MD - 5. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Když Raven zjistil, že vystoupí ve stejném divadle, kde tančil už dřív, ulevilo se mu. Bude pro něj lepší, když si nebude muset zvykat na nové jeviště, když už musel nacvičit nové číslo.

Po schodišti dolů spěchal Evan, aby ho pozdravil.

„Ravene,“ vykřikl. Když uviděl Ravena, jak vystupuje z limuzíny, jeho hezký obličej se rozzářil.

S úsměvem Ravena zvedl a zatočil se s ním dokolečka.

Jeden strážce sebral Ravena z Evanova sevření, zatímco druhý ho sejmul na zem.

„Co to má, k čertu, znamenat?“, křičel Evan a hleděl nahoru na obrovského strážce, který se mu nohou opíral o hruď.

„Princ si nepřeje, aby se někdo jiný dotýkal jeho druha.“

„Byl to můj milenec, než se stal princovým druhem,“ protestoval Evan a v zelených očích se mu blýskalo.

„Teď už není,“ řekl strážce s rukou položenou na zbrani.

„To nebude nutné,“ vmísil se do toho Raven. „Evan je tanečník. Jsme známí tím, že se navzájem hodně dotýkáme. Nech ho vstát.“

Strážce na něj chvíli hleděl, jestli to myslí vážně, poté pokrčil rameny a ustoupil.

Raven pomohl svému ex-milenci na nohy.

„Je mi to líto, Evane,“ řekl tiše.

Evan se na něj slabě usmál. „To je v pořádku. Tobě nic nevyčítám.“ Pohledem zalétl ke strážci a dal mu vědět, komu co vyčítá. „Říkal jsi „jsme spolu,“ ne druh,“ zašeptal.

„Později si o tom promluvíme. Celý tanec předvádět nebudeme, že ne?“ Tanec trval celkem třicet minut. Raven si nedokázal představit, že by jim lidé od předávání cen dali k dispozici tolik času.

„Myslel jsem si, že bychom mohli použít druhou polovinu. Tam je hodně akrobatiky, a to se většině lidí líbí.“

Raven se probíral svými vzpomínkami. „To by mohlo fungovat. Možná jsem trochu zrezivěl, ale bylo to dobré číslo.“

„To by sis měl myslet. Sám jsi ho vymyslel,“ pronesl Evan s úsměvem.

Raven pokrčil rameny. „Ne všechno, k čemu jsem dělal choreografii, se mi líbilo i poté.“

Evan objal Ravena jednou rukou, což nemohlo vadit ani jeho strážci. „Stýskalo se mi po tobě, Ravene. Neviděli jsme se příliš dlouho.“

„Oba jsme měli plno práce.“

Když vstoupili do divadla, všichni při jeho příchodu začali tleskat, Raven se usmál. O krok od Evana odstoupil a přehnaně se uklonil. „Děkuji mnohokrát,“ řekl a poslal smějícímu se publiku polibek.

Odpoledne uběhlo za zvuků pleskání chodidel o dřevěné jeviště. Do Ravenových svalů se vplížila dlouho zapomenutá rutina. Jakoby to bylo včera a ne před rokem, když ty kroky předváděl naposledy.

Ukončili číslo a vmanévrovali svá těla do komplikované sestavy pohybů, které vytáhly jevištní dělníky a diváky na nohy. Raven udělal salto přes Evanova záda a přistál zpátky na patách.

„Myslím, že jsme to zvládli dobře,“ řekl Evan.

Oba se před svým provizorním publikem uklonili.

„Jsou stanovené ještě další dvě zkoušky,“ řekl Evan, když se vrátili do šatny.

Když si Raven svlékl košili, uviděl v zrcadle, jak Evan zírá na jeho záda.

„Už jsi mě nahého viděl,“ připomněl Evanovi, zmatený fascinovaným výrazem ve tváři svého ex-milence.

„Ano, ale to bylo předtím, než jsi měl to tetování.“ Evan k Ravenovi přistoupil blíž a dotkl se jeho zad. „Je neuvěřitelně realistické. Kdo ti ho dělal? Možná bych si nechal také jedno udělat.“

„O čem to mluvíš?“, zeptal se Raven naštvaně. Po všem tom tancování byl unavený a všechno, co chtěl, byla pěkná koupel a zdřímnutí v náruči svého milence.

