CBHL - 15. kapitola

Překlad: Luciana

Duncan právě dosáhl ústí fjordu, když matka všech velryb, najednou vyrazila před malým člunem, který si pronajal od Ezry. Chytnul se zábradlí a zpomalil motor, když velryba spadla zpátky do vody a síla cáknutí vytvořila vlnu, která ho málem převrátila. Znovu se objevila tak blízko, že by se toho monstra mohl dotknout a držela s ním krok, i když pustil motor znova naplno.

Duncan se diagonálně stočil směrem k pobřeží, když byl v půli dvanácti-mílové vodní cesty a začal se rozhlížet, kde by přistál. Velryba zmizela, jen aby se objevila na druhé straně a jemně narazila do přídě. Nechtěl se přít s tím zvířetem, a tak pokračoval fjordem dalších pár mil, než se velryba vynořila na levoboku a postrčila příď směrem k zemi.

Usoudil, že to nemůže být už jasnější, a tak Duncan zpomalil až na volnoběh a očima skenoval pobřeží, dokud měsíční svit neodhalil malou pláž, vystupující z jehličnanů, rostoucích až k přílivové čáře. Zatočil k ní a vypnul motor, aby nechal člun unášet v tajemném tichu, dokud nenajel na štěrk a rychle se ohlédl přes rameno, právě včas, aby uviděl velrybu, jak sklouzla zpátky pod hladinu.

„Díky za vyděšení k smrti, ty velký bastarde,“ zamumlal, když došel na příď člunu a vstoupil na pláž – jen aby jím projela vlna energie, která byla tak silná, až ho to srazilo na zadek, a způsobilo, že se praštil do hlavy o příď, na své cestě dolů.

Běž si sednout na svou horu, řekl Mac, a pocítíš sílu, kterou ti chce dát. Zatraceně, musel si sednout, když to vypadalo, že se nebude moct postavit. Chytil se přídě a vytáhl se zpátky na nohy, s kletbou, prsty si sáhl na bouli na spánku, když přemýšlel, jestli ta energie, která jím stále bzučela, ho může nechat trvale spáleným.

Velryba se objevila znovu asi sto yardů od pobřeží, a jestli se Duncan nemýlil, přísahal by, že slyšel smích. Otočil se k ní zády a dal si ruce v bok, jak zíral nahoru na černé stíny, táhnoucí se noční oblohou. „A ty, velký bastarde, spánek skončil, takže se zatraceně vzbuď.“

Štěrk pod jeho nohama se pohnul a Duncan se zkusil chytit člunu, i když se vrhnul ke stromům, ale selhal v obou případech; člun se na vlně zvedl a on spadl do ledové vody, až po pás. „Pro kristovy rány,“ zavrčel a škrábal se k lesu, „mohla bys mít aspoň zatracený smysl pro humor.“

Klesnul na lůžko z mechu a odcvakl mobil z opasku, pak ho vytáhl ven z koženého pouzdra a vylil vodu, když viděl člun, nyní sedící čtyřicet yardů od pobřeží. Rozvázal si boty, stáhnul je a vylil z nich vodu, rozepnul si bundu a setřásl ji. Začal si rozepínat košili s povzdechem – jen aby se v půlce rozepínání zastavil, když se člun najednou zvedl na zádech velryby a vydal se dál na moře. Opřel si lokty o kolena a hlavu dal do dlaní, se zamumlanou kletbou. Pro lásku boží, nevzal si svůj batoh a meč. Zvedl prudce hlavu a vyskočil na nohy. „Vysypeš ten člun a půjdu po tobě s harpunou!“

Monstrum sklouzlo pod hladinu a nechalo člun uprostřed fjordu, měsíční svit se odrážel od motoru, jak se jemně pohupoval. Slyšel znovu tichý smích, jen tentokrát přicházel z lesa za ním, a posadil se na mech a pak se zasténáním, sebou plácnul na záda s roztaženýma rukama. Musel pořádně nasrat magii, někdy během svého mládí, protože stále nemohl přijít na jediný dobrý důvod, proč by si tohle zasloužil.

Co je zatraceně tak extrémně důležité na tom, aby přijal své poslání, které vlastně ani nechce? Jak řekl Macovi, je tady už dost kouzelníků, běhajících po Maine; co se Prozřetelnost stará, jestli on zůstane obyčejným smrtelníkem, který si prožije svůj život den za dnem? Duncan rychle otevřel oči, když zjistil, že země pod ním se pomalu hýbe nahoru a dolů a dokonce slyšel něco, co znělo jako… chrápání. No, sakra; ta hora vážně spala.

Kdo potom – nebo co – se smálo v lese za ním?

Ok, měl dvě možnosti: Mohl rozdělat oheň a usušit kalhoty a boty a jít najít své poslání, nebo mohl ležet tady, dokud se nerozloží. Ani jedna možnost nebyla zase tak atraktivní, ale zjevně, vzdávání se neměl naprogramované ve své DNA. Srdceryvně zasténal, aby se dostal do polohy v sedě, stáhl si ponožky a vyždímal je, pak si je oblékl zpátky a natáhl se pro boty – ale našel jen jednu. Mobil byl tady, společně s pouzdrem a jednou botou. A byl dost daleko od vody, takže nemohla spadnout do ní.

Duncan tiše rozepnul pouzdro na opasku a pomalu vytáhnul ven nůž, zatímco skoro přestal dýchat, jak poslouchal. Nic jiného, než tiché chrupání hory ne…

Tam, hned za pahorkem po jeho pravé straně, slyšel něco, co znělo jako slintání. Překulil se na všechny čtyři a tiše se plazil přes koberec mechu a klesl na břicho, když se dostal k zamotaným kořenům velkého cedru.

