CBHL - 10. kapitola

Překlad: Luciana

Duncan ležel roztažený jako orel, na chladné, žulové římse, hruď se mu bolestně dmula, jak se snažil chytit dech. Stočil pohled z hromadících se bouřkových mraků na Maca. „Myslel jsem, že jsme se shodli na žádné magii.“

Vzhledem k tomu, že ta poslední rána by měla nechat toho bastarda v bezvědomí, Duncan nevěděl, kde zval Mac sílu pokrčit rameny. „Myslím, že jsem zapomněl.“

„Zapomněl jsi, že máme používat jen lidský mozek a svaly?“

„A schopnosti.“

„Když mluvíme o magii,“ řekl Duncan s udýchaným zavrčením. Přejel si svědivý pocit na břiše a jen si povzdechl, když ucítil na prstech krev. „Nepředpokládám, že bys mi tu mohl nechat trochu energie?“ A s dalším zavrčením se dostal do sedu. „Řekněme, tolik, aby to vytvořilo ochrannou bublinu kolem mého podniku a pozemku Peg, než se vrátíš zpátky?“

Mac se taky zkusil posadit, ale spadl se zasténáním zpátky. „Sorry, můj příteli, ale nejsem si jistý, jestli dokážu dát dohromady dost energie právě teď, abych došel domů. Nebo zpomalil přicházející bouři, dokud nesejdeme z hory,“ zamumlal a pokusil se ukázat k obloze.

Duncan si přejel přes tvář, aby zakryl svůj úsměv.

„Učíš se rychle,“ pokračoval čaroděj. „Jedno odpoledne hry s mečem a ty už předvídáš můj další pohyb.“

Duncan se natáhl, aby popadl svou košili, zmačkal si ji pod hlavu, když si lehl. „Zřejmě dost rychle na to, abys musel podvádět.“

„Já nevykouzlil toho králíka.“

„Chceš říct, že se objevil z ničeho nic, právě když jsem tě málem sekl do kolena?“

„Spíš teď hopsá domů s fantastickou historkou, kterou řekne kámošům, spolu s nějakou chybějící srstí, jako důkazem.“

„Takže k té ochranné bublině,“ řekl Duncan a usmál se na oblohu. „Když to nejde dát do lahví, nemohl bys mi tu něco nechat aspoň na místě, než odjedeš pryč?“

„Proč nepožádáš de Gairneho?“

Otočil překvapeně hlavu. „Matta? Proč bych měl žádat druida, aby pro mě dělal magii, když můžu jít přímo za jeho šéfem? Je to tvoje silnice, co stavím, a přítelkyně tvé manželky, na kterou mám dávat pozor.“

„Nebo můžeš požádat Iana,“ pokračoval Mac, jako by Duncan nic neřekl. Povytáhl obočí, když se na něj Duncan zamračil. „Copak; nemáš radost, že tvůj synovec našel místo své síly na TarStone, když tě to nezbavuje převzetí hory?“

Duncan se podíval na valící se mraky. „Nikdy jsem neměl problém s převzetím vedení resortu, až přijde čas.“

Slyšel Macovo ušklíbnutí. „Vážně mi zkoušíš lhát, MacKeagi? Nebo sobě?“

„No, tak fajn. Když mi nechceš pomoct ochránit svou silnici k resortu, jednoduše koupím nové stroje, když budou sabotovat moje a pošlu ti účet.“ Duncan se na něj podíval. „A můžeš sáhnout do své bottomlesské bezedné tašky peněz pokaždé, když budu muset přestavět jeden z mostů, jestli je ti bastardi začnou vyhazovat do vzduchu.“

„Tohle určitě není poprvé, co čelíš opozici k projektu, na kterém pracuješ,“ řekl Mac. „A když tvrdíš, že nemáš žádnou vlastní magii, jak jsi ochraňoval své stroje a zajistil, aby tví zaměstnanci byli v bezpečí, v minulosti?“

„Nezapočítával jsem do téhle práce cenu za ostrahu, protože jsem si myslel, že mi kryješ záda.“

Slyšel se Maca opět zasmát. „Připadá mi, že stačí, když najmeš Peg a její starší dceru. Můžu se zeptat, proč jsi jí neřekl, že táboříte na svahu?“

„Nechtěl jsem jí znepokojovat, že očekávám problémy.“

„Tvé dědictví se projevuje, můj příteli. Nikdy tě nenapadlo, že ta dáma může být natolik chytrá, aby jí došlo, že všechna ta aktivita v její štěrkovně, přitáhne ničemné oportunisty z okolí?“

