HTM - 18. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Dýchej“, napomenul mě Pritkin a já se snažila. Ale najednou to bylo mnohem těžší než obvykle.

„Je to jen teorie“, řekl Jonas a motal se po kuchyni. Po jeho úžasném oznámení jsme přesídlili do kuchyně, protože došel k názoru, že všichni potřebujeme čaj. Bohužel jsem se obávala, že tento problém čajem nevyřešíme.

„I kdybychom vycházeli z toho, že Thor a Apollon jsou jedna a tatáž osoba“, promluvil Pritkin, „což někteří učenci vidí jinak…“

„To je pravda“, ujistil mne Jonas.

„… nic to nemění na skutečnosti, že ta jmenovaná bytost je mrtvá. Ať už bylo jeho jméno jakékoliv, teď už to nehraje žádnou roli.“

„To je fakt“, potvrdil Jonas a důrazně přikyvoval.

„Tak proč o tom vůbec mluvíme?“, zeptala jsem se drsně.

„Kvůli těm ostatním.“

Jonas pokračoval v otvírání skříněk a já si vyměnila s Pritkinem pohled. Jonas u jedné skříňky krátce zaváhal, protože v ní našel vidličku zapíchnutou ve dřevě. Ale nekomentoval to.

„Vy nemáte čaj?“, zeptal se nakonec a podíval se na mě, jakoby to snad ani nebylo možné.

„Ne.“

Zamrkal. „Vůbec žádný?“

„Támhle“, řekl Pritkin. Ukázal na jednu spodní skříňku.

„Och, dobře.“ Jonas vypadal, že se mu ulevilo. Jakoby přestál velkou krizi.

Přemýšlela jsem, jestli jsem se neocitla v blázinci. Po pár sekundách jsem se zavrtěla. „Jací ostatní?“, zeptala jsem se, když si Jonas začal prohlížet obsah Pritkinových malých krabiček a dóziček.

„Hm? Och, ti ostatní dva bohové, samozřejmě“, odvětil duchem nepřítomen. „Ach, Nuwara Eliya. Výborně.“

„Nuwara Eliya je bůh?“, zeptala jsem se zmateně.

Jonas na mě vrhl zvláštní pohled. „Ne. Tak se jmenuje malé město na Srí Lance.“

Vyvalila jsem na něj oči.

„Tam se pěstuje čaj. Velmi dobrý čaj.“

Pritkin mi položil na rameno svou těžkou ruku, za což jsem mu byla vděčná, protože jinak bych asi moc dobře nezabodovala, kdybych uškrtila hlavu Stříbrného kruhu ještě před svým oficiálním uvedením do úřadu. Na druhou stranu, stejně jsem neměla dobrou pověst…

„Jací druzí dva bohové?“, zeptal se Pritkin rychle.

„Och, já to neřekl? Zrovna v tomhle místě to začne být opravdu zajímavé. Podle té ságy zemřou v Ragnaröku tři důležití bohové: Thor, Tyr a Odin. Legendy říkají, že boj skončí až smrtí všech tří a že osudem Lokiho tří dětí je, je zabít.“

„A to znamená?“

„Nemám tušení.“ Jonas naplnil konvici vodou. „Rozhodně jsem ale našel informace, které by nám mohly pomoci. Lokiho prvním dítětem byl Jörmungandr a my už víme, že je to název pro Ouroborosovo kouzlo. Protivníkem hada byl Thor, respektive Apollon. Ten kouzlo porazil, ale krátce na to zemřel. To už se stalo.“

„Samozřejmě“, řekla jsem tiše.

„Lokiho druhým dítětem byla Hel“, pokračoval Jonas. Natáhl se přes pracovní stůl a namaloval na tabuli něco, co vypadalo jako křivý úsměv nebo banán a nacházel se trochu stranou od jeho předchozích malůvek. „Odin ji hodil do podsvětí a tam se stala Bohyní smrti.“

„Hel?“, papouškovala jsem. „Jako peklo?“

„Ano, určitým způsobem. Naše moderní slovo (angl. Hell = peklo) se odvozuje z jejího jména. Prý měla moc nad devíti regiony pekla…“

„Devíti?“

„Ano, stejný počet použil později Dante ve své Božské komedii. Fascinující, kolik detailů z mýtů se překrývá…“

„Jonasi.“ To přišlo od Pritkina.

