UMH - 22. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Harrison

Tvrdě jsem zamrkal. Byl jsem v prekérní situaci, dobře. Ptala se mě na tyto otázky odůvodněně, ale ani já jsem si nebyl jistý, jak jsem sakra skončil tady. Že bych podvědomě zmínil její adresu taxikáři, když jsem měl to mládě na svém péru?

Pokrčil jsem rameny. „Tvůj ex je vysoce profilovaný politik – samozřejmě vím, kdo to je. A řekl jsem ti, že mě sem přivezl taxík. Jak bych mohl vědět, kde žiješ?“

Pohybující se s kočičí grácií vzala z kuchyňské skříňky lékárničku. Nemohl jsem odtrhnout oči od jejího těla, vysoké a štíhlé, s atletickými rukama a nohama, rád bych to cítil zabalené kolem mě. Ale byly to její ústa, plná a smyslná, které způsobily, že mi zacukal pták, když jsem pomyslel na její rty obalené kolem mě.

Zasmála se. „Ze všech míst v Los Angeles tě taxi vyhodilo blízko místa, kde bydlím. Že jo.“

Zvedla mé džíny a trhla sebou, když spatřila krev, která se dostala do mé boty. Nikdy ve svém životě jsem nenosil ponožky, ale teď jsem viděl smysl toho je nosit.

„Mimochodem, předpokládám, že tvůj pes má všechna očkování?“ Kurva, poslední věc, kterou potřebuju, je nějaká nemoc.

„To si piš.“ Mrkla. „Ale máš ty, všechna očkování? Nechci, aby moje štěňátko dostalo nějakou zvláštní nemoc.“ Utřela plochu dole roztokem, které pálilo jako peklo. Její ruce byly rychlé a účinné, ale také měkké a jemné. Použila jen tolik tlaku, aby zastavila krvácení, ale něco v jejím dotyku mě ovlivnilo jako nikdy předtím. Žaludek se mi kroutil, neklidným neznámým pocitem, který se zabydlel někde mezi mým pérem a srdcem.

V tichosti jsem se na ni díval, když aplikovala antiseptickou mast a pak na ránu přilepila velkou náplast. Kůže byla pouze propíchnutá; ve skutečnosti to nebyl velký problém. Ale pokaždé, když jsem viděl krev, přenesl mě deset let zpět do dne, kdy jsem byl pokrytý Amyinou krví. Krev, kdekoli na mě, mě šíleně děsila; měnilo mě to v zatracený nepořádek.

„Jsi tak bledý. Můžu ti dát něco k pití? Báječný šálek čaje? Moje babička říkala, že je dobrý na uklidnění.“ Její hlas byl tichý a chlácholivý, jako by mluvila s vyděšeným dítětem.

„Kurva, je to špatné, co?“ Byl to pohled na krev, nebo to byla její blízkost, co na mě takhle působilo? Je to krev. Rozhodně.

„Nikdy jsem neviděla, že by dospělý člověk takhle reagoval na trochu krve. Naštěstí to vypadalo hůř, než to skutečně je. Budeš žít.“ Usmála se a otočila se k varné konvici.

Po pravdě řečeno bych si dal k pití něco o moc silnějšího. Ale cítil jsem, že mi nedá nic jiného než čaj.