať už máš k vnučce Terrance jakékoli vazby.“

Adriano narovnal páteř. „Alessa -“

„Její jméno už z tvých úst nechci nikdy slyšet.“

„Chceš mi říct, abych se od ní zasraně úplně odřízl?“ zeptal se Adriano. „Že i když se to přežene, s ní nemůžu mít nic společného?“

Adriano si nemyslel, že by to dokázal.

Riley se jen zasmál. „Ach, Adriano. To ani nemusím. Po dnešním dni s tebou ta holka nebude chtít mít nic společného. Koho si myslíš, že bude její rodina obviňovat ze smrti Terrance? Nezáleží na tom, zda jsem to udělal, nebo ne. Potřebují obětního beránka. A my jsme pro to ti dokonalí.“

„Mýlíš se,“ řekl Adriano.

Musel se mýlit.

„Víš, že ne.“

********

„Bože, copak jsi nikdy neslyšel o myčce na nádobí?“ Evelina bezmocně hodila talíř do dřezu a tím rozstříkla bublinky všude kolem sebe. „Ty jsi ty talíře nemyl minimálně pár dní, Adriano.“

Adriano odolal nutkání na sestru vyštěknout. Jeho podráždění se začínalo projevovat tím, že při každé maličkosti zlostně vylétl. Evelina si jeho hněv nezasloužila. „Za posledních pár dní jsem měl hodně práce.“
„Co jsi dělal?“

„Nic,“ řekl Adriano rychle.

Evelina se na svého bratra podívala přes rameno. „Se mnou můžeš mluvit. Ty to víš, že,“

„Jistě.“

„Takže povídej, bratříčku.“

„Uvědomuješ si, že tě velikostně převyšuju, že?“ zeptal se Adriano.

Eve pokrčila rameny. „Takže? Narodila jsem se skoro o dva roky dřív. Na velikosti moc nezáleží. Pořád jsem ta starší já.“

„No tak. Klidně bych tě mohl zvednout a oběhnout s tebou blok, a přesto bych se ani trochu nezadýchal. Takže trochu úcty k mé maličkosti.“

„Mysli si, co chceš,“ škádlila ho sestra svým zpěvavým způsobem.

Adriano sledoval, jak sestra znovu začala mýt nádobí v jeho dřezu. „To nádobí si můžu umýt sám, Eve.“

„Já vím.“

„Tak s tím počkej. Nepotřebuji zatracenou služku.“

Eve si povzdechla. „Jo, ale pak bych se musela vrátit k tátovi. Aspoň, když jsem v tvém bytě, mě zatraceně nechá o samotě.“

To byla pravda.

Adriano se rozhodl přesunout se k jinému tématu. Chtěl s Evelinou otestovat vody a zjistit, co si myslela o činech jejich táty a vraždě Terrance Trentini. V Adrianově rodině bylo občas dobré dřív, než sdělil své vlastní myšlenky, vědět, co si mysleli ostatní.

„Příští týden je pohřeb Terrance. Vlastně v pondělí.“

„Slyšela jsem,“ řekla Evelina tiše. „Jak dlouho to tělo drží, než ho předají rodině?“

„Ne dlouho,“ odpověděl Adriano. „Ale tady měli příčinu smrti. Střela přímo do obličeje. Pravděpodobně bude mít uzavřenou rakev.“

„Proč na pohřeb čekali tak dlouho?“

„Není to tak dlouho, Eve,“ řekl Adriano. „Měli štěstí, že po všech těch sračkách s FBI bylo tělo uvolněno už po pouhých čtyřech dnech.“

„Dost dlouho, Adriano. S pohřbem čekali další čtyři dny.“
„Umím si představit, že toho prostě museli spoustu zařídit. Navíc pravděpodobně s pohřbem čekali na šťastný pár, než se vrátí z líbánek. My jsme pozváni nebyli.“

„Taky jsem to slyšela,“ odpověděla Evelina.

„Táta se tam chystá,“ řekl Adriano.

Eve se strnule otočila. „Vážně?“

„Jo.“

„Teda fakt má koule,“ řekla Evelina se zavrtěním hlavy.

„No, buď to, nebo chce někoho skutečně nasrat.“

„Opravdu si myslí, že vzhledem k tomu, jak při mámině pohřbu vykopal Terance, ho rodina Trentini přivítá s otevřenou náručí?“ zeptala se Evelina.

Adriano mlčel. Netušil, jak na to odpovědět.

Evelina si musela všimnout jeho neochoty, protože se k němu otočila se zvednutým obočím. „Adriano?“

„Nemyslím si, že jeho cílem je zkusit to s nimi urovnat, Eve,“ řekl Adriano pomalu a doufal, že by jeho sestra mohla pochopit, kam mířil.

