R&R - 1. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Zničená.

To bylo přesně to, jak cítil Adriano Conti mafii.

Chicagská mafie byla vždycky tou jedinou věcí, které Adriano věřil, že ho nikdy nezklame. Mafie – la famiglia – měla být postavena na silných základech víry, věrnosti a jednoty mezi muži. Měl to být domov.

Teď už Adriano nic z toho jako domov necítil.

„Upřímnou soustrast,“ řekl jeden muž a stiskl Adrianovu ruku.

„Budeme se modlit, synu,“ řekl další.

Adriano mlčel.

Neměl co říct.

Lidé mluvili tiše. Hlavy měli skloněné. Někdo zabil Adrianovu matku. Mia stála u stolu a hájila svého synovce proti své vlastní sestře, když v tom ji někdo z jedoucího auta střelil přímo do hlavy.

Nikdo nevěděl proč. Nikdo neznal žádné odpovědi.

Místo toho otec Adriana, Riley, šel po té druhé nejlepší věci, co byla. Po pomstě – něčí obviňování. Boss se nemusel omluvit za to, co se stalo i za následující události po tom osudném večeru. V okamžiku, kdy došlo na střelbu, Terrance seděl přímo u stolu. Klidně mohl být stejně snadno zastřelený. Riley potřeboval nakrmit svůj hněv a žal. Potřeboval se cítit lépe. Adriano si byl jistý, že jeho otec by nakonec v celém tom procesu mohl skončit tak, že zničí mafii.

Rakev s Miou Conti byla spuštěna do země. Adriano se už se svou matkou rozloučil. Když se jí snažil zachránit život, měl ruce celé od její krve. Ty vizuální vzpomínky ho trápily celé dny i noci. Vždy, když ho dohnal jeho žal, ho vzpomínky na Miu dostávaly na klidnější místo.

Mia byla vždy taková. Na ženu, která byla spjatá s mafií, ženu, která se provdala za mafiána prostě proto, že jí to řekli, byla Mia Conti jemná duše. Adriano si vzpomínal, že jeho otec matku zbožňoval. Byli si v manželství velice blízcí, ale vzhledem k tomu, že Riley byl nevěrný, probíhaly mezi nimi boje. Adriano nedokázal pochopit, jak mohl být jeho otec do matky tak zamilovaný a přitom mít po svém boku stále další ženy.

Nebyl tak naštvaný, jako byl naštvaný jeho otec. Měl zlomené srdce. Neobviňoval z toho mafii, ale bolelo ho to.

„K autu, synu,“ nevrle pronesl Riley.

Příkaz otce vytrhl Adriana z jeho zamyšlení. „Co?“

„Auto. Pojďme.“

Poslední minuty pohřbu šly kolem něj. Většina smutečních hostů pomalu opouštěla hřbitov. Adrianova sestra, Evelina, na rakev hodila jednu bílou růži, kterou předtím políbila. Pak se od hrobu odvrátila. Evelinu smrt jejich matky zasáhla hodně tvrdě. Nevěděla, jak se s ní vypořádat. A Adriano netušil, jak jí pomoci.

Na hrudi se mu usadila bolest. Dva muži, hřbitovní zřízenci, zvedli lopaty a začali zakrývat rakev hlínou. Adriano si pomyslel, že jeho máma byla až moc dobrá, než aby na ni teď dopadala špinavá zem.

Adriano zatím ještě nebyl připravený odejít. „Dej mi pár okamžiků. Sejdeme se u auta, tati.“

„Dobře.“

Adriano sledoval, jak muži pokračovali v zasypávání matčina hrobu. Když se pak konečně dokázal otočit a od hrobu odejít, zbytek truchlících lidí už byl pryč. Podmračený, větrný chicagský den byl na červencový pohřeb jako stvořený. Adriano šel v tichosti po cestičce pryč a mířil k silnici, kde měl jeho otec zaparkovaný svůj Mercedes.

„Adriano...“

To zašeptané jméno přimělo Adriana zastavit se uprostřed kroku. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikoho neviděl.

„Tady jsem,“ ozval se důvěrně známý hlas.

Adriano si nedokázal pomoci. Když pod břízami, které rostly na okraji hřbitova, uviděl Alessu Trentini, usmál se. Měla na sobě černé šaty. Její rodina dorazila na pohřeb, připravena poskytnout svou soustrast se smrtí Mii, ale Riley je vykopal ven. Trval na tom, aby Alessin dědeček okamžitě odešel.