„No, dobře. Každopádně, Hel kontrolovala různé regiony pekla a také průchody mezi světy. Opravdu mocná bytost.“

„Jako řecká bohyně Persefona“, poznamenal Pritkin.

Jonas nakrčil nos. „Ne, ne úplně. Persefona byla královna podsvětí, ano, ale díky svému sňatku s Hádem, který v něm vládl. Hel byla opravdovou královnou. Patřila k mocným panenským bohyním, které jsou roztroušeny ve všech mytologiích a vedou nezávislý život mimo autoritu muže. Proto si myslím, že Persefona do toho obrazu nepasuje. A jejím symbolem byl měsíc.“

„Helininým symbolem byl měsíc?“, zeptala jsem se a konečně mi bylo jasné, co měl ten banán znamenat.

„Ano, aspoň jeho temná strana. Ona byla…“

„Temná strana?“

Musela jsem znít nějak jinak, protože Jonas najednou vzhlédl.

„Ano, proč?“

„Pravděpodobně to nemusí nic znamenat“, řekla jsem a litovala, že jsem vůbec otvírala pusu. Nebyla jsem právě nadšená z představy, že musím Jonasovi vysvětlovat svou malou hračku. Ale stál tam, pozornost upřenou na mě a vlastně jsem neměla na výběr. „Je to jen… taková… Mám takové tarotové karty a…“

„Vy jste něco viděla?“

„Ne. Myslím tím, že jsem neměla vizi nebo něco takového, nic magického…“

„Promiňte mi, má drahá, ale tarotové karty v rukách Pýthie jsou magie. A jaká. Co jste viděla?“

„No, nejsou to normální karty“, vysvětlovala jsem vyhýbavě. „A ani jsem je nevykládala v pravém smyslu slova. Jen že se objevila jedna karta…“

„Měsíc, předpokládám?“

„Couvající měsíc.“

„Ach.“ Jonas se pomalu posadil.

„Jak už jsem říkala, pravděpodobně to nic neznamená…“

„Och, tím bych si na vašem místě nebyl tak jistý“, řekl a zíral do prázdna. „Ne, tím bych si opravdu nebyl vůbec jistý.“

Jen tak jsem tam seděla a sledovala Jonase, ale nic dalšího k tomu nedodal. Pritkin se ho snažil na něco zeptat, ale jen mávl rukou. „Nechte mne přemýšlet“, řekl.

Bezmocně jsem pohlédla na Pritkina. Většinu času jsem považovala Jonase za bláznivého starce, který se bavil nějakým druhem psychohrátek, které zkoušel na všechny okolo. Ale někdy jsem si vážně říkala, jestli není magický svět veden totálním šílencem.

„Ani to nejsou pořádné tarotové karty“, řekla jsem.

Nic.

„Je to jen hračka. Dostala jsem je, když jsem byla dítě.“

Ticho.

„Ani karty nevybírám. Vybírají se samy.“

Stejně tak bych mohla mluvit do zdi.

„Za chvíli jsem zpátky“, řekl Pritkin a očividně to vzdal. Opustil kuchyni a já se k němu přidala, protože jsem nechtěla s Jonasem v tomhle stavu zůstávat.

„Jen se na chvíli vrátím do svého pokoje“, řekl Pritkin, když zjistil, že jdu s ním. To by bylo v pořádku, ale najednou se otočil a zakopl o práh. Než doopravdy upadl, tak to vyrovnal a u někoho jiného by to nebylo nic zvláštního. Já jsem zakopla nejméně jednou denně o ten samý práh. Ale Pritkin takový nebyl. On nezakopával.

Chytila jsem ho, než mi mohl uniknout a ani jsem se nepotřebovala ptát, v čem je problém. Na spodní části bavlněného trička se objevily tmavé skvrny. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Vybuchla jsem.

„Zatraceně, Pritkine!“

„Všechno je v pořádku“, řekl, což mě vůbec neuklidnilo, protože to by řekl i po ztrátě končetiny. Dřepla jsem si a zvedla mu tričko.

„Všechno v pořádku, jo?“, zeptala jsem se naštvaně. Krev prosakovala z obvazu, který pokrýval polovinu břicha.

