AFN - 47. kapitola

Překlad: Peťa

LOREN HALE

Cítím se jako sračka.

Hodinu sedím v pronajatém autě a zírám na ten stejný čtyřpatrový cihlový dům. Trávník má nově skosené linie a z trávy trčí cedule: McAdams Middle Honor Student.

Maine přináší vánek, který láká lidi ven, ale já jsem pořád zakořeněný na sedadle, klouby zamrzlé. Můj největší zatracený strach je, že zůstanu v tomto sedanu, když jsem došel tak daleko a neseberu odvahu vyjít po příjezdové cestě.

Dokážu rozmlátit flašku tvrdého o dveře jiného kluka, ale nedokážu položit jednu nohu před druhou, abych pozdravil ženu. Někde v tom je ironie. A možná kdybych nebyl k smrti vyděšený, zasmál bych se.

Třu si krk, kde se shromažďuje nervózní teplo. Měl jsem s sebou vzít Ryke a Lily, jak jsem původně plánoval. Když jsem řekl Lily, že se zabývám setkáním s matkou, nebyla nic kromě podporující. Oba chtěli jet.

Ale skončil jsem s tím, že jsem koupil jen jednu letenku.

Musím to udělat sám.

Nikdo do domu nevstoupil ani neodešel. Zvenku to připomíná normální domov střední třídy. Je to to, co jsem mohl mít. Normální.

Vypustím dlouhý výdech a rukama si projedu vlasy. Prostě běž. Jen si to odbyj, ty zasraný bastarde.

Než můžu zpracovat, co dělám, vylezu z auta a dostanu se ke schránce. Dýchám, jako bych byl uprostřed pětimílového běhu. Nádech. Výdech. Jeden… dva… tři. Ale neběžím. Neutíkám. Sotva jdu.

Moje obnošené tenisky přistanou na přední verandě. Nohy mě táhnou dolů. Moje boty, i když ošklivé, jsou naplněné olovem.

Zvednu pěst ke dveřím, znejistím a spustím ruku k boku. No tak. Udělej to. Znovu si v hlavě přehrávám rozhovory, jak jsem roky myslel na tuto chvíli. Dělej, Lorene. Kurva dospěj.

Nádech. Výdech.

Jeden… dva…

Zazvoním na zvonek.

Dveře se otevřou. A vyprázdní se mi hlava.

Žena na mě zírá se stejným ohromeným a omráčeným výrazem. Nikdy jsem jí nezavolal, nikdy jsem ji ohledně tohoto setkání nevaroval. Příliš jsem se bál, že by mě zastavila. Jen jsem chtěl vidět její tvář, slyšet její hlas, všechno najednou.

Je mladá, ještě ani ne čtyřicetiletá. Prohledávám její rysy: štíhlý nos, úzké rty a lesklé hnědé vlasy. Najednou si uvědomuju, že v ní hledám sebe.

„Já jsem“-

„Vím, kdo jsi.“ Její hlas je sametový, takový, při němž můžete zavřít oči a usnout. Vsadím se, že svým dětem čte příběhy na dobrou noc. Ta myšlenka mi zauzluje žaludek. „Viděla jsem tě ve zprávách.“

Čekám, že mě pozve dovnitř, ale sevře kliku, jako by byla sekundy od postrčení dveří mně do obličeje.

„Co tu děláš?“ zeptá se.

Nejsem si jistý, jakou reakci jsem čekal. Táta – ten mi řekl, že mě nechtěla. Myslel jsem, že možná lhal. Pořád se držím té marné naděje, že jí na mně záleželo tak, jak by záleželo matce na synovi.

Nádech. „Jen jsem si chtěl promluvit.“ Můj hlas zní v porovnání s tím jejím drsně. Jako zvíře versus anděl. To je kurva na hovno. A nemůžu na ni přestat zírat, jako by byla chvíle od toho, aby byla vytržena z mé paměti.

„Není o čem mluvit.“ Její oči v sobě nesou omluvy, i když její slova ne.

„Jasně,“ řeknu a přikývnu pro sebe. Mohl bych odejít. Mohl bych to nechat tak. Viděl jsem ji. Co jiného potřebuju? Co kurva hledám? „Jsi moje máma.“ Chci ta slova vzít zpátky, jakmile je řeknu.

Ucukne, dveře se skoro zavřou, ale zůstane vedle nich, zaklíněná mezi rámem. A zírá na mě, jako bych byl chyba, černá skvrna v jejím životopise, který se snažila vydrhnout dočista. Neřekne to, ale vidím jí tu frázi na celém obličeji. Ty nejsi můj syn, ne doopravdy.

Nevychovala mě. Byl jsem špatná část jejího života, na kterou se snaží zapomenout.

