MD - 4. kapitola 1/2

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Po pár dnech klidu, vyhýbání se rozhovorům na téma druhové a malém, ale dojemném obřadu k uctění památky Trishiny babičky byl Raven připraven ji zavést do školy. Jakmile se zabydlí, tak se bude muset zamyslet nad svou kariérou a jedním majetnickým drakem, který si ho chtěl nárokovat.

„Jsi si jistý, že to není ještě moc brzy? Neměla by mít ještě pár týdnů volna, aby se vyrovnala se smrtí své babičky?“

Kaemon zavrtěl hlavou. „Je lepší jít dál a vzpomínat na naše milované tak, jak by si to určitě přáli. Když jí dáme příliš mnoho času, tak si začne dělat z nové školy mnohem víc starostí a přemýšlet, co všechno ztratila. Pro drakodlaky je smrt jen další část naší duchovní cesty.“

„Ale ona není drakodlak. Myslím tím, že ji tak nevychovávali. Vychovali ji jako člověka.“

Kaemon frustrovaně zavrčel. „Pak bude nejlepší, když se naučí našim způsobům co nejdřív.“

Raven věděl, kdy byl poražen. Princ Kaemon svůj názor nikdy nezmění. Když přikývl na souhlas, dostal na ústa tvrdý polibek.

Když byl konečně opět volný, zasmál se Raven zadýchaně. „Doprovodíš nás?“

Kaemon pohladil Ravena po hlavě. „Ne, mám důležité jednání, které nemohu přesunout. Svěřuji ti svou dceru. Otec už tam zavolal. To znamená, že vás očekávají. Nebude to trvat déle než pár minut. Poté se můžeš vrátit sem a dělat mi společnost.“

„Jen tak ze zvědavosti, když máte školu v paláci, proč jste Trishu přihlásili na jinou?“

Kaemon zrudl. „Protože škola v paláci je pro normální školáky. Škola, do které Trishu povedeš, je pro děti z královské rodiny a děti diplomatů, aby mohly navazovat důležité vztahy pro svůj pozdější život. Byla založená mnohem dřív než škola pro děti z paláce.“

„Podle hesla, děti, které si spolu hrají, tak spolu drží i později?“

„Přesně tak.“

Raven se rozesmál. Příslušníci královské rodiny byli zvláštní. Naklonil se a políbil Kaemona na ústa. Věděl, že princ má rád, když se jejich rty o sebe jen zlehka otřou, a to těsně před tím, než se svlékne a vykouří mu ho. „Ať se necítíš osamělý, co budu pryč.“

Princ se předklonil a polibek opětoval. „Zítra mi přijde den bez tebe po mém boku jako věčnost.“

Raven úplně cítil, jak mu při princových slovech zrudly tváře. Nikdo nemohl tvrdit, že by Kaemon své city k němu skrýval.

„Už jste hotoví?“ Králův hlas za jejich zády způsobil, že nadskočil. Nevšiml si, kdy král Avin vstoupil do místnosti. Zatraceně, málem prince líbal přímo před očima jeho otce. Raven sice stydlivý nebyl, ale muchlování se před rodiči bylo mimo jeho hranice.

„Jsem hotový.“ Raven se vymanil z Kaemonova objetí, což mu činilo větší potíže, než by mělo.

Král si ho pozorně prohlížel. Raven se ptal sám sebe, jestli se král snaží odhadnout, jestli je pro jeho vnučku přiměřeným doprovodem. Všiml si, že Kaemonův otec byl od té doby, co okamžitě nesouhlasil s tím, že zůstane, vůči němu rezervovanější.

Traviče ještě stále nenašli. Šetřením bylo zjištěno, že vnitřní strany konvice byly někým potřeny toxickou chemikálií. Jelikož kuchyň nebyla nijak zvlášť hlídaná, mohl tam vstoupit kdokoliv. Ještě stále neměli žádné podezřelé.

