HTM - 14. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Vrátili jsme se zpátky do obývacího pokoje a tam jsem zjistila, co dělali všichni u krbu. Plameny tančily po řadě stříbrných poklopů, které stály přímo před krbem. Před nimi se rozprostíralo něco, co se podobalo pikniku v trávě, s polštáři z drahocenného hedvábí, jemným porcelánem a ubrousky poskládanými do tvaru ptáčků. V křišťálové váze se skvěla jedna jediná růže, která zachycovala rudou barvu plamenů. Bylo to opravdu nádherné.

Ještě zajímavější mi přišel obsah nádob, ze kterých vycházela úžasná vůně. Můj kručící žaludek mi připomněl, že jsem od oběda nic nejedla, a že to byl náročný večer. Před krbem jsem klesla na kolena a, zvedla hladově s nadějí nejbližší poklop…

„Co to je?“, zeptala jsem se udiveně.

Mircea mi nakoukl přes rameno. „Na pánvi pečené Foie gras s třešněmi a karamelovou omáčkou.“

Zase jsem dekl položila. O husích játrech jsem neměla nikdy valné mínění, ať už to bylo připravené jakkoliv nebo s čímkoliv. „A tohle?“ Podívala jsem se pod další poklop.

„Poireaux vinaigrette aux grains de caviar.“

Rychle jsem si to v duchu přeložila. „Pórek a rybí vajíčka v octě?“

Mircea se usmál. „Ve francouzštině to zní lépe.“

No ano, ale chutná to i lépe? Poklop číslo tři skrýval kraby a artyčoky v pernodu, což by bylo v pořádku, kdyby mi dvě z těch třech věcí nebyly odporné. Číslo čtyři mi nabídlo ještě víc artyčoků – možná byly ve slevě –, společně s gnocchi a bylinkovým sýrem. Číslo pět mě opět konfrontovalo s husími játry, tentokrát nacpanými do kachních prsíček. Co se týkalo čísla šest…

„Co je toto?“ S nadějí v očích jsem pohlédla na Mirceu, protože jsem konečně našla něco, co vonělo po bramborách, cibuli a mase v lákavé omáčce.

„Hossenfeffer. Specialita domu.“

„Hossenfeffer?“ Znělo mi to povědomě, ale…

„Pečený králík.“

Smutně jsem k němu vzhlédla.

„Nějaký problém?“, zeptal se Mircea opatrně.

„Kdysi jsem měla králíčka,“ řekla jsem a představila si, jak na mě vyčítavě hledí Honeybunovy velké černé oči.

Mircea se kousl do rtu. „To naše rande se moc nepovedlo, co?“, zeptal se, napůl pobaveně, napůl zoufale. Měla jsem na to stejný názor.

„Je to… myslím…“, vyšlo ze mě, a když už mě víc nenapadlo, zmlkla jsem. Opět mi zakručelo v žaludku. Nejistě jsem pohlédla na poslední poklop. „Podívej se ty,“ řekla jsem. Zřejmě bych i tak nepoznala, o jaké jídlo se tam bude jednat. Mircea se předklonil, zvedl dekl a kolem se začala šířit opravdu lákavá vůně. Ale nechtěla jsem se radovat a poté zažít hořké zklamání, protože při mém štěstí to byl Bambi na cibulce nebo Nemo s fenyklem nebo…

„Vypadá to na vepřové,“ řekl Mircea.

To neznělo tak špatně. Ale ty věci předtím taky nezněly špatně, dokud se nepřeložily. Odvážila jsem se nakouknout a uviděla…

„Žebírka s hranolky,“ vyslovila jsem přímo s náboženskou úctou.

„Pečená vepřová žebra s bramborem, jablky a zelím,“ předčítal Mircea z jídelního lístku, kterého jsem si všimla až teď.

„Žebírka a hranolky,“ vyšlo ze mě a málem jsem se rozbrečela.