Boss mafie při Rileyho zuřivostí byť jen stěží mrkl okem. Terrance dal svému čelnímu bossovi to, co chtěl a bez otázky odešel.

Adriano nedostal možnost s Alessou mluvit. Mnohem víc se soustředil na to, aby uklidnil svého tátu, aby pohřeb mohl začít a proběhl v klidu. Alessa mezitím odešla spolu se svou rodinou.

Teď stačilo, že ji tu viděl stát mezi stromy a Adriano se pro tenhle okamžik hned cítil lépe. Bez ohledu na fiasko, které se odehrálo v kostele, se tu Alessa ukázala. To pro Adriana znamenalo všechno. Pravděpodobně se vzepřela přání svého dědy a nějak se jí podařilo propašovat se ven, aby se dostala na hřbitov. To Adrianovi poskytlo trochu naděje, že možná navzdory skutečnosti, že to vypadalo, že se všichni navzájem nenávidí, je stále ještě možnost, že to tak není. Byla tu šance, že v jejím případě neexistovala nenávist vůči němu.

Adriano nechtěl, aby se Alessa kvůli němu dostala do problémů. Kdyby si jí tady jeho táta všiml, pravděpodobně by poslal Terranceovi další varování, aby držel svou rodinu zastraně daleko od rodiny Conti.

Každý kousek Adrianova těla na něj křičel – pohni se směrem k Alesse. Měl pocit, jako by ji neviděl celé věky. Jejich přátelství začalo v době, kdy oba dospívali, ale v mezích nevinnosti nezůstalo dlouho. Adriano znal každý milimetr Alessy Trentini. Věděl, jak byla cítit, jak chutnala, jak zněla.

Alessa byla svou rodinou vždy udržována v ochranné bublině. Boss donutil své vnučky, aby se tvářily, jako by nebyly ani běžnými smrtelníky, jako kdyby byly nějací zatracení andělé. Adriano znal riziko, které na sebe vzal, když si občas s Alessou zahrával, ale nedokázal v sobě najít sílu, aby se udržel.

Vždycky ho držela v bezpečné vzdálenosti. Usoudil, že to tak dělala jen kvůli svému srdci.

Zatraceně.

Neuvědomovala si, že by jí nemohl ublížit, ani kdyby se snažil.

Adriano jako by uprostřed cesty zamrzl. Nechtěl, aby jeho táta zaregistroval jejich nezvaného hosta. Dobře, byla nechtěná jen Rileym.

Vysoko zvedl svou ruku, aby ji viděla a ústy naznačil. „Ahoj.“

Alessa po něm blýskla malým úsměvem. „Ahoj.“

Zvedla ruku a dvěma prsty se dotkla svých rtů. Jako by mu chtěla říct, aby mlčel.

„Brzy se uvidíme,“ řekla Alessa tiše. Její slova k němu donesl vítr.

V to doufal.

*************

„Co bychom s tím měli dělat?“

„Počkat, samozřejmě,“ odpověděl Riley.

„Počkat na co?“ zeptal se Kolin.

„Přesně tak.“ Riley usrkl svého rumu s colou. Když je míjela mladá servírka, mávl na ni a řekl: „Přines mi ještě jednu, zlato.“

Adriano protočil oči. Z celého toho setkání byl frustrovaný. Jeho táta svolal ty nejdůvěryhodnější muže z rodiny Conti a jejich bandy, aby společně probrali nedávnou střelbu. Někdo řídil auto Sereny Rossi – všichni z toho podezřívali Laurenta – a zaútočil střelbou na Rileyho nový bar. Střelba na podnik Conti, kterou provedla rodina Rossi, probudila všechny ty problémy. Riley byl nasraný, ale setřásl to ze sebe.

I Adriano.

Jestli byl důvodem iracionálního chování Laurenta Rossiho, kdy vystřílel bar spřízněné rodiny, jeho alkoholismus, začínalo to s ním být vážné. Laurent se snažil získat respekt a přátelství Terrance Trentiniho. Jestli za tím neúspěšným pokusem byla jeho snaha ukázat, komu patřila jeho věrnost, tak tím nezískal nic víc než to, že si pod sebou vykopal ještě hlubší díru.