„No o tom dračím tetování,“ odvětil Evan.

„Dračí tetování?“

Evan Ravena otočil, takže byl obrácený zády k zrcadlu. Detailní obrázek bronzově zbarveného draka mu pokrýval celá záda.

„Já ho zabiju,“ řekl Raven pěkně od plic. Kaemon nic o tetování neříkal. Vůbec nic.

První osoba, kterou Raven uviděl, když se řítil chodbami zámku, byla paní Starny.

„Neviděla jste prince Kaemona?“, zeptal se Raven.

„Ne, můj pane, neviděla,“ řekla udiveně, když si všimla jeho výrazu. „Není něco v pořádku?“

„On mě potetoval!“, vykřikl Raven. V žádném z rozhovorů o té historii s druhy se Kaemon o nějakém tetování na zádech ani jednou nezmínil. Raven přemýšlel, co všechno mu Kaemon ještě zamlčel.

Paní Starny o krok ustoupila.

„Co prosím?“

Raven se otočil a nadzvedl vzadu košili. „Vidíte?“

„Máte pravdu. On se s vámi spářil,“ pronesla paní Starny smutným hlasem. „Je mi líto, že to musím udělat.“

Než se mohl Raven zeptat, o čem to mluví, všechno zčernalo.

***

Kaemon znovu pohlédl na hodinky.

„Nemyslím si, že by se během posledních sekund čas posunul rychleji,“ pronesl jeho otec vesele. „Brzy bude doma.“

„Nacvičuje se svým ex-milencem. Co, když si poté zajdou na pár drinků nebo tak?“ Pomyšlení na Ravena, že by si vyšel se svým bejvalým, mu způsobilo nevolnost.

„Zaprvé je ten chlapec do tebe blázen a kromě toho jsi s ním poslal hromadu strážců. Podívej, tam je Sallen.“ Ukázal směrem ke strážci, kterého Kaemon poslal s Ravenem jako jeho eskorta.

„Sallene, kde je můj druh?“, zeptal se Kaemon. Zíral na strážce, přesvědčený, že to byla jeho vina, že nebyl jeho druh tam, kde měl být.

Strážce se zamračil. „Myslel jsem, že je tady. Objevil na zádech to tetování a byl vzteky bez sebe.“ Strážce se zašklebil.

„Vsadil jsem se, že ještě předtím, než na vás bude ječet, tak vás udeří. Má docela temperament, i když si myslím, že byl naštvaný spíš kvůli tomu, že jste mu o tom neřekl.“

Kaemon měl pocit, jakoby ho někdo udeřil do žaludku.

„Vyšli strážce a prohledej pozemek. Ravenovi se muselo něco stát.“

„Jak jsi na to přišel?“, zeptal se král a vyskočil na nohy.

„Kdyby mě chtěl Raven seřvat, tak by zamířil přímo sem. Kdy jste dorazili vy?“, zeptal se Sallena, který komunikátorem přivolával posily.

„Před třiceti minutami.“

„U draka,“ zaklel Kaemon. „Mohl by být kdekoliv.“

Strážci se rozběhli na všechny strany. Kaemon netrpělivě čekal a v hlavě si procházel různé možnosti, kam by mohl jeho druh zmizet. Než se Sallen vrátil, měl pocit, že to trvalo věčnost.

Do místnosti vběhla Trisha. „Paní Starny zmizela.“ Po tváři jí stékaly slzy.

„Co tím myslíš, že zmizela?“ Kaemon ucítil chlad.

„Měla se se mnou učit, ale nikdo ji nemůže najít. Není na žádném ze svých obvyklých míst a strážci říkali, že když klepali na její dveře, neodpovídala.“

„Prohledejme její pokoj.“

Možná, že by mohli najít nějakou stopu, kdo ji unesl. Jelikož nevěděl, kde se paní Starny nacházela, když ji odvlekli, byly její pokoje nejlepším místem, kde začít. Kaemon si dělal starosti, že by to mohla být ta samá osoba, která před pár týdny otrávila kávu. Když se nic dalšího nestalo, polevil v ostražitosti, i když Trishu vždy doprovázel jeden strážce.