Pomalu nakoukl přes vrcholek, pak zamrkal, aby se ujistil, že rána na jeho hlavě mu nezměnila vidění, protože tohle rozhodně vypadalo jako pes, žvýkající jeho chybějící botu. Štěně vlastně; vytáhlé, světlé štěně, které rozhodně mělo v krvi něco z labradora, asi tak sedm nebo osm měsíců staré. Což znamenalo jednu ze dvou věcí: Buď mu Mac dal už obsazenou horu, nebo to štěně tady uvízlo, když zemětřesení vytvořilo fjord.

Ale tak, možná ho jeho pád omráčil a štěněčí víla ho poctila návštěvou, zatímco spal. „Psst,“ zašeptal a způsobil tak, že se pes zastavil v půlce žvýkání, všechny svaly v jeho hubeném těle zmrzly, kromě uší, které naklonil dozadu a poslouchal. „Hej, vořechu, ty boty jsou jen měsíc staré.“

Štěně se vztyčilo tak rychle, že spadlo na záda s překvapeným vyjeknutím a pak zaběhlo do lesa hory, s ocasem ochranitelsky mezi nohama. Duncan si povzdechl a postavil se, aby si došel zvednout botu. Přejel rukou přes stopy zubů v kůži. To zatracené štěně vypadalo, že ji zkoušelo sežrat. Podíval se směrem, kam uteklo, přemýšlejíc, jestli tu mohlo být opravdu uvězněno a málem vyhladovělo k smrti. Došel zpátky k mechovému místu nad zaplavenou pláží a klesl dolů, aby se obul a pak prostě zíral na svůj člun. Zatraceně; měl věci na převlečení v batohu a opravdu chtěl svůj meč – ačkoliv ne dost na to, aby strávil noc hraním na honěnou s velrybou.

Duncan se lehl znovu na záda do mechu, zavřel oči a zpomalil dýchání, ve snaze přivést svůj srdeční tep do rytmu s horou – přesně jak to udělal Ian, jak mu řekl, s TarStone tu noc, kdy přijal své poslání. Kromě toho, že jeho synovec měl dlouhou, hubenou berlu ke kontrolování síly TarStone, zatímco on měl… nic. Co proboha tady Mac schoval? Sakra, má jeho hora vůbec jméno? Nebyl si jistý, jestli vůbec existovala před zemětřesením, ačkoliv byla pokrytá velmi působivým, starým lesem. Ale tak, Mac mohl jednoduše sem položit existující zem, když rozdělil zemi a vytvořil fjord.

„Soustřeď se, MacKeagi,“ zamumlal a znovu zavřel oči. „Zkus cítit, odkud ta energie přichází.“

Počkat. Ian měl taky mentora; toho zlodějského, nevrlého poustevníka jménem Roger AuClaire de Keage – což byl náhodou původní MacKeage.

Tak proč on tu trčel a neměl ani ň? Žádnou štíhlou hůl a žádného mentora – protože Mac potřeboval malé prázdniny, aby se zotavil z převrácení celého státu na hlavu – byl bez manuálu nebo mapy k pokladu nebo moudrého rodinného zvířete, které by ho vedlo, ne… nic. Jen zatraceně spící hora bez smyslu pro humor. Copak si Prozřetelnost neuvědomuje, že může vyhodit do vzduchu sebe a půlku Spellbound Falls a poslat vše do Království nebeského, s něčím, o čem neví absolutně nic?

Duncan sebou škubnul. To štěně. Pokud tady žije od zemětřesení, které bylo skoro před měsícem, musí znát horu velmi dobře. Jediné, co musí udělat, je následovat ho, dokud ho nedovede… někam. A je zjevně hladové, takže spřátelit si ho, by nemělo být složitější, než ho nakrmit. Ale nakrmit čím? Svačina, kterou si sebou vzal, byla v batohu, který byl ve člunu, uprostřed fjordu, hlídaná matkou všech velryb.

Duncan se postavil a usmál se, vytáhl znovu nůž z pouzdra. Má horu, ne, což bude domov všeho možného osrstěného, oploutveného a opeřeného jídla? A pečená koroptev, nebo pstruh, může být cítit na míle, pokud nos, který čichá, je náhodou psí.

Odšrouboval uzávěr na rukojeti svého nože a obrátil ho vzhůru nohama, aby vyklepal jeho obsah do dlaně: malá cívka rybářského vlasce s háčkem, křesací kámen, opravdu malá lékařská sada, sendvičová taška a kus jemného drátu.  Vyhodil tablety soli a nahradil je aspirinem v den, kdy koupil nůž, protože neměl strach, že tady v Maine bude potit minerály, protože sakra, stačilo olíznout výmol. Taky vyhodil víčko kompasu a nahradil to něčím pevným, s čím se dá tlouct a omotal rukojeť černou páskou, pro lepší držení. Takže byl v podstatě připravený na svou túru kolem toho zatraceného fjordu – nebo na neurčito vlastně – za předpokladu, že mu nevadilo, že mu bylo zima a cítil se mizerně, dokud nerozdělá oheň a neusuší se.

