MH - 7. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Nevair s úžasem přihlížel, jak Lian v bílém plášti odebírá krev více jak dvěma tuctům drakodlaků. Když mu Lian vysvětlil potíž se získáním určitého počtu testovacích vzorků, myslel si, že bude těžké najít dobrovolníky. Ale naděje na řešení jejich problémů s plodností přimělo draky, aby přicházeli další a další a obětovali svou krev.

Možná ani nebylo zapotřebí, aby se Nevair angažoval nebo že je Milot vyzval, aby se zúčastnili. Lianovi lidé ještě nedorazili, ale Milot nechal své špiony na letišti, aby je vyhlíželi. Když Nevair uviděl, jak se Lian škrábe na zádech, usmál se. Jeho pářící značka se objevila dnes ráno v zářivých barvách, ale zřejmě svědila. Nevair strávil nejméně hodinu tím, že na tetování nanášel chladivé mléko, ale poté upoutal jeho pozornost zbytek Lianova těla.

Ozvalo se zazvonění z Nevairova nového komunikátoru. Ani se na číslo nepodíval, nemohl odtrhnout pohled od Liana. „Ano?“

„Musíš dostat svůj zadek zpátky do katedrály a chopit se svých povinností. Je tu Rada. Říkají, že ses vzdal své funkce a chceš se nechat nahradit,“ křičel do telefonu Tres.

Nevair zavrčel. „Jen bohyně mě může vyměnit.“

„Myslím, že na to mají jiný názor,“ odtušil Tres suše.

„Hned tam budu. Někdo jim musí připomenout posvátnost druhů.“ Nevair tento druh chování nebude tolerovat. Znal svá práva.

„Druhů?“, zeptal se Tres.

„Lianova značka se objevila dnes ráno.“ Nevair nemohl potlačit pýchu v hlase.

V komunikátoru se ozvalo ticho. „Tresi?“

„Ehm, gratuluji.“ Jeho hlas nezněl upřímně, ale Nevair to nekomentoval.

„Dorazím během hodiny,“ řekl Nevair.

„Dobře,“ souhlasil Tres.

Nevair právě ukončil hovor, když uviděl, jak se jeden z drakodlaků přiblížil k Lianovi. „Hej,“ štěkl po něm. „Ani na to nemysli, že by ses ho dotkl. Patří mně.“

Muž zvedl ruce a ustoupil. „Omlouvám se, Pontifexi,“ nevěděl jsem, že sis ho nárokoval.“

„Měl bych tě nechat pracovat bez košile, aby byla tvá značka vidět,“ vyhrožoval Nevair.

Lian se rozesmál. „Ano, to by jim ukázalo.“

Dračice, které právě odebíral krev, se při Lianových slovech zachichotala. „Je tak okouzlující. Měl bys svému druhovi dát prsten.“

Nevair o tom chvíli přemýšlel. Prsten nestačil. Každý mohl nosit prsten. I z jiných důvodů. Potřeboval něco působivějšího.

Věděl přesně, co Lianovi dá, jakmile ho odvede nazpět do katedrály. „Budu si to pamatovat.“

Lian postavil zkumavku s krví vedle ostatních.

„Proč vůbec potřebuješ ty vzorky? Copak ten jed nevidíš?“, zeptal se Nevair.

Lian přikývl. „Ano, ale nevidím, proč. Kromě toho, i když vy mému úsudku důvěřujete, nemůžu čekat, že mě mí šéfové vezmou za slovo, pokud bych jim k tomu nemohl doložit konkrétní důkazy o jedu a jeho zdroji.“

„Musím se vrátit do katedrály. Očividně jsou beze mě ztraceni. Uvidíme se později.“ Nevair váhal svého druha opustit, ale musel se vrátit k práci. Lian duchem jinde přikývl, protože jeho pozornost byla upřena na jeho výzkum. „Hodně štěstí.“

Nevair se zachechtal. Bude si muset zvyknout na někoho, kdo měl na starosti důležitější věci než on.

Když se vracel do katedrály, Nevair ještě stále kroutil pobaveně hlavou. Přitom sledoval, jestli ho někdo nesledoval. Nikoho neviděl, ale také nebyl žádný super špión. Když došel do katedrály, uviděl Trese stát na schodišti podupávat nohou. Když ho uviděl přicházet, jeho pěkná tvářička byla zkřivena nesouhlasem.

