MD - 1. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar 

Ravena bolely pod jevištním světlem všechny svaly, ale byla to dobrá bolest. Po štíhlém, svalnatém těle mu stékal pot, zatímco se snažil do námahou vyprahlých plic napumpovat trochu vzduchu. Ještě jednou se zadýchaně uklonil ječícímu publiku, a když mu do obličeje přilétla růže, cukl sebou.

Zatracené trny.

I přes pálící tvář vrhl na dav zářivý profesionální úsměv, který se naučil už jako čtyřletá taneční senzace. Raven udělal elegantní gesto rukou směrem k ostatním tanečníkům, a zatímco publikum pokračovalo v aplausu, zmizel nenápadně směrem k východu z pódia.

„Byl jsi skvělý.“ Naivní dívka na něj obdivně zírala a mávala přitom řasami. Proč se vůbec snažila, mu bylo záhadou. Bylo všeobecně známo, že dával přednost mužům. Zřejmě to byla jedna z těch žen, která věřila, že by mohly být tou jedinou, která by ho mohla přimět změnit strany.

„Máš chuť si někam zajít?“, zeptala se ho sebevědomě, když upoutala jeho pozornost.

Jojo, byla to jedna z nich.

„Je mi líto, drahoušku, jsem unavený. Převléknu se a půjdu do postele.“

„No jasně.“ Protáhla obličej a Raven musel bojovat se svým instinktem, aby ji nezačal utěšovat. Zkušenost ho naučila, že utěšovat ženy v takovém okamžiku, později způsobuje problémy.

Zákaz přibližování té poslední ještě stále platil.

Poplácal dívku po zádech a přímo utekl do své šatny. Jakmile za sebou zavřel dveře, hodil sebou na gauč.

„Potřebuji dovolenou,“ pronesl Raven do prázdného pokoje. Posledních dvacet let nedělal nic jiného, než tančil. Prvních pár let své kariéry bojoval o své místo na výsluní, další roky se jako mladá hvězda snažil získat ty nejlepší role. Nyní mu bylo čtyři a dvacet a byl nejslavnější tanečník v galaxii. Svá vystoupení si mohl vybírat, ale momentálně byl prostě jen unavený.

Příšerně unavený.

I když bylo jeho poslední vystoupení technickou i tělesnou výzvou, Raven cítil, že ztratil něco ze svého ohně. Kritici a publikum si toho nikdy nevšimli, ale Raven měl pocit, že mu v duši něco chybělo. Při tomto posledním čísle se křečovitě snažil znovu vzkřísit svou vášeň, ale jiskra, která ho po celá ta léta poháněla, zmizela. Možná by měl začít přemýšlet o změně povolání.

Raven se snažil představit si život bez tance, ale bez úspěchu.

Co by dělal, kdyby netančil? Choreografii? Režiséra? Raven nevěděl, co pro něj měla budoucnost přichystané, ale věděl, že potřeboval dovolenou. Jak od tance, tak od paparazzi. Mediální žraloci ho pronásledovali z planety na planetu v naději, že získají jeho fotografii v nějaké prekérní situaci. Rozhodně nepomohlo, že tři top agentury z celé galaxie ho prohlásily za nejžádanějšího mládence, a to každý rok od té doby, co vyšel z puberty. I po tak dlouhé době Raven ten povyk kvůli jeho zevnějšku nechápal. Víc pozornosti se věnovalo jeho genetickému kódu než jeho tanci.

Idioti.

Raven rychle skočil do sprchy, oblékl si čisté oblečení a nasadil si kapuci spolu se slunečními brýlemi, aby skryl svou identitu. Doufal, že průměrně vypadajícího muže si na ulici nikdo nevšimne. Poté, co se přesvědčil, že je čistý vzduch, zmizel bočním východem. Široko daleko nebyl nikdo vidět. Raven se s úsměvem vzdaloval od divadla a běžel po liduprázdném chodníku. Jak se zvětšovala vzdálenost od divadla, tak z něj úměrně k tomu odpadával stres.

Pohvizdoval si melodii ze show a přitom mířil k jasným světlům. I když by měl být unavený, byl ještě stále příliš vzrušený z tance, než aby si šel lehnout. Doufal, že se mu podaří nějaké diskrétní přátelské seznámení, kterému by mu pomohlo trochu se uvolnit. Možná až z něj spadne napětí, tak se mu myšlenky přestanou točit kolem budoucnosti.

Když uviděl první vývěsní štíty barů, Raven se usmál, ale jeho zájem rychle pohasl, když uslyšel vzlykot. Ze zvědavosti šel po stopě zvuku.

„Haló?“ Když vstoupil do tmavé uličky, pláč zesílil. Normálně nebyl žádný idiot, který by se v noci poflakoval po pofiderních čtvrtích, ale znělo to jako dítě. „Haló?“, zavolal znovu.