„Je to tak, že nemám žádné problémy vzít s sebou rodinu Rossi,“ řekl Riley a mávl směrem k deseti mužům, kteří seděli v okolních boxech. „Laurent má problémy už celé roky. Jeho žena ho do toho pravděpodobně vtlačila – ten idiot měl vždycky kalhoty dole, jako nějaký zasraný pes, který jde po hárající se feně. Prohlášení, které učinil po střelbě na můj obchod, rozhodně nezahrnoval zbytek jeho rodiny. Tomu věr.“

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se Adriano svého táty.

„Přikláním se na stranu mužů, kteří mě kontaktovali s omluvou.“

„Kdo?“ zeptal se Kolin.

Kolin Bastoni byl spřízněný capo a přítel rodiny Conti. Byl také Rileyho bratrancem. Řídil pod Rileyho dohledem velkou část území Conti. Adriano pod tím mužem dlouho pracoval – vlastně od svých šestnáctých narozenin.

Pro muže jako Kolin byla věrnost vše. A k rodině Conti byl neuvěřitelně loajální. Jeho první reakcí bylo odvetné opatření na každého, kdo ublížil Rileymu nebo jeho rodině. Stejně jako zbytek mužů, kteří patřili do gangu Conti.

„DeLuca,“ konečně odpověděl Riley.

„Ha, který z nich?“ zeptal se Kolin.

Riley se chladně usmál. „To je otázka za milion dolarů, že?“

„Podle mě to Theo není,“ vložil se do toho další z mužů Adrianova otce. „Víš, jak si je s Trentiniho lidmi blízký, bossi.“

Riley při tom titulu nehnul ani brvou. Ve skutečnosti se choval tak, jako by mu neprokázal žádné dobrodiní. Adrianovi se tátova reakce na to, že byl oslovený jako boss, vůbec nelíbila. V mafii byl jen jeden boss – Terrance Trentini. Adrianův táta možná mohl být na veřejnosti, pro muže na ulici i FBI bossem v čele, ale všichni, kdo byli v chicagské mafii věděli, kdo byl skutečným bossem.

Pokud jste si ten titul nárokovali, mohlo to znamenat jen jednu ze dvou věcí. Buď jste měli dost velké ego, že jste věřili tomu, že jste způsobilí nosit ten titul. Nebo že jste připraveni jít po pozici, které ten titul skutečně náležel.

Adriano nevěděl, o které z těch dvou věcí jeho tátovi šlo. Ale ani jedna z nich by nevedla k ničemu dobrému.

„No, s jistotou můžeme říct jen jediné. Nebyl to Ben DeLuca,“ řekl Riley s pokrčením ramen. „Je Terrancův underboss a bez jeho svolení by si starý Ben neotřel ani svůj vlastní zadek.“

„Takže nám s tím jménem zbývá už jen jediný,“ poznamenal Kolin.

„To ano,“ souhlas Johnnie, další blízký přítel Adrianova táty. „Dino DeLuca. Co řekl on?“

„Že chápe a cítí s mou frustrací,“ řekl Riley, když si vzal od servírky sklenici s rumem a colou. „Díky, zlato.“

Adriano se neobtěžoval skrýt svůj pohled. Stejně jako se jeho táta se neobtěžoval skrývat to, jak se díval za houpajícím se zadkem servírky, když od nich odcházela. Adriano Rileyho nechápal. Jeden den byl úplně mimo kvůli žalu, který cítil nad ztrátou své manželky a druhý den se choval jako idiot.

Co si vzpomínal, tak se nejednalo u jeho táty o nic neobvyklého. Už v době, kdy Adriano vyrůstal, Riley nikdy neskrýval svůj zájem o další ženy, ale tohle byl i tak kreténský tah. Vždyť Miu pohřbili teprve před týdnem.

„Tati,“ vyštěkl Adriano.

Riley si odkašlal a nad varovným tónem svého syna jen mávl rukou. V mžiku se znovu soustředil na konverzaci, která tu probíhala. „Dino je dobrý spojenec, stejně tak jako jeho muži.“

„Dino se brzy bude dívat na svět z vězeňské cely,“ řekl Adriano.