Duncan se otočil na bok a podepřel si hlavu rukou. „Hádám, že jsem zapomněl,“ řekl protáhle a usmál se, když Mac přimhouřil oči. „Když o tom mluvíme, nemáš náhodou něco ve svých rukávech plných triků, aby pouhý smrtelník zapomněl, co?“

„Co teď Peg udělala? Nebo si přeješ, aby ona zapomněla něco, cos udělal ty?“

Duncan se otočil zpátky na záda, zavřel oči a povzdechl si. „Obávám se, že jsem jí vyhrožoval, jí dám na zadek svým mečem,“ zamumlal, „pak jsem přilil olej do ohně tím, že jsem jí zahodil brokovnici do lesa a řekl jí, že jestli jí ještě někdy chytím venku po setmění, ohnu ji přes koleno.“

„U všech bohů, ty jsi idiot.“

Duncan se přetočil na loket. „Šla po těch mužích úplně sama. A měla Charlottu na hlídce u okna, s telefonem v ruce, čekající, že zavolá šerifa a souseda, pokud uslyší výstřel. Tomu dítěti je osm!“

Mac se taky otočil na bok. „Co měla podle tebe Peg dělat, když nevěděla, že si své stroje hlídáš sám, protože jsi jí to vůbec neřekl.“

„Měla zavolat šerifa v momentě, kdy slyšela přijet to auto.“

Mac udělal odmítavé gesto. „Zdá se, že je tady velká neochota volat autority – zvlášť u žen. Prvně, když jsem uviděl Olivii, byla napadena jedním jejím mužským zaměstnancem, a když jsem přemohl toho bastarda, odmítla nahlásit zločin, a tvrdila, že to byl jen hloupý kluk. Tvoje vlastní soběstačnost je věc hrdosti, MacKeagi a přesto jsi naštvaný na Peg, když neudělala nic víc, než bys udělal ty.“ Čaroděj se otočil s odfrknutím na záda. „Pokud tohle není žití ve světě tvého otce, tak co to je?“

Duncan se taky otočil zpět na záda, právě když ucítil dešťovou kapku spadnout na tvář. „Takže hádám, že udělat něco, aby zapomněla, že jsem idiot, je mimo debatu?“

„Jak přesně tě Peg přitahuje?“ zeptal se Mac tiše.

Duncan trhnul hlavou na stranu a pak se napřímil, když uviděl výraz v čarodějových očích. „Proč?“

Mac se taky posadil. „Protože pokud tě vážně přitahuje, mám obavu, že nechat Peg zapomenout na to, že jsi idiot, bude možná poslední věc, která tě bude trápit.“

„Proč?“ zopakoval zavrčením, když další kapka zasáhla jeho rameno.

Mac se natáhl pod zakrslou borovici a popadl svoje pouzdro na meč. „Minulou noc mi Olivie řekla, že Peg věří, že ženy z její rodiny jsou prokleté.“

„Prokleté jak přesně?“ zeptal se Duncan a díval se na něj podezřívavě.

„Vypadá to, že průměrná délka života manželů posledních pět generací ženských potomků Gretchen Robinsonové, je velmi krátká; ti první chudáci umírají, než dosáhnou třiceti let a následující manželé umírají – za podivných nehod, podle Peg – jen několik let po tom, co se ženy znovu vdají.“

Duncan se naklonil dozadu a vzal svoje pouzdro. „Tohle je šílenství. Je to obecný fakt, že muži umírají více při nehodách, protože se častěji vystavují nebezpečí.“ Začal zasouvat svůj meč do pouzdra, ale najednou ztuhnul. „Chceš říct, že Peg vážně věří, že je prokletá?“

„William Thompson zemřel na své třicáté narozeniny.“

„Při nehodě na stavbě,“ řekl Duncan a dokončil zasunutí meče. „Kletby nemůžou opravdu zabít člověka, protože nejsou skutečné.“ Znovu ztuhnul. „Nebo jsou?“

„Je jedno, jestli jsou, nebo ne; to, o co jde, podle toho co řekla Olivii, Peg věří, že se nemůže znovu vdát.“ Mac zavrtěl hlavou. „Bojí se dokonce i projevit zájem o nějakého muže, tím méně se do něj zamilovat.“

„Láska nemůže zabít člověka o nic víc, než kletba.“

„Nicméně, mám obavu, že tvoje náklonnost k Peg, bude zahrnovat víc, než jen boj s její hrdostí a protiklady.“ Najednou se usmál. „Ale jak jsem už řekl, učíš se rychle – za předpokladu, že opravdu chceš vyhrát tuhle konkrétní válku. Protože pokud se rozhodneš, že ano, Duncane, pak se připrav na bitvu se svými vlastními démony, stejně jako s těmi, co má Peg.“