„Co?“

„Kde je?“

Ostrý tón Nevaira přiměl k ostražitosti. „Proč?“

„Musíme ho dostat pod kontrolu dřív, než se ho zmocní média,“ řekl Tres.

„Dej si pozor, jak o něm mluvíš,“ varoval ho Nevair. „Můžeme být přáteli, ale on je mou spřízněnou duší.“

Trest protočil oči. „Promiň, že zpochybňuji posvátnost asi dvě sekundy starého spáření. Víš, že to můžeš zlomit.“

„Co?“ Nevair neměl ponětí, o čem to Tres mluví. Jeho rozum zůstal u Liana.

„Existují rituály, které dokážou značku odstranit,“ pokračoval Tres.

„Proč bych to dělal?“ Proč by se měl vzdát muže, který byl určen speciálně pro něj?

„Protože není vhodný. Napadl Bourna a poté utekl,“ vyštěkl Tres.

„Napadl Bourna, protože je ten chlap hajzl a praštil ho zezadu. Počkej,“ zkoumal chladný výraz svého přítele. „Od kdy se o Bourna zajímáš?“

Tres se zamračil. „Mě je Bourne lhostejný. Dělám si starosti o tebe.“

Ale jeho hlas prozrazoval něco jiného. Nevair se nad tím podivil. Poté si všiml Tresova zachvění.

Nervózní. Ozval se jeho drak.

Proč by měl být Tres nervózní?

„Řekneš mi, kde je?“, zeptal se Tres zamračeně.

„Ne, Tresi. Neřeknu ti, kde je. Zůstane ukrytý, dokud nedorazí jeho tým.“ Nevairovy instinkty křičely „Rudý alarm!“

Tresův obličej vzteky zrudl. „To nemůžeš!“

„Ouha! O čem to mluvíš?“ Kde se v tom rozhovoru ztratil?

„Řekl jsem Radě, že se o to postarám a ty teď děláš úmyslně potíže!“ Tres přímo křičel.

„Protože se svého druha nezbavím? Tresi, musíš se svého plánu vzdát. Nemůžu ti Liana předat. Má důležitou práci.“ Lian by mohl eventuálně zachránit celou dračí rasu.

Tres na něj zavrčel. „Ruinuješ všechny mé plány. Chopte se ho!“

„Co?“ Nevair se otočil zrovna v okamžiku, kdy mu krk probodla ostrá bolest.

„Jednou si pro tebe přijde. Nebude moci odolat. Hloupí draci.“ Tresův obličej se zkřivil takovou nenávistí, jakou Nevair ještě nikdy neviděl. Zatraceně, kolik náznaků během minulých let ignoroval? Když ho zasáhl pocit zrady, jeho mysl obklopila temnota.

***

Lian ukončil poslední odběr krve toho dne, když ho najednou zasáhla panika. Trhl hlavou a začal se rozhlížet po místnosti, ale nenašel nic, co by ten pocit mohlo vyvolat.

„Jsi v pořádku, doktore?“, zeptala se Brea, pěkná dračí dáma. Její jantarově zbarvené oči zářily obavami.

Lian si třel hruď. „Nevím. Mám pocit, že se něco stalo.“

„Jsi nově spářený, viď?“, zeptala se stydlivě.

Lian přikývl. Když se snažil najít jeho zdroj, pocit zesílil.

„Mohl by to být tvůj druh. Když je spojení silné, tak někdy druhové sdílejí své emoce,“ řekla Brea.

„Hm. Měl bych si přečíst nějakou příručku o spáření draků.“ Lian si myslel, že o drakodlacích ví všechno. Příchod na planetu mu ukázal, jak málo toho ví.

Brea se zasmála. „To by bylo praktické.“

„Už jsi našla toho svého?“, zeptal se Lian zvědavě.

Zavrtěla hlavou. „Často jsem si s někým vyšla, ani žádný z nich nebyl ten pravý, víš?“

Lian přikývl. To znal. „Nevzdávej to. Určitě ho najdeš. Času máš dost.“

„To je pravda. Přesto by mi nevadilo, kdybych měla někoho, s kým bych ho mohla sdílet.“ Její toužebný tón hlasu Lianovi připomněl, jak drahocenné bylo jeho spojení s Nevairem.

Lian pomyslel na všechny ty roky po smrti svých rodičů a na těch posledních pár nocí strávených v náruči Nevaira. „Ano, je to milé,“ souhlasil.