„Jestli je to pro vás nepříjemné, zavést Trishu do školy, mohu ji tam poslat s paní Starny,“ navrhl král.

„Ne!“ Odvézt Trishu do školy musel Raven. Nutila ho k tomu jeho potřeba ji ochraňovat. To bylo něco, co dřív nikdy nepoznal. Měl pocit, jakoby skutečnost, že ji našel, z ní udělala část jeho samého. „Slíbil jsem, že ji tam dovedu.“ Ano, to znělo dobře. Kromě toho, jestli byl opravdu Kaemonovým druhem, tak na ni bude dříve či později nahlíženo jako na jeho dceru, a jeho děvčátko v žádném případě nebude vodit do školy někdo cizí. Chtěl si tu snobskou školu prohlédnout sám.

„Jsem hotová.“ Ve dveřích se objevila Trisha v jakýchsi legračních zelenozlatých šatičkách. Vypadalo to něco jako školní uniforma, takže Raven předpokládal, že se jedná o dress code dětí boháčů a vladařů.

„Dej Ravenovi minutu a pak se setkáte venku,“ řekl Kaemon.

Král jednou rukou holčičku objal. „Pojď, dovedu tě k autu. Raven u tebe bude za chvilinku.“

Raven neztrácel čas. Postavil se na špičky a vtiskl Kaemonovi na čelo polibek. „Na víc si budeš muset počkat.“

„Jsi velmi krutý muž, miláčku; opravdu velmi krutý muž.“

Raven se rozesmál a vyrazil ke dveřím.

Vyšel ven, nastoupil do auta a kývl řidiči, který mu přidržel dveře.

„Dávej na ni dobrý pozor,“ řekl král.

Raven přikývl a zamával na rozloučenou. Jestli by se ještě zdrželi, aby uklidňovali krále, tak by určitě přišli pozdě.

„Jsi si jistý, že je ti dobře?“ Trisha na něj hleděla se starostí v očích.

„Jsem v pořádku. Bylo mi dobře už druhý den.“ Ten případ s travičem byl pro ni zřejmě traumatičtější než pro něj. Asi měla strach, že ztratí dalšího člověka. I přes jeho neustálé ujišťování, že je v pořádku, ho sledovala ostřížím zrakem, jakoby očekávala, že každým okamžikem padne mrtvý k zemi.

Musel se postarat o to, aby se soustředila na něco jiného. „Co se ti ve škole líbí nejvíc?“ Doufal, že se rozpovídá o svých oblíbených předmětech, jinak to bude nejkratší rozhovor všech dob.

„Nejraději mám tanec a kreslení,“ řekla Trisha a obrátila tak Ravenovu pozornost k rozhovoru.

To by vysvětlovalo, proč přišla, aby ho viděla tančit.

„Jsi dobrá?“

Trisha se narovnala a věnovala mu zářivý úsměv. „Za kreslení jsem vyhrála tři medaile a tanec mi také jde.“

„No, jsem si jistý, že tam mají dobrý program,“ ujistil ji. „Tvůj dědeček říkal, že je to nejlepší škola v království.“

„Možná.“ Trisha pokrčila rameny.

Raven ji nešikovně poplácal po paži. „Je těžké být nový, ale jsem si jistý, že si obratem najdeš přátele.“

„Tím to není.“ Trisha otočila hlavu k oknu.

„Tak co? Je to kvůli tvé babičce?“

Zavrtěla hlavou. „Babička mě vlastně nechtěla. Nechala si mě jen kvůli penězům. Slyšela jsem, jak jednou říkala svému příteli, že mám cenu jen jako živá.“

Raven se zamračil. „Ale udělala si čas, aby tě vzala na balet. Dělala takové věci často?“

„Někdy,“ řekla Trisha nejistě.