„O čem to zatraceně mluvíš? Já nemám žádné démony.“

Mac povytáhl své imperiální obočí. „Ne? Takže běžná praxe pro moderní muže, je vyhrožovat ženě, že ji ohneš přes koleno, jako v dobách tvého otce?“

„Byl jsem naštvaný, sakra.“

„Navrhoval bych, aby sis vybral svět, můj příteli – buď tohle století, nebo Calumovo – protože pokud budeš pokračovat v tom, že budeš stát každou nohou v jednom, a zároveň brát svou absenci své vlastní magie jako osobní urážku, slibuji, že prohraješ tuhle válku… a tuhle ženu.“

Duncan se přetočil na všechny čtyři a pak se vyškrábal na nohy. „Právě teď je jedinou válkou, na kterou se soustředím, opozice proti tvému resortu. Vypálili první ránu na mě, minulou noc a já si tohle, zatraceně beru osobně.“ Ohnul se a zvedl svůj meč a dal si pouzdro na nahá ramena. „A ty si můžeš tu svou zatracenou magii vzít sebou do Kalifornie, Oceane, protože nepotřebuji ani tvoji, ani Mattovu a Ianovu magii, abych udělal svou práci.“ Zvedl svou košili z římsy a strhnul svou bundu ze stromu a ukázal s ní na Maca, právě když spadlo několik dalších kapek. „A umím zatraceně dobře získat tu dívku taky úplně sám.“

„MacKeagi,“ řekl Mac tiše, když Duncan rázoval pryč.

Zastavil se a otočil se zpět, ale nic neřekl.

Mac mávl rukou do oblouku. „Vyber si horu – jakoukoliv horu – a já ti ji dám na povel.“ Usmál se a poplácal římsu. „Kromě téhle.“

„Už mám zatracenou horu.“

„TarStone je zdrojem Ianovy síly.“ Mac znovu mávl rukou. „Vyber si jednu.“

„Já žádnou nechci.“

Čaroděj se vytáhl na nohy, pak postavil svůj meč na špičku a zkřížil ruce na jeho jílci. „Energie v tobě roste pět a třicet let, a pokud nenajdeš způsob, jak ji uzemnit, Duncane, zničí tě to. Vyber si horu, nebo ji vyberu já.“ Povytáhl obočí. „Ve století podle mého výběru.“

Kriste, ten bastard to myslel vážně. „Tamtu,“ řekl Duncan a ukázal napravo od sebe, aniž by se vůbec podíval, když několik velkých kapek ho zasáhlo tak silně, až to píchlo.

Mac si povzdechl. „Myslím, že můžeš naučit Peg něco o protikladech,“ zamumlal. „Hotovo, tedy; všechno, co ta hora může nabídnout, je pod tvým velením.“ Najednou se usmál. „Užij si cestu domů… sousede,“ dořekl, právě, když  nebe uvolnilo příval ochromujícího studeného deště – jen ne na Maca, jak si Duncan všiml, když se otočil a odcházel do lesa, a zvuku čarodějova tichého smíchu.

Zatraceně; neudělal ani jedinou věc, aby si tohle zasloužil.

A co si do čerta myslel, vůbec, když si vybral horu na druhém konci Bottomless? Bude ho to stát pěkné jmění, vybudovat cestu kolem toho zatraceného fjordu, aby se k ní dostal.

*****

Peg zamrkala na všechna ta cizí auta, lemující obě strany silnice po celé délce města; většina z nich byla jen auta místo pickupů, a většina měla cizí poznávací značky. Což byl důvod, proč musela jet celou cestu až ke staré trati, křižující silnici, než našla místo na zaparkování, po tom, co musela nejméně čtyřikrát zastavit a nechat přejít lidi před ní. Spellbound mělo skutečnou pěší dopravu – většinou šedovlasí turisté s foťáky kolem krků. Během léta, až skončí škola, hádala Peg, zatímco motor rachotil, než ho konečně zhasla, bude město praskat ve švech.

„Ok, pánové,“ řekla a otočila se a věnovala svůj myslím-to-vážně pohled, svým dvojčatům, „váš úkol pro dnešek, je být nalepení na mě, jako lepidlo. Držení za ruku je možnost, ale jen dokud se jeden z vás vzdálí víc, než pět kroků pryč, pak se to stane požadavkem. Jasné?“ Peg změnila zamračení na úsměv, kdy chlapci vážně přikývli. „A potom, až vyzvedneme poštu a zastavíme se v obchodě, zjistit, co dlužím za minulý měsíc, a pokud my tři budeme stále přilepení k sobě jako lepidlo, hádám, že nebudete mít na výběr a budete mě muset následovat do Opilého Losa, na sendvič s grilovaným sýrem.“

„Můžeme místo toho mít skořicové koláčky?“ zeptal se Peter.

