HTM - 13. kapitola

Překlad: Mirus
Překlad: Evudar

Koupelna v apartmánu se ukázala stejně tak působivá jako zbytek. Zlatý mramor s tenkými žilkami pokrýval všechno. Od podlahy ke stropu, i obě umyvadla a neskutečně obrovskou vanu. Vše bylo dokonale vyleštěné. Na zemi ležel hustý oranžově zbarvený běhoun a k němu ladily i ručníky.

A pak tu byla zrcadla. Těch tu bylo opravdu hodně. Skoro každá plocha, která se nepyšnila drahým mramorem, měla zrcadlo, a všechna mi sdělovala, že vypadám strašně. Make-up byl pryč a vlasy jsem měla úplně rozcuchané.

Na těle jsem měla nalepenou špínu a jiné věci, o kterých jsem ani nechtěla vědět, odkud pocházejí. Povzdechla jsem si a z nohou stáhla roztrhané zbytky všechno jen ne levných punčoch. Lak na nehtech byl odřený a prsty vypadaly, jakoby je někdo protáhl přes hrubé dlažební kostky.

Pohledem jsem je politovala a zasténala. Jednoho dne – jednoho dobrého, vzdáleného dne – se dostanu do nebezpečí, když na sobě budu mít tenisky. Ještě lepší by bylo, kdybych se do nebezpečí vůbec nedostávala. To by fakt nebylo špatné.

Vzala jsem pár hříšně drahých ručníků a vstoupila do sprchy. Ani jsem se nesnažila vlézt do vany, protože všechna ta špína by okamžitě zbarvila vodu do černa – takové stopy na mě zanechala zábava dnešního večera.

Když jsem byla dostatečně čistá, abych si byla jistá, že ten zbytek už nebyla špína, provedla jsem inventuru. Měla jsem oteklý kotník, kromě toho rychle tmavnoucí šrámy na břiše, zřejmě od dopadu na ten zatracený kočár. K tomu jsem připočítala modřiny pocházející z epizodky s vanami. Ó ano, opravdu jsem vypadala sexy.

Což v žádném případě nemělo znamenat, že bych nebyla ráda, že jsem ještě naživu, ať už v jakémkoliv stavu. Jen jsem stále nějak nepochopila, jak to, že jsem ještě naživu. Obzvlášť, pokud měl Mircea pravdu, co se týkalo jeho teorie o našich protivnících.

Nejdřív to znělo šíleně, protože polobohů zase tolik nebylo. Bohové – přesněji řečeno bytosti, které si tak nechávaly říkat – byli z naší Země vykázáni před velmi dlouhou dobou a většina jejich potomků zplozených s lidmi je do jejich exilu následovala nebo je kontroloval Kruh. Kromě toho jsem si nedokázala představit, proč by se polobozi zajímali o mou matku.

Ale teď, když jsem o tom přemýšlela, tak to hodně vysvětlovalo.

Například výdrž a odolnost mágů, která nepotřebovala žádné štíty a díky které se vzpamatovávali z úderů, které je měly rozmáznout na stěně, téměř okamžitě. A proč byli tak zatraceně silní.

Pritkin mi jednou řekl, že váleční mágové na útok nikdy nepoužívají sto procent své síly. V boji šlo sedmdesát procent síly mága do obrany – štítů a kouzel, která byla zapotřebí, aby ho udržela naživu –, a zbylých třicet procent bylo použito na ofenzivu. Obzvlášť mocní mágové mohli na útok použít víc a podíl síly na obranu snížit na šedesát pět nebo dokonce šedesát procent, protože měli k dispozici víc síly. Ale mágové nešli do boje nikdy bez ochrany, protože to by znamenalo, že je vyřadí první protivníkovo kouzlo, a to navždy.

Pritkin používal na obranu čtvrtinu své síly, ale to by Kruhu nikdy nepřiznal. Ale co, když byl někdo schopný bez štítů přežít přejetí kočárem, srážku se zdí a vláčení několik desítek metrů po zemi? Pokud dokázal soustředit veškerou svou sílu pouze na útok… To by udělalo i z prostého, nijak zvlášť talentovaného mága působivého bojovníka. A pokud byl i tak už dost silný…

Takový mág by mohl být tím, na jakého jsme narazili. Ale i když to znělo reálně, celá ta věc měla jeden háček. Má matka nemohla bojovat úplně sama proti čtyřem polobohům a bláznivému únosci.

Nebo ano?

To mi přišlo absurdní.

Na druhou stranu, pokud zněla odpověď NE, tak jak to, že jsem ještě byla tady? Pokud by ji mágové zabili nebo ji únosce odvlekl, pokud by jí něco zabránilo poznat mého otce se špatnou pověstí… Pak bych tu nikdy nebyla. Přesto jsem ještě existovala, tím jsem si byla jistá.

