TBL - 2. kapitola

Překlad: Lenuszka

26. narozeniny: Jít na hodinu karate

Cole

Poppy Maysenová.

Do prdele.

Poppy Maysenová stála v mé tělocvičně.

„Ahoj, Sensei.“

„Ahoj,“ odpověděl jsem automaticky, otočil jsem se od Poppy, abych vzal na vědomí nějakého studenta, který prošel kolem.

Netrvalo mi dlouho, abych se znovu podíval na Poppy. Stála tam přimrzlá ke zdi, zírala na mě, jako by viděla ducha.

Jak dlouho to bylo? Pět let? Naposledy, když jsem ji viděl, spala na gauči ve svém obýváku, třásla se kvůli té noční můře, kterou jsem jí doručil ke dveřím.

A teď byla tady, oblečená ve cvičebním a čekala na hodinu karate. Na mou hodinu karate.

„Hej, Cole.“ Danny, teenager s černým páskem, mě poplácal po rameni, jak prošel. Stál jsem přímo v cestě lidem, kteří vcházeli a vycházeli ze šaten, a zíral na Poppy jako blázen. „Ahoj, Danny.“

Znovu jsem od ní odvrátil pohled a odsunul se stranou. Když jsem se znovu podíval, ani se nehnula.

Co se jí honilo hlavou? Chtěla vzít do zaječích? Moje tvář pravděpodobně spustila příval špatných vzpomínek. A když tady tak stojím, a civím na ni, příliš tomu nepomáhám.

Kruci. Donutil jsem dát nohy do pohybu, zlehka jsem jí kývnul a zmizel jsem v pánské šatně. Byl bych v šoku, kdyby tam stále byla, až vyjdu ven, ale pozdravil bych. Možná by jí – a mně – dalo pár minut šanci dostat se přes to překvapení, že jsme znovu ve stejné místnosti.

„Ahoj, Cole Sensei.“

„Ahoj, kluci.“ Pozdravil jsem několik mladších dětí v šatně, kde si obouvaly boty. „Naučili jste se dneska něco nového?“

Děti se začaly překřikovat kvůli novým úderům, které se dneska na hodině naučily, ačkoli si nezapamatovaly jejich japonské pojmenování. Přestal jsem je vnímat, položil jsem svou sportovní tašku na lavičku a projel jsem si rukou vlasy.

Poppy Maysenová.

Co dělala posledních pět let? Co udělala se svým životem? Po té strašné noci jsem to nehlídal, ale teď si přeju, aby to tak bylo.

Byla přesně tak ohromující, jako před lety.

Volné prameny dlouhých, ryšavých vlasů. Pleť dokonalá a smetanová, jako rozpuštěná zmrzlina. Na rusovlásku Poppy neměla typickou trošku pih – jen několik na kořeni nosu. A ty chrpově modré oči. Pořád neodbytně krásné, přesně takové, jako tehdy na verandě. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy oheň v nich uhasl.

„Nashle, Sensei!“

„Nashle,“ zavolal jsem na chlapce, vycházející ze dveří. Doufám, že neřekli nic důležitého, protože jsem nezaregistroval jediné slovo, které řekli.

Kruci. Poppy Maysenová.

Neustále jsem narážel na lidi z minulosti, ale nikdo z nich mě tak nešokoval. A jestli nad tím nepřevezmu kontrolu, dneska se v hodině přerazím.

Přejel jsem si rukou přes tvář, vytáhnul sluneční brýle zastrčené za límec a odhodil je na lavičku. Pak jsem odepnul svou tašku a spěchal, abych se převlékl z džínů a černého polo trička do svého bílého kimona. S černým páskem, který jsem si uváza kolem pasu, jsem se znovu dlouze nadechl. Několik dalších kluků se převlékalo, alebyl jsem k nim zády, potřeboval jsem jen ještě minutku, abych si pročistil hlavu.

Našla znovu způsob, jak zažehnout tu jiskru v očích? Opravdu jsem na to chtěl přijít. Nebylo návratu – pokud už teď není míli daleko od tělocvičny.

„Uvidíme se venku.“ Kývl jsem na ostatní kluky a strčil do dveří.