Peg se okamžitě znova zamračila. „Vzhledem k tomu, že dnes ráno byl na prahu tucet koláčků, řekla bych, že máte vyčerpaný měsíční příděl.“

„Jak to, že tvoje brokovnice byla na verandě taky?“ zeptal se Jacob. „Obvykle bývá ve skříni s puškami.“

„Půjčila jsem ji koláčkové víle a ona ji vrátila s koláčky.“

„Na co koláčková víla potřebuje brokovnici?“ zeptal se Peter.

Peg se postavila, nahrbila se dozadu a začala je rozepínat z jejich sedaček – které vypadaly ještě hůř, než její van. Takže se rozhodla, že koupí nové, z prvního šeku od Duncana. „No, víte, ony jsou víly velmi záludné a tajemné, takže tahle mi vážně neřekla, na co potřebovala brokovnici.“

„Vsadím se, že ji potřebovala, aby zastřelila skořici,“ řekl Peter a vyskočil ze svého sedadla. „Aby ji dala do koláčků.“

„Skořice je koření – rostlina,“ vysvětlila Peg, otočila se a popadla kabelku, než tahem otevřela boční dveře. Vystoupila a narovnala se, a podívala se chlapcům do očí. „Co vím, tak nepotřebuješ zastřelit rostlinu k jídlu.“

„Myslím, že si ji půjčila, protože všichni chtějí její koláčky a někdo možná je zkusil ukrást, místo aby šel do Losa,“ prohlásil Jacob se vší autoritou.

Peter se zamračil. „Proč ji ale pak vracela zpět, když potřebuje chránit své koláčky?“

Peg vyndala Jacoba se smíchem z auta, a usoudila, že lží zahnala sama sebe do kouta. „Zapomeňte na pušku,“ řekla a vyndala i Petera. „A soustřeďte se na dnešní výzvu.“

Zavřela dveře a zamířila podél silnice ke staré železnici, aniž by se obtěžovala zamknout van – protože upřímně, pokud by byl někdo tak zoufalý, aby ukradl tu hromadu šrotu, byl by vítán. Oh jo, druhá věc, kterou koupí, bude nový dopravní prostředek, rozhodla se, když vyrazila starou železniční tratí, kterou před deseti lety dámy z Grange, přeměnily na přírodní cestu.

„Mami, kdo jsou všichni ti lidé?“ zeptal se Peter, když poskakoval na její levé straně, a Jacob srovnal svůj krok s jejím napravo. „Co tu dělají?“

„Jsou to turisté, kteří se přijeli podívat na nové Bottomlesské moře. A víte proč je to tak zajímavá věc?“

„Protože tu teď máme velryby a žraloky a medúzy?“ zeptal se Peter.

„No, částečně. Ale hlavně proto, že Bottomless by nemělo být moře, protože je příliš daleko od oceánu.“

„Zemětřesení ho udělalo slané a upravené,“ prohlásil sebevědomě Jacob. „A vytlačilo to dvě hory a způsobilo, že ten ford zaplavil naši štěrkovnu.“

„To je pravda, zemětřesení vytvořilo fjord.“ Zastavila se a couvla, aby byli oba chlapci tváří k ní. „A vy dva,“ řekla, „jste svědky vytváření historie.“

„Co je historie?“ zeptal se Peter.

Peg se usmála a znovu vykročili. „Historie je to, co se stalo včera a minulý rok a před sto lety. Historie je minulost, dnešek je přítomnost a zítřek je budoucnost. A za čtyřicet let ode dneška, budete schopni říct svým dětem a vnoučatům, že jste cítili zemi se otřásat a viděli Bottomless, jak se ze sladkovodního jezera, stalo vnitrozemské moře. To co se stalo, se nazývá historická událost a vy jste byli privilegovanými svědky.“

„Ale všichni ti lidé to zmeškali,“ řekl Peter, ukazujíc na starý železniční most přes potok, hned pod vodopády. „Tak co tady dělají teď?“

„Tak chtějí udělat fotky a jet domů, říct všem, že viděli nové Bottomlesské moře, protože další takové místo není na celém širém světě.“

„Sou i jiná moře, ne?“ zeptal se Peter.

Peg ho šťouchla. „Neříkej sou; není to zdvořilé. Ano, jsou i jiná moře, ale žádné se nevytvořilo v nedávné historii, a žádné nemá masivní podzemní řeku, která umožňuje velrybám cestovat stovky mil do vnitrozemí.“

„Wow, to znamená, že Spellbound Falls je unitákní,“ řekl Peter sebevědomě.