Mircea na mě vrhl zkoumavý pohled. „Vypadá to chutně. Ale jestli se ti to nelíbí, tak bych mohl…“

„Ale kdepak.“ Sáhla jsem po míse a talíři, a zatímco mě sledoval se špatně skrývaným pobavením, ochutnala jsem pečeného králíka. Snažila jsem se na to nemyslet. Žebírka byla úžasná, masíčko tak jemné, že odpadalo od kosti. Pečená jablka se ukázala jako dutá a plněná nějakým druhem kysaného zelí. To nebylo nic moc a tak jsem je odložila stranou. Hranolky byly podle anglického způsobu, tlustě řezané a zlatavé, které se skvěle hodily k rybě, ale i k vepřovému. Stejně se nedalo nic namítat proti vínu, ryzlinku nebo něčemu takovému… nebesa, to byla dobrota.

Mircea se rozesmál a já vzhlédla.

„Co je?“

„Och, jen je pěkné sledovat někoho, komu chutná.“

„Ale teď je ti líto, že jsi objednal takovou hromadu gurmánského jídla.“

Lesklé černé oči mě pozorovaly přes sklenku vína. „Nedala jsi mi na výběr. Ale překvapuje mě, že se ti to gurmánské jídlo nelíbí. Pokud si dobře pamatuji, tak měl Antonio velmi dobrého kuchaře.“

Ano, dokud si neudělal obídek z něho samotného, pomyslela jsem si, ale nechala si to pro sebe.

„Jak k tomu došlo, že jsi toho mizeru proměnil?“, zeptala jsem se místo toho. „To mě vždycky udivovalo. Vždyť to byl jen nějaký chovatel kuřat, ne?“

Mircea zavrtěl hlavou. „Ne, když jsem se s ním setkal poprvé. Zdědil statek, když jeho otec zemřel a s výtěžkem jeho prodeje přesídlil do Florencie. Tam se stal… „bouchačem,“ jak bys to nazvala ty, jedné malé půjčovny peněz.“

„Jinými slovy vymahačem.“

„No ano. Ale velmi ctižádostivým vymahačem. Nakonec kšeft převzal…“

„Jaké to překvapení.“

„…a v jeho rukách úctyhodně vzkvétal. Když jsem se s ním seznámil, byl to docela bohatý muž.“

„Ale to nevysvětluje, proč jsi ho proměnil.“

„Dalo by se říci, že jsme měli… navzájem se doplňující problémy.“ Mircea naplnil svou sklenici červeným vínem a naklonil láhev mým směrem.

Zakroutila jsem hlavou. „Zůstanu tady u toho. Co to bylo za problémy?“

„V Tonyho případě to byl mor. Tenkrát zuřila černá smrt v Itálii každých pár let a v té době to postihlo Florencii. Nebyl žádný lék; jediná možnost, jak se ubránit nákaze, byl útěk. Když Antonio uslyšel o moru, se svými lidmi se odstěhoval na venkov.“

„Přesto se nakazil?“

„Ne, ale pár jeho sloužících onemocnělo a on se obával, že bude tím dalším. Takže se znovu přestěhoval a znovu a znovu. Ale kamkoliv se hnul, mor už tam byl nebo dorazil krátce po nich. Řekl mi, že měl pocit, jakoby ho ta nemoc pronásledovala.“

Přikývla jsem. To se Tonymu podobalo. Byl paranoidní i tehdy, když k tomu nebyl žádný důvod.

„Nakonec skončil v Benátkách a doufal, že tam najde loď, která by ho odvezla na místo, kde ta nemoc nebyla. Ale od námořníků se dozvěděl, že mor byl ten rok úplně všude.“

„No a pak mu přeskočilo.“

Mircea se usmál. „Jemně řečeno. Když jsem ho potkal, byl zrovna v nějaké taverně a zapíjel tam svůj žal. Tenkrát to byly těžké časy i pro mě, aspoň z finančního hlediska. Pár let předtím jsem opustil svůj domov skoro s prázdnýma rukama a nacházel jsem se v doprovodu jedné, ehm, osoby, za kterou jsem byl zodpovědný. Potřeboval jsem peníze a také jsem se snažil vyhnout jistému mistrovi prvního stupně, jedné dámě, která se rozhodla, že mě připojí ke svému Dvoru – třeba násilím, pokud by to bylo zapotřebí. Sledovala mou stopu až do Benátek a dvakrát jsem jí unikl jen o chlup. Chtěl jsem pryč a Antonio chtěl jistotu před morem. Dohodli jsme se.“

„Dal ti peníze a ty jsi ho proměnil,“ odhadla jsem. „Protože upíři se nemohou nakazit.“

„Ano.“ Mircea kolébal se skleničkou sem a tam. „Byl mým prvním dítětem. Velmi mne… překvapilo, když se dal dohromady s našimi nepřáteli.“

„Považoval jsi ho za lepšího?“, zeptala jsem se nevěřícně.