„I tak jsou jeho muži stejného názoru.“

Adriano si povzdechl. „Někteří.“

„Někteří je mnohem lépe, než nikdo, synu. Bude dobře, když se to naučíš. A máme toho mnohem víc, než si myslíš.“

„Dobře, takže počkáme,“ řekl Kolin.

„Počkáme,“ zopakoval Riley. „Terrance má právě teď víc než dost věcí, které musí vyřešit, když jsou všichni muži v rodinách rozdělení. Laurentova protiakce na to zatlačí ještě víc. To je dobré. Můžeme to využít jako naši výhodu.“

„Takže je prostě nějakou dobu necháme bojovat mezi sebou?“ zeptal se Adriano.

„Ano,“ odpověděl Riley.

Proč by to jeho táta chtěl dělat? Jestli Riley chtěl, aby došlo k usmíření, tak nechat ten spor pokračovat dál, by nevedlo k ničemu dobrému.

„Svým způsobem,“ řekl Riley. „Víš, že bych dal přednost úderu v době, kdy je slabý.“

„Dobrý plán,“ odpověděl Kolin.

To musela být ta nejabsurdnější věc, kterou kdy Adriano slyšel. Co se týče možnosti toho, co měl jeho táta v plánu s bossem mafie, Adriano rozhodně nesouhlasil. Bylo to nebezpečné a spory každým dnem narůstaly. Riley v tom zjevně shledával určitou zábavu. Adriano začínal skutečně přemýšlet o tom, zda jeho tátovi Miina smrt nakonec nebyla ukradená. Riley se tvářil, jako by jeho činy představovaly odvetu za smrt jeho manželky, ale to, co dělal, mluvilo o něčem jiném. Jako by ho možná mnohem víc zajímalo místo bosse a smrt své ženy využíval jako důvod, jak se k němu dostat.

Bylo to zatraceně odporné.

„Ne, to není dobrý nápad,“ vyštěkl Adriano. Nespouštěl oči ze svého táty. „Máš v plánu jít po -“

„To stačí, Adriano,“ uťal Riley svého syna. „Tvůj názor není důležitý.“

Adriano měl pocit, jako by byl rozervaný do dvou různých stran. Jednou z nich byl jeho táta, tou druhou mafie. Jestli chtěl Riley přikrmovat problémy, aby vyrostly do velikosti, kterou by už nikdo nedokázal zvládnout, tak to mohlo znamenat jen jednu věc: válku.

„Co se tu snažíš dělat, tati?“ zeptal se Adriano a ignoroval zvědavé pohledy ostatních mužů, kteří byli v restauraci.

„Přesně to, co jsem se rozhodl udělat, synu.“

Což je co?

Adriano to nedokázal pochopit. Jak dlouho musel jeho táta přemýšlet nad tím, že převezme kontrolu nad mafií? Kolik lidí bude zabito a zničeno jen proto, že byl Riley chamtivý?

Adriano bez jakýchkoli pochyb rozuměl loajalitě. Své rodině byl oddaný, ale jeho rodinu vždy tvořilo víc lidí, než jen máma s tátou. Riley ho tak vychoval. Vychoval Adriana tak, aby věřil a chránil mafii. Pokud to všechno bylo o pomstě, pak by tátovy plány nechránily vůbec nic. Ne, nebyla tu žádná ochrana, ne ochrana mafie. To by ji mohlo úplně zničit.

Adrianovi vytanula na mysl nádherná brunetka s modrýma očima. Vždycky chránil i Alessu Trentini. To by nemohl, kdyby byl jeho táta tím, kdo jí ublížil.

Riley s úsměvem odložil svou skleničku na stůl. „Všechno to vyjde. Samozřejmě, že k našemu prospěchu.“

Adriano svému tátovi nevěřil ani na okamžik. „Co když se to všechno vymkne kontrole?“

„Samozřejmě přiživím plameny,“ odpověděl Riley.

„To by máma nechtěla,“ poukázal Adriano.

„Ženy a děti mají být nedotknutelné,“ zamumlal Riley.