„Ano, je rozhodně unikátní,“ opravila ho se smíchem.

„Peg!“

Zastavila a podívala se přes silnici, aby viděla svou souseda, Evana Dearborna, jak na ni mává. Rozhlédl se na obě strany a bleskově vyrazil skrz provoz. No, vyrazil svou dědečkovskou rychlostí.

„Hej tady, Pete a Repeat,“ řekl, když k nim došel, kývajíc na oba chlapce, aniž by věděl, který je který. Podíval se na Peg. „Já a Carl jsme si chtěli odskočit se podívat, co se to děje na tvém pozemku.“

„Rozšiřuju štěrkovnu, abych prodávala štěrk na stavbu silnice na horu. Nebo jste neslyšeli, že Olivie a její nový manžel, budou stavět letovisko?“

„Slyšeli.“ Evanovy oči se najednou rozšířily poplachem. „Nebudou stavět tu cestu nahoru za naším pozemkem, že ne?“ kouknul na chlapce, pak přistoupil blíž k ní a Peg měla co dělat, aby se neodtáhla, když ji zasáhl silný závan pachu skunka. „Chci říct, Ježíši Kriste, Peg,“ zašeptal, „nevíme přesně, kde je naše zadní hranice a možná jsme… možné je že…“ povzdechl si, díkybohu ustoupil zpět a promnul si vousy. „Hádám, že můžeme zapomenout letos na rozšíření naší zahrady.“ Najednou se usmál. „No, dobře pro tebe, děvče. Silnice nahoru bude potřebovat spoustu štěrku, takže se budeš válet v prachách.“

„Proč by se měla máma chtít válet v těstě?“ zeptal se Peter. „Je lepkavé.“ (pozn. rolling in dough – dough znamená těsto, ale taky prachy a malý Peter to ještě nechápe. V češtině to tak nevyzní, proto vysvětluji.)

Evan se podíval polekaně, pak se natáhl a rozcuchal Peterovi s úsměvem vlasy. „No, Repeate, hádám, že by teda neměla chtít, co?“

„Já jsem Peter.“

„Já to věděl. Jen jsem zkoušel, jestli to víš i ty.“ Podíval se znovu na Peg. „Myslel jsem, že ta žíla štěrku míří naším směrem.“

„Zjevně vede na sever, po svahu.“

„No, fajn teda,“ řekl, když začal znova couvat. „Kdybys slyšela, že se chystají postavit tu silnici někde blízko naší hranice pozemku, dej nám vědět, ok?“

„Jestli jsem dobře rozuměla, budou tu silnic vést asi míli od nás, takže myslím, že jste v pohodě.“

„Výborně,“ řekl s přikývnutím. Zastavil se právě včas, aby nevstoupil do silnice mezi auta. „Hej, co to bylo za pozdvižení v noci na tvém pozemku? Já a Carl jsme se plížili lesem, abychom se podívali, ale bylo po všem, než jsme tam došli.“

Peg pokrčila rameny. „Jen nějací idioti chtěli naftu zadarmo, ale pan MacKeage, majitel strojů, je poslal pryč s prázdnýma rukama.“

Stoupl si zpátky na chodník a rozhlédl se na obě strany, aby viděl, kdo je poblíž. „Slyšel jsem, že někteří lidé nejsou zrovna šťastní, že se tady staví to letovisko. Vypadá to, že svolávají nějaký výbor, aby se pokusil to zastavit.“

„Místní, nebo lidé odjinud?“ zeptala se Peg.

Evan si odfrknul. „Spíš cizí, co tu vlastní půdu a myslí si, že vědí, co je pro místní dobré.“ Přistoupil blíž. „Slyšel jsem, že se pokusí získat na svou stranu nějakou organizaci přes přírodu,“ řekl šeptem, „podle tvrzení to zničí divočinu.“ Rozhlédl se kolem po lidech a provozu a znovu si odfrknul. „Ale trochu pozdě, řekl bych. To zemětřesení už změnilo tohle místo v turistickou destinaci. A já a Carl jsme jeli včera v Turtleback a byla jen místa k stání. A museli dát semafor na křižovatku.“ Najednou se usmál. „Když ti dojde štěrk na prodej, Peg, vždycky můžeš přeměnit svou jámu na kemp, teď když máš nemovitost přímo u jezera.“

„Kemp?“ zeptal se Peter a zatahal ji za bundu. „Co to je, mami?“

„Je to něco jako Inglenook, jen lidé spí ve stanech a ne v chatkách.“ Podívala se na Evana a zvedla obočí. „Neměli byste strach, že mí kempaři můžou toulat lesem, hledajíc divočinu a pošlapou vaši… zahradu?“

To vzalo všechen jeho entuziazmus. „Zatraceně, to mě nenapadlo.“ Povzdechl si a znovu začal couvat. „Uvidíme se tedy. Když uslyšíš, že by silnice měla být někde blízko našeho pozemku, dej nám vědět, ok?“

„Budeš první, komu to řeknu,“ řekla a vyrazila znovu po chodníku.