Všechno vedlo k… nějakému druhu prozření. Celá ta zatracená noc. Protože jsem ještě nikdy neviděla, aby byla moc Pýthie použita takovým způsobem. Upřímně řečeno: Viděla jsem ji v akci jen velmi zřídka, což byl jeden z důvodů, proč mi její používání dělalo takové potíže.

Jonas se fakt snažil, aby mi pomohl, ale nebyl Pýthie. Pozoroval Agnes při výcviku jejích dědiček a viděl, čeho byly schopné. Ale snažit se kontrolovat čas s jeho pomocí, se podobalo snaze postavit vůz, bez toho, aniž bych někdy nějaký viděla a řídila se ústními pokyny někoho, kdo se pouze domníval, jak vypadal.

Byla jsem jako slepá, která se celý měsíc nechala vést slepým. Byla jsem tak naštvaná a frustrovaná, že jsem si pohrávala s myšlenkou obrátit se na Pýthiin dvůr. Ale nakonec jsem se rozhodla proti tomu, protože minimálně jeden z nich se mě pokusil zabít. Možná nebyli všichni okolí nebezpečí šílenci, ale pochybovala jsem, že jsem u nich byla moc populární, protože dokud jsem žila, tak byly jejich šance na kariéru rovné nule.

To byl možná také důvod, proč jsem o nich už víc než měsíc nic neslyšela. Ani jedna gratulace, ať už jakkoliv neupřímná. Ani „Jdi k čertu!“, ani pípnutí. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale bylo to dost podezřelé. A Jonas mě na žádný pokec nepozval.

Takže jsem na to byla sama.

Jakoby to bylo něco nového.

A pak tento zatracený večer. Zatraceně!

Nějak jsem si zvykla pohlížet na svou moc především jako prostředek k obraně. Když jsem se dostala do potíží, skočila jsem; vrhala jsem časové bubliny, abych se zbavila pronásledovatelů; a zastavovala čas, abych mohla lépe uniknout. Tímto způsobem jsem ji využívala nejvíce. Ale má matka… Ona se neomezovala pouze na obranu. Ó ne, dávala přednost, nakopat prdel polobohům.

Váleční mágové na ni zaútočili, ale mamča jim udělila lekci, na kterou jen tak nezapomenou. Jednoho uvěznila jako brouka pod sklem a druhého přejela kočárem. Má matka byla drsňák.

A tak se dostala moc Pýthie do rukou člověka, který s ní uměl opravdu zacházet. Sice jsem nevěřila, že bych mohla být aspoň z poloviny tak dobrá, ale přimělo mě to přemýšlet.

Ale dnes a tady na to nebylo vhodné místo, protože už jsem byla celá svraštělá. Ani jsem nevěděla, že je to ve sprše možné. Vystoupila jsem z kabiny, usušila si vlasy a rukou přejela po nejbližším zrcadle.

Ukázalo mi to, co jsem očekávala: hubenou, bledou mladou ženu s blonďatými střapatými vlasy, tmavými kruhy pod očima a velkou modřinou na čele. Přiblížila jsem obličej k zrcadlu, odhrnula si vlasy a zkoumala svou tvář. Tu druhou tvář jsem viděla ze vzdálenosti třiceti centimetrů a ať jsem se snažila jakkoliv, neviděla jsem ani náznak podoby.

Mé oči byly modré, ale prostě jen modré. Vlasy jsem měla narudlé, pod správným světlem možná, trochu, ale nedalo se to srovnat s jejím nádherným bronzovým odstínem. A můj obličej… prostě to byl jen obličej.

Vracel mi pohled ze zrcadla, s vystouplými lícními kostmi, nemoderními pihami rozprášenými na nose s křivou špičkou. Vlastně to nebyla špatná tvář, ne v tom smyslu slova, ale nebyla úchvatná. Stála jsem tam a hledala v ní nějaké stopy té éterické krásy… A najednou jsem pochopila: Pokud jsem se nepodobala své matce, tak jsem se musela podobat svému otci.

Tomu temnému mágovi, který ji odlákal od dvora, od jejího právoplatného místa v nástupnické hierarchii, od všeho, na co byla zvyklá. Agnes mi jednou řekla, že má matka měla velký talent k moci, největší, jaký kdy viděla, a to se tento večer potvrdilo.

A přesto byla ochotná se toho všeho vzdát kvůli jednomu zlému muži, bývalému členu pověstného Černého kruhu. A tomu muži jsem byla podobná?

Znovu jsem se sklonila k zrcadlu. Byla tohle tvář, která rozkázala hordě duchů, aby špehovali Stříbrný kruh a komu se skoro podařilo dostat pod kontrolu Černý kruh a nějakým způsobem unesl panenskou dědičku Pýthiina trůnu? Odraz v zrcadle neodpověděl, jen se na mě vodnatě díval. Zašklebila jsem se a snažila se vypadat hrozivě.