Adriano se zamračil. „Toho jsem si vědom.“

„Tvoje matka však nebyla, Adriano. Nezapomínej na to, synu.“

„Já -“

„Nezapomínej na to, synu,“ zopakoval Riley pevně. Tón jeho hlasu nedával žádný prostor pro dohadování. „A vzhledem k tomu, že jsi mým synem, nemusím ti opakovat, jak je pro nás krev důležitá. Učil jsem tě to už od okamžiku, kdy jsi byl malý chlapec. Vždy to je oko za oko. Musíš se naučit držet na uzdě své touhy a dát přednost tomu, co je mnohem důležitější. My jsme mnohem důležitější, než tvoje touhy, Adriano.“

Adriano přimhouřil oči. „Přestaň tancovat kolem horké kaše a řekni to.“

„Ty víš, co říkám, Adriano. Znovu přemýšlíš tím špatným koncem, že?“

Alessa.

Adriano ani nemrkl. „Ne.“

„Vždy jsi byl příšerným lhářem, synu.“

********

„Pojď se se mnou projít, Adriano.“ Riley kývl hlavou směrem, kam chtěl jít. „Jak ti zní dát si kousek něčeho sladkého?“

Adriano přikývl. Nechtěl rozčílit tátu ještě víc, než už to udělal dnes ráno. Navzdory tomu, že s ním v mnohých věcech nesouhlasil, ho miloval. Vždycky si byli blízcí, dokonce i teď, kdy už mu zbývalo do jednadvacátých narozenin jen pár měsíců, Adriano ke svému otci vzhlížel.

„Jistě, tati.“

Riley kývl ulicí dolů. „Nedaleko odtud dělají tu nejlepší čokoládovou zmrzlinu.“

Zmrzlina.

Adriano se zasmál. „Kolik mi je? Pět?“

„Vždycky jsi měl zmrzlinu rád,“ řekl Riley tiše. „Dáš si zmrzlinu, nebo ne? Protože ať už si ji dáš, nebo ne, tak já ano. I tak tam se mnou půjdeš. Cestou si můžeme promluvit, aniž by nás mohli ostatní poslouchat.“

„Nemám rád čokoládu.“ Adriano by si raději dal v horkém dni než čokoládou ochucenou zmrzlinu studené pivo. „Ale jestli platíš, tak si dám.“

Riley se ušklíbl. „Dohodnuto. Mají i jahodovou, tu máš rád. Pojďme.“

Adriano následoval bok po boku svého tátu. Ulice byla tichá, projíždělo tudy jen minimum aut, protože bylo stále ještě časně. Po dobrých deseti minutách chůze se Riley zastavil u pouličního prodejce s jasně barevnou reklamou na zmrzlinu. Otec objednal dvě porce a krémové potěšení zaplatil. Následně Adriano následoval Rileyho a sedli si na lavičku.

„Jez,“ požadoval Riley.

Adriano se podíval na svou jahodovou zmrzlinu. Příliš ho nezajímala, ale jeho táta měl za tímhle malým… ať už to bylo cokoli, nějaké další úmysly. Malou lžičkou nabral zmrzlinu, vložil si ji do úst a čekal, až jeho táta začne.

Někdy bylo jednání s Rileym Conti hlavně o čekání.

„Nalevo, o tři auta dál,“ řekl Riley.

Adriano následoval pohled svého táty, až uviděl kobaltově modré Porsche s tmavě tónovanými skly. „To auto znám.“

„To bys měl. Patří Damianu Rossimu.“

Aha.

Bratranec Tommase Rossiho a pravá ruka jeho gangu.

Všichni měli podezření, že Damianova role v chicagské mafii měla co do činění s tím, že pomáhal řídit gangy, ale Adriano ho znal lépe. Damian nepatřil k nikomu. Jen k bossovi. Terrance to nikdy neřekl nahlas. Nemusel. Damian odvedl všechnu špinavou práci, kterou Terrance nechtěl udělat. Jako třeba zabíjení.

Koneckonců, tišší lidé byli nebezpeční.

A Damian byl rozhodně tichým mužem.

„Co tu dělá?“ zeptal se Adriano.

„Pravděpodobně obchod,“ odpověděl Riley. „Možná se žení za ženu z rodu DeLuca, ale nemá žádné spojence, kteří by stáli za řeč. Damian si v boji nikdy nevybíral strany. On je vždy na své straně, ale je to je také ten dobrý způsob, jak to dělat. Vidíš, to je způsob, kdy neprohrává.“

To byla pravda.