„Budeme mít kemp, mami?“ zeptal se Jacob a šel před ní pozpátku. „A budeme mít táborák každý den?“

„Ne. Protože nám štěrk nedojde ještě hodně, hodně dlouho, pokud je množství půdy, kterou pan Duncan vyčistil, nějakou známkou.“

Jacob zjistil, že došli k pilíři mostu a okamžitě ji vyděšeně vzal za ruku. Peter to odmítl, když k němu natáhla ruku, ale chytil se její bundy, když šli přes most. A i když by Peg ráda zastavila a sledovat šedesát stop vysoké vodopády, padající kaskádovitě dolů v bouřlivém řevu, jen co by kamenem dohodil, věděla, že žádné z jejích dvojčat se necítilo dobře, setrvávat na mostu. Často přemýšlela, jestli náhodou neslyšeli mluvit někoho o tom, že Billy pracoval blízko mostu, když zemřel. Ne, že by to bylo tajemství, nebo tak něco, ale možná by měla mít rozhovor se všemi svými čtyřmi dětmi o tom, co přesně se stalo – jelikož to vypadalo, že o tom přemýšlí, soudě podle Jacobova rozhovoru s Duncanem, večera večer.

Konečně došli na poštu a Peg podala Peterovi klíč, protože na něm byla řada a aby přečetl číslo na jejich schránce, než ji otevřel. „Mami, podívej! Máme tady další speciální poštu,“ zavýsknul a vytáhl dvě lízátka a jedno podal Jacobovi. „Tentokrát jsou grepová, Repeate. Budeme mít fialové jazyky.“

„Co je to tady za vřískot?“ zeptala se Thelma Banzhoffová, když přišla dveřmi ze zadu. „Och, to je Pete a Repeat,“ řekla v hraném překvapení, jen aby se hned zamračila a sehnula se, aby nakoukla do otevřené schránky. „Zase sem proklouzla poštovní víla a nechala vám dvěma malým divochům další speciální poštu?“ Zavrtěla a hlavou a zamlaskala. „Varovala jsem tu malou darebu, že je nezákonné zahrávat si s Americkou poštou, ale zdá se, že je velmi odhodlaná, uskutečnit své dodávky. A taky proklouzávat, protože jsem se ujistila, že všechny dveře a okna, byla zavřená, když jsem včera odcházela.“

„Zamčené dveře a okna nezastaví žádnou vílu,“ řekl Peter. Podržel palec a ukazováček těsně u sebe. „Protože se může protáhnout i takovouhle škvírou.“

Thelma ukázala na jeho druhou ruku. „Ale jak potom dostala ta lízátka tak malou škvírou?“

„Pomocí kouzla,“ pípnul Jacob, s lízátkem v puse. Vytáhl ho a usmál se na ni. „Stejně jako zoubková víla. Podívejte, vypadl mi dneska ráno zub a v noci mi přinese čtvrťák. Ale jen když budu spát, že jo, mami?“ zeptal se a podíval se nahoru na Peg. „Říkala jsi Petovi, když mu vypadl zub, že když zkusí být celou noc vzhůru, tak ona nepřijde.“

„To je pravda.“ Peg se na táhla do schránky a vytáhla pár obálek a několik složenek. „Teď poděkujte paní Banzhoffové za to, že nedala poštovní vílu zavřít za dodávání vašich speciálních balíčků.“

„Děkujeme, paní Banzhoffová,“ řekli naráz.

„Peg, mohu s tebou na minutku mluvit?“ zeptala se Thelma a pokývla, aby se pohnuly od chlapců.

„Ok, nová výzva,“ řekla Peg a postrčila dvojčata k lavičce pod oknem. „Odlepte se ode mě a pracujte na svých fialových jazycích, ok, zatímco já půjdu kousek dál.“

„Můžeme si kleknout na lavičku a sledovat teroristy?“ zeptal se Jacob.

„Koho?“ vyjekla Thelma.

„Turisty,“ řekla Peg Jacobovi, když střelila po Thelmě úsměvem. „Můžete se dívat na turisty, ale udržte své ulepené prsty od okna. Co se děje?“ zeptala se tiše, když šla na druhý konec haly s Thelmou.