Duncan nacpal rybářský vlasec do kapsy u bundy, pečlivě dal všechno zpátky do nože a zavřel víčko. Povzdechl si a zamířil na horu, šikmo ve směru, kudy uteklo štěně, a doufal, že nakonec dojde k nějakému potoku. Zatraceně, teď by se hodil ten obrovský pstruh, kterého chytil Jacob a přesvědčil je, aby ho hodili zpátky, když zíral svýma vodnatýma očima na to dítě a otevíral pusu, jak lapal po dechu. Tohle dvojče, usoudil, bude nějaké šťastné ženě opravdu dobrým manželem – zatímco Pete pravděpodobně uvidí pohotovost a halu vězení pro mladistvé zevnitř několikrát, než se usadí.

Duncan slyšel proudící potok dlouho před tím, než měsíční světlo odhalilo vodu, kaskádovitě padající dolů přes dlouhou řadu zvětralých kamenů a končící v tůni o velikosti asi sto metrů v průměru. Nebyl to vertikální vodopád, jako ten ve Spellbound Falls, ale přesto to byl dost impozantní pohled.

Setřásl bundu a vyhrnul si rukávy, když si kleknul vedle tůně a ponořil ruce do vody, aby si opláchl obličej, jenže překvapeně ucuknul zpátky. Znovu strčil ruku do vody a zatočil s ní a jo, měla teplotu koupele. Sedl si na paty a zíral na potok, valící se přes kameny, a uvažoval, proč je teplý. Nabral vodu do dlaně a přičichnul k ní, pak do ní strčil jazyk. Voněla a chutnala dobře; jen prostě byla teplá.

Vytáhl z kapsy rybářský vlasec a přivázal jeho konec na malý kámen, pak vstal a přešel k mechu a znovu si kleknul. Nožem odřízl mech a obrátil ho, pak hrabal v hlíně, dokud nenašel červa. Vrátil se, dal červa na háček a hodil ho do tůně a položil kámen na břeh, ačkoliv neměl moc velkou naději, že najde pstruha v tak teplé vodě.

Právě se začal zvedat, když kámen najednou sklouzl o dobrých šest centimetrů a on ho chytil právě včas, aby ucítil tah, s mnohem větší silou. Zatáhl zpátky, pak se postavil a vytáhl vlasec a couvnul, když opravdu impozantní pstruh vyskočil z vody na zem vedle jeho nohou.

„Kurva,“ zamumlal a vrhnul se na mrskající se rybu, která musela vážit aspoň tři libry. „Ok, tedy. Beru zpátky všechny černé myšlenky, které jsem o tobě měl,“ řekl nahlas ke spící hoře.

Vrátil se k mechu, hodil na zem rybu a našel dalšího červa, dal ho na háček a hodil do vody, ale tentokrát vlasec držel. Háček ani nemohl dosáhnout dna, než ucítil, jak sebou vlasec škubnul a on vytáhl další rybu, ještě tak o polovinu větší, než byla ta první. Chytil další dvě, než vzal svůj úlovek tam, kde se potok rozléval do lesa a rychle je očistil, pak se vydal pro spadané větve a měl oheň ani ne za deset minut. Zatímco nechával udělat žhavé uhlíky, uřízl několik větví, očistil je a pak pečlivě vykuchal ryby. Zapřel větve kameny, aby ryby visely nad uhlíky a pak si konečně rozvázal boty. Možná neudělal žádný pokrok v nalezení nástroje jeho moci, ale aspoň bude mít plné břicho, až se bude vracet domů, s prázdnýma rukama.

A jestli to štěně má aspoň půl mozku, bude mít dneska taky plné břicho.

Duncan vyklouzl z kalhot, pověsil je na větev stromu blízko ohně, spolu s ponožkami a pak dal boty tak blízko k ohni, jak to jen šlo. Vytáhl telefon z bundy, pak rozložil bundu na zem a posadil se, jen aby zjistil, že cípy jeho košile jsou taky vlhké. Tak ji sundal a hodil přes další větev, sedl si blíž k ohni a přidal nějaké dřevo, pak zmáčkl několik tlačítek na mobilu, aby viděl, jestli není rozbitý.

K jeho překvapení se obrazovka rozsvítila a ke svému zděšení zjistil, že nemá žádný signál. Začal mumlat kletby, ale zastavil se. „Pardon. Zapomněl jsem, že zkoušíš být laskavá. Ale být schopen zavolat Alecovi, aby mě vyzvedl, je příliš moc, co bych mohl žádat?“

Odpovědí mu byl jen proudící potok. Strčil telefon do pouzdra, pak opatrně otočil rybu, než si lehl na bok a podepřel si hlavu rukou. Nemohl se dočkat, až sem vezme tlupu Thompsonových, řekl si, když se díval přes oheň na tůni a sledoval vlnky jiskřící v měsíčním světle. Isabela se bude moct zbláznit, až vytáhne jednoho z těch krásných pstruhů, Jacob bude plakat, aby ho pustila zpátky, Pete pro něj může skočit a Charlotta se bude mít křivý úsměv na své krásné tváři a jednoduše pokrčí svými malými rameny.

Peg udělala zatraceně dobrou práci, když vychovávala tyhle čtyři děti, úplně sama. Ale sakra, necítila se osaměle, bez mužské společnosti? Všechna ta krása a elegance a pevné odhodlání, ta sexy drzá ústa, perfektně tvarovaná pro líbání, to atletické tělo, stvořené pro mužské objetí; jak zatraceně mohla ta žena vypnout touhu? Jak mohla přejít od sdílení postele s manželem… jak dlouho, nejméně šest let, k tomu, že prostě jen vleze každou noc do prázdné postele, bez naděje, že ještě někdy pocítí teplo těla vedle sebe? Protože pokud Peg opravdu věřila, že William Thompson zemřel kvůli její rodinné kletbě, určitě si nedovolila riskovat zabití dalšího muže.