Mircea si odfrkl. „Považoval jsem ho za chytřejšího. Kromě toho jsem se domníval, že to k němu nepasuje.“

„Protože to bylo riskantní.“

Přikývl. „A Antonio nemá rizika rád. Přinejmenším tehdy ne, když mu jde o jeho vlastní krk.“

To už mě napadlo také. Protože Tony „riskoval“ jen v případě, pokud si byl svou věcí jistý. Při takových příležitostech jsem se ptala sama sebe, jestli věděl něco, o čem neměli ostatní ani tušení.

Mircea se svým jídlem skončil a otočil se na bok s rukou pod hlavou. Druhou si hrál se skleničkou.

„Proč ten náhlý zájem?“

„Nevím. Myslela jsem na své rodiče a na to, že Tony je asi jediná osoba, která by mi mohla o nich říct víc.“

„Co na to ctihodný mág Marsden? Musí něco o dřívější Pýthiině dědičce vědět. Divil bych se, kdyby se s ní při různých příležitostech nesetkal.“

„Setkal se s ní, ale jediné, co mi o ní mohl říct, bylo, že to byla krásná mladá žena. Co se týká faktů, tak jsem se dostala jen k biografickým údajům, které vydaly noviny. Rozená Elizabeth O’Donnell, ve čtrnácti adoptovaná Pýthiiným dvorem a ve tři a dvaceti prohlášená dědičkou. Ve čtyři a dvaceti utekla s Ragnarem, alias Rogerem Palmerem, mým proslulým otcem. Důvod neznámý. O pět let později přišla o život při explozi bomby v autě, která šla na konto toho mizery Tonyho. Konec.“

„To je docela málo,“ komentoval to Mircea. „Což je docela udivující, když si uvědomíš, že Kruh má k dispozici slušnou špionážní síť.“

Pohlédla jsem na něj. „Ta tvá odvedla lepší práci?“

Mircea se usmál. „Proč bychom měli prověřovat tvou matku?“

„Protože prověřujete všechno.“

„To je Kitova parketa, víš,“ pronesl Mircea smutně a mínil tím vrchního špióna Senátu. „Bez něj můžu nic dělat.“

Považovala jsem to za nesmysl a nemínila jsem se tím nechat ukonejšit. „Co jsi zjistil?“

„O moc víc ne, obávám se,“ odpověděl Mircea. „Tvá matka byla těžko dosažitelná. Mým lidem dalo práci zjistit i datum dnešního setkání. Vycházela jen velmi zřídka, a když, tak jen na malé party, na kterých nebylo víc než deset nebo dvanáct lidí. Při takových příležitostech bys ji nemohla vidět, aniž by někdo zahlédl tebe.“

„Co její zázemí?“

„Před její adopcí Pýthiiným dvorem navštěvovala školu v Des Moines, jednu z mnoha škol pro magické sirotky, které vede Kruh.“

Přikývla jsem. To jsem slyšela i od Jonase. A nepřekvapilo mě to. Kruh vedl pěknou hromádku takových škol a ne jen pro děti bez rodičů. Také tam zavíral děti –, které rodiče ještě měly, ale disponovaly schopnostmi, které se Kruhu nehodily do krámu: nekromanti, ohnivci, telekinetici a podobně. Předpokládala jsem, že sirotci mohli školy v osmnácti opustit. Co se týkalo ostatních… Někdy se nedostali ven nikdy.

To bylo něco, co jsem chtěla změnit, a ne jen kvůli té do nebe volající nespravedlnosti, ale i kvůli tomu, že byl zločin být zavřený jen kvůli svému zrození. Druhým důvodem bylo: Pokud by mě to nezaválo k Tonymu, tak bych v takovém pseudovězení skončila taky. Nikdo se nebál věštců, kteří byli i tak považováni spíš za podvodníky. Ale talent, který jsem zdědila po otci, bylo něco úplně jiného. Vlastnit služebného ducha, se kterým se dalo mluvit a darovat mu trochu své životní energie, za což prokazoval na oplátku laskavosti… Něco takového bylo považováno za velmi podezřelé chování. Možná proto, že můj otec to povýšil na opravdové umění. Podle vyprávění se mu podařilo sestavit úplnou armádu duchů, se kterou se pokusil dostat pod kontrolu pověstný Černý kruh. Plán nefungoval, ale to neměnilo nic na tom, že byl dostatečně mocný na to, aby se o to pokusil. Taková moc by stačila, abych byla hodně rychle odklizena. Ale má matka mi dala zcela odlišnou sílu. Zajímalo by mne, jak ta pasovala do celkového obrazu.