Poppy pořád stála na svém místě u zdi. Její oči kmitaly mezi lidmi, shromážděnými v čekárně. Byl tam hluk kvůli předchozí hodině, a ona si nevšimla, že jsem vyklouznul ze šatny. A bez ohledu na její očividné nervy, měla na své tváři malý úsměv.

Půvabná síla.

Poppy měla půvabnou sílu. To samé jsem si myslel už před lety. Nikdy jsem neviděl tak zničenou a přesto rozvážnou osobu. Neječela nebo neplakala nebo kolem sebe nekopala. Ona se prostě…udržela pohromadě. Za celou dobu u policejního oddělení v Bozemanu, jsem se nikdy nesetkal s nikým – policistou nebo civilistou – kdo by zvládnul takové trauma, jako ona.

Poppy si mě ještě nevšimla, takže jsem otevřel a vklouznul k ní do prázdného prostoru u zdi. Naklonil jsem se a jemně promluvil. „Ahoj.“

Otočila se tváří ke mně, pak polkla a zamrkala. Zatímco jsem byl v šatně, ona očividně sbírala síly na naše další setkání.

„Dobrý den.“

Dobrý den. Už jen ten hlas mě zasáhnul. Před pěti lety byla slova, která vyslovila, plná bolesti. Ale teď? Její hlas byl tak jasný. Nebylo na něm nic jemného ani nesmělého. Nic znuděného nebo zastřeného. Byl to ten nejčistší hlas, jaký jsem kdy slyšel.

Nonšalantně jsem si otřel pot z dlaní a natáhl jsem ruku. „Jsem Cole Goodman.“

„Poppy Maysenová.“

Přikývnul jsem. „Vzpomínám si.“

Poppyiny oči sklouzly k mé ruce, která mezi námi byla pořád natažená a pak zpět k mé tváři. Pak její delikátní prsty pomalu zapadly do mých. Ve chvíli, kdy její jemná kůže přejela přes mou mozolnatou dlaň, mi paží proběhl elektrický výboj.

Zatímco já jsem zamrznul, Poppy zadržela dech.

Zírali jsme na sebe, ruce pořád spojené, a pravděpodobně jsme pro ostatní studenty, kteří stáli kolem, vypadali jako blázni, ale bylo mi to jedno. Teď když měla Poppy svou ruku pořád v mé a neudělala žádný pohyb, aby ji vytáhla.

„Cole. Máš vteřinku?“ Zavolal Robert ze své kanceláře.

„Jo.“ Držel jsem Poppyinu ruku ještě chvíli, než jsem ji pustil a šel do kanceláře. Nesnášel jsem každý krok, kterým jsem se od ní vzdaloval.

Robert, můj učitel a vlastník tělocvičny, seděl u svého stolu, na nose měl nejistě nasazené brýle na čtení a listoval štosem vzkazů. Minulý rok mu začaly řídnout vlasy, takže nás tento týden všechny šokoval, když přišel do tělocvičny s čerstvě oholenou lebkou. Učil jsem se od Roberta karate už skoro dvacet let, od své střední školy, a přesto mě jeho nový vzhled pořád vyváděl z míry.

„Co se děje?“ Vzal jsem si židli před jeho stolem.

„Můžeš si vzít na starosti to nové děvče? Volala, aby zkusila úvodní hodinu, ale jsem trochu na rozpacích. Učil bych ji, ale potřebuju dnes pracovat s hnědými pásky, abych se podíval, kdo je připraven na postup.“

„To si piš.“ Doufal jsem, že to pro ni nebude moc nepříjemné, protože jsem s ní chtěl strávit čas navíc, šance zjistit, co dělala posledních pět let. Abych viděl, jak se z té noci vzpamatovala. Možná zjistím, proč jsem na ni tak silně reagoval po pouhých třiceti vteřinách.

„Jak to jde v práci?“ zeptal se Robert, odvedl mé myšlenky od Poppy.

„Je toho hodně. Dnes jsme začali s novou drogovou operační skupinou.“

„Dobře. Už bylo načase.“

Vlastně už pozdě. Jako bývalý policajt Robert věděl, že se problém s drogami v oblasti vymknul kontrole. Před lety odešel do důchodu z oddělení krajského šerifa, a na plný úvazek se věnoval karate, ale obchod s drogami už eskaloval v době, kdy ještě byl nasazený.

