TBL - 15. kapitola

Překlad: Lenuszka

31. narozeniny: Výlet do národního parku Glacier

Poppy

„Na něco jsem zapomněla.“

Zírala jsem na své věci na zadním sedadla Coleova pick-upu s jistotou, že jsem si nesbalila něco důležitého. Bylo to víkend po našem paintballu a Cole a já jsme jeli na túru do Národního parku Glacier.

Co jsem zapomněla? Měla jsem batoh s oblečením a toaletními potřebami, s kalhotkami, pyžamem, ponožkami a tričkem navíc, jen pro případ. Měla jsem své pohorky, ponožky a polní lahev, kterou jsem vytáhla ze skladu. Měla jsem kabelku s peněženkou, mobilem, nabíječkou, leskem na rty a krémem na ruce, který jsem používala každý večer před spaním.

Pořád jsem nemohla setřást ten dotěrný pocit, že něco chybí.

„Poppy!“ Střelila jsem očima po Coleovi na sedadle řidiče, který si poťukával prsty do volantu.

Odmávla jsem ho. „Na něco jsem zapomněla!“

„Poppy, díváš se na tu hromádku už pět minut. Nic jsi nezapomněla. Jedeme jen na jednu noc. Vrátíme se zítra.“

„Fajn.“ Zafuněla jsem a zavřela zadní dveře. Pak jsem vyskočila na sedadlo spolujezdce a zavřela i svoje dveře. Nic mi nevadilo tak, jako nebýt připravená na výlet, ale jelikož jsem si nemohla vzpomenout, co chybí, neměla jsem jinou možnost, než jet bez toho.

Když jsem se konečně připravila, Cole neztrácel čas, vycouval z příjezdovky a dali jsme se na cestu.

Pořád bylo brzo, šest hodin ráno, ale ranní slunce uprostřed září už začalo svítit.

„Počkej!“ Rozhodila jsem rukama a Cole šlápnul na brzdy. „Moje sluneční brýle. Zapomněla jsem si sluneční brýle.“

On zabručel a začal couvat, kvapem se blížil k mému domu.

Vylovila jsem z kabelky klíče a vyskočila ven, spěchala jsem do domu, abych si z kuchyňské linky vzala své sluneční brýle – přesně odtamtud, kde jsem je nechala, abych na ně nezapomněla. Usmívala jsem se, když jsem se vracela zpátky k pick-upu, už jsem se cítila mnohem lépe ohledně toho, že tenhle víkend začíná dobře.

Díky na poslední chvíli zrušené rezervaci, jsme s Colem dostali pokoj v jedné z nejkrásnějších chat v parku. Mohli jsme udělat tenhle výlet – aniž bychom spali ve stanu – a odškrtnout si další Jamieho položku.

„Dobře. Teď už jsem připravená.“

Cole potřásl hlavou, když jsem se vrátila do pick-upu. „Takhle to máš před každým výletem?“

Pokrčila jsem rameny a připásala se. „Nerada balím tak na lehko.“

„Všimnul jsem si.“ Ušklíbnul se. „Jsi si jistá, že jsi připravena jet? Můžeme si dát další kolo k tvému domu. Možná vzít ještě víc oblečení. Sbalit chladicí box pro případ, že bychom uvízli někde po cestě. Možná jsme měli vzít i nějakou plynovou bombu. Možná další rezervní pneumatiku.“

Bojovala jsem s úsměvem a nasadila si na nos své brýle. „Hodláš se mi vysmívat nebo už pojedeme?“

Zakřenil se. „Jen teď.“

„Dobře. Tak jdeme na to.“ Usmála jsem se, prakticky jsem se zavrtěla na sedadle. Nemohla jsem se dočkat, až tam budeme.

***

O osm hodin později bylo mé nadšení to tam.

Každý krok byl nesnesitelný. Oběma nohama mi vystřelovala bolest, když jsem šla za Colem po stezce k vrcholu.

Sakra. Sakra! Takhle jsem si ten den nepředstavovala.