„Jak do toho pasuje ona?“, obrátila jsem se na Mirceu, který labužnicky oďobával králíka.

Polkl.

„Nijak. Z podkladů vyplývá, že byla jako kojenec opuštěna jen s lístečkem, na kterém stálo jméno a datum narození. Administrátoři vycházeli z toho, že se jednalo o mladistvou matku, která se chtěla osvobodit od příliš velké zodpovědnosti.“

„A to jméno?“

„Tenkrát nebyla v té oblasti žádná magická rodina jménem O’Donnell. V jiných částech země ano, ale Kit nenašel žádnou, kterou by šlo s dítětem spojit. Věřil, že matka dala možná malé holčičce jméno jejího otce, a že otec mohl být člověk.“

Nemusela jsem se ptát, proč by to byl problém. Lidská porodnost byla asi tisíckrát větší než ta magického světa. I kdybychom vycházeli z předpokladu, že si jméno O’Donnell nevymyslela: Projít všechny vhodné… Bylo by to příliš mnoho práce.

„No dobře,“ řekla jsem. „Pýthiin Dvůr ji asi našel proto, že po celou dobu hledali obzvlášť nadané věštkyně.“

Mircea přikývl a ukradl mi jednu hranolku.

„A tak se dostala na Pýthiin Dvůr. Kde, jak tvrdí Jonas, panuje nedostatek záznamů.“

„To samé tvrdil i Kit. Pýthiin Dvůr je nezávislá instituce, která své členy nenechává prošetřovat nikým, ani Kruhem, ani nikým jiným. Dvůr nám sděluje, co chce a kdy to chce, ale tradičně není moc sdílný.“

Mircea na mě vrhl podezřele nevinný pohled. „Myslím, že Kit trpělivě čeká na tvé uvedení do úřadu, v naději, že získá přístup ke všem těm úžasným informacím.“

Odfrkla jsem si. Na to může zapomenout. Jestli opravdu doufal, že by skrz mě získal volnou vstupenku do databanky Pýthiina Dvoru, tak byl opožděný.

Mircea se rozesmál. „To by mohlo být zajímavé.“

„Ano, mohlo by.“ Napila jsem se vína.

„Každopádně, Jonas chodil s Agnes třicet let, nebo jak by se tomu dalo říkat, ale nikdy nezjistil, co se stalo s mou matkou. Říkal, že kdykoliv na toto téma navedl řeč, tak byla naštvaná, takže to nakonec vzdal. Pro mě to znamená, že vím jen to, co se stalo potom.“

„Když žila s tvým otcem u Antonia.“

„A přesně to nechápu,“ řekla jsem a namočila žebírko do lepkavé omáčky. „Můj otec byl velké zvíře u temných mágů, že ano? Tak jak došlo k tomu, že někdo jeho kalibru pracoval pro takovou krysu, jako je Tony?“

Mircea zkřivil rty. „Nebyla to špatná volba. Mnoho mágů, kteří pro nás pracovali, museli z toho či onoho důvodu zmizet. Přiznávám, že většina z nich utíkala před Stříbrným kruhem, ne před Černým kruhem, ale platila pro to stejná pravidla: Jestli tě pronásledují v jednom světě, vyhledej úkryt v jiném. A Kruh často zapomíná, že ten náš existuje.“ Trochu divoce se usmál. „Nebo by rád zapomněl.“

„Ale Tony? Přece muselo být něco lepšího.“

„Bezpochyby, při jeho schopnostech. Ale uvědom si, dulceata: Některý z prominentnějších Dvorů by byl pro něj mnohem riskantnější, protože by byl příliš na očích obou Kruhů. Naproti tomu Antonio…“

„Za pozornost Kruhů nestál.“

Mircea pokrčil svalnatými rameny. „Lokální pobočka Kruhů ho sice sledovala, ale předpokládám, že na národní úrovni si ho nevšímali. Protože jsem tě také u něj nechal, jak víš.“

Přikývla jsem. Když se Mircea dozvěděl o mé existenci, byl v pokušení vzít mě k sobě na Dvůr. Ale jako senátor byl neustále na očích a obával se, že by na mě upozornil Kruh. A protože jsem byla uživatelka magie a ne upírka, tak by byl možná přinucen mě vydat.