A co Charlotta a Isabel? Byly ženskými potomky jejich první černé vdovy; co Peg plánuje, že jim řekne, až se zamilují a budou se chtít vdát? Varovala Pegyina matka ji, co se může stát, než se vdala?

On možná neměl vlastní děti, ale kdyby ano, věděl Duncan, že by udělal všechno, co by bylo v jeho silách, aby se ujistil, že budou žít život podle svých podmínek, ne aby platily za hříchy nějakého dlouho mrtvého předka. Překulil se na záda a zíral vrchol jeho hory, koupající se v měsíčním světle, vykukující mezi stromy, trochu překvapený, jak moc ho myšlenka na Peg, Charlottu a Isabelu, žijící pod tak obscénní kletbou, naštvala. Ale ještě znepokojující bylo, jak moc mu záleželo nejen na ženách, ale i na Petovi a Jacobovi.

Kdy se to k čertu stalo? Potkal Peg a její tlupu před více než týdnem – když jimi byl napaden – a už se cítil skoro nahý, ty dva dny, kdy jel zpátky do Pine Creek. Posměšně si odfrknul, když si uvědomil, že je nyní doslova nahý a znovu mu tak moc chybí. A co se Peg týká, on…

Duncan naprosto ztuhnul, když si uvědomil, že je sledován.

Dbajíc na to, aby nenavázal oční kontakt se světlým chlupatým tělem, plížícím se po obvodu mýtiny, se pomalu posadil a natáhl se pro napíchnutého pstruha a usmál se, když viděl, jak štěně zmrzlo na místě. Položil všechny čtyři ryby na plochý kámen a použil svůj nůž, aby odtrhnul syčící kůži, pak otočil čepel a poslal vzduchem kůži letět směrem ke svému návštěvníkovi. Duncan použil nůž a prsty a začal jíst toho šťavnatého pstruha a jemně mlaskal, sledujíc štěně, jak se plíží skrz stíny, tiché jako myška.

Pokračoval v jídle, znovu zamlaskal a proložil to slastným zamumláním. Štěně se vyplazilo po břiše ze stínů, packou si přitáhlo kůži, chytlo ji do tlamy a vrhlo se zpátky do stínů. Duncan nožem odřízl z další ryby kůži a hodil ji trochu dál do mýtiny. „Nevadí mi podělit se o večeři s kolegou cestovatelem,“ řekl konverzačně, udržujíc lehký tón, „a o můj oheň. Myslím, že dneska bude chladno, podle toho, jak vypadá měsíc.“

Štěně se připlazilo znova, udělalo dva kroky na mýtinu, pak zaváhalo, než udělalo další opatrný krok, což umožnilo Duncanovi konečně se podívat na to, co vypadalo jako samec psa. „Výborné, že jo?“ řekl, když sebralo kůži a spolklo ji na jedno polknutí. Jen tentokrát, místo aby zmizelo zpátky mezi stromy, ten statečný a očividně hladový vořech, se otočil k Duncanovi, v očekávání naklonilo hlavu, když mírně pohnulo ocasem. „Dal by sis tentokrát s tou kůží i trochu masa?“ Zabořil nůž hlouběji do další ryby, aby oddělil pěkný kus masa a hodil ho mezi sebe a štěně.

Pes se vrhnul na cenu bez zaváhání a znovu to spolkl najednou. Přišel blíž, pohled mu klouzal mezi Duncanem, rybou a nožem v Duncanově ruce, pak zpátky na něj. Pak další krok, jeho silný ocas se zahýbal trochu více, zatímco si růžovým jazykem oblíznul tlamu a nos.

„To vypadá, že budu muset hodit do vody znova vlasec,“ řekl Duncan se smíchem. Prsty odtrhnul pořádný kus masa, pak natáhl ruku ke štěněti. „Pojď, kámo. Pojď se nacpat.“

Štěně se posadilo, sklonilo hlavu s tichým zakňučením, ocasem bušil do mechu a chvělo se nerozhodností.

„Buď statečný chlap a pojď ke mně,“ brouknul Duncan. „Pojď, teď.“

Mladý pes se pomalu plížil, submisivně přikrčený, s ocasem staženým mezi nohama, dokud nebyl jeho nos jen pár centimetrů od Duncanovy ruky. Duncan se natáhl zbytek délky a otočil ruku dlaní nahoru, takže si mohl vzít jídlo.

Znovu byla ryba pryč na jedno polknutí a štěně začalo Duncanovi olizovat prsty s tak jemnou opatrností, že se musel znovu usmát. „To je hodný kluk. Pojď sem a vezmi si víc,“ řekl a natáhl se pro další rybu. „Tak, žiješ tady někde blízko, nebo jen procházíš?“ zeptal se, když projel nožem podél páteře a odřízl zbytek pstruha. „Protože přemýšlím, jestli nevíš o nějakých zvláštních místech.“ Podal psovi velký filet, který mu tentokrát dal tři polknutí, než zmizel v něm. „Možná něco jako jeskyně, nebo sluj, nebo neobvykle velký strom. Kdekoliv bys mohl cítit neobvyklé množství energie.“

Štěně zavrtělo ocasem, když naklonil hlavu, jako by poslouchal, ačkoliv jeho velké hnědé oči zůstaly viset na rybě na kameni.