„Tak nějak“, odvětil a začal si tričko stahovat nazpátek. Praštila jsem ho přes ruku a prstem jsem se snažila nadzvednout okraj obvazu. Už se trochu uvolnil a měl by být obnoven a já chtěla vidět…

Na zápěstí jsem ucítila ocelové sevření. „Všechno je v pořádku“, opakoval Pritkin. „Do večera budu vyléčený, nejpozději do zítřejšího rána.“

„A jaký druh zranění u tebe potřebuje tak dlouho, aby se vyléčilo?“ Už jsem byla svědkem, jak mu hluboká řezná rána na prsou zmizela během pár minut.

„Takové, které způsobil elf“, přiznal.

Zaklela jsem a chtěla obvaz odtáhnout druhou rukou, ale tu mi také zadržel. A poté mě vytáhl na nohy. „Řekl jsi, že jdeš navštívit přátele!“, vyčetla jsem mu.

„Známé.“

„Stává se ti často, že se tě známí snaží zabít?“

„Může se to klidně stát“, odpověděl lakonicky. A poté mi pohlédl do tváře.

„Pusť mě“, řekla jsem nebezpečným tónem.

„Abys mě mohla uhodit?“

„Abych ti mohla vyměnit obvaz!“ Zmlátit ho můžu později.

Pritkin mě pustil a já odkráčela. V apartmánu jsme neměli obyčejnou lékárničku, ale rovnou celou skříň s lékařským vybavením. Nevěděla jsem, na co se chlapci připravovali, ale se vší tou medicínou by mohli zásobovat jednu malou nemocnici. Normálně jsem to považovala za plýtvání, protože jsem tu byla jediná osoba, která by takové věci mohla potřebovat. Ale pokud bych toho potřebovala tolik, tak už jsem stejně neměla žádnou šanci. Ale dnes jsem za to byla vděčná.

Sebrala jsem všechno, co bych mohla potřebovat a vrátila se zpět do obývacího pokoje. Ale Pritkin už tam nebyl. Našla jsem ho v herně, jak sedí u karetního stolku. Možná, že nechtěl krvácet na novou sedačku. Upíři se vypařili a tak jsme byli v té džungli květin sami, všichni, až na toho týpka, co seděl v rohu a cpal se zákusky.

„Proč tu ještě jste?“, zeptala jsem se.

Blonďatý mág sebou lehce cukl a vzhlédl. „Já… Nikdo mi neřekl, že bych měl odejít.“

„Jděte.“ Mrskla jsem lékařské vybavení na stůl. Mág okamžitě zmizel.

Zírala jsem na Pritkina. „Přísahal jsi, že se není čeho bát.“

„A jak můžeš vidět…“

„Lhal jsi!“

„Ne, nelhal. Jen jsem nepočítal s tím, že… Co to děláš?“

Klekla jsem si na zem a snažila se mu rozevřít nohy, abych se mohla mezi ně vměstnat. „Chci ti vyměnit obvaz. Jestli jsi chytrý, tak zůstaneš klidně sedět a necháš mě.“

„To můžu sám…“ Když jsem mu zabořila nehty do stehna, zmlkl.

„Roztáhni nohy a zvedni triko“, vyštěkla jsem. A k mému překvapení poslechl.

Obvaz se dal lehce stáhnout, protože nebyl pořádně stáhnutý a pod ním…

Zalapala jsem po dechu. Pritkin chtěl něco říct, ale když uviděl můj zuřivý výraz, rozmyslel si to. „Buď zticha.“

Ani nemukl.

Problém s nadpřirozenou schopností léčení byl ten, že když bylo zapotřebí poskytnout první pomoc, tak dotyčný nevěděl jak. To muselo být příčinou, proč měl obvaz prostě jen připlácnutý na ránu, která měla zarudlé okraje, a očividně ji předtím nikdo nevyčistil. Navíc tam byly stehy černou nití jako od nějakého tříletého dítěte. Nebo se mě Pritkin snažil naštvat. To se mu podařilo. Byla jsem tak zatraceně nasraná, že se mi chvěly ruce, ale nevěděla jsem, jestli je můj vztek namířený na něj nebo na mě, protože jsem ho nechala odejít. Věděla jsem, že se stane něco takového. Byl to Pritkin. Nemohl ani přejít ulici, aby na něj někdo nevystřelil a já ho pustila do zatracené Elfí říše. Musela jsem ztratit rozum.

„Vypadá to, že sis musel ránu zašít sám“, řekla jsem a odešla do kuchyně pro vodu.