„No dobře, tomu rozumím,“ řekla jsem a zamyšleně jsem žvýkala.

„Mí rodiče chtěli zmizet, a proto se ukryli u ubožáka, o kterého se nikdo nestaral. Jen prostě nechápu, proč si vybrali zrovna jeho.“

„Och, tuhle otázku ti mohu zodpovědět.“

Byla jsem tak překvapená, že jsem hned nezareagovala. Při pokusu dozvědět se o svých rodičích víc, jsem skončila v tolika slepých uličkách, že jsem s ní počítala i tentokrát.

„Ty na to máš odpověď?“

„Ano. Aspoň ti mohu říct, co mi vyprávěl Antonio,“ opravil se Mircea. „Říkal, že než ho Roger požádal o úkryt, tak měl s tvým otcem obchodní styky.“

„Co to bylo za obchody?“

„Jak víš, tak se Antonio pohyboval v oblasti půjčování peněz.“

„Byl to lichvář,“ opravila jsem Mirceu. Mimo jiné. Když byly na obzoru rychlé peníze, Tony nemohl odolat.

„Jak říkáš. Každopádně, mnoho z jeho klientů zjistilo, že nemohou zaplatit své dluhy a Antonio neváhal shrábnout to, co bylo domluveno jako záruka.“

„Jo, jo, všude kolem se povalovaly všelijaké věci,“ vzpomínala jsem. „Auta, lodě, jednou dokonce i malé letadlo. A pak všechny ty krámy z domů. Jednou jsem dokonce měla nepříjemnost kvůli Chippendale-kredenci, kterého jsem pomalovala prsty. Jak jsem to měla vědět? Pro mě to byl jen starý poškrábaný stůl.“

„Ale starožitnosti, dokonce i ty pomalované prsty, se dají lehce přemisťovat,“ zdůraznil Mircea. „Na rozdíl od magických přístrojů, obzvlášť těch nestabilních. Ty se musely transportovat přiměřeným způsobem a to nebylo levné.“

Přikývla jsem. „K tomu bylo zapotřebí Uživatele.“ Občas přišli i ke statku. Muži ve flekatých overalech, kteří opatřovali bedny podezřelými amulety a kouzelnými lektvary dřív, než to někomu vybuchlo pod rukama.

„A ty víš, jak rád Antonio utrácel,“ odvětil Mircea.

„Ale nemohl všechny ty věci nechat na jednom místě a riskovat tak, že někdy vyletí do vzduchu a zničí jeho investici. Stejně tak nepřicházelo v úvahu, že by je jen tak vyhodil, protože to by přitáhlo pozornost Kruhu, který si na něco takového dával pozor. Dlouhou dobu musel za jejich likvidaci platit.“

„Nějak nechápu, co to má společného s mým otcem.“

„Údajně Roger Antoniovi nabídl, že ho těchto nebezpečných objektů zbaví zadarmo.“

Zamračila jsem se.

„Zadarmo? Ale taková právě je přece vysoce nebezpečná, ne?“

„Ano, dokonce velmi. Jeden z mých kuchařů mi vyprávěl, že jednou použil na zeleninu v zahradě kouzlo růstu. Ale nedával na něj pozor, a proto mu prošlo datum spotřeby. Poté našel v zahradě zeleninu obřích rozměrů: dýně jako náklaďák, vodní melouny velké jako auta a rajčata o velikosti balónů. A kvůli zrychlenému růstu bylo všechno prasklé. Říkal, že ten bordel byl opravdu neuvěřitelný.“

„Mohl mluvit o štěstí, že to neměl ve svém pokoji,“ odvětila jsem a představila si jeho hlavu o velikosti balonu.