„Dobře,“ řekl Duncan s úsměvem. „Vím, že je těžké se soustředit, když ti kručí v břiše a jídlo je nablízku.“ Začal obírat všechno maso z kostí, jen aby mohl sledovat, jak mizí v hrdle štěněte tak rychle, jak mu ho podával. „Mám stejný problém, když je plech jablečného koláče někde poblíž. Sorry, kámo, ale tohle je poslední,“ řekl a držel prázdnou ruku – kterou štěně začalo okamžitě olizovat. Když všechno olízal, kromě Duncanových otisků prstů, odstoupil ten mladý pes zpět a díval se na něj. Potom sklonil hlavu, přitiskl se k okraji bundy a sklouznul na bok a položil si bradu na Duncanovo stehno, se psím povzdechem. A tehdy, jen s pár pstruhy a tělem, o které se mohlo opřít, si Duncan uvědomil, že on a štěně vytvořili pouto, které ani Bůh nemohl zlomit.

A když zjistil, že přemýšlí nad tím, co udělal, že si tohle zasloužil, tentokrát usoudil, že to musel být zatraceně dobrý skutek.

*****

Duncan cítil, jak mu opora mizí a udělal zoufalý pokus o přeskok na druhou stranu široké díry, kterou se snažil překročit, ale jen dokázal, že narazil na konec s takovou silou, že se odrazil do prázdna, jen s teplým vzduchem, stoupajícím z Bůhví jaké hloubky. Jeho mumlaná kletba skočnila v překvapeném zabručení, když dopadl dříve, než čekal a ostrá bolest ho probrala s další vykřiknutou kletbou.

Štěně se odrazilo od jeho boku s vyděšeným výkřikem a způsobilo, že se Duncan v obraně chytl za žebra, když otevřel oči a hned je zase zavřel proti slunci, zářícímu na mýtinu. Třesoucí se, potící se a těžce dýchající, si přehrával hrůzu svého snu – který byl tak reálný, že každý sval v jeho těle začal protestovat, jen při myšlence na nějaký pohyb.

Kriste, to bolelo. Pomalu pootevřel oči znovu a rozhlížel okolo, dokud neviděl štěně stát pár kroků od něj, starostlivě na něj zírající. Pomalu natáhl ruku, ale stáhl ji zpět, když si všiml, že je pokrytá zbytky krve. A taky zaznamenal, že je náhodou v rukávu košile; ačkoliv si nemohl vzpomenout, že by se minulou noc oblékl.

Štěně se plížilo k němu, ocasem mávalo tak silně, až se mu hýbal celý zadek a plácnulo sebou dolů, aby si položil hlavu na jeho břicho – jen aby vyskočilo znovu pryč, když se Duncan prudce posadil, když si uvědomil, že slunce je už aspoň dvě hodiny vysoko na obloze.

„Zatraceně, jdu pozdě,“ zasténal spíš, než zavrčel, a objal se paží kolem svých protestujících žeber. „Mám všechny lidi dneska na místě, aby začali těžit štěrk,“ řekl štěněti a donutil se ztišit hlas. Povzdechl si a přejel si rukama po obličeji. „Je to v pořádku, snad, Dalton ví, co…“ Zastavil se v půlce pohybu a přejel si prsty po čelisti. „Kurva!“ vyštěkl, spustil ruce dolů a podíval se na sebe. Jeho kalhoty a košile špinavé a rozhodně vypadaly, jako by v nich chodil nejmíň čtyři nebo pět dní, a jeho nové boty vypadaly opotřebovaně, a měly odřené a místy pořezané vršky a byly potřísněné blátem.

Plácnul sebou zpátky na záda a se zavrčením zavřel znovu oči, když si přehrával svůj sen, který vlastně zjevně zažil. Pamatoval si výstup nahoru a dolů, přes horu, se štěnětem jako posedlý hledal něco, co doufal, že pozná, až to najde; kempoval každý večer tam, kde náhodou byl a jedl cokoliv, co mohl ulovit nebo chytit.

Duncanovi se zadrhnul dech, když si vzpomněl, jak našel jeskyni, ve třech čtvrtinách cesty na horu, směrem k fjordu, a jak následoval štěně, když vběhlo dovnitř, jako by tam už předtím bylo. Prvních deset yardů to bylo těsné, než se jeskyně otevřela dost na to, aby mohl stát a první věc, které si Duncan všiml, bylo to, že vzduch byl neobvykle teplý. Druhá věc byla, že stěny zářily a vydávaly dost světla, aby viděl, že tunel pokračuje svahem dolů, dál k srdci hory.

Také si všimnul, že pochrupování, bylo mnohem výraznější.

Nechal se štěnětem vést hlouběji do jeskyně a odhadoval, že byly dobrou čtvrt míli uvnitř hory, když podlaha najednou skončila. Duncan se zkoušel podívat dolů do toho, co vypadalo jako propast, ale nebyl schopný říct, jak hluboká, protože její stěny nezářily. Každopádně, zde byl zřetelný sloup vzduchu, který se vynořil a zase stáhl zpátky, něco jako… dýchání. Mohl vidět zářící tunel pokračovat za třicet stop širokou propastí a rozhodl se pro cestu, kterou viděl – za předpokladu, že se dostane přes tu díru. Tudíž ten pád, který ho probudil z jeho snu, se opravdu stal.

Pamatoval si, jak ležel na dně a pohled nahoru mu umožnil vidět, že díra je asi dvacet stop hluboká. Zkoušel zjistit, jestli nemá něco zlomeného, což by ho donutilo ležet tady, dokud by neshnil, nebo jestli bude schopný uniknout z díry, u které měl podezření, že byla vytesána z naprosté zvrácenosti.