„Bylo to… nutné.“

Ano. Alternativou byla zřejmě skutečnost, že by jinak ztratil vnitřnosti. Vrátila jsem se s vodou a mýdlem. Marco mi sdělil, že použít peroxid na hlubokou ránu není dobrý nápad. Očividně to vedlo k tomu, že se v krevním oběhu vytvořily bublinky, které zabíjely rychleji než zranění. Všechno jsem to postavila na zem, znovu si klekla a pohrávala si v duchu s myšlenkou, že ho vyzvu, aby si sundal kalhoty. Ale nakonec jsem to zamítla, protože Pritkin byl často bez spodního prádla. Odsunula jsem měkkou látku jeho starých, širokých kalhot dolů, abych se mohla podívat na celou ránu.

Pritkin se musel před příchodem do apartmánu vysprchovat. Ironií bylo, že byl čistý všude kromě místa pokrytého obvazem. Začala jsem z rány vymývat špínu, trávu a bůhví co ještě, co se dovnitř dostalo a tentokrát se Pritkin ani nepohnul. Jen tak tam seděl, aniž by mi dával pokyny, nebo mě kritizoval, nebo mi říkal, jak by se to mělo udělat lépe. Byla to příjemná změna.

„Co se stalo?“, zeptala jsem se po chvíli.

Pritkin se ošil. „Přepadli mě ze zálohy.“

„Proč ses nevrátil skrz portál?“ Předpokládala jsem, že použil portál, který nedávno objevil Kruh, protože momentálně to byla jediná možnost.

„Za jiných okolností bych to udělal, ale v době přepadení jsem nebyl poblíž. Už jsem došel do vesnice, ve které žije jeden z mých kontaktů. Nebo žil, přesně řečeno.“

Trochu krve zaschlo na jeho pupíku. Nehtem jsem ji odškrábala a místo omyla. „Je mrtvý?“

„Co?“ Pritkin zněl trochu divně.

„Tvůj přítel. Tvůj známý. Nebo čím byl.“

„Ach… ne. To znamená… Nejsem si jistý.“

Začal sebou šít a má ruka ležícímu na stehně ho sevřela silněji. „Nehýbej se.“ Chtěla jsem začít s čištěním stehů a nemohla jsem riskovat, že se rána rozevře. Pritkin strnul.

Stáhla jsem mu lem kalhot ještě níž, abych viděla spodní okraj rány a nebyl to pěkný pohled. Už se začala zatahovat, ale rána samotná vypadala děsně a byla zanícená. Opatrně jsem na ni položila ruku a ucítila horko.

„Mělo by to být tak horké?“, zeptala jsem se a zamračila.

Neodpovídal, tak jsem vzhlédla a zjistila, že si mě měří zvláštním pohledem, z části něžným, z části rozzlobeným a z části… ani nevím. Nedostala jsem příležitost to zjistit, protože se ode mne odvrátil.

„Ano, když se hojím.“

Rozhodla jsem se, že se s touto informací spokojím, protože jsem neměla na vybranou. Pritkin trpěl prudkou alergií na všechny doktory a tak jsem věděla, že nemělo smysl mu návštěvu lékaře navrhovat. Vymáchala jsem žínku, vyždímala ji a pustila se do čištění.

„Co to má znamenat, že si nejsi jistý?“, zeptala jsem se. „Myslím s tím tvým známým.“

„No… jeho vesnice byla opuštěná. Na ulici ležely kusy oblečení a mnoho dveří a oken bylo otevřených. Do pár domků jsem vešel a našel na stole napůl snězené jídlo a dokonce i přivázaného psa. Psa jsem pustil, a když se rozběhl, vydal jsem se za ním…“

„Samozřejmě“, komentovala jsem to.

„… a skoro okamžitě narazil na stopu vesničanů. Což bylo velmi zvláštní…“

Pritkin se odmlčel, možná proto, že jsem žínku namočila trochu víc. „Promiň“, řekla jsem a setřela vodu dřív, než mohla stéct dolů do kalhot. Zavřel oči.

„Elfové jsou vynikající lovci a stopaři“, pronesl chraptivě. „Normálně je velmi těžké je stopovat.“

„Ale tentokrát ne.“

„Ne. Po cestě jsem tu a tam našel osobní předměty; vypadalo to, jako by vypadly někomu z ruky při útěku. Pršelo a na několika místech byla země v lese provlhlá. Stopy, na které jsem narazil, také vypovídaly o útěku. Jakoby lidé opustili vesnici ve spěchu, aby unikli nějakému nebezpečí…“ Najednou pohlédl dolů. Ve tváři měl lehký ruměnec.