„Propánajána, už jsem vyšla ze zvyku s dětskou mluvou,“ řekla Thelma se smíchem. Najednou zvážněla a dotkla se Pegyina rukávu. „Slyšela jsi, že se po městě říká, že se chystá nějaký výbor, který by měl bojovat proti tomu resortu?“ zašeptala.

„Evan mi to právě řekl, ale slyšela jsem to poprvé.“

Thelma se ohlédla přes rameno na chlapce, pak se otočila zpět a naklonila hlavu k Peg. „No, já slyšela víc než jeden hovor za posledních pár dní, kde zaznělo tvoje jméno.“ Znovu se dotkla jejího rukávu. „Prosím neptej se mě, kdo to říkal, Peg, protože musím být diskrétní, co se týká drbání. Ale vypadá to, že někteří lidé si myslí, že ty… No, chci tě jen varovat, že někteří lidé nejsou moc šťastní, že štěrk na stavbu silnice k resortu, je z tvé jámy.“ Thelma si přitáhla svetr více ke krku. „Slyšela jsem je říkat něco o tom, že jsi prostě nechala přijít ty cizince a… a znásilnit tvůj pozemek,“ zašeptala, „jen proto, abys vydělala balík peněz.“

„To myslí vážně?“ zavrčela Peg, svírajíc si hrdlo v marné snaze zahnat hněv. „Vlastním tu jámu skoro deset let a nikdo neměl problém s její existencí, až dosud. Opravdu tomu říkají znásilnění?“

Thelma se znovu dotkla jejího rukávu, tentokrát ji varovně stiskla. „Já jen opakuji, co jsem slyšela. A měla bys vědět, že je to jen malá část obyvatel, co nechtějí ten resort tady. Většina lidí ve městě jsou pro, protože to přinese práci do oblasti a budou následovat obchody, restaurace a místní průmysl. Někteří lidí už plánují rozšíření svých živností. A Bunky Wattsová má v úmyslu otevřít kutilskou prodejnu naproti kostelu.“

Peg se usmívala a přikyvovala, zatímco se snažila přenést přes myšlenku, že znásilňuje svůj pozemek. „Tahle opozice proti letovisku, by měla navštívit Pine Creek,“ řekla. „TarStone Mountain Ski Resort, udělal to město tím, čím je dneska, což je příjemná, prosperující komunita. Nemůžu uvěřit, že říkají, že znásilňuji svou půdu.“

Thelma si odfrkla. „Je to jen pár extrémistů, kteří chtějí přeměnit něco úžasného na velký, ošklivý boj. Řeknu ti tolik; jsou to většinou lidé z dálky, kteří jen chtějí dělat dusno. Ale oni jsou ti, kteří mají peníze a moc, aby si pořídili velké zbraně.“ Pohlédla na chlapce a pak znovu poplácala Peg paži. „Jen jsem chtěla, aby si uvědomila, ať se ti to líbí nebo ne, že ty a Livy Bald… chci říct Livy Oceanová, jste si udělaly pár nepřátel.“

Peg tomu nemohla uvěřit. „Protože prodávám štěrk? Zatraceně, ta jáma je všechno, co mám.“

„Já to vím, drahoušku,“ řekla Thelma. „A kdybych byla ve tvé kůži, prodala bych každý zatracený kámen a zrnko písku, které bych mohla.“ Přimhouřila oči. „Víš, lidi, kteří si stěžují nejvíc nahlas, neměli problém kupovat tvůj štěrk, aby vyspravili cesty do jejich letních kempů. Chtějí pro sebe svůj malý svět, ale nechtějí se o něj s nikým dělit.“

Peg se zhluboka nadechla, což jí pomohlo narovnat ramena a věnovala Thelmě úsměv. „Jo, no, tak odteď můžou žít se svými výmoly. I kdybych neměla tu štěrkovnu, stále bych byla pro, aby se resort postavil. Bude to krásné, až to bude hotové a skvělé pro ekonomiku pro naše děti a vnoučata. To zemětřesení dalo Spellbound Falls na světovou mapu a pokud jde o mě, myslím si, že to bylo to nejlepší, co se mohlo tomuhle městu stát. A další věc,“ zavrčela Peg, marně se snažíc zastavit svůj vztek. „Mac koupil většinu půdy kolem jezera, právě aby udržel divočinu divočinou. Olivie mi říkala, že plánují uspokojit každý životní styl; že když někdo bude chtít pětihvězdičkové služby, může zůstat nahoře v resortu, ale pokud budou chtít pěší turistiku, bude tu systém cest s rustikálními kempy a vším mezi tím.“