Odkašle si, nesvá. „Řekl ti Jonathan něco?“

„Nic moc.“

„No… co chceš vědět?“

Otázka s otevřeným koncem mě na sekundu vrátí vzad. Co chci vědět? Všechno. Chci všechny odpovědi, které byly přede mnou tajeny. „Co se stalo?“

„Byla jsem teenager…“ Na minutu se ohlídne přes rameno a pak řekne: „Byla jsem mladá a snadno mě to táhlo ke chlapovi jako Jonathan. Jednou jsme se spolu vyspali. To je vše. A byla jsem neopatrná a to je důvod, proč jsi tu.“

Na špičce jazyka mi sedí něco hnusného, ale spolknu škodolibější poznámku. Potím se přes triko, tak zkurveně rozhicovaný. Otřu si čelo a řeknu: „Takže to pro tebe jsem?“

Oči jí přelítnou za moje tělo. Přes cestu od svojí schránky pozorně zírá soused a já přemýšlím, jestli se mě snaží zařadit – uvědomit si, odkud mě zná.

„Můžeš mě pozvat dovnitř,“ nabídnu.

Zavrtí hlavou a znovu si odkašle. „Ne. Bude nejlepší, když zůstaneš venku.“

„Jasně.“ To je vše, co dokážu říct, aniž bych křičel, aniž bych řval všechno, co mě tíží na hrudi. Proč ses pro mě nevrátila? Proč ses kurva nestarala? Jsem tvůj zatracený syn! Strávil jsem roky bez matky, bez té mateřské postavy. Nejvíc, co jsem měl, byli lidi promenádující se dovnitř a ráno ven z domu. Make-upem zapatlané, polooblečené ženské, které pro mě neměly slova moudrosti, žádné odpovědi na moje problémy, žádný sladký, pečující hlas mě neukolébal do spánku.

„Musíš pochopit…“ Oči jí padnou na zem. „Nechtěla jsem tě.“

„Jo, pochopil jsem,“ řeknu ostře. Otec měl pravdu. Neměl jsem ji vyhledávat.

„Byla jsem na střední,“ řekne. „Byla jsem jen holka a plánovala jsem jít na vysokou, mít kluky a život. Chystal ses mi to všechno vzít.“

Chystal ses mi to všechno vzít. Ta slova mi zvoní v uších.

Zírám na jasné nebe, prostě zírám, jen hledám něco, co se mi nikdy neukáže samo.

Co tu sakra dělám? Ne jen tady, v tomto domě. Mám pocit, jako bych se narodil, abych ničil lidem životy. Dělal jsem to, než jsem vůbec přišel na svět. A dělal jsem to potom. Chystal ses mi to všechno vzít.

„Z respektu k Jonathanovi jsem mu řekla, že se chystám na interrupční kliniku.“

Zavřu oči a po tváři mi sjede horká slza. Setřu ji. Výdech. „Přál bych si, abys to uskutečnila,“ řeknu najednou. Protože pak bych nemusel snášet tuhle bolest. Obličej by se mi takto nekroutil. Lily by nestrávila dětství v mém rozvráceném domě. Její matka by ji milovala tolik jako ostatní sestry. Ryke by vyrůstal s oběma rodiči namísto s jedním. Moje existence zničila tolik lidí, tolik věcí. Život by beze mě byl snazší.

„Co?“ Její sametový hlas prudce vzroste.

„Slyšelas mě,“ řeknu, už ne milý. „Přál bych si, abys mě zabila.“

Zbledne. „Nemyslíš to tak.“

„Proč by ne?“

Na moment se dotkne svých rtů, jen na mě zírá. „Protože… tvůj otec, dal ti všechno.“

Máš všechno, Lorene. Nebuď taková malá nevděčná sračka, Lorene.

„Jo,“ přikývnu. „Dal mi všechno.“ Než může promluvit, řeknu: „Tak co tě zastavilo? Tvoji rodiče? Nějaká náboženská víra? Studené nohy?“

„Jonathan mě zastavil,“ řekne. „Byl rozzuřený nad představou, že ztratí své dítě. Došli jsme k dohodě. Budu tě mít a pak budeš úplně jeho. Já dostanu život, který jsem plánovala a ty budeš vyrůstat v luxusu, něco, co jsem ti sama nebyla schopna dát. Myslela jsem, že budeš šťastný.“

„Jo, pořád na té šťastné části pracuju.“

Čekám, že jí oči zaplní záblesk lítosti, ale nikdy nepřijde. Jsem rozmazlený zkažený dědic, ten který pije, dokud není ožralý. Ten, který šel na rehabilitaci, jako by to byl nějaký propagačně senzační kousek. A mám přítelkyni, která je závislá na sexu.