„Už jsi hotová?“

„Skoro. Takže jsi šel za nimi?“, zeptala jsem se.

„Ano. A přitom mě přepadli. Bohužel mě nenapadlo, že jich pár zůstalo pozadu, aby zadrželi případné pronásledovatele. Lépe řečeno, jsem na to nepomyslel, dokud…“ Zasyčel.

„Jsem tak opatrná, co to jde“, řekla jsem a osušila ránu.

„Trochu si pospěš, ano?“, odvětil drsně.

„To všechno by nebylo zapotřebí, kdybys sám odvedl lepší práci“, řekla jsem. „Ani zrychlené hojení ti nepomůže, když dostaneš infekci.“

„Nedělám si starosti o nějakou zatracenou infekci!“

„To už teď nebude potřeba“, řekla jsem a přiložila nový obvaz. A tento, pomyslela jsem si, se jen tak neuvolní.

Pár sekund sledoval Pritkin mou práci bez komentáře.

„To je lepicí páska“, nakonec pronesl.

„Hmm.“

„Používáš jí docela hodně, nemyslíš?“

„Nemůže být na škodu, být si jistý.“

„Ale bude to bolet jako čert, až si ten obvaz budu chtít sundat.“

„Ach, opravdu?“ Vzhlédla jsem k němu s nevinným výrazem v očích a přiložila další pruh pásky. Přimhouřil oči, ale než mohl něco říct, do místnosti nakoukl Jonas.

„Už jste hotoví?“, zeptal se zdvořile.

„Ano“, odpověděla jsem a posbírala všechno okolo. „Pritkin by nám teď chtěl vyprávět, co se stane, když člověk úplně sám sleduje do lesa skupinu prchajících elfů.“

„Ach, ano?“, zeptal se Jonas zvědavě.

Pritkin zavřel oči, zaklonil hlavu a tvářil se jako mučedník. „Skončilo to tak, že jsem visel na laně hlavou dolů, zatímco do mě pár mužů z vesnice píchalo otrávenými oštěpy“, řekl. „Podařilo se mi je přesvědčit, že nepatřím k jejich nepřátelům, ale předtím…“

„Tě rozpárali jako prase?“, zeptal jsem se vesele.

Zrudl, otevřel jedno oko a škaredě se na mě podíval. Ať už měl na jazyku cokoliv brilantního, nedostal se k tomu to vyslovit, protože se ozval Jonas: „Kdo byli ti nepřátelé?“

„Alorestri.“ Pritkin se posadil rovně a zašklebil se.

„Zelení elfové“, přeložil pro mě Jonas. „Mají s Temnými elfy společnou hranici. Už tisíce let mezi nimi panuj spor o pozemky, přírodní zdroje, práva k lovu a tak dále, a tak dále.“

„Momentálně zřejmě započala nová fáze sporu“, řekl Pritkin. „Podle sdělení vesničanů Zelení elfové před pár dny prorazili obrannou linii u hranice a přemohli tamní bojovou jednotku Temných elfů. Utečenci se snažili uniknout skupině Zelených elfů, která postupovala jejich směrem.“

„Jednalo se o invazi?“, zeptala jsem se nejistě. Na Dvoře Temných elfů jsem měla přítele a představa, že by se mu mohlo něco stát, se mi nelíbila.

Pritkin si všiml mého výrazu. „Něco takového není nic neobvyklého“, sdělil mi.

„Armáda Temných elfů se dá dohromady a během pár týdnů útočníky zažene. Ale do té doby tu neexistuje možnost, jak bych mohl kontaktovat své známé nebo zjistit, kde se nacházejí. A bez nich nevíme, kdo tě napadl.“

Což mi bylo celkem jedno. Byla jsem vděčná, že se Pritkin vrátil, i když trochu pomačkaný.