Ačkoliv netušil, jak by mu někdo s užšími rameny a menšíma rukama, mohl pomoct z téhle konkrétní situace, ale předpokládal, že Peg by mu mohla aspoň hodit provaz, kdyby ji vzal sebou – zatímco štěně jen zíralo přes okraj a kňučelo a příležitostně na něj trochu slintalo. Díky jeho nezničitelné DNA, mu to dalo skoro půl dne, než našel kombinaci záchytných bodů pro nohy a ruce, vylezl ven a většinu noci, dokulhat zpátky do základního tábora u tůně.

Duncan si poškrábal husté strniště na čelisti, když zíral na krystalicky modrou oblohu s oblaky ve tvaru velryb. Pokud mohl věřit délce svých vousů, musel být na své hoře nejméně pět dní. „Tak proč není obloha plná pátracích helikoptér?“ zavrčel. „Jsem nezvěstný pět zatracených dní. Nebo už všichni zapomněli, že já podepisuju výplatnice?“

Zatraceně, Peg by se o něj mohla strachovat aspoň natolik, aby poslala někoho, aby ho hledal. A co bylo s Alecem a Robbiem? Řekl jim, že má v úmyslu prozkoumat svou horu v neděli večer. Sice je pravda, že Robbie jel domů za svou ženou a vlastními malými divochy v neděli ráno a neměl se vrátit až do čtvrtka, ale byl zatraceně pátek, tak kde sakra všichni byli?

Duncan využil svého spravedlivého rozhořčení, aby se posadil a pak si opřel ruce o pokrčená kolena, aby si dal hlavu do dlaní. Bude muset přestat štěkat na lidi, řekl si, aby všichni neoslavovali skutečnost, že šéf si vzal neplacené volno.

„Aspoň Peg by mě mohla postrádat,“ zopakoval si tentokrát nahlas a přetočil se na všechny čtyři. Pomalu se postavil, pak se chytil nejbližšího stromu, aby se udržel od pádu na obličej, než se konečně cítil dost stabilní, aby dokulhal k tůni a opatrně si sednul. Objal štěně paží, když k němu přišlo a odtáhl se, když zkoušelo olíznout jeho tvář.

„Hej, ty jsi přibral,“ řekl a přejel prsty přes jeho žebra. „Zjevně jsem přidal nějaké maso na tvé kosti, tento týden.“ Přitiskl si psa k sobě. „Ty bys shromáždil oddíly, kdybych se ztratil, že jo, když jsme teď kámoši.“ Odfrknul si. „A krmím tě.“

Odstrčil psa stranou a přetočil se na bok, aby namočil hlavu do vody, pak si přejel rukama po obličeji. Pomalu se začínal cítit znovu jako člověk a opravdu tady nechtěl shnít, takže se Duncan postavil a rozhlédl okolo. „Myslím, že půjdeme dolů na pobřeží a snad se vědci zajímají více o studium fjordu, než těl v Bottomless,“ řekl psovi, když začal následovat potok, vytékající z tůně.

Inglenook byl na druhé straně pobřeží Bottomless, ale štěrkovna Peg, byla jen asi dvě míle po fjordu. „Je to aspoň míli napříč, pokud se budeme šourat dolů na břeh v tomto směru,“ řekl svému věrnému spolucestujícímu – tomu, který ho neopustil a celou dobu, co se škrábal z díry, na něj povzbudivě kňučel. „Ale budeme muset přeplavat velrybou zamořenou vodu, abychom se tam dostali.

Nebo by možná mohl dát znamení komukoliv, kdo na Pegyině svahu čistí vršek nové jámy. Rozhodně by ho dodělalo, jít celou cestu okolo fjordu. Když se rozhodl, vyrazil Duncan šikmo směrem, kde se vylodil před pěti zatracenými dny, jen se zastavil, aby si uřízl hůl, když jeho pravé koleno stále hrozilo, že vypoví službu.

Och jo, musel vážně nasrat někdy magii; pravděpodobně, když byl sebestředný puberťák, který se zajímal víc o každého zajíčka, který si přišel zalyžovat do resortu, než aby se vzpamatoval a učil se podnikání, které měl převzít, společně s ostatními muži první generace MacKeagů. Nakonec dosáhl místa, kde vystoupil na břeh a stál, zírajíc přes vodu na opačnou stranu a odfrknul si. V dohledné době nebylo nic k převzetí, když Laird Greylen, jeho bratr Morgan – což byl otec Aleca a Iana – a jeho vlastní otec Callum, nevykazovali žádné známky zpomalení, ačkoliv Callumovi bylo osmdesát, Greyovi pětasedmdesát a Morganovi bude letos šedesát devět.

Ale tak, MacKeagovi muži byli kouzelní, zjevně, podle jejich nové úřadující čarodějovy nevěsty, Slečny Moc-mluvím. Nemohl uvěřit, že ta žena vážně řekla Peg, že jsou staromódní.

Kriste, prostě chtěl padnou do měkké postele a zůstat tam, dokud jeho tělo nepřestane naříkat. A pak vyhodí všechny zaměstnance za to, že nešli hledat…

Štěně začalo vzrušeně štěkat a vytrhlo tak Duncana z jeho černé nálady, když si myslel, že něco zahlédl. Vyrazil dolů na to, co zbývalo z pláže, jenže jeho koleno konečně expodovalo bolestí a zbytek jeho sestupu dokončil skutálením se, které skončilo, když narazil do nějakého nepohyblivého kovového předmětu.