Emily ztichne, když k obrubníku dojede školní autobus. Otevřou se dveře a ven vyrazí děti ze základky. Holčička s mými světle hnědými vlasy a mým nosem si upraví batoh a jde k domu.

Emily se pro svou dceru donutí k úsměvu. „Ahoj zlato, můžeš jít prosím dovnitř?“

Její dcera na mě zamžourá a upevní si na nose velké kulaté brýle. „Nejsi ty Loren Hale?“

Nesnáším, že holka ze základky mě zná. Můj obličej je všude v bulvárech. Včera rozpitvávali fotografii mě, jak opouštím restauraci ruku v ruce s Lily.

A pak mě to plně zasáhne.

Je moje nevlastní sestra.

„Jo, to jsem já.“

„A jsi u mě doma…? Znáš moji mámu?“

Emily netrpělivě čeká na dceru, chystá se do toho vložit, ale udělám jí laskavost a ukončím její vyšetřování.

„Ani ne,“ řeknu. „Je kamarádkou mého otce.“

„Mami,“ zašeptá. „Znáš slavné lidi?“

Emily pokrčí rameny, ramena ztuhlá.

A pak moje oči zachytí placku na popruhu džínového batohu holčičky. Mutant & Proud. Jaká je pravděpodobnost? „Máš ráda X-Men?“

„Animáky,“ řekne. „X-Men: Začátek.“

„Moje přítelkyně je má taky ráda.“

„Myslíš, tvoje snoubenka? Právě jsem četla v Celebrity Crush, že se budete brát.“ Zhoupne se na nohách a posune si brýle dál po nose, když sklouznou. „Je to pravda?“

„Joo, to je pravda.“

Oči se jí rozjasní, jako by měla něco dobrého, co může zítra při obědě říct kamarádkám.

Emily roztáhne dveře, aby její dcera mohla projít. „Willow, dovnitř, prosím.“

Willow mě zkoumá zvědavým pohledem, než rezignuje na matčiny prosby. A pak vklouzne dovnitř a z dohledu.

„Pojmenovala jsi dceru po postavě z Buffy?“ Možná máme rádi stejné věci, myslím si pitomě. Pravděpodobně protože Willow kupodivu má.

Zamračí se. „Co?“

„Televizní pořad Buffy, přemožitelka upírů?“ Pořád je zmatená. „To je jedno.“

„Co chceš, Lorene?“ zeptá se nakonec. „Co sis myslel, že se stane, když sem přijdeš?“ Její hlas se sníží a dveře se začnou zavírat, takže nemůžu vidět za její tělo a do domu. Nemůžu vidět život, který jsem nikdy neměl. „Je ti jednadvacet. Jsi dospělý.“

„Nejsi moje matka. Myslím, že jsem to pochopil,“ řeknu drsně. Nenávidím, že k ní necítím nenávist. Ani malinký kousek. Udělám krok vzad, moje oči přelítnou dům, něco, co nechci zničit. Zničím všechno, čeho se dotknu.

A nechystám se zničit jí život. I když ten můj je celý posraný. Právě když se chystám nechat to všechno za sebou, něco jiného mi padne do oka v okně.

Holčička. Dítě. Ne starší než dva nebo tři roky. Kouká přes sklo a svírá vycpaného dinosaura. Vidím sebe. Jak vyrůstám, a lžou mi. Vůbec nevím o bratrovi a nacházím odpovědi nejvíc disharmonickým a děsivým způsobem. Tajemství. Zrada.

Znovu čelím Emily. Zdá se být v klidu se svým rozhodnutím a svým životem, ale opakuje stejnou chybu jako můj otec. Jako Sara Hale. Teď to nevidí, ale lži, které utkává, budou požírat její rodinu zevnitř.

„Měla bys vědět,“ řeknu, „že i když nejsem tvůj syn, pořád jsem jejich bratr.“

Její rty se stisknou do linky.

Ale mluvím dál. „A možná to tak nevidíš, ale přijmi to od někoho, kdo předtím byl v jejich situaci – oni budou.“ Pomyslím na Rykea. „Neříkám, že jim o mně musíš říct teď nebo někdy brzo, ale nakonec to zjistí. Jestli ne z tisku, tak od nějakého cizince a měli by to slyšet od tebe.“

„Budu na to myslet,“ řekne krátce. „Ještě něco?“

Jdi do prdele. Ale nemůžu to říct. Ve skutečnosti to tak necítím. Spíš Pojeb mě. Za to že jsem byl tak pitomý. Za to že jsem si myslel, že se budeš starat.

Zavrtím hlavou, všechno ze mě odteče, jako bych byl otevřená škvíra na chodníku. Udělám pár dalších kroků z verandy a podívám se na třípatrový cihlový dům. Rodina střední třídy. Šťastná. Normální.

Odvrátím se a nikdy se neohlídnu zpátky.