„Ach?“

„Ne.“

Dřív, než Evelina položila další otázkou, se kousla zevnitř do tváře. „A co tedy?“

„Myslím, že se snaží zasáhnout cíl, aniž by u toho cokoli řekl.“

„Adriano, přestaň s těmi sračkami a řekni mi přímo, kolem čeho to tu tancuješ.“

„Táta chce ukázat, jak je bez vlivu Terrance na ostatní rodiny silný,“ vysvětloval Adriano. „Jako to, že on je tím, kdo dělá rozhodnutí. On je tím, kdo může to rozhodnutí udělat. Víš, že boss je mrtvý.“

„A je tady další, kdo je připravený postoupit o krok dál,“ zašeptala Evelina.

„V podstatě.“

Eve se zamračila. „A co my? Taky budeme muset jít na pohřeb?“

„Jo,“ potvrdil Adriano.

„To vypadá skutečně na… sračky.“

„Chápu, Eve.“ Adriano kývl k sestřinu tričku s dlouhými rukávy. Vzhledem k tomu, že byl poslední srpnový týden, bylo venku trochu dusnu, než aby na sobě měla tuhle věc. „Ještě tam máš modřiny?“

Eve se rychle otočila zpátky ke dřezu. „Nedělej si kvůli tomu starosti.“

„Víš, že budu.“

Zvlášť teď, když Riley Evelině nařídil, že bude žít doma. Adriano krátce zvažoval možnost, že by se tam taky odstěhoval jen proto, aby mohl dohlédnout na tátu a na sestru, ale měl toho na vlastním talíři víc než dost, a tohle by znamenalo jen další cestování. Nemyslel si, že by Riley mohl znovu po Evelině fyzicky vystartovat. Ne potom, co do toho Adriano posledně vstoupil.

„Není tak zkurvený kretén, že?“ zeptal se Adriano.

„Táta se mnou vůbec nemluví,“ odpověděla Evelina.

„Evelino, to není to, na co jsem se ptal.“

„Já vím.“

„Tak mi to řekni.“

„Je v pohodě, ale občas je prostě mimo,“ řekla Evelina. „Víš, divný.“

„Můj byt je pro tebe otevřený,“ řekl jí Adriano.

Eve přikývla a pokračovala s mytím nádobí. „Jestli se to někdy zopakuje, budu si to pamatovat.“

„To udělej.“

„A co ty?“ zeptala se Evelina tiše.

„Co já?“

„Celé odpoledne zíráš na svůj telefon, Adriano.“

Když se k němu sestra otočila tváří v tvář a v zelených očích měla zvědavost, Adriano sebou trhl a strčil svůj telefon pod stůl. „To nedělám.“

„Lháři. Přemýšlíš o tom, že někomu zavoláš?“

„Ne,“ řekl Adriano upřímně.

Eve našpulila rty. „Ne?“

„Ne.“
„Čekáš, že ti někdo zavolá?“ zeptala se.

Ano.

Alessa se od té noci od svatby Adriana nepokusila kontaktovat. Už jí poslal několik vágních zpráv, jen aby se pokusil dostat odpověď. Ale nic nepřišlo. Vůbec se mu to nelíbilo.

Adriano si povzdechl. „Jsi zatraceně zvědavá.“

Eve pokrčila rameny. „Snažím se tím držet mimo problémy.“

„Ve skutečnosti tě tohle do problémů dostane.“

„Znovu je to o Alesse?“ zeptala se jeho sestra.

„Nikdy jsem ti o nás neměl říkat.“

Eve se zazubila. „To ne. Přistihla jsem vás po jednom z tvých fotbalových zápasů, vzpomínáš si?“

Adriano se zasmál. Přál si, aby na to mohl zapomenout. Zadní sedadlo jeho milovaného Camaro vidělo mnohem víc Alessy a Adriana, než kdy kdokoli jiný. Než skončil, Evelina dorazila na jeden z jeho posledních zápasů na střední, aniž by mu dala vědět, že tam byla. Když našla svého bratra spolu s Alessou na parkovišti, očividně narazila na mnohem víc, než čekala.

„Jsi taková děvka, Eve,“ řekl Adriano. „Ty mi nikdy nedovolíš zapomenout na to.“

„Parkoviště zářilo jako Fort Knox! Byla to tvoje vlastní chyba.“ Když se znovu zeptala, úsměv jí zmizel. „Je to o ní, že?“

„Podle některých lidí o ní není nic,“ odpověděl Adriano. Jeho frustrace znovu narůstala. „A já prostě...“

„Co?“

„Snažím se ji držet dál od problémů, které přetrvávají.“

Eve se na bratra omluvně usmála. „Nevím, jak jsi kdy mohl skončit v mafii, bratříčku.“

„Přestaň s těmi zatracenýma sračkama.“

Eve se jeho varování zasmála. „Vážně to netuším. Máš tak měkké srdce.“

„To nemám.“

Jeho sestra neměla ani ponětí o tom, kým byl, nebo čeho byl schopný.

„Myslím, že ano,“ zamumlala Evelina. „Dokonce, i když jde jen o jednu osobu. Na tom není nic špatného. Přinejmenším víš, že neskončíš tak, jako táta. Ať už skončíš s kteroukoli, bude ti na ní záležet. A to ostatní je vlastně ukradené.“

Existovala jen jedna jediná osoba, se kterou chtěl Adriano skončit. S Alessou.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se Evelina.