Brea se na něj s porozuměním usmála. „Doufám, že tu zůstaneš, doktore. S Nevairem se k sobě hodíte. Byl dlouho sám a ten jeho asistent je blázen.“

„Co tím myslíš?“ Tres mu nepřišel nijak zvláštní. Jen prostě dělal svou práci.

Brea protočila oči, poté se k němu důvěrně nahnula a zašeptala: „Každý ví, že Tres čekal jen na to, až Nevair hledání svého druha vzdá. Proč si myslíš, že zůstal celou tu dobu jeho asistentem, když by mohl dělat něco jiného?“

„Na co asi čekal?“, zeptal se Lian.

„Až to Nevair vzdá a akceptuje Tresa. Přesvědčil sám sebe, že jsou druhové, a i když by měl Nevair sex s jinými muži, doufal, že nakonec by si ho vybral jako svého partnera. Musí být teď naštvaný až hrůza, že jsi byl označkován.“ Brea se zašklebila.

„No páni.“ O tom se Nevair nezmínil. „Díky za info,“ odvětil.

Brea ho poplácala po rameni. „Hodně štěstí s Nevairem. Někdy je těžké milovat někoho, kdo je tak na očích veřejnosti. Jsem ráda, že si někoho našel.“

„Já také,“ hlesl Lian. Nevěděl, co si má o jejich vztahu myslet, ale nechtěl, aby byl v blízkosti Nevaira někdo jiný. Většinu svého života bojoval proti vlastním emocím. Nepotřeboval žádného psychologa, aby mu bylo jasné, že původem jeho strachu z intimity byla smrt jeho rodičů. Nevadil mu dobrý, tvrdý sex s anonymním týpkem, ale seznámit se s někým, chodit s ním, poznávat ho – to byla úplně jiná úroveň vztahu. Lian nevěděl, jestli dokáže dostát závazku, který značka na jeho zádech představovala.

Lianovy nervy se neuklidnily ani po zbytek dne. Několikrát se snažil Nevairovi dovolat, ale jeho milenec nebral telefon.

Když byl konečně hotový, Lian vstal a protáhl si záda. Rozhlédl se po laboratoři a musel se smát. Jeho dobrodinec nelhal. Milot očividně vlastnil jednu farmaceutickou firmu. Lian nepochyboval, že ten muž věděl úplně přesně, co mu patřilo, ale nechal Milota hrát si na roztržitého ochránce, pokud od něj dostal, co chtěl. Kromě toho tu byl kvůli tomu, aby těm drakodlakům pomohl.

Lian vložil krevní vzorky do chladicího zařízení a svlékl si svůj laboratorní plášť.

„Doktore, och, díky bohu, že tu ještě jsi.“

Do místnosti vběhl mladý pár, se kterým Lian před chvílí mluvil. Muž objímal svou ženu. „Má žena má bolesti a bojí se, že ztratí dítě.“

„Proč jsi s ní nejel do lékařského centra?“, zeptal se Lian. Obava jeho hlas vyostřila víc, než měl v úmyslu.

Žena jménem Carti zavrtěla hlavou. „Nemůžeme jim důvěřovat, že se o drakodlaka postarají.“

„Proč ne?“, zeptal se Lian v naději, že už odpověď nevěděl.

„Bourne.“ Vyhrkli současně. Tvář mladé ženy bolestí zbledla.

„Pojď, lehni si tady.“ Lian ukázal na vyšetřovací lůžko. Mělo polstrovanou opěrku pro lidi, kterým se udělalo při odběru krve nevolno. Pár dárců nereagovalo na jehlu v Lianových rukách moc dobře.

Když se Carti posadila na lůžko, Lian ji vyšetřil pomocí své magie. „To je zvláštní,“ zamumlal. V jejím systému řádil jed. Lian rychle sáhl po zkumavce s krví, kterou vzal předtím a prozkoumal ji. Před dvěma hodinami ještě nakažení nebyli.

„Co jsi v posledních dvou hodinách snědla, nebo vypila?“

„Jablko a trochu vody. Dnes jsem neměla hlad.“

Lian by se vsadil, že voda byla od stejného dodavatele jako Milotova. „Potřebuji vzorky od vás obou. Máš ještě jádřinec od toho jablka?“

Carti zavrtěla hlavou a zašklebila se. „Ale mám zbytek té vody. Je v autě.“

„Jdi a přines ji,“ vyzval Lian jejího manžela.

Muž bez řečí vyběhl z laboratoře.