O patnáct minut později protáhl Kaemon zámkem generální klíč a vstoupil do ložnice dětské chůvy. Po pár krocích zůstal stát a zvedl se mu žaludek. Stěna byla polepená fotografiemi. Na pár fotkách byl on, ale hlavně to byly fotografie Ravena. Tucty Ravenů. Raven, jak se prochází po zahradě, jak mluví se Kaemonem nebo s králem.

Ale nebyly to ani tak fotky, z čeho se mu dělalo špatně, nýbrž slova, která byla na nich vyškrábána.

Musím ho zachránit.

Zatraceně.

Kaemon zařval a proměnil se v draka. Jeho druh byl v nebezpečí a nic a nikdo ho nemohl zadržet.

***

Raven se probudil zimou. Chvíli musel mrkat, než poznal, že to nebyly jeho oči, které nefungovaly; byla to skutečnost, že se nacházel v temném sklepě. Podlaha byla tak ledová, že to cítil i přes tenké kalhoty.

S třesem se rozhlížel kolem sebe, snažil se přijít na to, kde byl.

„Jsi ve vinném sklepě,“ pronesl hlas z temnoty.

Uslyšel zašustění a poté se objevila jiskra, která zapálila svíčku. V jejím světle uviděl tvář paní Starny.

„Musela jsem tě zachránit,“ řekla klidně. „Bude pro tebe nejlepší, když se toho monstra zbavíš.“

„Jakého monstra?“, zeptal se Raven, i když měl tušení.

„Monstrum, které tě prohlásilo svým majetkem,“ odpověděla. Nenávist v jejím hlase byla tak velká, že se Raven divil, že z ní netryskala.

„Princ Kaemon?“

„Ano. Jsi příliš drahocenný a krásný, než abys patřil nějakému netvorovi. Pomohu ti utéct. Mohli bychom najít novou planetu a společně se tam schovat.“

Vrhla na něj pohled, o kterém si zřejmě myslela, že byl svůdný, ale Ravenovi se z něho obrátil žaludek. V hlavě cítil bodavou bolest, a když se tam dotkl, prsty se mu k něčemu přilepily.

„Promiň, že jsem tě udeřila. Naštěstí jsme se nacházeli v blízkosti tajného vchodu do sklepa, jinak bych tě nemohla odtáhnout, ale teď, když jsi vzhůru, mohli bychom naplánovat náš útěk.“

„Jak se to představuješ? Kaemon nechá hlídat všechna vesmírná letiště.“

Ta žena byla nesvéprávná. Praštila ho do hlavy a nyní ho plánovala dovést na vesmírné letiště. Smutné na tom bylo, že se domnívala, že to dělá pro Ravenovo dobro.

Paní Starny si skousla rty. „Já nevím. Myslela jsem, že tě něco napadne. Jsi tak krásný a chytrý. Ne jako ten hloupý princ. Nemohla jsem pochopit, jak to, že ho ten jed nezabil. Nejdřív unikla smrti jeho dcera, protože ti mizerové byli moc citliví, než aby zastřelili malou holčičku a pak nefungoval ten jed, co jsem jím natřela vnitřek konvice.“ Omluvně se na Ravena usmála.

„Promiň, že se ti z něj udělalo špatně. Myslela jsem, že to pít nebudeš, když všichni vědí, že vůbec nesnídáš.“

„Proč ses snažila zabít Trishu?“

„Ona je odpornost,“ řekla paní Starny, jakoby to všechno vysvětlovalo. „Její babička napsala dopis. Našla jsem ho dřív, než se k němu dostal král. Chtěla mu jeho vnučku prodat. Už si nemohla dovolit se o ni starat. To jsem nemohla dopustit. Mohla by se rozmnožit a přivést na svět další takové kreatury. Myslela jsem, že u Kaemona tohle nebezpečí nehrozí. Kdo by si pomyslel, že se někdy vyspí s nějakou ženou. Pokud to udělal jednou, mohl by to udělat znovu. Musel zemřít. Král Avin je příliš starý na to, aby se rozmnožoval, a je to dobrý král, i když je jedním z nich. Rozhodla jsem se ho nechat naživu, ale ostatní museli zemřít. Byl to dobrý plán.“ Přikývla, jakoby s ní Raven souhlasil.