„Neděláš si obavy, že by ho Terrance možná mohl poslat, aby tě špehoval?“

Riley se zasmál. „Ne. Věř mi, že kdyby to tak bylo, tak bych Damiana vůbec neviděl. To proto se mu říká Duch, Adriano.“

„Jsem si vědom jeho schopností, tati.“ Adriano si dal do úst další lžičku zmrzliny a pak promluvil dál. „Víš, ani to, že mám plná ústa jídla, mi nezabrání dohadovat se s tebou.“

Riley si s úsměvem prohlížel svého syna. „Pro své vlastní dobro jsi až příliš vnímavý, Adriano.“

„Ne, jen tě dobře znám.“

„Pravda. Jsme si hodně podobní, synu.“

„A přitom naprosto jiný,“ zamumlal Adriano.

„To ano,“ souhlasil Riley tiše. „Jsi na mě rozzlobený.“

„Tušíš proč, že?“

„Není potřeba, abys to řekl nahlas, synu. Ale ano, jsem si velice dobře vědom tvých pocitů. Víc než jednou jsi je dal velice jasně najevo.“ Riley pod vousy vydal nesouhlasný zvuk a pokračoval. „A ty víš moc dobře, co máš dělat, Adriano. Takhle mě vyzývat – to je směšné. Nebudu ti to trpět. Tím nejdůležitějším je rodina. Ty to víš. Čekám, že mi budeš za všech okolností věrný, synu.“
„Myslel jsem, že rodina byla mafie. To je to, co jsi mi vždy říkal.“

„To ano,“ odpověděl Riley.

„Rodina odpouští, tati.“

„Ne tahle, Adriano.“

„Mámino tělo ještě ani nestihlo vychladnout,“ řekl Adriano.

„Kam tím míříš?“

„Už hledáš další díru, kterou bys naplnil, tati.“

Riley se zamračil. „Adriano -“

„Nemůžu si pomoci, ale zajímalo by mě, jestli právě její smrt nebereš jako záminku pro to, abys získal něco dalšího, co chceš. A jestli to tak je, tak jsi naprostý idiot.“

„Dávej si pozor, synu. Právě teď se pohybuješ po velice tenké hranici.“ Riley se postavil a odhodil plný kelímek zmrzliny do nejbližší popelnice. „Myslím, že už jsme s mluvením skončili.“

„Myslím, že jsme si ani z daleka neřekli dost,“ odpověděl Adriano, který vypadal, jako by na něj tátův vztek neměl ani sebemenší vliv. „To nejmenší, co bys mohl udělat, je říct mi pravdu. Je to kvůli mámině smrti nebo je to o tom, co z toho chceš získat, tati?“

„Je to o rodině – la famiglia.“

Adriano si nebyl jistý, zda jeho táta stále ještě věděl, co ta slova znamenala.

„Tvoje máma by mi rozuměla,“ dodal Riley.

„O tom pochybuji.“

***********

Adriano spěchal ke dveřím, které směřovaly do tátovy soukromé pracovny. Se zaklepáním se neobtěžoval. Věděl, že by měl, ale bylo mu to jedno. Na telefonu mu právě zapípala další zpráva, která jen potvrzovala to, co už věděl.

Riley při synově vstupu zvedl hlavu, ale dál pokračoval ve svém telefonátu. „Ano, smutné… Jsem si toho vědom. Nech ho, ať si tomu věří. Je mi to jedno.“

„Tati,“ zavrčel Adriano.

„Rozhodně ne!“ Riley si těžce vydechl a promnul si spánky. „Jak jsem řekl, nech ho, ať si tomu věří. Když ve jménu své ženy udělám tah, Terrance to bude zatraceně dobře vědět. Tomu věř.“

Riley bez dalšího slova hovor s prásknutím ukončil.

Adriano rukou sevřel svůj mobilní telefon. V hrudi mu narůstal tlak.

„Řekni mi, že jsi to neudělal.“

„Ach, takže víš o další střelbě,“ zamumlal Riley.

Další střelba.

Další zabití lidé.

Tentokrát se jednalo o střelbu u domu Trentini. Podle informací, které se Adrianovi podařilo získat, došlo po jedné z obvyklých Terrancových večeří ke střelbě z jedoucího auta. Jeden z členů rodiny Rossi byl zabit a Ben DeLuca, underboss mafie, byl ošklivě postřelený. Ve skutečnosti by ten muž měl štěstí, kdyby v noci nezemřel.