„Myslím, že jsi byla otrávena. Tvé dítě ještě není dost velké, aby se mohlo narodit, takže budeme muset jeho názor změnit,“ řekl Lian a použil svůj nejlepší uklidňující tón hlasu. Zatímco čekali na jejího manžela, Lian se snažil ženu ukonejšit.

Držel ruku na jejím břiše a sledoval pokroky dítěte. „Myslím, že je připravená naslouchat,“ řekl s úsměvem.

„Máme holčičku?“ Muž se vrátil s poloprázdnou lahví a předal ji Lianovi.

Lian pokrčil omluvně rameny. „Promiň, nevěděl jsem, že to ještě nevíš. Jak se jmenuješ?“

„Davin.“ Nešikovně si potřásl s Lianem rukou.

„Rád tě poznávám.“ Davinova DNA byla stoprocentně lidská.

Lianovi stačila sekunda, aby identifikoval vodu jako zdroj Cartiny otravy. Jeho vnitřní oko lokalizovalo stovky jedovatých částic, jak víří v láhvi. „Odkud máš tu láhev?“ Byla to průhledná skleněná láhev, takový ten druh, co si lidé mohli doplňovat.

„Odd… ddodací firmy,“ koktal David vystresovaně. „Prosím, můžeš mé ženě pomoci?“

„Ano.“ Lian odložil láhev stranou. Zdroj mohou vypátrat až poté, co Carti očistí od jedu.

Vyhrnul jí košili jen tak vysoko, aby odhalil její kulaté bříško. „Vyléčím tě a poté chci, abys mi řekla vše, co o té vodě víš.“

Carti přikývla. Lian předpokládal, že by souhlasila se vším, jen aby dítě zachránila. Pokud to bude možné, tak to udělá. Lian položil své prsty na Cartino břicho. Tento zákrok bude potřebovat mnohem víc jemnosti, než normálně používal. Příliš mnoho magie by mohlo plod zabít a možná i zničit Cartiny šance znovu otěhotnět. Příliš málo magie a jed dítě zabije. Z toho, co viděl, působil jed jen na draky, protože i když Davin pil stejnou vodu, v jeho těle se jed nevyskytoval.

„Tohle by mohlo trochu bolet,“ varoval Lian.

„Je mi to jedno, jen mu pomoz!“ Cartin zděšený hlas Liana píchl do srdce.

„Udělám, co budu moc,“ slíbil.

Lian zavřel oči a soustředil se na Cartin žaludek, aby jedovaté částice s chirurgickou precizností odstranil. Bylo to podobné retro-videohře, kde malé laserové paprsky ničily vetřelce, až na to, že v tomto případě mohl špatný zásah znamenat smrt dvou bytostí.

Jak se soustředil, na Lianově čele vyrašily kapky potu a stékaly mu po tvářích.

Carti z horka jeho rukou zasyčela.

„To je příliš,“ zakňučela.

„Vydrž,“ zašeptal Lian. „Dělám, jak nejrychleji můžu.“

Minuty se natahovaly na věčnost a Lian se námahou roztřásl. V jednom děsivém okamžiku plodu přestalo tlouct srdíčko. Naštěstí stačilo malé popohnání ze strany Liana a opět se rozběhlo. Když konečně otevřel oči, měl pocit, že zestárl o deset let.

„Jsi od jedu očištěná,“ vydechl.

Carti se zaplnily oči slzami. „A dítě?“

„Daří se jí dobře.“ O krátkém srdečním selhání se nezmínil, to matka nemusela vědět.

Na rameno mu dopadla těžká ruka a přitáhla jeho pozornost k Davinovi. „Děkuji ti. Má rodina ti dluží tolik, že to nikdy nebudeme moci splatit.“

Lian se ptal sám sebe, jak často se bude taková scéna opakovat. Draci byli vděčná cháska, ale Lian nechtěl, aby měl někdo pocit, že mu to musí splácet. „To bohyně mi dala tento dar. Jsem šťastný, že jsem mohl tuto laskavost oplatit.“

Na tvářích se jim objevila úleva a radost. „Sice ti dar propůjčila bohyně, ale znám plno lidí, které by těšilo její dar zneužívat,“ řekl Davin.

„Když mi řekneš všechno, co víš o svém dodavateli vody, mohli bychom pomoci všem drakodlakům.“

Lian se tak dozvěděl, že jejich dodavatel patří k nové firmě na trhu. „Tvrdí, že do ní dodávají minerály, a že jsou zdravější. Myslela jsem na své dítě…“, Carti se odmlčela.