Raven ji poklepal po noze. „Jsem si jistý, že ať už jsi slyšela cokoliv, měla tě ráda. Možná, že to neuměla moc ukázat. Některým lidem je zatěžko říct, co cítí.“

„Hm.“ Trisha nevypadala přesvědčeně, ale Raven na ni dál netlačil. Ta žena byla koneckonců mrtvá a nebylo v pořádku, mluvit špatně o někom, koho jste vůbec neznali. Mimoto Trisha svou babičku milovala. I když nevěřila, ji měla ráda také.

Chvíli tiše seděli, když se ozvala tichým hláskem: „Myslíš, že mě bude princ opravdu chtít?“

Raven odolal nutkání okamžitě odpovědět a věnoval se té otázce s pečlivostí, jakou si zasloužila. „Myslím, že tvůj otec nikdy neuvažoval, že by měl děti, ale teď, když o tobě ví, je rád, že tě poznal. Chvíli to bude trvat, než se pořádně seznámíte, ale zjistíš, že tě velmi miluje. A tvůj dědeček z tebe má ohromnou radost.“

„To je proto, že má tatínek rád muže.“

Ravenovi málem zaskočilo. „Ano, to je proto, že tvůj otec má rád muže. Král už ani nedoufal, že by se dočkal vnoučat, proto je tak rád, že tě má.“

Trisha na něj pohlédla skrz řasy. „Všimla jsem si, že tě má můj otec rád.“

Nyní uhnul pohledem Raven. „Možná. Mám pár pracovních povinností, ale rád bych vás všechny poznal trochu víc.“ Raven si odkašlal. „Tvůj otec si myslí, že jsem jeho druh.“

„Co je to druh?“

„To je něco jako manžel. To znamená, že bych byl jeho životním partnerem.“

„Pak bys u nás zůstal?“

Raven přikývl.

Úsměv, který mu věnovala, by zastínil i slunce.

„Jsme tu,“ oznámil řidič a zastavil před kamennou budovou.

„Jsi také tak nervózní?“, zeptala se Trisha.

Raven pokrčil rameny. „Ještě nikdy jsem za nikoho zodpovědný nebyl. Co, když to pokazím?“

Trisha ho poplácala po ruce. „Všechno, co musíš udělat, je podepsat pár papírů a poté budeš moct odejít.“

„To je pravda.“ Ravenova nálada se zlepšila, i když pochyboval, že bude jeho podpis zapotřebí. Byl si jistý, že král už se o všechno postaral.

Poté, co podle šipek došli ke kanceláři ředitele, byli vyzváni drobnou vystresovanou ženou, aby vstoupili do elegantní místnosti. Než znovu vyběhla ven, ještě se na něj stihla nervózně usmát.

„Dobré ráno.“ Před Ravena předstoupil velký muž se šedými vlasy a srdečným úsměvem a podal mu ruku. „Jsem ředitel Franklin. Jeho Výsost mi řekla, že vás mám očekávat. Ty musíš být Trisha.“

Sice se na Trishu zářivě usmál, ale něco v jeho způsobech se Ravenovi nelíbilo. V jeho očích se lačně zablýsklo. Ravenovi se obrátil žaludek a jeho vnitřní alarm se rozblikal tak silně, že ho rozbolela hlava.

Raven o svých instinktech pochyboval jen velmi zřídka. Tomu muži nedůvěřoval, ale král by jistě neposlal svou vnučku k nějakému úchylovi.

„Prosím, sedněte si.“ Ředitel ukázal na dvě nápadné vyřezávané dřevěné židle, které byly otočené k psacímu stolu přesně pod úhlem 45 stupňů.

Z hromádky papírů vytáhl složku a přisunul ji přes stůl. „Pokud byste si přečetl tyto podklady, řeknou vám o naší škole vše.“ Důležitě se usmál. „Ne, že byste si to musel číst. Král už se pro naši školu rozhodl, ale požádal mne, abych zodpověděl všechny vaše otázky.“

Raven vrhl na Trishu pohled a v jejích očích uviděl, že si dělá starosti.

Aby získal trochu času, začal předstírat, že si ty papíry pročítá.