„Pověřil tě aspoň ten idiot policejní náčelník vedením té skupiny?“

Zakřenil jsem se. „Ano.“

On se zakřenil taky. „Možná tvůj otec není nakonec tak hloupý.“

Potlačil jsem smích. Robert a táta nikdy nepromeškali šanci žertovat na úkor toho druhého, i když ten druhý nebyl v místnosti. Jejich přátelství bylo důvodem, proč jsem v sedmi letech začal s karatem – tátovi se líbilo brát mě s sebou, když s Robertem trénovali.

„Roberte Sensei? Můžu--“ Olivia vešla z vestibulu do kanceláře, ale hned se zastavila. „Oh, um, ahoj, Cole Sensei.“ Zastrčila si volný pramen vlasů za ucho a zkoumala podlahu, snažila se skrýt svoje rudé tváře.

„Co potřebuješ, Olivie?“ zeptal se Robert

„Já jsem, uh…“ Na moment se kroutila, dívala se mezi podlahu a dveře. Když se její oči vrátily ke mně, otočila se a odešla.

„Ježíši,“ zamumlal Robert. „Další už ne.“

Zvedl jsem ruce. „Hej, já za to nemůžu.“

Nemohl jsem za to, že se do mě Olivia minulý rok trochu zabouchla. Ona a její sedmnáctileté kamarádky. Ne jen, že to bylo zatraceně divné – učil jsem některé z nich, když byly děti – to Roberta štvalo, protože postávaly vzadu v tělocvičně a hihňaly se.

„Musíš mi s tím pomoct.“ Robert vstal ze židle.

„Jak? Mám přestat chodit?“ Nemohl jsem ovlivnit, s jakou tváří se narodím a byl jsem si ztraceně jistý, že se kvůli nějakým povykujícím teenagerkám nehodlám vzdát svého těla. Chceš ode mě, abych se k nim choval jako debil a poznamenal bych je na celý život?“

„Ne,“ zamumlal. „Tak sem aspoň jednou za čas přiveď Aly, aby ty holky viděly, že jsi zadaný.“

To se nestane.

Teď nebyla správná doba říct Robertovi novinky, ale Aly se do tělocvičny jen tak brzy nedostane, minimálně ne zavěšená na mém rameni.

Vstal jsem a následoval Roberta zpátky do čekárny. On šel dál do tělocvičny, poklonil se ve dveřích, než vešel, ale já jsem se zastavil před Poppy. „Začneme.“

Ona přikývla a donutila se k nervóznímu úsměvu. „To zní dobře.“

„Dnes večer budeš se mnou.“

Oči se jí trochu rozšířily. „Okej.“

Byla vyděšená, že bude se mnou nebo jen úzkostná kvůli hodině? Pravděpodobně obojí, ale nechtěl jsem, aby se cítila ještě víc nesvá, takže jsem vklouznul přímo do módu učitele. „Než vejdeme do tělocvičny, ukloníme se.“

„Chápu.“ Přikývla a odstrčila se od zdi.

Převzal jsem vedení, ukazoval jsem správné techniky, než jsem vešel dovnitř a na podložky. Poppy mě následovala, udržovala mezi námi vzdálenost tří kroků, když si prohlížela ten prostor.

„Ukloníš se tam.“ Ukázal jsem na zadní stěnu. „Jen následuj pokyny Roberta Senseie. Potom budeme trénovat. Udělej tolik, kolik můžeš, ale nepřetěžuj se. Pak budeme po zbytek hodiny pracovat spolu. Může být?“

Ona přikývla, ale nepodívala se na mě.

„Poppy.“ Zvedla oči ke mně, když jsem zašeptal její jméno. „Bude to větší zábava, když se uvolníš.“

„Nejsem tady pro zábavu, jsem tady… jen jsem mimo svou pohodlnou zónu.“ Když mluvila, oháněla se rukama, v kruzích kroutila zápěstím.

Poppy Maysenová mluvila pomocí rukou.

A byla to ta nejrozkošnější věc, jakou jsem kdy viděl.

Nebyl jsem schopný zadržet úsměv a vešel jsem do jejího prostoru, vychutnal jsem si způsob, jakým zadržela dech. Ona to napětí mezi námi cítila stejně silně, jako já.