„Já vím,“ řekla Thelma, její rysy se uvolnily do úsměvu. „Olivie tady byla zrovna včera a zmínila něco z toho, co plánují. Ženy z Grange už začaly shánět finanční prostředky na přebudování městského parku a pokud vyberou dost, chtějí zahrnout i stezku na vrchol vodopádů a vyhlídkovou plošinu.“

„Úžasné,“ zavrčela Peg. „Určitě je to lepší, než shánět peníze do vdovského fondu.“

Thelma se začervenala. „Přišly sem asi před měsícem a chtěly sem dát sbírkovou nádobu a říkaly, že tam bude fotka tvých dětí.“ Odfrkla si. „Řekla jsem jim, že je to za prvé nezákonné, ve federální budově a za druhé, že doufám, že je zažaluješ, jestli něco takového udělají tobě a tvým dětem.“

„Děkuji ti za to,“ řekla Peg. „Měla jsem chuť praštit Janice a Christine do hlavy tím bochníkem chleba, co jsem držela, když mě zahnaly do kouta v obchodě. Víš, Thelmo, možná bychom měli založit náš vlastní výbor pro-resort, už jen proto, abychom ukázali naši podporu Olivii a Macovi.“ Potřásla hlavou. „Olivii by to zničilo, být obviněná z ničení divočiny.“ Peg věnovala Thelmě tak zářivý úsměv, jaký byla schopna vytvořit, s ohledem na to, že byla stále zatraceně naštvaná. „Ona a Mac berou děti na cestu přes Státy, na příští dva měsíce, a my můžeme být plně zorganizování, než se vrátí. Pche, možná už donutíme tu anti-resortovou skupinu k útěku, pokud dáme dohromady dost lidí, abychom překřičeli extrémisty.“

„Mami!“ zavolal Jacob, a zběsile na ni mával. „Právě jsme viděli pana Aleca a toho druhého muže, jít do Losa. Můžeme si dát náš sýrový sendvič s nimi?“

Pegyin vztek se během jednoho úderu srdce změnil v hrůzu. Poslední osoba, na kterou chtěla narazit, byl pan Polibky-kradoucí MacKeage. „Byl s nimi Duncan?“ zeptala se a pospíchala k oknu, podívat se ven.

„Ne,“ řekl Peter přes to, co zbývalo z jeho lízátka. „Jen pan Robbie a pan Alec. Můžeme si pospíšit, mami?“

Peg se naklonila dopředu a podívala se na obě strany silnice, ve snaze spatřit Duncanovu dodávku a úlevně si oddechla, když všechno, co viděla, byl pickup Robbieho MacBaina, zaparkovaný před kostelem. „Ještě stejně musíme nejdřív k Ezrovi,“ řekla a narovnala se. „A pokud to bude vypadat, že ti muži mluví o práci, nemůžeme je otravovat, jasné? Jen pozdravíme a sedneme si na stoličky u baru.“

„Pro boha, mami,“ zamumlal Peter a způsobil tak, že Peg couvla se zalapáním po dechu. „Nevím, proč bychom nemohli o práci mluvit s nimi.“

„Petere Thompsone!“ vyštěkla přes Thelmin smích, když poštmistrová proklouzla dveřmi a zamířila zpátky dozadu. Peg do něj šťouchla. „Nebudeš říkat tohle slovo. Nikdy. Slyšel jsi mě?“

Peter se na Peg podíval s obavami, ale vzdorovitě. „Pan Evan to říká pořád, tak co špatného na proboha?“ zeptal se a použil to slovo znovu, jen aby ji popíchl.

Znovu do něj šťouchla, tentokrát jemněji. „Protože to je jen krůček od klení. Proto. A lidé snesou klení od dospělých, ale ne od nevychovaných dětí. Vypadal bych necivilizovaně.“

„Já řekl panu Duncanovi, aby si pamatoval, že má svůj kámen proti strachu, nejdřív vyndat z kapsy, než ho pohladí,“ skočil jim do toho Jacob a samolibě se usmíval, „takže si lidé nebudou myslet, že je necivilizovaný a že si hraje s kuličkami.“

Peg se chytila za krk a znovu zalapala po dechu. „Tohle jsi řekl Duncanovi? Vážně jsi řekl hrát s kuličkami?“

Jacob přikývl. „A on slíbil, že nezapomene ho vyndat, než ho pohladí.“

Och, Bože, ten chlap se musí smát ještě teď. Peg strčila poštu do kabelky a zamířila ke dveřím. „Opět si zahrajeme na lepidlo,“ zavrčela a vyvedla je ven.