Člun. Jeho zatracený člun! Seděl vysoko na suchu na štěrkovém břehu, odkrytém přílivem, a když se natáhl, aby se podíval na palubu, viděl svůj batoh a meč, ležet na podlaze přesně tam, kde je nechal. Stáhl se zpátky se sténavým povzdechem a ani se nepokoušel zatavit štěně, od olizování jeho tváře. Jaká byla šance, že jeho člun dopluje na přesně stejné místo? Odfrknul si. Pravděpodobnější bylo, že ho sem dotlačila ďábelská velryba, s pokřiveným smyslem pro humor.

„Teď jsme v pohodě,“ zamumlal, a konečně odstrčil štěně pryč. „Budeme zpět v civilizaci do hodiny. Koupím ti padesáti librový pytel psího krmení a pak tě seznámím s tlupou malých divochů, které si okamžitě zamiluješ.“ Popadl psa za čumák, aby se mu podíval do očí. „Můžeš mít děti, ale nechci vidět, že budeš dělat psí oči na dámu, rozumíš? Pokud se bude k někomu lísat, budu to já. A dluží mi jablečný koláč dneska, takže se nebudeš motat pod jejíma no…“

Zvuk běžícího motoru na vodě, donutil Duncana se natáhnout přes vršek svého člunu a spatřil další malý člun, mířící z prostředku fjordu. Najednou se otočil směrem k němu a on poznal Aleca za kormidlem.

„Máš mé svolení ho kousnout, jestli chceš,“ řekl štěněti, když se stáhl zpátky s dalším sténavým povzdechem. „Nebo, pokud by to bylo pro tebe příliš děsivé, můžeš aspoň zvednout nohu a počůrat mu boty.“

Motor zpomalil do volnoběhu, pak se vypnul a Duncan chytil štěně, když chtělo zkusit utéct, právě když člun najel na štěrkový břeh, několik yardů od nich.

„Máš v úmyslu strávit ráno sezením tady a rozjímáním o životě, šéfe?“ řekl Alec a vystoupil na břeh. „Jdeš pozdě do práce.“

„Jdu pozdě?“ zavrčel Duncan. „Jsem pryč zatracených pět dní a ty právě teď se po mě sháníš?“

Alec zastavil v půlce kroku, jeho výraz přešel od zmatku k šoku. „Co se ti zatraceně stalo? Vypadáš, jako by ses zapletl s medvědem a prohrál.“

„Spadl jsem. Takže kde jsi sakra byl posledních pět dní?“

Alec znovu vypadal zmateně. „Pět? Byl jsem s tebou do včerejšího rána, kdy jsem ti pomáhal sedlat koně na tvůj piknik s Peg.“ Došel k němu a sehnul se dolů a pak poplácal štěně. „Kdo je tvůj přítel?“

Nyní vypadal zmateně Duncan. „Našel jsem ho, když jsem se vylodil tady před pěti dny. Takže jak jsi mohl být se mnou včera ráno, když jsem ležel ve dvacet stop hluboké díře, uprostřed mé zatracené hory?“

Alec zavrtěl hlavou a posadil se, aby se opřel o člun vedle něj. „Je pondělí ráno, Duncane.“ Najednou se narovnal a podíval se na něj. „Ty si myslíš, že jsi tady byl… pro Kristovy rány, ty máš vousy.“ Vyškrábal se na nohy a couvnul zpátky., než se otočil a podíval se na horu a pak pomalu sklouzl pohledem na Duncana. „Tys to dokázal; cestoval jsi časem přesně jako Robbie, když vzal strýce Iana domů do jedenáctého století. Strávil jsi právě pět dní na své hoře, ale u nás to bylo jen přes noc.“

„Robbie řekl, že magie je tady vypnutá,“ zašeptal Duncan a objal štěně, když se snažil rozhodnout, jestli ho ta zpráva naplnila nadšením, nebo hrůzou. „A nemohl jsem najít nic, co by mohlo být považováno za nástroj mé síly, takže jsem nemohl magii znovu zapnout.“

„Musel jsi něco najít,“ řekl Alec tiše. „Protože nikomu nenaroste takové strniště přes noc, a přísahám, že je pondělí ráno.“

Duncan si odfrknul. „Našel jsem dvacet stop hlubokou díru uvnitř hory.“ Podíval se na Aleca a usmál se. „A tůň, kde jsou potoční pstruzi, velikosti lososa.“ Zvedl štěně. „A tohohle chlapáka. Nebo spíš, on našel mě, ani ne dvě minuty po mém příchodu na břeh. Myslím, že je tady uvězněný od té doby, co zemětřesení vytvořilo fjord.“

„Můžeš chodit?“

Duncan zavrtěl hlavou. „Můj poslední pád zničil mé koleno. A jestli jsem neměl zlomená žebra po pádu do té díry, jsou určitě zlomená právě teď.“

Alec zkřížil ruce na hrudi a usmál se na něj. „Kdy se z tebe stalo chodící neštěstí? Nebo bych měl říct padající neštěstí?“

Duncan si položil bradu na svého psa. „Začalo to asi hodinu a půl po tom, co jsem dojel do Spellbound Falls, přesně v době, kdy jsem byl napaden tlupou Thompsonových.“ Odfrknul si. „A jde to všechno z kopce.“ Zvedl přimhouřené oči na svého synovce. „To Mac; myslím, že to on po mě jde.“

„Ale proč? Nedával by ti životní smlouvu, aby tě pak rozmlátil na kaši. Potřebuje tě, abys postavil jeho silnici a připravil místo pro resort.“

„Osobně si myslím, že manželství pomátlo mozek toho bastarda,“ zamumlal Duncan. „Co mi řekl Trace Hunstman na svatbě, Mac nebyl jen zatvrzelý starý mládenec, ale pronásledoval každou sukni ve všech známých stoletích.“