Adriano nečekal ten zběsilý, vyděšený hovor od Alessy Trentini. Její telefonát mu spadl do zmeškaných hovorů, protože právě pro svého otce vybíral poplatky od mužů na ulici. Ale ta hlasová zpráva od Alessy… to ho vyděsilo. Pokusil se jí zavolat zpátky, ale Alessa to nebrala.

„Situace se uklidnila,“ řekl Adriano. Ruce se mu vzteky třásly.

„Ne tak docela,“ pokrčil Riley rameny. Jako by v tom nebyl žádný rozdíl. „A bez ohledu na to, co říkám, jsi očividně přesvědčil sám sebe, že příkaz ke střelbě vzešel z mé strany.“

„Bylo to tak?“

Adriana by to nepřekvapilo.

„Ne,“ odpověděl Riley. „Nevím, kdo to udělal. Tohle nevzešlo ode mě ani od mých mužů.“

„Chci ti věřit.“

„Ale nevěříš mi.“

„Ne,“ řekl Adriano.

Adriano od svého táty ani na okamžik neodtrhl oči. Riley, aniž by to věděl, ublížil Adrianovi tím nejhorším možným způsobem. Ne tím činem jako takovým, ale kvůli tomu, kdo tam byl a zavolal Adrianovi, co se stalo.

Alessa.

Ona tam byla.

Mezi Adrianem a jeho tátou již stála obrovská, neviditelná zeď, která stoupala výš a výš. Tohle všechno dělal Riley. Adrianův narůstající odpor nebyl ničím jiným, než vedlejším následkem toho všeho.

„Zašel jsi až příliš daleko,“ řekl Adriano svému tátovi.

Riley se zamračil. „Já jsem nestřílel.“

„Nemusíš stisknout spoušť. Vzpomínáš? To je přesně to, co jsi řekl o mámě.“

„Ani jsem ji nenařídil,“ řekl Riley stroze.

Adriano se ušklíbl. „Tomu nevěřím.“

********

„Jak se odvažuješ?“ zakřičel Riley.

Adriano vstoupil do obývacího pokoje právě včas, aby uviděl svého tátu, jak popadl jeho sestru za ruku. Riley teď divoce třásl Evelininou rukou.

„Přestaň,“ zašeptala Evelina. „Omlouvám se!“

Její rysy byly plné bolesti a strachu. Po tvářích jí stékaly slzy. V Adrianově těle se rychle a krutě prodrala k povrchu zlost. Nikdy dřív nebyl svědkem toho, že by jeho otec vůči Evelině použil jakékoli násilí.

Evelina rozhodně nebyla dokonalá. S oblibou tlačila na hrany pravidel, které jí její táta nastavil, ale Adriano ji z toho nemohl obviňovat.

„Hele, trochu přibrzdi,“ varoval ho Adriano a přistoupil ke svému tátovi a sestře o něco blíž.

Doufal, že jeho přítomnost sama o sobě stačila k tomu, aby jeho táta Evelinu pustil, aniž by musel skutečně zakročit. Adriano byl oproti Rileymu o dobrých deset centimetrů vyšší a o dvacet kilo svalů těžší. Když to nevyšlo, Adriano skočil mezi svého tátu a sestru. Dřív, než otec stihl zareagovat, svoji sestru odstrčil. Riley sebou s velkým žďuchnutím praštil o zeď, ale hned se odrazil zpátky, jako by se chystal jít po Evelině znovu.

Evelina, vzhledem k tomu, že byla chytrá, zůstala za Adrianovým velkým tělem.

„Zpátky, tati.“

„Omlouvám se,“ zopakovala Evelina šeptem.

Riley zíral na svého syna a mávl k Evelině. „Víš, co udělala? Víš to?“

„Právě jsem přišel na večeři tak, jak jsi chtěl, tati,“ procedil Adriano se zaťatými zuby. „Celý zasraný den jsem pro tebe vyřizoval pochůzky. Ne, nevím, co udělala.“

Nicméně podle toho, že se Riley poslední dobou choval, tak jako by byl jen pět vteřin od toho, aby ztratil jakoukoli sebekontrolu, se mohla Evelina jen špatně nadechnout a ocitla by se kvůli tomu ve sračkách.

„Šla tam,“ vyštěkl Riley.