„Jak dlouho už tu vodu dodávají?“ Lian ji přerušil, protože nechtěl, aby se utápěla ve svých výčitkách.

Davin s Carti si vyměnili pohledy. Poté Davin odpověděl: „Myslím, že asi tak rok.“

Carti souhlasně přikývla. „Něco přes rok.“

„Děkuji vám.“ Lian pomohl Carti z lůžka. „Jdi domů, napij se trochu šťávy a já ti pak dám vědět, jak to všechno dopadlo.“

Reklamní štíty na vodu, kterých si všiml už předtím u hřiště, nyní dávaly děsivý smysl. Milotova voda obsahovala jed, ale muž Lianovi přiznal, že existovalo více lidí, kteří by si ho přáli vidět mrtvého. Najít ten samý jed v láhvi nevinné ženy, mu prozradilo, že se musí jednat o mnohem širší problém než o nějakou vendetu proti jednomu muži.

„Děkuji.“ Oba promluvili současně, což se někdy stávalo párům, které spolu trávily moc času. Lian doufal, že s Nevairem do takového bodu nikdy nedojdou; bylo to strašidelné.

Skutečnost, že mu jeho milenec dosud nezavolal, začala Liana znepokojovat. Znovu vytočil jeho číslo, ale nikdo to nebral.

„Je nějaký problém, doktore?“, zeptal se Milot a vstoupil do laboratoře.

„Myslím, že už vím, odkud se ten jed bere.“ Stručně Milota informoval o tom málu, co se zatím dozvěděl. „Zjistil jsi, kdo tu firmu vlastní?“

Milot zavrtěl hlavou. „Ještě ne, ale očekávám brzy nové zprávy.“

„Dobře.“ Čím víc se Lian dozví, o to líp na tom budou.

„Pojď se najíst. Jsem si jistý, že zpráva přijde během večeře,“ ujistil ho Milot.

Lian přikývl. „Oukej.“

Milot položil Lianovi ruku na záda a vedl ho ven z laboratoře. „Připojí se k nám Jeho Svátost u večeře?“

„Já nevím.“ Lian si dělal starosti. „Od té doby, co se vrátil do katedrály, se mi s ním nepodařilo spojit.“

„To je zvláštní. Mám tam poslat jednoho ze svých mužů? Pochybuji, že by se jim podařilo mezi námi najít nějaké spojení.“

Lian se kousal do rtu a přemýšlel. „Pokud by ti to nevadilo. Možná, že jsem jen paranoidní, ale to se Nevairovi nepodobá, že se mi neozývá.“ I když spolu byli zatím jen krátce, věděl, že Nevair není typem, který by nezavolal, když to slíbil.

„Každé nové pouto je křehká věc. Většina dračích králů své druhy prvních čtyři a dvacet hodin po objevení se značky nepouštěla z dohledu. Pošlu tam pár svých lidí, aby se diskrétně poptali. Když se vyhnou Tresovi, tak je nikdo neobjeví.“

„Děkuji. Jsi skvělý, opravdu. To, jak se ujal úplně cizího člověka.“

Milotovy oči se rozzářily silou jeho emocí. „Nemusel jsi zastavit a pomoci pár zraněným dětem. Slyšel jsem to od jejich rodičů. Vzlykali mi do telefonu. Byli neskutečně vděční, že se našel někdo, kdo jim pomohl. Tolik lidí už se o ostatní nezajímá. Ty jsi to udělal.“ Milot uchopil Liana za ramena. „Tvůj akt milosrdenství zachránil život dvěma přátelům mého synovce. To má větší cenu než malá laboratoř, pokoj pro hosty a pár otázek.“

Lian přikývl. Nechtěl se hádat. Žil s tím darem od narození, takže ne vždycky si uvědomoval, jak moc ovlivňuje jeho jednání ostatní. Milot si jeho snahy vážil a Lian se cítil poctěn. „Děkuji.“

„Není zač. Má kuchařka právě uvařila své legendární těstoviny a já umírám hlady. Můžeme začít jíst, zatímco budeme čekat na naše zprávy.“ Milot se rozesmál, jakoby bylo všechno v pořádku.

Lian se sebe vyloudil slabý úsměv. „To zní dobře.“ Při pomyšlení, že by měl Nevair potíže, se mu roztřásl žaludek.