TBL - 14. kapitola

Překlad: Lenuszka

32. narozeniny: jít na paintball

Poppy

Coleova sprcha byla fajnová. A obrovská.

Vykachličkovaná od podlahy ke stropu, rozkládala se od lavičky na jednom konci až ke dveřím na opačné straně. Vlastně to nebyly dveře, protože ten prostor byl tak velký – voda vytékající ze tří bronzových sprchových hlav neměla šanci vytéct ven. Ale i když ty mramorové kachličky byly úžasné, nejlepší část na Coleově sprše byla ta vůně.

Přesně, jak jsem si myslela, stála na malé poličce lahev sprchového gelu Irish Spring. Ta vůně se tam vsákla, takže když se sprcha naplnila párou, obklopila mě Coleova čistá, mužná vůně.

Smála jsem se, když jsem zírala na tu lahev. Byla tmavě zelená, což dokonale sedělo k mé lehce zelené kůži.

Snažila jsem se, co jsem mohla – mocně jsem se drbala – abych dostala tu barvu z paží a rukou, ale potřebovala bych se důkladně oškrábat nějakým kartáčem a svou mycí houbou, abych se dostala zpátky ke svému normálnímu odstínu.

Udělat tu koupel v želé u Colea mělo své nedostatky. Neměla jsem tady žádný ze svých kosmetických přípravků a ani fén. Oblékla jsem se zpátky do toho, co jsem nosila předtím v restauraci, ačkoli jsem toužila po něčem čerstvě vypraném a čistém. Ale pořád jsem byla ráda, že jsme to udělali tady. Nejen, že jsem se vyhnula tomu, vzít ho k sobě domů, ale bylo fajn mít společnost, místo abych to dělala o samotě.

Vždycky jsem si byla vědomá, že ta položka s želé bude těžká – jelikož ji Jamie přidal na svůj seznam v den, kdy zemřel. Ale s Colem, který si mě kvůli té zelené dobíral, plus jeho zvláštní averzi k želé, to bylo snesitelné.

Jeho pevná ruka, která mi pomohla ven z bazénu, trochu ulevila mé bolesti.

Opravdu jsem si začala zvykat být závislá na jeho rukou. Pravděpodobně až příliš.

Ale bez nich nevím, jak bych kdy došla tak daleko. Slíbila jsem si, že Colea přestanu žádat o pomoc, ale dneska večer jsem ho nechala udělat všechnu práci s chystáním svého želé-bazénku. Pokaždé, když mi nabídnul svou pomoc, souhlasila jsem. Měla bych to přestat využívat, než mě za to začne nesnášet – jen jsem nevěděla, jak.

Díky Coleovi jsem se dostávala ke konci Jamieho seznamu, aniž bych byla neustále ve stavu slzavého údolí. Místo toho mi pomáhal najít v každé položce radost. Radost, kterou měl ostatně na prvním místě i Jamie.

Usmála jsem se na svou zelenou kůžičku pod nehty, když mi voda stékala po těle k prstům u nohou. Ty bys to miloval, Jamie. Tam, kde jsem já chtěla tu zelenou barvu vydrhnout pryč, by si ji Jamie nechal. On by tuhle barvu nosil jako vyznamenání, dokud by nezmizela.

Voda začala být chladná, takže jsem se naposledy vydrhla a pak ji zastavila, ukradla jsem si jeden Coleův čistý ručník, než jsem se nasoukala do svých džínů se stopami mouky a trička s logem The Maysen Jar. Upevnila jsem si vlasy do drdolu, a pak jsem vyšla z koupelny do Coleovy ložnice.

Tak moc jsem spěchala, abych se dostala ze svých věcí od želatiny, že jsem si dřív opravdu jeho ložnici neprohlédla, když jsem sprintovala do sprchy. Ale teď jsem si nemohla pomoct a očima jsem zůstala u jeho postele ve tvaru saní uprostřed místnosti.

Stejně jako jeho sprcha, byla ta postel obrovská. Pod zapuštěnými stropními světly se lesklo dřevo postele barvy espressa. Jednoduché khaki lůžkoviny pěkně ladily s bílými stěnami a čokoládově hnědou dřevěnou podlahou.

Vyzdobil to tady Cole? Nebo jeho ex? Semkla jsem rty, když jsem pomyslela na dřívější setkání s Aly.

Ona byla krásná. Samozřejmě, že byla krásná. Cole byl žhavější, než rozsáhlá komunita mužské populace na zemi. Samozřejmě že byla jeho ex-přítelkyně úžasná.

A očividně ho pořád milovala.

Miloval ji taky? Zašeptal jí ta tři slova do vlasů, když ji držel ve svých silných pažích ve své masivní posteli?

Než se moje myšlenky mohly zatoulat příliš daleko k muži se zelenýma očima, Cole zaklepal na dveře. „Poppy?“

Škubla jsem sebou z transu a odvrátila se od jeho postele. „Pojď dál.“

Měl bosá chodidla, když vešel do místnosti. „Jen jsem chtěl vědět, jestli něco nepotřebuješ.“

„Ne.“ Usmála jsem se. „Díky za tvou pomoc. Nechala jsem tvé ručníky v koupelně, ale nejsem si jistá, jestli z nich půjde ta zelená vyprat.“

„O ručníky se nestarám.“ Prošel kolem mě a posadil se na kraj postele. Dlaně měl položené po stranách na dřevě, z čehož mu vyskočily svaly na pažích. Když si přehodil kotník přes druhý, otočila jsem se, abych neviděl moje horké tváře.