Do chaty jsme dorazili po obědě a okamžitě se připravili na túru. Slunce svítilo. Vzduch byl čistý. Nikdy jsem netušila, že o pár hodin později mě to bude tak bolet.

Vybrala jsem tuhle cestu, protože byla považovaná za jednu z nejkrásnějších. Relativně krátké stoupání – jen okolo osmi mil – nás zavedlo k malému jezeru obklopenému vysokými vrcholky a několika ledovci.

Ale teď jsem netušila, jestli ji vůbec zvládnu dokončit, nebo budu schopná tuhle položku z Jamieho seznamu vyškrtnout.

V dálce jsem viděla hřeben, a podle mého krokoměru to byl poslední úsek, než dojdeme k jezeru. Jen jsem to musela zvládnout dalších sto yardů, ale taky to stejně dobře mohlo být deset mil.

Byla jsem připravená se zhroutit.

Plíce mě pálily a nohy jsem měla jako z želé. Já jsem se přes tu bolest dostat mohla, ale moje chodidla? Agónie, která následovala s každým krokem, mě hodlala dostat do kolen.

Kruci. Kruci! S každým krokem jsem klela a šklebila se. Všechno kvůli těm zatraceným botám.

Od doby, co jsem je nosila na vysoké, mi porostla noha. Ne o moc – moje normální boty nebyly větší ani o celé číslo – ale dost na to, aby mi už nepasovaly.

Měla jsem paty odřené do krve. Měla jsem jeden puchýř vedle druhého. Na pravé noze to bylo tak špatné, že mi mezi prsty čvachtala krev.

Jak jsem mohla být tak blbá? Proč jsem si je nezkusila, než jsme odjeli z Bozemanu? Vyrostla jsem na Aljašce – Aljašce plné kopců. Už zamlada jsem se naučila, jak je důležité mít správné pohorky.

Chtělo se mi řvát. Chtěla jsem brečet. Chtěla jsem něčím hodit. Byla jsem blízko u cíle. Tak zatraceně blízko, ale všechno, co jsem chtěla udělat, bylo otočit to.

Udělala jsem další krok a nohou mi projela čerstvá bolest, která způsobila, že se mi zvrtnul kotník. „Ahh!“ vykřikla jsem a klesla na ruce a kolena. Do dlaní se mi zabořily kousky štěrku a já jsem zavřela oči a dýchala.

Musím pokračovat. Musím tuhle túru dokončit.

Fňukala jsem, když jsem se snažila vstát, bojovala jsem, abych znovu našla na dvou bolavých nohou rovnováhu. Znovu bych spadla, kdyby mě pod pažemi nechytily dvě velké ruce, které mi pomohly nahoru.

„Co se děje?“ Cole hledal v mé tváři. „Jsi zraněná? Zvrtla sis kotník?“

Podívala jsem se na své zrádcovské chodidlo. „Ne, jsem v pohodě.“

„Kravina,“ odseknul. „Co se děje?“

Dneska měl starou baseballovou kšiltovku Montanské Státní, ale ta nezakryla ty obavy, které se mu zračily v zelených očích.

Byla to ta obava o mě, která zlomila to tenké ovládání mých emocí. Ukázaly se slzy frustrace a brada se mi chvěla, když jsem se podívala na své boty. „Moje pohorky jsou moc těsné. Musela mi porůst noha. Tohle byly moje pohorky z dob střední a vysoké školy, a já… nevěděla jsem to.“

„Hej.“ Cole mi zvednul bradu. „To je v pořádku. Prostě se vrátíme zpátky dolů.“

„Ne!“ Zuřivě jsem zavrtěla hlavou. „Jsme tak blízko. Musím to udělat. Já to zvládnu.“ Snažila jsem se projít kolem něj, ale jeho ruce mě chytily za biceps a nepustily mě dál.