„Jen jsem chtěla vidět -“

„Sklapni, ty malá děvko.“

Adriano přistoupil k otci o krok blíž a díval se na něho, jako by byl dravcem, který sledoval svou kořist. „To stačí, tati.“

Riley se ušklíbl. „Ach, Adriano. Zatím jsi ještě nedosáhl věku, abys mě mohl vyděsit, synu.“

„Chceš si tu teorii ověřit v praxi?“ zeptal se Adriano.

Adriano nepohnul ani brvou. Stejně jako Riley.

„Omlouvám se,“ zašeptala Evelina tiše.

„Co se stalo?“ zeptal se Adriano.

„Šla na tu zasranou svatbu,“ zamumlal Riley hlasem plným nenávisti a znechucení. „Poté, co jsem jí řekl, aby tam nechodila, tam přesto šla. Ona stejně jako ty, očividně nechápe, co znamená věrnost.“

„Chápu!“ zakřičela Evelina. „Ale Lily je -“

„Vůči nám nic,“ vložil se do toho Riley krutě. „A Rossi teď – nic.“

Adriano se svou sestrou soucítil. Evelina a Lily DeLuca – i když se dnes vdala za Rossiho – byly kamarádkami už od doby, kdy byly ještě dětmi. Evelina měla být na její svatbě, ale válka mezi rodinami ji donutila té party se nezúčastnit. Nebo spíš to po ní Riley požadoval.

„A kdo tě tam vzal?“ zeptal se Riley.

Eve odvrátila oči. „Šla jsem sama.“

„Lžeš.“
„Nelžu!“

„Lžeš,“ trval na svém Riley. „Já zjistím, kdo tě tam vzal, Eve.“

„Co na tom záleží?“ zeptal se Adriano. „Šla tam a je doma. Nic se nestalo.“

„Nečekám, že bys to dokázal pochopit, Adriano,“ odplivl si Riley.

„Co tím myslíš?“

„Nehraj si na idiota. Nedokážeš ani dotáhnout do konce jednu jedinou věc, o kterou jsem tě kdy požádal, synu.“

Adriano si povzdechl. Cítil větší frustraci, než kdy dřív. Před dvěma týdny, když se ten zmatek po střelbě u domu Trentini uklidnil, šel Riley po Rossiho gangu. Navzdory tomu, že se choval tak, jako by mu na Laurentově útoku na obchody Conti nezáleželo, i tak stále šel po mužích z Rossiho gangu. Adriana už začínala bolet hlava z těch her, které jeho otec hrál.

„Oplatil jsem to přesně tak, jak jsi chtěl. Nemusel jsem být součástí toho všeho. Dostal jsi, co jsi chtěl, tati?“

Riley se ušklíbl. „Ani zdaleka.“

„Krev je prolita a ty se v ní jednou utopíš,“ procedil Adriano.

„Pak zemřu jako šťastný muž,“ řekl Riley nedotčeně. Jeho pozornost se mrknutím oka znovu stočila směrem k Eve. V tuto chvíli bylo víc než výmluvné, co Riley cítil vůči svému jedinému synovi – byl naprosto nedůležitý. „Jestli se nedokážeš řídit mými pravidly, Evelino, už ti nedám žádnou další možnost, jak je porušovat. Tvoje kolej končí. Přidělím ti dva strážce, kteří tě tam zítra doprovodí. Chci, aby ses vystěhovala a vrátila klíče. Vítej doma, srdíčko.“

Eve přikývla. „Dobře.“
S dalším pohrdavým mávnutím ruky Riley své děti opustil. Adriano se otočil ke své sestře. Přemýšlel, proč se rozhodla vzdorovat jejich otci, když byl Riley ve stavu, ve kterém byl.

„Proč jsi to udělala, Eve?“

Eve popotáhla a otřela si slzy. „Chtěla jsem jí dřív, než projde uličkou, popřát hodně štěstí. To je vše.“

Sakra.

Adriano nesnášel, když jeho sestra brečela. „Proč jsi tátovi neřekla, kdo tě tam vzal?“

„Jen by ho to nasralo o to víc,“ řekla Evelina.

„Protože to byl někdo z jiné rodiny.“

„Jo.“

„Kdo?“ zeptal se Adriano.

„Theo,“ zašeptala Evelina.

„DeLuca?“

„Ano.“

Zasraně.