„Jestli toho bude příliš, prostě mi dej signál. Možná tohle kroucení zápěstím, které jsem právě udělala.“ Oči se jí zúžily a já jsem se usmál ještě víc. „V klidu, zabijáku. Jen si dělám legraci.“

Ona nakrčila jedno obočí. „Děláš si legraci ze všech svých nových studentů?“

„Možná.“ Usmál jsem se. „Takže, co jsi--“

„Do řady!“ zavolal Robert.

Poppy se otočila a srovnala se do řady s ostatními studenty, a já jsem se připojil k instruktorům vepředu, když se hodina rozběhla. Celou tu dobu jsem měl oči na Poppy. Ona dělala, co mohla, aby to skryla, ale taky se na mě nepřestávala dívat.

Tak to bylo, dokud se její pozornost nezačala bezvýhradně soustředit na snahu udržet krok s tréninkem.

Robert šel zpátky do své kanceláře a vybral mladšího instruktora, Dannyho, aby vedl cvičení. Ten syčák to vzal jako volnou ruku k tomu, aby všechny mučil. Neměl jsem problém držet krok – kruci, sotva jsem se zpotil – ale Poppy a všichni ostatní na té straně místnosti vypadali hrozně.

Nebylo sporu o tom, že byla Poppy fit. V těch úzkých legínách a sportovním tílku, toho její tělo nenechávalo moc představivosti, ale trénink karate byl zase něco jiného. A Danny příliš tlačil, i na nějakého zkušenějšího studenta.

„To stačí,“ řekl jsem Dannymu, když nařídil další sadu padesáti kliků. Už jsme jich udělali sto.

„Máš problém držet krok, Cole Sensei?“ Ta malá sračka nafoukla hruď.

„To je dobrý, všichni,“ zavolal jsem, zrušil jsem Dannyho rozkaz kousavým pohledem.

„Běžte a napijte se.“

Poppy se zvedla z podlahy, aby si došla k vodní fontánce. Tvář měla červenou a na čele pot, ale k čertu, jestli ji ty tváře nedělaly ještě krásnější. V hlavě mi vyskočil její obrázek, jak vedle mě leží v posteli, tváře má růžové z úplně jiného cvičení.

Kurva.

Poslední věc, kterou jsem potřeboval, bylo ztvrdnout pod svým kimonem. Naštěstí mi horní část visela dostatečně nízko, aby ukryla mou rychlou úpravu, zatímco ostatní čekali v řadě na pití.

„Tak tenhle zadek stojí za zmáčknutí,“ zašeptal Danny s očima přilepenýma na Poppyině zadku. Nebyl jsem si jistý, jestli to chtěl říct tak nahlas, ale viděl jsem rudě. Měl pravdu, její zadek byl úžasný, ale neměl to říkat tak nahlas.

„Podívej, Danny.“ Položil jsem mu ruce na ramena a vytáhl ho z řady. „S tím tréninkem jsi zašel daleko. My tak moc netlačíme, když máme hostující studenty a ty to víš. Chtěl jsem to nechat být, ale ty jsi překročil hranici. Po zbytek hodiny budeš makat a dělat kliky. Jestli tě uvidím se flákat, pak zůstaneme déle a budeme trénovat dál, dokud se nenaučíš hranice. Rozuměl jsi?“

Zbledl. „Omlouvám se, Sensei.“

„K ženám se chováme s respektem, uvnitř i mimo tuhle tělocvičnu. Přemýšlej o tom. Nic neříkej.“ Ukázal jsem na vzdálenou stranu místnosti a vztyčil se do své plné výše 188 centimetrů. „Teď jdi makat.“

On přikývnul, ramena mu klesla, když odcházel.

Po tom, co si ostatní dali pití, usrknul jsem trochu vody z fontánky a pak jsem naznačil Poppy, aby se ke mně přidala ve vzdálenějším rohu místnosti.

Ona si otřela čelo zadní částí levé ruky, ve stropních světlech se zaleskly snubní prsteny.