„Stůj,“ zašeptal Cole. „Glacier jsi zdolala. Možná ne až k jezeru, ale zvládla jsi to. Můžeš si to odškrtnout, i když se teď otočíme a vrátíme se.“

„Ne, já to musím udělat.“ Hlas se mi zoufalstvím vytratil. „Ne kvůli Jamieho seznamu, ale kvůli sobě. Potřebuju dokončit ten výstup.“

Každý agonizující krok vzhůru na tuhle horu se stal mnohem větší věcí, než jen odškrtnutím položky na Jamieho seznamu. Tohle byla šance si dokázat, že jsem měla sílu, kterou ve mně Cole viděl. Dokázat, že překonám jakoukoli bolest.

Bez ohledu na to, co na mě život hodil, tohle byla šance dokázat, že to všechno zvládnu. Chodidla plná puchýřů, zničené srdce – všechno to přežiju a jdu dál.

„Já to zvládnu.“ Zadržela jsem dech, připravená na nevyhnutelnou bolest, když jsem Colea obešla. On mě tentokrát nechal, ale v zádech jsem cítila jeho pohled, když jsem dělala krok za krokem. Mé naděje prudce vzrostly, když mě ta bolest neskolila.

Skoro jsem sama sebe přesvědčila, že ten poslední úsek zvládnu, když jsem udělala další krok a znovu mi podklouzla noha, donutila mě klesnout zpátky na ruce a kolena. „K sakru s tím!“ křičela jsem. „Jsem tak blízko.“

Cole mi položil ruku na záda, když vedle mě poklekl. „Nech mě ti pomoct.“ Jemně mě upravil tak, že jsem seděla na úzké cestičce.

„Potřebuju jen minutku a budu v pořádku.“ Zafňukala jsem a otřela si čerstvé slzy.

On povzdechl, ale místo toho, aby si sedl vedle mě, klekl si k mé natažené noze a začal mi rozvazovat tkaničky od bot.

„Co to děláš?“

„Odhaduju škody.“ Jemným dotekem mi vyzul boty.

I když si dával pozor, škubla jsem sebou, když je osvobodil. Přesně jak jsem čekala, ponožky jsem měla nasáknuté krví. Moje paty byly nejhorší, skoro celá ta oblast byla pokrytá krví, a moje prsty byly hned na druhém místě.

„Sakra, Poppy.“ Cole potřásl hlavou. „V těch botách zpátky nepůjdeš.“

„Ale--“

Zvedl prst a tím mě umlčel. „Chci ti sundat i ty ponožky, ale bude to bolet.“

„Dobře.“ Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech, když mi Cole začal sundávat ponožky, stahoval je z mé rozedřené kůže. Bavlna se na několika místech zasekla, a když ji uvolnil, ze rtů mi unikl bolestný výkřik. Do obou nohou se mi nahrnula krev, což způsobilo, že mi okamžitě natekly.

Měla jsem zničená chodidla. Neexistovala možnost, že budu schopná vyšplhat ani o krok dál a netušila jsem, jak se dostanu zpátky dolů. Plosky mých chodidel byly překvapivě nepoškozené. Možná bych si mohla nasadit ponožky a prostě jít v nich. Protože v tomto bodě bylo cokoli lepší, než moje pohorky.

Otevřela jsem pusu, abych Coleovi sdělila svůj plán, ale on promluvil první. „Můžu se podívat do tvého batohu?“

„Jistě.“ Sundala jsem ho z ramen a podala mu ho. Nebylo toho v něm moc, jen moje lahev a několik cereálních tyčinek.

Cole do batohu schoval moje boty a ponožky a povolil popruhy, než si ho hodil na svoje záda.

„Já budu--“

--potřebovat ty ponožky. Než jsem to stihla dokončit, zvednul mě ze země a trochu mě zhoupnul, aby si mě upravil v náručí.

„Cole! Co to děláš?“

„Nesu tě.“

„Nemůžeš mě nést.“

Podíval se na mě a usmál se. „To jistě můžu.“

„Jsem moc těžká.“

„Jsi lehká jako pírko, navíc už to není daleko.“

Není to daleko? „Je to několik mil.“ Přesně čtyři celé dvě míle.