Raven pročesával očima temnotu. Slabé světlo pouliční lampy sotva osvětlovalo ústí uličky a všechno, co se dalo rozeznat, byl nejasný obrys malé postavy stočené na zemi. Okamžitě se k dítěti rozběhl. Na cestě o něco zakopl.

„Hej, hej, neplakej. Co ti je?“

Vzhlédla k němu malá holčička. Raven její věk odhadoval tak na sedm let, ale v tom slabém světle si nebyl jistý. Matné osvětlení se odrazilo od slz, které stékaly po malém oválném obličejíčku.

„Má babička je mrtvá,“ řekla tak zlomeným hlasem, že musel zamrkat, aby potlačil své vlastní slzy. Když si k ní dřepl, aby ji utěšil, zvykly si jeho oči na tmu v uličce a tak uviděl, že hromada, o kterou před chvílí zakopl, bylo tělo.

Nehybné.

Nebylo pochyb, že ta mrtvá žena, byla babička, o které dítě mluvilo.

„Ššš, poklade, už jsem tady,“ zavrněl Raven. „Postarám se o tebe.“

Sundal si z hlavy kapuci a sluneční brýle, aby ho mohla malá holčička vidět a neměla strach z cizince bez tváře. Obojí položil na zem a rukou ji hladil po zádech.

„T... ty jsi R... aven,“ zašeptal zlomený hlásek uctivě.

„Ty víš, kdo jsem?“

Malá dívenka přikývla. „S babičkou jsme se dívaly na tvou show. Byl jsi skvělý!“

„Děkuji pěkně.“ Raven sáhl po svém komunikátoru. „Jak se jmenuješ?“

„Jmenuji se Trisha.“

„Rád tě poznávám, Trisho,“ řekl Raven. Stiskl nouzové tlačítko, aby zavolal místním úřadům. Poté, co jim vysvětlil situaci, ho ujistili, že okamžitě někoho pošlou.

„Už je někdo na cestě, aby ti pomohl,“ vysvětlil zoufalému dítěti.

Příštích pár minut byly ty nejhorší v Ravenově životě. Ještě nikdy na něm nebyl nikdo závislý. Cítil se zvláštně, když se takhle o někoho staral. Zvláštně, ale dobře. Byl rád, že šel okolo, aby mohl tomu děvčátku pomoci. Pomyšlení, jak tu seděla sama s mrtvým tělem své babičky, mu trhalo srdce. Nevěděl, co se té ženě na zemi stalo, ale nebylo jeho úkolem to zjišťovat. Přesněji řečeno jeho úloha skončí hned po příchodu planetární bezpečnosti.

„Bezpečnost,“ pronikl temnotou hluboký hlas.

„Tady,“ vykřikl Raven.

Ravena krátce oslepilo jasné světlo kapesní lampy. Zvedl ruku, abych si chránil oči.

„Vstaňte a držte ruce nahoře, abych je mohl vidět,“ řekl hlas za světlem.

Raven pomalu zvedl obě ruce, ale otočil hlavou na stranu, pryč ze světla.

Když světlo konečně zamířilo k zemi, Raven si oddechl. Ale jeho úleva netrvala dlouho, protože policista přišel k němu a prohledal ho.

Zkušené ruce ho neosobně prošacovaly. Úředník ustoupil a vzal si jeho peněženku. Vytáhl z ní Ravenovu identifikační kartu.

„Ověřím vaši identitu. Poté chci, abyste šel se mnou na stanici a zodpověděl pár otázek.“

A ten tam byl jeho sen o noci plné žhavého sexu.

„Budu tam.“ Raven přikývl na znamení kooperace a nechal se mužem odvést k autu. Když sklonil hlavu, aby se usadil na zadní sedadlo služebního vozu, nocí se ozval jekot.

„Já chci Ravena! Ne. Ne. Ne.“ Její hysterické výkřiky byly hlasitější a hlasitější, až se u Ravena objevil policista, který za sebou táhl za zápěstí malou holčičku. „Budu ji muset nechat jet s vámi.“

Raven vklouzl na zadní sedadlo a posunul se, aby udělal místo pro dívenku. Poprvé uviděl, jaké krásné dítě to bylo, a to i navzdory rozcuchaným kudrlinkám na hlavě a oteklému obličejíčku od pláče. Upravená a s úsměvem na rtech musela lámat srdce malým chlapečkům na potkání.

Když se k němu přitulila a položila si hlavičku na jeho hruď, překvapilo ho to. Její útlé tělíčko otřásaly tiché vzlyky. Dva policisté se posadili dopředu a než se rozjeli, řidič vrhl na Ravena krátký pohled.

Raven mumlal vymyšlená slova, hladil ji po zlaté hlavě a snažil se zjistit, když přesně se noc plná hýření změnila na babysitting.