„Pro dnešek si je nech,“ ukázal jsem na její prsteníček, „ale příště sundat. Raději si je nech v šatně, než aby se ti zadřely do prstu a museli ti je odstřihnout v nemocnici.“

„Um…“ Svěsila ruku a zkoumala smaragdový zásnubní prsten a snubní kroužek z bílého zlata. „Nesundala jsem je od Jamieho… ty víš.“

„Oh, uh, jasně.“ Myslím, že se nemusím ptát, jestli se znovu vdala – ne, když pořád nosila prsteny svého zesnulého manžela. „No, příště na to mysli. Jak se cítíš po tom tréninku?“

„Jsem naživu a nepadla jsem na hubu.“ Usmála se. „To je pro mě dnes večer vítězství.“

Já jsem se zakřenil. „Pak se ujistíme, že příštích třicet minut strávíš na nohou a bude to dobré.“

„To bych ráda.“

Strávil jsem dalších několik minut tím, že jsem ji učil postoje a jak dělat správné půlkruhové kroky. Když tohle zvládla, požádal jsem ji, aby sevřela ruce do pěsti.

„Takhle?“

„Ne tak úplně.“ Vzal jsem její ruce do svých, abych ten stisk upravil, ale ve chvíli, kdy jsme se dotkli, úplně jsem na karate zapomněl.

Mé oči se uzamkly s jejíma, když jsme oba ztuhli, a ostatní lidi v tělocvičně zmizeli. Stejně jako to potřesení rukou v chodbě, její dotek vymazal svět a žilami mi vyslal oheň.

A přímo k mému péru.

Rychle jsem se odtrhl, potřeboval jsem chvilku, abych přemýšlel nad něčím asexuálním, než to bude opravdu trapné. „Um…“ Naznačil jsem dopředu. „Běž a procvič si ještě několik dalších kroků, jak jsem ti právě ukázal.“

„Jasně.“ Její melodický hlas nepomáhal mé rostoucí erekci.

Zatímco se postavila před zrcadla, já jsem ve svém mozku hledal nepřitažlivé obrázky a snažil se, co jsem mohl, abych nezíral na její štíhlé nohy. Zíral jsem na Robertovu holou hlavu. Pot kape na podložky. Dannyho chlupaté nohy. Střídal jsem tyhle všechny a ve chvíli, kdy se Poppy postavila znovu vedle mě, zduření v mých boxerkách už bylo aspoň zvládnutelné.

„Bylo to v pořádku?“

„Vedla sis skvěle. Zajdu nám pro nějaké chrániče.“ Zdaleka jsem se jí vyhnul, když jsem šel k hromadě chráničů u protější stěny, ale její vanilková vůně se zdála všudypřítomná.

„Dej se dohromady,“ zamumlal jsem, když jsem vzal jeden velký a jeden malý chránič.

„Co to bylo, Sensei?“ zeptal se jeden student se zeleným páskem.

„Oh, uh, říkal jsem, že tvoje kata se opravdu dává dohromady.“

„Díky!“

Snažil jsem se co nejvíc, abych se Poppy po zbytek hodiny nedotkl, ale i s chrániči jako bariérou, jsme se tu a tam otřeli. V době, kdy našich třicet minut končilo, zoufale jsem toužil po studené sprše.

„Jak si vede?“ zeptal se Robert, připojil se k nám těsně před koncem.

„Dobře.“ Zbavil jsem se té hroudy v krku. „Je přirozená.“

„Ha,“ zasmála se Poppy. „Spíš jako nemehlo. Kopala jsem ho do prstů častěji, než do chrániče.“ Velkýma modrýma očima se na mě podívala se stovkou omluv.

„Promiň.“

„Jak jsem řekl, jsem v pohodě. Ani trochu to nebolelo.“

Otočila se k Robertovi a usmála se. „Děkuju, že jsem mohla přijít.“

„Jsem rád, že jste se připojila. Kdykoli přijďte zas.“

„Cením si té nabídky a že jste mě to nechal zkusit, ale nemyslím si, že by bylo karate pro mě.“

Robert přikývnul. „To je fér. Není to pro každého. Pokud někdy změníte názor, jste vítaná.“ Potřásl si s Poppy rukou a pak zavolal na třídu, aby se uklonila.

Beze slova Poppy pelášila ke dveřím, vlasy za ní vlály, když zmizela v šatně.

Vidět ji utíkat mi zasáhlo vnitřnosti. Do tělocvičny už se nevrátí a já ji nechci vidět znovu až za dalších pět let. Tak místo toho, abych se zastavoval s dalšími studenty, spěchal jsem do haly a čekal, až Poppy vyjde ze šatny.