„Možná, že ten útočník nemá s elfy nic společného“, připomněla jsem mu. „Billy si myslí, že se vrátil Apollonův duch, aby mě posedl.“

„Kdepak“, ozval se Jonas vážně. „To považuji za nepravděpodobné.“

„No, jen jsem tím chtěla říct…“

„Tento svět nedal bohům žádnou sílu, nýbrž si ji od nich vzal. Proto se v legendách mluví o bozích, kteří Zemi navštěvovali, ale sami sídlili někde jinde: Asgard, Wanaheim, Olymp. A pokud nebyli schopni z tohoto světa odebírat sílu za jejich života, po smrti určitě taky ne.“

„No, dobře, jak jsem říkala…“

„Ne, věřím, že bohové, se kterými jsme měli co do činění, jsou ještě naživu.“

„Jonasi, prosím!“, vykřikla jsem netrpělivě. „Toto není žádný zatracený Ragnarök, jasné?“

„Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo“, řekl jemně hlasem muže, který stojí uprostřed bouře a myslí si, že by bylo milé, kdyby nepršelo.

Chtěla jsem odpovědět, ale začala pískat konvice a tak jsme se vrátili do kuchyně. Jonas udělal čaj a já čekala na nějaký druh vysvětlení, nejraději něco rozumného, ale moc jsem v to nedoufala. Proto mě docela překvapilo, že se Jonas posadil ke stolu a začal.

„Tři Lokiho děti, tři bohové, které je potřeba porazit“, spustil. „Apollo je už zničený, takže zbývají dva. Problém je, že nevíme, který z nich se proti nám obrátí jako další. Ale myslím, že by nám mohly pomoct vaše karty, Cassie. Jsou cennou pomocí a současně nás staví před velkou výzvu.“

„Jonasi…“

Poplácal mě po ruce. „Už jsem skoro hotový. No, myslím, že Hel, Lokiho druhé dítě, je jen jiné jméno pro Artemis. Nebyla jen panenská bohyně s měsícem coby symbolem, ale také byla spojována s lovem. Ne osobně, ale přes tak zvané měsíční psy, které si každý rok Odin půjčoval pro svůj Divoký hon.“

„No dobře“, řekla jsem unaveně, ne protože bych chápala, o čem to mlel, ale protože bylo jednodušší mu neodporovat. Ale Pritkin si samozřejmě nemohl námitku odpustit.

„Artemis nebyla Bohyní smrti“, řekl.

„Ó ano, to byla, můj chlapče“, odvětil Jonas. „Zcela určitě. Když se někdo ve Starém Řecku modlil o rychlou smrt, nežádal ji po Persefoně nebo Hekate, ale po Artemidě, která přinášela rychlou smrt svými šípy.“

„Ale tradičně se to připisuje Hekate…“

„Kašlu na tradici“, řekl Jonas ostře.

„Hekate nemá s naší současnou situací nic společného, naproti tomu Artemis je v tom zapletená už od začátku. Myslím, že o tom nemůže být pochyb: Bohyně, kterou hledáme, je Artemis.“

„Kterou hledáme?“, zopakovala jsem. „Kdy jsme se rozhodli…“

Jonas se naklonil přes stůl. „Když budeme vycházet z toho, že Artemis s Hel jsou jedna a tatáž bytost, stejně jako Thor a Apollo, pak se stává osobou velkého významu. Podle legendy ji chrání obrovský čtyřoký hlídací pes jménem Garm a oběma je určeno, aby v Ragnaröku zvítězili nad Tyrem.“

„Tyr?“, zeptala jsem se a cítila, jak můj pocit zmatek roste víc a víc.

„Ares“, ucedil Pritkin. „Pokud má Jonas pravdu.“

„Ano, identifikace je v tomto případě trochu jednodušší“, souhlasil s ním Jonas. „Ve Starém Římě považovali Bohy války za tu samou entitu. Arese nebo Marta, jak mu říkali, uctívali v úterý.“

„Proč v úterý?“, zeptala jsem se. Točila se mi z toho všeho hlava.

„Znamená to Tyrův den. Tak jako je čtvrtek pojmenován po Thorovi.“ Jonas pohlédl na tabuli.

„Lokiho třetí dítě je vlk Fenris. Odin, Král bohů, ho spoutal, ale podařilo se mu uniknout a zabít ho. No, nemyslím, že jsme ještě tak daleko.“

Zkoumal ty svoje potřeštěné malůvky a na okamžik se můj zmatek změnil v něco důvěrně známého – pálení žaludečních vředů.

„Okamžik. Rozuměla jsem správně? Abychom válku vyhráli, tak musíme zabít další dva bohy?“

„Ó, ne, nic takového“, řekl Jonas a já cítila, jak se mi uvolňují zauzlená střeva. „Jen musíme pomoci Lokiho dětem, aby je zabili.“