OH - 14. kapitola

Překlad: Lusesita

Dnes začínáme s těma akčnějšíma kapitolkama. Tak si je užijte.

Emma

„Hned jsem zpátky.“ Zašeptám mámě, která je plně ponořená do extravagantních plánů, které Sára vytvořila. Už jsou to tři dny, kdy tohle plánování začalo a já jsem připravená utéct.

„Právě jsme přišli.“

„Já vím, ale musím do koupelny.“ Hýbu jen koutkem úst a usmívám se na Sáru, která mě pozoruje. Pochybuju, že tito lidé ví něco o tak obyčejných věcech jako je záchod nebo jezení jídla. Všichni se zdají být tak dokonalí a jiní než ostatní lidé.

„No tak.“ Stiskne mi máma stehno.

Obejdu stolu a opustím jídelnu, projdu jednou chodbou a pak další, snažím se najít koupelnu. Tenhle dům je směšně velký na to, že tady žije jeden muž. Kolik potřebujete kuchyní? Zavrtím hlavou, zahnu do další chodby a otvírám jedny dveře za druhými, abych našla záchod. Zatavím se u jedněch dveří, vstoupím dovnitř a rozhlédnu se okolo.

Je zde tma, ale ve skleněných vitrínách jsou fotky, rekvizity a kostýmy. Podívám se na jednu fotku, kde je Liam za superhrdinu, přemýšlím, jestli bych ho přesvědčila, aby si ho pro mě oblékl v ložnici. Pak si představím, kolik žen o něm sní ve svých ložnicích, o tom, jak je zachrání před vetřelcem nebo před ohněm. Je divné o něm přemýšlet jako o Rogerovi, kterého znají miliony žen, pro mě je to jen Liam. Můj Liam. Panovačný, alfa samec, do kterého jsem se zamilovala.

Vzdychnu a otočím se ke dveřím, najednou cítím, jak blednu, a v žaludku se mi usadí těžká koule.

„Chyběl jsem ti?“

„Co tady děláš?“ Zašeptám a ustoupím o krok od Ryana. Ten Ryan, o kterém jsem si myslela, že je můj přítel. Jež byl mým pastorem. Ten, který poštval celé město proti mně a obrátil můj život vzhůru nohama. Usmívá se na mě, úsměvem zářivým jako slunce, ale já vím, že se za tím úsměvem skrývá temnota a zlo.

„Viděl jsem tě v novinách. Bylo to jako znamení od Boha, který mi připomněl, co mezi námi bylo. Znamení od Něj, abych dokončil to, co jsme před všemi těmi lety začali.“

„Nic jsme neměli. Pronásledoval jsi mě.“ Ustoupím o další krok, zatímco se ke mně přibližuje. Podívám se za něj na dveře a přemýšlím, že bych to mohla zvládnout, ale on je zavře a uvězní mě tak uvnitř. Jakmile si uvědomím, že jediná moje šance na útěk je pryč, začnu panikařit. „Nechceš to udělat, celé tohle místo hlídá ochranka.“ Varuju ho a rozhlížím se kolem po nějaké věci, kterou můžu použít jako zbraň.

„Jak si myslíš, že jsem se dostal dovnitř?“ Zeptá se a začne něco hledat v kapse. Vytáhne z ní peněženku a ukáže mi odznak FBI. Krkem mi stoupá žluč.

„Teď,“ sáhne pod paži a vytáhne zbraň, které jsem si předtím nevšimla. „- půjdeš se mnou.“

„Prosím, nedělej to.“ Prosím ho a bojuji s nutkáním si položit ruku na břicho, kde roste mé a liamovo dítě. Nevím, co by udělal, kdyby zjistil, že jsem těhotná a ani nechci, aby to zjistil.

„Ne tentokrát tě nenechám odejít. Teď už jsi dost stará a nikdo nás nerozdělí.“

„Máš manželku a děti,“ řeknu a doufám, že připomínka jeho rodiny mu zabrání v čemkoliv, co chce udělat.

„Emmo!“

Slyším, jak Liam křičí moje jméno, panikařím a podívám se na dveře.

„Ani nepřemýšlej o tom, že vydáš jakýkoliv zkurvený zvuk.“ řekne Ryan a namíří na mě zbraň, oči mi zaplní slzy. „Přejdi k oknu a otevři ho, vypadá to, že neodejdeme stejnou cestou, jakou jsme přišli.“

„Prosím… nedělej to. Jen mě nech odejít.“ Prosím, on jen zavrtí hlavou a pokyne pistolí, abych se přesunula k oknu.

„Jdi, pokud dorazí tvůj přítel, střelím ho mezi oči, takže možná budeš chtít zůstat potichu.“ Navrhuje, nemůžu zastavit vzlyk, který mi uniká, zatímco lezu oknem a slyším Liama jak stále dokola volá mé jméno.