Netrvalo to ani pět minut, a objevila se v chodbě s klíči v ruce a s keckami na nohou. Ve chvíli, kdy mě spatřila, se okamžitě zastavila. „Oh, ahoj.“

„Já, um… jen jsem chtěl říct, že bylo fajn tě znovu vidět.“

„Díky.“ Udělala několik dalších kroků ke dveřím.

„Počkej,“ vyhrknul jsem, než mohla odejít. „Můžu tě znovu vidět? Abychom si popovídali.“

Ona se zastavila a otočila, v očích jí zuřila válka. Nechtěla říct ano. Nechtěla říct ne. „Nevím.“

Bylo to upřímné.

Upřímné, s tím jsem mohl pracovat.

„Budeš o tom aspoň přemýšlet?“

„Dobře.“ Znovu se vydala ke dveřím, ale těsně předtím, než se dotkla kliky, zastavila a promluvila přes rameno. „Děkuji, že jsi se mnou tu noc zůstal.“

Pak byla pryč, než jsem vůbec stihl říct není zač.

„Kruci,“ zabručel jsem a promnul si tvář.

„Co to bylo?“ objevil se vedle mě Robert.

„Oh, nic. Jen dlouhý den. Radši se půjdu převléct.“

Spěchal jsem do šatny, nechtěl jsem se tu zdržovat, ani se vybavovat, a na rozloučenou jsem zamával, než jsem zamířil domů.

Potřeboval jsem pivo – nebo tři – nějaký čas o samotě, abych mohl přemýšlet.

Něco na Poppy se změnilo, a nebyly to jen ty extrémní okolnosti, za kterých jsme se setkali. Žádná žena mi nikdy tak nerozdmýchala krev, jako to udělala dnes večer ona, ani Aly ne.

Aly, jejíž auto stálo na mé příjezdovce, blokovalo garáž, když jsem zastavil u domu.

„Sakra. Dneska ne.“ Potřásl jsem hlavou, zaparkoval svůj černý pick-up na ulici a vystoupil přesně, když ona prošla hlavními dveřmi s krabicí v ruce.

„Čau,“ řekla Aly, scházela schody z verandy.

Přešel jsem po krátkém chodníku a setkal se s ní u auta. „Čau.“

„Promiň. Snažila jsem se být pryč, než přijdeš domů.“

„To je v pořádku. Já ti pomůžu.“ Natáhl jsem se, zvednul jsem z jejich rukou tu krabici.

„Díky.“ Otevřela zadní dveře svého auta a já jsem tu krabici položil dovnitř. Když jsem se postavil, sundávala ze svého svazku klíče od mého domu. „Tady máš.“

Naše prsty se otřely, když jsem si je bral, ale nebylo tam ani minimální trhnutí. Dotknout se Aly, ženy, se kterou jsem dva roky chodil a šest měsíců žil, nebylo nic v porovnání s dotekem, který jsem cítil s Poppy.

Upevnilo to mé rozhodnutí, které jsem udělal minulý týden. Rozchod s Aly nebyl jednoduchý, ale byl správný.

„Cole.“ Přistoupila blíž, podívala se na mě prosebnýma očima. Těma samýma, které používala vždycky, když chtěla, abych ji šukal jako smyslu zbavený.

„Ne, Aly.“ Odstoupil jsem dozadu. „Oba víme, že by to věci ještě ztížilo.“

Ramena se jí napjala, když couvla. „Chtěl jsi říct, že by to bylo těžší pro mě? Protože ty jsi v pohodě. Týden po našem rozchodu a ty jsi zpátky v normálu. Jako by ty dva roky mezi námi nic neznamenaly. Zatímco já žiju v pokoji pro hosty u své sestry a každý večer se upláču k spánku.“

„Já--“

„Se omlouvám. Já vím.“ Třískla dveřmi od auta a otočila se na podpatku, když obešla kapotu. Otevřela dveře řidiče, ale zastavila, podívala se na mě přes auto. Pak čekala.

„Opatruj se, Aly.“

Ona dopáleně zafuněla, pak naskočila do auta, vycouvala z příjezdové cesty a otřela si slzy z tváře.