„Jen to jen nahoru do tohohle svahu.“ Udělal krok špatným směrem. Místo, aby se otočil a snesl mě dolů po pěšině, vydal se rázně kupředu, opatrně manévroval po kamenité stezce, jak mě nesl k vrcholu.

„Kam jdeš?“ zavrtěla jsem se, a snažila se dostat dolů, ale on mě jen stisknul pevněji. „Cole, ne! Zraníš se. Je to příliš strmé.“

Zastavil a zvažoval moje slova. „Máš pravdu.“ Postavil mě na holá chodidla a sundal si batoh. „Nasaď si ho, můžeš?“

„Ale--“

„Teď, Poppy. Chci se dostat zpátky, než se setmí.“

Nehádala jsem se – jen jsem si nasadila batoh. S tím, že mě nese, bude náš sestup mnohem pomalejší a nechtěla jsem zdržovat. Poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo trávit tu noc s medvědy.

On se poplácal po zádech a dřepnul si. „Naskoč.“

„Dobře.“ S jemným poskokem jsem mu obalila paže kolem ramen a nohy kolem pasu. On si mě zvednul výš, aby měl paže zastrčené pod mými koleny.

„Jsi v pohodě?“ Když zahučel uh-huh, udělal krok a zase špatným směrem.

„Cole, co to děláš? Musíme se vrátit zpátky.“ Ukázala jsem rukou za nás, směrem, kterým jsme se měli vydat.

„Nemel sebou, Poppy.“ Udělal další krok. „A drž se mě pevně nohama.“

„Cole,“ prosila jsem. „To je příliš. Obrať to.“

On mě ignoroval, šel dál po stezce, aniž by se otočil nebo namáhavě dýchal.

„Prosím?“ šeptala jsem mu do vlasů.

„Ani náhodou. Jen se pevně drž.“

Jeho názor by nezměnilo ani doprošování, ani prosby, takže jsem zůstala zticha, a udělala, co řekl. Pořádně jsem utáhla své sevření a snažila se, co to šlo, abych se moc nevrtěla ve snaze usnadnit mu cestu nahoru po stezce.

Kterou taky zdolal. Nesl mě nahoru a přímo ke břehu ledového horského jezera.

Cole mě postavil na bosé nohy a stoupnul si za mě, aby otevřel batoh a vylovil mou lahev. Když mi do bolavých chodidel pronikl chlad, trochu utišil tu bolest a Cole se zdlouha napil vody. Pak dal lahev zpátky a postavil se vedle mě, aby si prohlédl jezero.

„Podívej na to.“ Ukázal na ledovce, které si razily cestu z vrcholků do údolí. „Neskutečné.“

Byla jsem příliš zaneprázdněná jeho profilem, než abych si prohlížela tu scenérii. „Nesl jsi mě.“

Cole odvrátil oči od výhledu. „A ponesu tě i dolů.“

„Ale proč? Proč ses prostě neobrátil?“

On pokrčil rameny. „Říkala jsi, že to potřebuješ udělat. Tak teď máš splněno.“

Tenhle muž mi bral dech.

„Cole, já…“ I když jsem mu chtěla strašně moc poděkovat, říct cokoli, žádné ze slov, které jsem měla v hlavě, nebyly dostatečné na to, aby sdělily, jak moc tohle znamenalo.

Když jsem nebyla dost silná na to, abych něco udělala sama – když byla bolest silnější – udělal to za mě.

„To je v pořádku, Poppy.“ Otočil se zpátky k výhledu. „Jen si to užívej.“

„Dobře.“ Otočila jsem se a očima jsem vnímala všechno před námi. A jak jsem zkoumala jezero, ledovce a hory, něco jsem si uvědomila.

Možná jsem nebyla dost silná, abych vyhnala bolest sama.

Možná být silný znamenalo naučit se opřít o někoho, kdo vás něčeho z té bolesti zbaví.