„Jaký umělecký program tu máte?“

Franklin se znovu rozesmál. Raven už začínal být na ten jeho smích alergický. Způsoboval mu husí kůži. Vlastně nebyl důvod pociťovat vůči tomu muži takový odpor, ale Ravenův šestý smysl na něj přímo křičel, aby u něj Trishu nenechával.

„My žádný umělecký program nemáme. Naši žáci mají na práci důležitější věci, než mrhat svým časem na kreslení a poskakování. Jednou z nich budou významní lidé a musí se soustředit na to, aby se naučili meziplanetární zákony a zvyky.“

Raven zíral na toho muže s nechutí. Nevěděl, co by měl říct.

„Vy nemáte žádný umělecký program?“, zeptala se Trisha. Raven mohl slyšet, jak se jí třese hlas.

„Ani jediný,“ odpověděl ředitel vesele.

Raven vstal. „Pojď, Trisho, půjdeme.“

„Co? To nemůžete udělat.“ Konečně toho chlapa jeho úsměv opustil.

„Věřte mi, že můžu. Jestli si myslíte, že budoucí vůdci nepotřebují být kreativní a nemusí se vyznat v umění, pak toto není vhodná škola pro Trishu.“

„Král se o tom dozví,“ vyhrožoval ředitel.

„Och, věřte mi, to určitě,“ slíbil Raven. „Samozřejmě, že mu svůj názor na tuto školu sdělím.“

Otočil se na podpatku, chytil Trishu za ruku a spěchal s ní ven z místnosti.

„Kam jdeme?“, zeptala se Trisha.

„To nevím, ale tady nezůstaneš.“

„Jo, ten chlap byl divný.“

Zatímco opouštěli budovu, Raven se k ní otočil. „Taky ti tak připadal, jo?“

Přikývla.

„Ravene!“

„Ravene!“

Pod schodištěm se tlačil dav reportérů. Člověk musel jejich schopnost dostat se skrz školní bránu obdivovat. To jen dokazovalo, že škola nebyla pro Trishu vhodná.

Ochranitelsky dívenku objal, i když reportéři dodržovali z respektu odstup. Ale stačilo málo, a celá situace se mohla zvrtnout a on nechtěl Trishu vyděsit. Očima prohledal dav a ukázal na pár reportérů, které znal.

„Geno?“

„Je to dcera prince Kaemona?“

„Ano.“ Nemělo smysl to popírat. Nebyli by tu, kdyby už jim někdo nedal tip.

„Proč odchází? Slyšela jsem, že by měla být přihlášená.“

Potlačil nutkání se zeptat, kde to slyšela, protože to mohl být kdokoliv ze zaměstnanců. Škola takového formátu by měla svým žákům nabídnout lepší ochranu.

„Odmítám ji přihlásit na školu, která nedisponuje žádným uměleckým programem. Přístup k umění je to, co živí duši naší společnosti,“ prohlásil Raven, jelikož došlo na jeho oblíbené téma. Investoval mnoho peněz i času, aby se umělecké programy etablovaly i na méně vyvinutých planetách a chudších oblastech v celé galaxii. Objevit tak zaostalé myšlení na jedné z vůdčích škol, bylo z jeho pohledu neodpustitelné. „V žádném případě nebude Trisha navštěvovat školu, která si nejen že myslí, že je umění nedůležité, ale navíc ho dokonce odmítá. Vůdci budoucnosti musí být mnohostranná individua, která si umí cenit všech facet lidského ducha a ne jen diplomatického jednání a pravidel pro krizové situace. Pochopit kulturu znamená pochopit duši jejich lidí.“

„Tak kam teda půjde?“, zeptal se jiný novinář.

„Uskutečním pár telefonátů.“

„Nebude princ Kaemon něco namítat, že ji vezmeš ze školy?“

Když Raven s odpovědí zaváhal, ozvala se Trisha: „Raven je druh mého otce. Můj otec ho pověřil mým vzděláním.“

Raven si pomyslel, že to tak úplně neodpovídalo skutečnosti, ale když se toho reportéři chytli a otázky na něj jen pršely, nepopřel to.