„Ehm, ano, dobrý plán.“ Když si jeho oči zvykly na světlo, uviděl, že v ruce drží laserovou pistoli. Poznal, že je to jeden z modelů, které měly nastavení i pro zabití. Většina byla určena k zastrašení a mohla jen omráčit.

Doufal, že ho jeho druh brzy najde. Neměl ponětí, jak udržet zájem této bláznivé osoby ještě o něco déle.

Hlasité zařvání způsobilo, že se na schodišti otočila.

„Přichází,“ řekla paní Starny. Ruka, která držela pistoli, se začala třást. Raven se postavil na nohy a doufal, že ho nezastřelí.

Pod nohama cítil, jak se chvěje zem. Po schodišti se hnalo něco velkého a těžkého.

Když se dveře rozletěly, paní Starny vykřikla a vystřelila do vzduchu. Do dveřního otvoru se vtlačila obrovská ještěří hlava. Místnost naplnil pach síry.

Zvedla zbraň, aby vystřelila znovu. Raven nevěděl, co by to drakovi způsobilo, a proto to nemohl nechat být. I přes pulsující bolest hlavy se pohnul dopředu a zezadu ji sevřel. Jednou rukou ji chytil za hrdlo a druhou praštil její rukou o zeď, takže zbraň upustila.

„Jestli jsi otrok svého dračího druha, tak toho budeš litovat!“, křičela.

Drak se se zavrčením přiblížil. Divoké zvíře přimhouřilo oči a zíralo na ženu.

„Kaemone, nezabíjej ji.“

Drak zařval a z tlamy mu vylétl proud ohně, který ožehl strop.

Ravena to rozptýlilo natolik, že ho zaskočilo, když paní Starny prudce zaklonila hlavu a praštila ho do obličeje. V obrovské místnosti se ozvalo zaskřípění kostí.

Raven vykřikl. Bolest v obličeji kombinovaná s bolestí hlavy ho přemohla. Chytil se za hlavu a klesl na kolena.

Drak ze sebe vyrazil další děsuplný řev.

Raven cítil, jak se prostor kolem něj naplňuje horkem. Paní Starny zaječela takovým způsobem, že ho to bude pronásledovat ještě hodně dlouho.

Po nějaké době žena křičet přestala a horko se rozptýlilo. Po tváři mu stékaly slzy bolesti a utrpení, ale nevzhlédl.

Po prstech mu tekla krev a byl si jistý, že mu zlomila nos.

„Ty můj ubožáčku.“ Když uslyšel Kaemonův hlas, Raven zamrkal, aby lépe viděl.

Jeho druh stál přímo před ním. Úplně nahý.

„Proč jsi nahý?“ Jeho hlas zněl skrz zlomený nos komicky.

„Protože se mé šaty roztrhají, když se proměním.“

„Nemusel jsi ji zabíjet.“ Z děsivě spálené mrtvoly vedle něj se mu zvedal žaludek.

Kaemon si přitáhl vzpírajícího Ravena do náruče. „Ty se mě bát nemusíš, ať už jsem v jakékoliv podobě. Ale jedno musíš vědět; udělám cokoliv, abych svého druha ochránil.“

Raven pohlédl na hromádku popela, což bylo vše, co z paní Starny zbylo. „Proč jsem nezačal také hořet, když jsi ji spálil? Cítil jsem horko, to ano, ale nepálilo.“

„Protože ty, můj milý, jsi můj druh. Vždy budeš vůči mému ohni imunní.“

Raven se ještě jednou podíval na popel. „S tím mohu žít.“

„Dobře. Teď půjdeme najít pro mě nějaké oblečení. Je tu trochu čerstvo.“

Raven se rozesmál a nechal se svým druhem odvést nahoru zpátky do svého pokoje.