Jako ten muž vedle mě.

***

V době, kdy jsme dorazili zpátky do chaty, začalo zapadat slunce. Cole mě nesl celou cestu z hory – zdolal se mnou na zádech víc, jak čtyři míle. Když jsme se dostali na snazší úsek cesty, nabídla jsem, že půjdu v ponožkách, ale on mě odmítl postavit bez ohledu na to, jak moc jsem prosila.

Konečně se mé nohy dotkly země, když jsme došli k lavičce před chatou.

„Chceš jít nahoru do pokoje nebo raději nejdřív večeře?“

Přejel si rukou po tváři. „Potřebuju sprchu, ale opravdu bych se nejdřív rád najedl, abych se mohl po koupeli hned zhroutit. Jsem hotový.“

„Takže večeře. Jen si vezmu žabky, které jsem nechala v autě.“

„Zajdu pro ně.“

„Cole, sedni si a dej si pauzu.“ Ukázala jsem na lavičku. „K parkovišti vede chodník, takže to zvládnu i boso.“

On ustoupil a vylovil z kapsy klíče svého pick-upu.

Vzala jsem si je a spěchala k parkovišti, podívala jsem se přes rameno, abych ho zastihla shrbeného na lavičce. Vypadal unavenější, než jsem ho kdy viděla.

A to všechno kvůli mně.

Šla jsem rychleji, moje tempo odpovídalo tempu mých myšlenek.

Vzala jsem si od Colea příliš? Nabídl mi svou pomoc dobrovolně, ale nezneužívala jsem ji? Zaprvé převzal v práci případ Jamieho vraždy. Pak narozeninový seznam a všechno, co se s ním pojilo. Auto. Víkendové aktivity. Túru.

Nechtěla jsem, aby mě nenáviděl, až ten seznam dokončíme. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem od něj chtěla jen pomoct.

Obavy se mě držely, když jsem došla k pick-upu. Vklouzla jsem do žabek, které jsem si jen pro případ hodila na zadní sedadlo, pak jsem spěchala zpátky, abychom do Colea dostali co nejvíc kalorií a zasloužené pivo.

O hodinu později se Cole poplácal po břiše, právě spořádal talíř domácích hranolek a obrovský hovězí steak. „To byla dobrota. Ne tak dobré, jako tvoje jídlo, ale i tak. Přišlo to k chuti.“

„Díky.“ Usmála jsem se. „Škoda, že se nedá steak servírovat v dóze.“

Zakřenil se. „Pokud to někdy někdo vymyslí, sázím na tebe.“

„Myslím, že si prostě schovám recepty na steaky na doma. Vytáhnu je, až se k tobě stavím, abych se ti vloupala do kuchyně.“

Zakryl rukou tu mou na stole mezi námi. „To bych rád.“

„Já taky.“ Otočila jsem svou ruku a propletla si s ním prsty.

O tom polibku v jeho kuchyni jsme nemluvili a od té doby ani k žádném dalšímu nedošlo. Jen jsem doufala, že ví, že slzy, které ho následovaly, nebyly proto, že jsem té chvíle litovala.

Nikdy bych toho polibku litovat nemohla.

„Doufám, že jsi--“

„Dáte si další pivo?“ Barmanka, mladá žena s ježatými tmavými vlasy, nás přerušila.

Cole pustil mou ruku a sáhnul do kapsy pro peněženku. „Ne. Jen účet. Díky.“

„Dobře.“ Položila pivní podtácek na bar a odešla k pokladně.

„Tady.“ Podal mi Cole kupku dvacetidolarovek. „Hned budu zpátky.“

Vstal ze židle, naklonil se, aby mě políbil na čelo, a pak šel na toalety. Jeho kroky byly pomalé a těžké. Jeho široká ramena napínala tu bílou bavlnu trička, jak se hrbil. A způsob, jakým otáčel krkem, napovídal, že ho musela rozbolet hlava.