„Jako ty, myslíš?“ řekl Alec protáhle, přes svůj smích. „Kromě té části o stoletích.“

„Já nehoním sukně.“

„Ne, ony honí tebe.“ Oči mu zasvítily smíchem. „A ty se nesnažíš nijak jim utéct. Nebo si nepamatuješ Jessie přítelkyni Merissu? A pak tady byla ta žena z Greenville, která si pomalu začala stěhovat k tobě podprsenku a kalhotky a šampon, minulou zimu.“

„Začala si nechat posílat poštu do mého domu,“ zavrčel Duncan, i když cítil, jak mu vzadu po krku stoupá horko. Kriste, neuvědomil si, co dělá, dokud jednou ráno nezakopl o kočičí záchod, ačkoliv nevlastnil kočku. „Stále nacházím její věci. Ale co sakra má společného něco z toho, s tímhle?“ zeptal se a mávl k hoře.

„Sám jsi řekl, že bída má ráda společnost. Pokud je Mac šťastně ženatý, ujistí se, aby se každý svobodný sukničkář, kterého potká, připojil k jeho manželskému požehnání.“

Duncan dal s odfrknutím štěně dolů. „Nemusí ze mě vymlátit duši, abych přešel na jeho názor,“ řekl a zkoušel se chytit kraje člunu, aby se vytáhl nahoru, ale jen spadl zpátky se zasténáním, když Alec pospíchal k němu, aby ho chytil.

Alec vytáhl Duncanovu ruku kolem svých ramen, pak ho chytil za opasek a zvedl ho na nohy. Ale když nemohl stát ani na té dobré noze, jeho synovec si povzdechl a sklonil ramena k Duncanovu žaludku a pomalu si ho přehodil na záda.

„Zatraceně, moje žebra,“ zasyčel Duncan a chytil se Aleca za pásek, aby se odtáhl.

„Tak se uvolni. Kriste, ty vážíš tunu,“ zavrčel Alec, když kráčel směrem ke člunu, kterým sem přijel. „Vzhledem k tomu, že vypadáš, že každou chvíli vypustíš duši, potáhnu tvůj člun zpátky,“ řekl, když opatrně položil Duncana na přední sedadlo.

„Aspoň vezmi můj meč z něj nejdřív. Pojď, štěně,“ řekl Duncan a poplácal na kraj člunu. Mladý pes na něj jen upřeně zíral, zuřivě mával ocasem, jak se nerozhodně ohlížel k lesu a pak zpátky na něj. „Pojď,“ zopakoval a znovu poplácal kraj. „Steaky s kostí, malí divoši, měkká postel; pojď, štěně.“

„Možná všechno co chce je, abys mu říkal jinak než štěně,“ řekl Alec, a položil meč na sedadlo vedle Duncana.

„Nechám Pegyiny děti, aby ho pojmenovaly.“

„Nezní to domácky?“ řekl Alec s úsměvem, když šel zpátky k Duncanovu člunu – ale v poslední chvíli změnil směr a popadl psa do náruče. „Uklidni se,“ zabroukal a nesl ho ke člunu. „Je trochu kost a kůže, ale podle pacek, to bude monstrum. Kromě zjevného labradora, co dalšího má v krvi, co myslíš?“

„Sakra, s mým štěstím, jak to tak vypadá, nejspíš polárního medvěda,“ řekl Duncan, když dal Alec psa vedle něj. Přitáhl si třesoucí se štěně k boku, aby nemohlo vyskočit, pak přitiskl jeho hlavu ke své hrudi a hladil ho palcem přes starostlivé obočí. „Jsi v pořádku,“ šeptal. „Máš mé čestné slovo MacKeage; dokud budu dýchat, budeš vždycky v bezpečí.“

Alec se usmál. „Hádám, že bude jednodušší o tomhle slibu přesvědčit toho psa, než Peg.“

„Můžeme už jet?“ odsekl Duncan. „Mám osmnáct mužů, kteří na mě čekají.“

Alec šel zpátky k Duncanovu člunu a chytil příď, aby ho dotáhl do vody. „Budou muset počkat ještě o něco déle, protože naše první zastávka, bude v nejbližší nemocnici, kterou potkám.“

„Jen potřebuju lahvičku aspirinu, měkkou postel a dvacetčtyři hodin spánku.“

Alec hodil provaz na člun a přivázal ho k zádi svého člunu, pak přešel dopředu a dotlačil svůj člun zpátky na vodu. „Ne, dokud nebude tvoje koleno a žebra zrentgenována a nedostaneš recept na něco trochu silnějšího, než je aspirin, obávám se.“ Naskočil, spustil motor a vyjel. „Dalton už s lidmi těží štěrk, aby udělal podloží pod náš kemp.“ Zvedl obočí. „Myslel jsem, že jsi ho najal proto, že ví, co dělá, tak ho nech.“ Otočil člun k fjordu a pomalu zvyšoval rychlost, aby dostal druhý člun do závěsu za nimi a pak se na Duncana usmál. „A možná uvidíš, že tohle může být požehnání v převleku.“

„Zlomené koleno je požehnání?“

„Pokud chceš sympatie jisté ženy.“

Duncan ztuhnul. No, sakra, měl pravdu. „Výborně,“ řekl skrz úsměv, když stisknul štěně. Podíval se na svou horu. „Já se vrátím, ty velký bastarde,“ vykřikl. „Tak si užij, co zbývá z tvého spánku.“