„Ano. Uživatelé si své peníze zaslouží.“

„Přesto můj otec nabídl své služby zadarmo. Copak to nebylo Antoniovi divné?“

„Ano, ale ta nabídka byla pro něj tak dobrá, že nemohl odmítnout. Když s tím tvůj otec začal, Antonia napadla teorie, že zbytkovou magickou energii využíval jako potravu pro své duchy.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Duchové potřebují lidskou energii. Nějaké staré kouzlo by jim bylo k ničemu. Oni nepotřebují žádná kouzla na obnovu vlasů, na bělení zubů či zhubnutí.“

„Pak to celé zůstává záhadou, obávám se.“

Jako všechno ostatní, co se týkalo mých rodičů. Povzdechla jsem si a pohlédla na skoro prázdný talíř. Bříško jsem měla plné. Už tam určitě nic nedostanu. No možná ještě to poslední žebírko…

„Ty ses s ním setkal, že ano?“, zeptala jsem se a namočila zmíněné poslední žebírko do omáčky.

Mircea přikývl.

„Antonio ho několikrát poslal na můj Dvůr jako svého reprezentanta.“ Zašklebil se. „Zřejmě proto, že jeho manýry byly lepší než většiny z Antoniovy stáje.“

„Máš na mysli, že nepil přímo z flašky?“

„A dokonce nepoužíval ubrus jako bryndáček. Nebo neolizoval máslo z nože. Nebo nepil z misky na umývání, aby si pak stěžoval, že je ten čaj nějaký mdlý.“

Zamrkala jsem. „Od koho ta stížnost pocházela?“

„Od Alphonsa.“

„Ach.“ Zasmála jsem se a pomyslela na Tonyho pravou ruku, více než dva metry vysokou horu svalů, která uměla perfektně zacházet s pistolemi, noži a vším, co dělalo BUM!. Ale jeho stolovací návyky byly úděsné.

„Jaký byl můj otec?“ Mircea se na pár sekund odmlčel.

„Trochu rezervovaný, což se od někoho jako on očekávalo. Uměl mluvit, byl vzdělaný, někdy i vtipný. Snažil jsem se ho od Antonia přetáhnout k sobě, ale řekl mi, že se mu líbí čerstvý vzduch v New Jersey.“

Přikývla jsem. Tony měl v Jersey obchodní zájmy; můj otec na nich musel pracovat.

„Pravděpodobně se obával, že bys nechal prošetřit jeho minulost.“

„Možná. Přijal jsem do svých služeb několik mágů, kteří se dostali do konfliktu se Stříbrným kruhem, jehož tresty byly často nepřiměřeně tvrdé. Ale Černý kruh… Ne. S tím jsem neměl nic společného.“

Upíjela jsem své víno a mlčela. Co dělal můj otec coby člen celosvětově nejorganizovanější hromady zlých mágů, jsem si nechtěla raději ani představovat. Ani jsem nevěděla, proč jsem na toto zatraceného chlapa tak zvědavá. Možná proto, že jsem o něm nevěděla vůbec nic, zatímco o matce jsem se dozvěděla aspoň něco. Roky jsem věděla jen to, že byl Tonyho oblíbenec, dokud mě neodmítl vydat. Tonyho jeho „zrada,“ tak rozčílila, že mu nestačilo ho jednoduše zabít. Dal pokyn jednomu mágovi, aby zkonstruoval pro duši mého otce něco jako past, která ho měla zachytit v okamžiku jeho smrti. Později Tony tuto past používal jako těžítko – a jako subtilní varování pro ty, co by pomysleli na to, že by ho podvedli. Ale co se týkalo vzpomínek, tak ty jsem neměla prakticky žádné, jen vzdálený pocit silných paží, které mě jako dítě vyhazovaly do vzduchu. Jeho tvář jsem si nedokázala vybavit.

„Jak vypadal?“, zeptala jsem se a posunovala hranolky sem a tam, protože jsem s nimi nic jiného dělat nemohla. Byla jsem nacpaná k prasknutí.

„Je to zvláštní, teď když to zmiňuješ,“, řekl Mircea.

„Co je zvláštní?“

„Měl tmavou pleť, tmavé vlasy a tmavé oči.“

„Co je na tom tak zvláštního?“

Mircea pokrčil rameny. „Jen to, že poté, co jsem viděl tvou matku, tak bych očekával, že bude blonďatý.“