Což mi vrátilo obraz mladé ženy, která nejen že byla mokrá, ale navíc trpěla zácpou.

Povzdechla jsem si. Možná jsem se podobala nějakému vzdálenému příbuznému. To jsem nemohla vědět, protože jsem neviděla ani jednu fotku svého otce. Také jsem žádnou nechtěla, aspoň ne jako památku, ale bylo by milé vědět, jak vypadal.

Také by nebylo špatné se obléci dřív, než z koupelny unikne všechno teplo.

Mé věci zůstaly v limuzíně, ale to jsem za velkou ztrátu nepovažovala. Vedle dveří viselo několik froté županů. Jeden jsem si vzala, když mě najednou něco napadlo…

Nebesa!

Opravdu jsem měla vkráčet do apartmánu nahá? Nějakou dobu jsem tam jen tak stála, tiskla si k hrudi župan a zírala do zrcadla, který byl naštěstí zamlžený. Říkala jsem si, že by to nehrálo žádnou roli, vždyť ve voze jsem byla také nahá, zatraceně a po cestě mě vidělo mnohem více lidí. Ale byla tma a mě se tak ulevilo a Mircea… No, Mircea dokázal přimět ženu, aby zapomněla i své jméno, když se i jen trochu snažil. Ale to bylo něco jiného, než vyjít ven bosá, scvrklá a plná modřin…

Zatraceně. Jak jen jsem se mohla dostat do takovéto situace.

Kousla jsem se do rtu, zírala na dveře a myslela na to, že bych měla vyjít ven nahá. Mircea možná bude zklamaný, ale přežije to a já jsem mohla říct…

Co? Že jsem zatracený zbabělec? Že jsem věděla, že se s jeho ostatními ženami – s těmi všemi – nemohu rovnat? Že většina z nich patřila k největším kráskám světa, zatímco mně se loupal lak z nehtů, mé vlasy se podobaly hnízdu krys a tělo vypadalo, jakoby si s ním někdo zahrál ping pong? Že jsem neměla ani make-up byl jen další bod na seznamu.

Zatímco jsem bojovala sama se sebou, pokusila jsem se učesat si vlasy. No, nedalo se popřít, že jsem nebyla v nejlepší formě. A popravdě řečeno, ani kdybych byla vypulírovaná na sto procent, tak bych té porcelánové panence Ming-de nemohla konkurovat. S ní nebo s variantou Grace Kelly, kterou jsem viděla, když jsem jednou byla s Mirceou v divadle. Nebo s tou tmavookou hraběnkou, která byla připravená se o něj poprat. Nebo s tou sportovní brunetkou s velkými kozami, kterou měl v takovém podivném fotoalbu.

No. Víc jsem nabídnout nemohla, a to že jsem byla trochu nabouraná, se nedalo změnit. V limuzíně byla tma, což pro upíra nehrálo roli, a vypadalo to, že mě shledává dostatečně atraktivní.

A hele, teď jsem aspoň byla čistá.

Odložila jsem župan stranou a znovu pohlédla ke dveřím. Byla mi zima a cítila jsem se velmi, velmi nahá. V podstatě ultra nahá.

Byla to samozřejmě blbost, protože nahá byla nahá a basta! Člověk nemohl být víc nahý, než nahý.

Natáhla jsem ruku ke klice a cítila, jak má nervozita prudce stoupla. Začala jsem se třást, stiskla kliku, jen trochu a…

A ruku zase stáhla.

Jak často dostaneš volňáska?, pomyslela si méně zbabělá část mého mozku. Neodpověděla jsem, protože samomluva byla cestou k šílenství. Ale odpověď jsem znala. Pokud teď uteču, pokud se poddám své zbabělosti, tak toho budu později litovat.

Možná ne hned, ale brzy a už jsem měla důvodů k lítosti požehnaně. Tuto noc jsem chtěla žít.

Znovu jsem položila ruku na kliku a představila si tu věc jako náplast, která se musí strhnout z kůže. Je zapotřebí to udělat rychle a máte to nejhorší za sebou.

Než jsem mohla znovu sama sebe odradit, zhluboka jsem se nadechla, stlačila kliku a otevřela dveře.

A najednou jsem stála v pokoji plném upírů.

U krbu stál ten malý tlustý hotelový manažer, nebo čím byl, společně s Mirceou a pár týpky, kteří byli oblečeni jako číšníci. Další číšník právě vyjížděl ven se servírovacím stolkem a samozřejmě se otočil, protože chtěl zjistit, co je příčinou nenadálého vzrušení. Bezpochyby měl na mě pěkný výhled, i když bylo světlo v pokoji spíš slabé – vycházelo jen z malých lampiček v rozích a z koupelny, v jejichž dveřích jsem stála.