Čekal jsem, až její auto zmizí z dohledu, než jsem vešel dovnitř. Stál jsem ve svém obýváku, očima jsem mapoval nábytek. Volně položené polštářky byly pryč. Aly si je vzala spolu s přehozem, který vždycky používala, když jsme sledovali televizi.

Nesnášel jsem, že jsem ji zranil. Byla to hodná holka, jen prostě nebyla pro mě. Po dvou letech jsem ani jednou necítil, že ona je ta pravá. Nikdy jsem si nepředstavoval, jak ji žádám o ruku. Ani jednou. Rok a půl jsme byli tu a tam spolu, ale pak přišla o spolubydlící a přestěhovala se ke mně. Ani po šesti měsících, co mi Aly říkala, že mě miluje, jsem se nikdy nedonutil říct jí to taky.

Šel jsem do kuchyně pro pivo a když jsem otevřel lednici, zazvonil mi telefon. Vytáhl jsem ho ze své kapsy a nacpal si ho mezi tvář a rameno. „Ahoj, mami.“

„Ahoj, zlatíčko. Jak se máš?“

„Mám se dobře.“ Nebo aspoň já ano. Lednice byla prázdná. Aly si vzala i všechno moje pivo. Sakra. Kdo si vezme pivo od chlapa? To bylo ubohé. Ani pivo nepila – což jsem měl brát jako znamení.

„Volám, abych zjistila, jestli byste s Aly zítra nepřišli na večeři. Už jsem vás dva neviděla týdny.“

„Já vídám tátu skoro každý den.“

„To se nepočítá. Já jsem vás dva neviděla týdny.“

Zhluboka jsem se nadechl a zavřel dveře lednice. Máma bude naštvaná, že jsem se s Aly rozešel. Dělala si naděje na svatbu a vnoučata. „Mami, poslouchej. Aly a já jsme se rozešli.“

„Cože?“ zalapala po dechu. „Kdy?“

„Minulý týden,“ zamumlal jsem a obrnil jsem se.

„Minulý týden!“ vykřikla. „Proč jsi mi to nezavolal? Je v pořádku? Kde bude žít?“

„Se svou sestrou, dokud si nenajde něco nového. Je zraněná, ale bylo to to nejlepší.“

„A jak se cítíš ty?“

„Fajn, ale cítím se jako debil.“

„Oh, Cole.“

Povzdychl jsem si. „Snažil jsem se, mami. Opravdu ano. Ale prostě jsem…“

„Nemiluješ ji. Já vím. Nebylo těžké to poznat.“

Opustil jsem svou lednici a odsunul židličku z pod kuchyňského ostrůvku, žuchnul jsem na ni. „Měl jsem to ukončit dřív. Neměl jsem to tak dlouho táhnout a ještě víc ji zraňovat.“

„No,“ řekla máma, „aspoň sis ji nevzal.“

„Pravda.“

Moje oči přistály na laptopu vedle mě a já jsem ho posunul k sobě. Když máma mluvila, moje prsty naťukaly Google. Pak jsem napsal Poppyino jméno.

Jako první vyskočila její facebooková stránka. Místo profilového obrázku tam měla logo The Maysen Jar. Co bylo The Maysen Jar? Kliknul jsem na fotku, abych si přečetl nadpis. Zítra slavnostní otevření!

Poppy měla restauraci a zítra otevírá?

„Cole!“ zaječela mi máma do telefonu.

„Hm? Oh, promiň. Co jsi říkala?“

„Ptala jsem se tě, jestli nechceš přijít na večeři aspoň ty.“

Zavřel jsem ten profilový obrázek a kliknul na další facebookové foto. Byla na něm Poppy, která stojí před restaurací. Vlasy měla vyčesané do drdolu a držela se za rameno s nějakou brunetkou. Byla vysoká jen 165 nebo 167 centimetrů, ale její nohy se v úzkých džínách a na podpatcích táhly míle. Ta fotka byla ohromná, co mě ale opravdu přitáhlo, byl její úsměv.

Úsměv, který jsem chtěl vidět pro sebe.

„Cole,“ dopálila se máma.

„Promiň, mami.“ Zavřel jsem laptop. „Zítra to na večeři nestihnu. Mám plány.“