„Jak dlouho už jste pár?“

„Jaké jsou vaše svatební plány?“

„Zůstaneš tady, Ravene?“

„Vzdáš se pro lásku své kariéry?“

Raven se smíchem zvedl obě ruce. Tisk ho nikdy neděsil. Zvykal si na něj od svého prvního veřejného tanečního vystoupení. „S princem se známe teprve pár dní. Dnes mu dělám laskavost.“

Chvíli upíral zrak na Trishu. Celou tu věc s nárokováním raději zmiňovat nebude. „Jestli nás omluvíte. Musím odvézt Trishu do její nové školy.“

Položil Trishe ruku kolem ramen a vedl ji skrz dav. Po boku se jim objevil řidič, aby je před reportéry ochránil, ale to nebylo zapotřebí, protože i ten nejdotěrnější novinář udržoval odstup.

Řidič otevřel dveře a rychle nastoupili.

Raven vytáhl svůj komunikátor a pročítal kontakty. Do oka mu padlo jedno jméno.

Perfektní.

„Kam mě to vezmeš?“

„Jedna má přítelkyně vede pár kilometrů odtud uměleckou školu. Uvidíme, jestli by tě nevzala.“

„Proč by mě neměla přijmout? Můj otec je princ a můj dědeček je král.“

Raven pohlédl na Trishu a za jejím vychloubáním rozeznal nervozitu.

„Protože tě tato škola přijme kvůli tvým dovednostem a ne proto, že je tvůj otec členem královské rodiny.“

Trisha se na něj sladce usmála. „Dobře. Myslím, že to se mi líbí víc. Ostatní školy byly určitě plné snobů.“ Poté zvážněla. „Myslíš, že se na mě bude otec zlobit?“

Raven pokrčil rameny. „Pokud bude, tak tě měl do té školy zavést sám.“

***

Kaemon ukončil hovor a vyděšeně pohlédl na otce.

„Co je?“

„To byl ředitel Franklin. Řekl, že ten, co jsme ho poslali, aby Trishu přihlásil, ji odmítl poslat na školu, která nemá žádný umělecký program.“

„To máš z toho, že jsi pověřil tanečníka, aby tvou dceru přihlásil,“ pronesl jeho otec s úsměvem. „Měl jsi ji tam zavést sám.“

„Doufal jsem, že by si k sobě mohli vybudovat vztah.“

„A ty si nechceš se svým dítětem vybudovat nějaký vztah?“

Kaemon přikývl. „Ale jestli se mi podaří Ravena přimět, aby si vytvořil k mé dceři vztah, tak dostanu ji i svého druha. Skutečnost, že ji nechtěl na tu školu přihlásit, dokazuje, že si o ni dělal starosti. Mimoto je mým osudem vybraným druhem a já se snažím vybudovat si k němu vztah.“

Král se zamračil. „Pohrávat si s druhem, se ti nemusí vyplatit, synu. Na tvém místě bych byl opatrný.“

„Možná. Ale je to všechno, co mi momentálně zbývá. Pokud si Trisha s Ravenem k sobě vybudují vztah, tak pak získám celý balíček.“

„A když tak neučiní?“

Kaemon pokrčil rameny. „Předpokládám, že pak uvidíme. Ale docela by mě zajímalo, kam ji teď zavede.“

Král se zasmál. „Já také. Když jsem tam chodil já, tak se mi tam nelíbilo. Tebe jsem tam poslal jen proto, že to po mě můj otec kvůli tradici chtěl.“

„Hm,“ řekl Kaemon a hleděl zamyšleně na otce. „Chtěl jsem ji tam poslat z toho samého důvodu.“

„Takže odhaduji, že je dobře, že se tvůj druh rozhodl tradici trochu pozměnit.“