„Tady máte.“ Barmanka se opřela rukama o bar po tom, co položila náš účet. „Váš manžel vypadá, že měl perný den.“

„Oh, um,“ neobratně jsem zápolila s hotovostí, než jsem ji předala, „on není můj manžel.“

Očima střelila k mé levé ruce, zaměřila se na mé prsteny. „Oh-kay.“

Odstrčila se od baru a zvedla ruce. „My tady nesoudíme. Jen jsem to předpokládala.“

„Ne!“ Ohnala jsem se rukama, jak jsem se snažila vysvětlit, že nemám milostný poměr.

„Takhle to není. Já… nejsem vdaná. Můj manžel zemřel a já jsem si jen ještě nesundala prsteny.“

„Omlouvám se.“ Výraz jí změknul, než se otočila a šla k pokladně, aby mi vrátila.

Dobře, tohle bylo trapné. Točila jsem těmi prsteny na prstě. Byl čas je sundat? Pokud se chci opravdu posunout dál, nemůžu je dál nosit.

Než jsem sesbírala odvahu si je sundat, na rameni mi přistála Coleova ruka. „Všechno vyřízeno?“

Přikývla jsem. „Jen mi přinese drobné zpátky.“

Barmanka se objevila s hotovostí v ruce, ale Cole ji jen odmávnul.

„Nechte si to. Díky.“

Seskočila jsem ze své stoličky, a následovala Colea, když jsme šli k recepci, kde jsme předtím nechali odložené batohy. Vzali jsme si je z recepce a pak šli do druhého patra a dlouhou chodbou k našemu pokoji.

Odhodila jsem svou bagáž na jednu postel a Cole udělal to samé se svou, než se zabořil do křesla u balkónových dveří. „Jdi první. Můžeš se osprchovat první.“

„Jsi si jistý?“

Přikývnul a opřel si hlavu o zadní část křesla.

„Dobře. Budu rychlá.“ Sundala jsem svou tašku z postele a spěchala do koupelny, věděla jsem, že čím dřív se osprchuju, tím dřív se sem dostane Cole a může jít spát.

Pustila jsem vodu a svlékla si věci. Puchýře na nohou mi začaly schnout díky hodinám, kdy byly vystavené vzduchu, ale stejně, když jsem stoupla pod vodu, jsem sykla bolestí. Naštěstí to rychle přešlo, když jsem se osprchovala nejrychleji v životě.

S vlasy zabalenými v ručníku, jsem spěchala z koupelny, oblečená v tmavě červených kraťasech na spaní a ladící košile. „Hotovo.“

Zastavila jsem se, když jsem spatřila Colea.

Usnul v tom křesle.

Čepici měl na koleně a vlasy měl rozcuchané. Krk a čelist pokrývalo strniště a jeho oblečení bylo špinavé a pokrčené. Byl jako čuník.

Byl jako čuník a taky ten nejhezčí muž, co jsem kdy viděla.

Cole byl prostě dech beroucí.

Tiše jsem položila svou tašku na podlahu a přešla místnost. „Cole.“ Dotkla jsem se rukou jeho ramene.

On se s trhnutím vzbudil, několikrát zamrkal, aby zahnal mlhu spánku. „Promiň.“

„To je v pořádku. Běž si dát sprchu a pak do postele.“

Přikývnul, vstal z křesla a namířil si to do koupelny.

Sundala jsem si ručník z vlasů, rychle si je pročesala a nechala je tak, aby uschly. Když se sprcha zapnula, otevřela jsem balkonové dveře a vyšla ven. Večerní vzduch byl chladný a naskočila mi husí kůže, ale já jsem ten chlad ignorovala a soustředila se na svou levou ruku.

Opatrně jsem sundala ten prsten, který mi Jamie dal v ten den, kdy jsme se zasnoubili. Pak jsem sundala i ten kroužek, který mi dal ve svatební den.

Vždycky tě budu milovat, Jamie, ale je čas nechat to jít.

Nemohla jsem dál nosit jeho prsteny.

Ne, když jsem se zamilovala do Colea.