„Ne, jsem v pohodě. I když díky.“

„Jistě. Jak chceš.“

Adriano se zasmál. „Proč, jen proto, že nechci mluvit o svých pocitech? Potřebuješ nějaké kamarádky.“

Eve se zamračila. „Měla jsem kamarádky. Táta mi je vzal.“

Sakra.

„Omlouvám se,“ zamumlal Adriano. „Prostě jsem tím myslel -“

„Já vím, co jsi myslel,“ přerušila ho. „A nechtěla jsem mluvit o tvých pocitech, ty kreténe. Chtěla jsem mluvit o ní nebo o tvých plánech.“

„Nevíš, že mám cokoli v plánu.“

Eve ani nemrkla. „Nemusím, Adriano.“

„Proč?“

„Protože tě znám.“

*********

„Mohl bys zajet k Burtonovi a přinést mi zatracenou bagetu?“

Adriano protočil oči. „Vážně?“

„Jo,“ řekl jeho capo. „Mám hlad a mám práci. Moji restauraci vynecháme.“

„Vlastníš restauraci a chceš, abych tě hodil někam jinam?“

Tohle zasraně nedávalo žádný smysl.

Kolinovy požadavky byly občas prostě bláznivé.

I když Adriano znal pravidla. Žádné hádky s capem. Udělej, co ti řeknou a získej to, co chtějí. Bez jakýchkoli otázek.

Možná by mohl jednou za čas ta pravidla ohnout.

Dneska měl na práci další tucet věcí včetně toho, že se snažil nějak sehnat Alessu, nebo ji dokonce aspoň na hodinu vytrhnout z rukou její rodiny, ale podle toho, jak to všechno šlo, to nevypadalo moc dobře.

„Kde je Con?“ zeptal se Adriano. Myslel tím capova muže středního věku, který zařizoval většinu pochůzek. „Může ti to jídlo sehnat.“

„Požádal jsem tebe, Adriano,“ řekl Kolin. „Tak jako tak sem půjdeš. Navíc Con má práci. Poslal jsem ho pro něco. Sežeň mi bagetu – do třiceti minut. A nezpozdi se.“

„Od Burtonů?“

„Jo.“

„Dobře,“ řekl Adriano, zatímco odemykal svoje pronajaté auto.

Po jeho Camaro se mu stýskalo. Odvezl ho na výměnu oleje a skončilo to tuctem dalších věcí, které bylo potřeba udělat. Klasické nabušené auto bylo v dobrém stavu, a podle toho, jak jeho servis pracoval, by ho měl mít do týdne zpátky, ale i tak stále potřebovalo tu a tam trochu práce.

„A za další...“

„Co?“

Adriano nastoupil do svého pronajatého Lexuse, ale dřív, než za sebou stihl zavřít dveře, mu na obličej dopadlo milion střepů. Tříštění skla bylo doprovázené hlasitými zvuky pop, pop, pop. Ty zvuky byly tak hlasité, že ho z nich bolely ušní bubínky.

Adriano se přikrčil na sedadle, přikryl si hlavu a telefon mu vylétl z ruky.

Další tříštění skla.

Další rány.

Výstřely ze zbraně.

Spousta výstřelů.

„Bože,“ zamumlal Adriano.

Na okamžik cítil svoje srdce až v zasraném krku. Poté, co byl boss zavražděný, všichni čekali problémy, které mohly následovat. Jistě odplata. Táta Adriana varoval, aby si dával pozor, ale jestli si během dnešních pochůzek nevšiml, že se mu někdo nalepil na paty, tak byl naprosto mimo.

Neobtěžoval se s tím, aby se natáhl po pistoli, kterou měl ukrytou v přihrádce auta. K čemu by to bylo? Ani ne deset vteřin po prvním výstřelu se ozvalo zaječení pneumatik. Adriano zvedl hlavu jen tak vysoko, aby se podíval, kdo řídil. Zahlédl jen záblesk zadních světel, která zabočila za roh. Ulice začínala být plná lidí.

Sakra.

Tohle Adriano dneska nepotřeboval.

„Chlapče!“

Kolinův křik připomněl Adrianovi jeho telefon. Našel ho na sedadle spolujezdce. Roztřesenou rukou ho zvedl. Snažil se potlačit šok a zvedl ho k uchu.

„Jo,“ řekl ochraptěle Adriano.

„Zasraně,“ zamumlal Kolin. „Na okamžik jsi mi nahnal strach.“

„Právě teď bys měl být mnou,“ řekl Adriano a očima projížděl ulici. Hledal, zda někde nebylo další auto, ze kterého by se mohly ozvat výstřely.

„Co se stalo?“

„Myslím, že to oba víme.“

Kolin zaklel. „Joelova odplata.“

„Myslím, že to můžeme s jistotou předpokládat.“

„Nějaká krev?“ zeptal se Capo.

„Ani kapka.“

„Vždycky jsi byl šťastným hajzlíkem.“

Navzdory situaci, ve které byl, se Adriano zasmál.