Cítila jsem se jako Gypsy Rose Lee v záři reflektorů.

Na okamžik jsem na všechny zírala, oni zírali na mě a mně to připomnělo Agnesinu party, kde všechno zamrzlo v čase. Nic se nehýbalo, jen plameny v krbu. Poté jsem vykřikla a ochromení skončilo.

Jeden z upírů sebou cukl, druhý se zašklebil a Mircea natáhl ruku. Nevím, co se stalo potom, protože jsem se otočila, vběhla zpátky do koupelny a práskla za sebou dveře.

Proboha. Proboha. Proboha. Proboha.

To byl můj nejhorší večer! Proboha, tento večer nebyl jen hrozný, ale nejstrašnější ze všech…

Někdo zaklepal na dveře.

Cítila jsem to mezi lopatkami, protože jsem stála zády k té zatracené věci a nehnula jsem se z místa. Možná už se nikdy nepohnu.

„Dulceata?“

Zatraceně.

„Dulceata? Jsi v pořádku?“

Neodpověděla jsem, protože věděl velmi dobře, že jsem v pořádku. Určitě mě slyšel dýchat. Z takové blízkosti určitě cítil i žhavé horko z mých rudých tváří. Mému krku a horní části hrudi se nevedlo jinak, a všechno bylo jasně vidět, a ó Proboha.

„Dulceata.“

„Je mi dobře“, vyrazila jsem ze sebe a doufala, že odejde.

Jestli existoval žebříček katastrofických schůzek, tak toto romantické setkání právě dosáhlo desítky. Měla jsem toho dost a o žádný rozhovor jsem neměla zájem…

Slyšela jsem, jak se v druhé místnosti zavřely diskrétně dveře.

„Jsou pryč, Dulceata“, řekl Mircea. Jeho hlas zněl poněkud zvláštně.

Po nějaké době jsem sklouzla po dveřích dolů, takže jsem teď seděla na patách, hlavu v dlaních a doufala, že bude země milostivá a spolkne mne. Ale zvláštní tón v Mirceově hlase mě zvedl na nohy. Oblékla jsem si ten zatracený župan a vystrčila hlavu ze dveří.

„Ty se mi směješ?“, zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne“, pronesl Mircea a přitáhl si mě na hruď.

Vibrovala.

„Ty se mi směješ, ty třikrát zatracený…“

„Ne, nesměji se“, tvrdil, ale držel mi hlavu na prsou a nepodíval se na mne.

„To byla tvoje vina!“

„Dulceata…“

„Neříkej mi tak!“ Byla jsem nasraná, a kdyby se mi podařilo uvolnit ruku, dala bych mu facku. Ale Mircea mě objímal pažemi a držel mě pevně. Mohla jsem hýbat jen hlavou a tak jsem k němu vzhlédla.

Jeho tvář byla podezřele vážná, ale v očích se mu blýskalo.

„Jsi bastard“, řekla jsem procítěně.

„Ujišťuji tě, že mí rodiče byli manželé, když jsem se narodil. A právě jsem ti chtěl říct, že máš pravdu.“

„Já vím, že mám pravdu!“ Zamrkala jsem. „Co?“

„Měl jsem tě na přítomnost ostatních upozornit. Ale nevěřil jsem, že bys byla… tak odvážná.“

Ne, to si asi nemyslel. Zřejmě počítal s tím, že vyjdu z koupelny oblečená v županu nebo zahalená do osušky nebo aspoň nejdřív nakouknu do pokoje. Místo toho jsem vyletěla z koupelny, jakoby stála v plamenech. Nebo jako absolutně neschopná striptérka.

Zašklebila jsem se a nechala hlavu padnout dopředu.

„Taková jsem já“, pronesla jsem a cítila se jako hromádka neštěstí. „Odvážná.“

„Někdy přímo v děsivých rozměrech“, zamumlal Mircea a pohladil mě po vlasech.

„Nedělám to úmyslně.“

„Já vím.“

Chvíli jsme tam jen tak stáli a bylo mi dobře. Mircea se také vykoupal a mokré vlasy měl sčesané dozadu. Buďto byla v apartmánu druhá koupelna, nebo mu hotelový manažer dal k dispozici jiný pokoj. Nebo apartmán. Nebo celé patro.

Každopádně to byla nejlepší část dne. Což nic neznamenalo.

„Cassie?“

„Hm?“

„Nemůžeš zůstat celou noc v koupelně.“

„Proč ne?“

„Je tu mokro.“

„Tak ať.“

„Bude ti zima.“

„To je jedno.“

„A propásneš jídlo.“

Vzhlédla jsem a cítila, jak se kolem toho strašného ponížení prosmýkla naděje. „Jídlo?“

„Jídlo“, řekl Mircea a vytáhl mě ze dveří.