Kruci, ten byl sexy. Ten obrázek Colea v jeho očividně uvolněné pozici bude navždy vypálený do mého mozku.

Dala jsem si pár vteřin, abych se posbírala, zatímco jsem předstírala, že si prohlížím jeho zařízení. „Tvůj dům se mi líbí.“

„Díky. Měl jsem štěstí a koupil ho výhodně, protože to byl poslední dům v bloku, který ještě nebyl opravený. Chvíli mi to trvalo, ale konečně jsem ho opravil ještě v tomhle století.“

Přikývla jsem a usmála se, mrkla jsem přes rameno, abych viděla, že se pořád nepohnul. Znovu mi zahořely tváře, ale tentokrát se to nezastavilo jen u nich – cítila jsem to celou cestu dolů ke svému středu, vkrádala se do mě vášeň, která ve mně dlouho předlouho spala.

Zvednul se z postele. „Chceš si to tu celé prohlédnout?“

„Ano, prosím.“ Ježíši. Hořící tváře skrýt dokážu, ale moje zadýchanost…

Ale Cole – svým pravým Coleovským stylem – se jen vědoucně zakřenil a přešel beze slova po místnosti.

Ještě jednou jsem se podívala na jeho postel. V hlavě mi okamžitě vyskočil obrázek sebe, jak ležím nahá pod jeho přikrývkami, ale setřásla jsem ho. Proč jsem přemýšlela o sexu s Colem? Ještě jsme se ani nepolíbili – pokud nepočítám to vzájemné přejetí po rtu v Bradově a Miině garáži. A i tehdy to nebyl ten typ polibku, který by vedl k dlouhé, zpocené společné noci, a mému probuzení v jeho objetí.

Moje tělo předbíhalo mysl a já jsem to potřebovala zpomalit. A to dost. Což znamenalo, že se sakra musím dostat z Coleovy ložnice.

Zavřela jsem dveře všem těm myšlenkám na sex a líbání a tomu, jak dnes večer Coleův zadek vypadal v džínách, a následovala jsem ho do chodby, kde začal svou prohlídku.

„Původně to byly dvě místnosti.“ Poklepal na zeď, jak mě vedl chodbou. „Já jsem z té jedné udělal koupelnu a šatnu.“

Přejela jsem rukou po dveřích, když jsem nakoukla do ložnice pro hosty. „Moc se mi líbí, že jsi nechal všechny původní dveře a obložky.“

„Mi taky. Pro stavaře to byla noční můra, ale stálo to za ten čas.“

Cole žil ve starším centru Bozemanu. Na rozdíl do mého domu, který byl v jedné z novějších čtvrtí, domy v této oblasti měly svůj charakter a obklopovaly je stoleté stromy.

Ty obložky a dveře byly sytě hnědé, podobné barvě zrekonstruovaných dřevěných podlah. Okrasné římsy, které byly vymalované bíle, aby ladily s bílými stěnami a stropy, byly silné a vyřezávané složitými tvary, které v nových domech chyběly. Koule u dveří ze skla a mosazi by dnes stály majlant.

Po tom, co mi ukázal další volnou ložnici a koupelnu, mě Cole vedl dolů po schodišti, které bylo situované uprostřed domu. Přesně jako nahoře ho opravil v původním stylu a doplnil o luxusní věci moderního života.

Krb v obýváku měl původní cihly, ale krbová římsa byla vyměněná, aby ladila k široké televizi. Ve vstupní hale ponechal starožitný lustr, ale dodal zapuštěná světla, aby rozsvítila prostor. A několik stěn shodil, otevřel tím patro, aby se sem hodil větší a pohodlnější nábytek.

Všechno v Coleově domě bylo plynule jednolité, od obýváku k jídelně a ke kuchyni mých snů.

„Tohle je krásné.“ Projela jsem rukou po šedobílé mramorové lince. Měl tu všechno. Lesknoucí se nerezové spotřebiče. Prvotřídní sporák. Bílé skříňky bez poskvrnky. Ve chvíli, kdy jsem nohou šlápla na černobílé podlahové dlaždice, měla jsem nutkání začít vařit.

„Úplně se ti bojím říct, že od té doby, co jsem tu kuchyň zrenovoval, ji sotva používám.“

Zalapala jsem po dechu. „Styď se, Cole Goodmane.“

„Možná mi to můžeš pomoct rozjet.“

Rozjet.

Mluvil o mých kuchařských dovednostech, ale v hlavě se mi okamžitě zformoval obrázek, který neměl s jídlem nic společného. Viděla jsem se nahá na lince, s Colem mezi nohama, jeho péro hluboko ve mně a já vzdychám až do stropu.

Přes ramena se mi rozlila horkost a dolů po zádech, mezi nohama mi pulzovalo. Bradavky mi v podprsence ztvrdly, napínaly se přes tenké vycpávky a já jsem očima sklouzla ke Coleovi.

Pozoroval mě, oči mu ztmavly, jako by měl v hlavě ten stejný nahý obrázek. Hruď se mu zvedala a klesala krátkými nádechy a ruce měl sevřené v pěst – jako by se držel na své straně kuchyně.

Můj pohled klesl k jeho ústům, nebyla jsem schopná se od těch jemných růžových rtů odtrhnout. Chtěla jsem ho políbit. Chtěla jsem ho líbat tak zoufale, všechny obavy a váhavost, které jsem se držela několik posledních měsíců prostě… zmizela. V hlavě jsem neměla nic jiného, než přimět Colea, aby mě políbil.

Pomalu jsem zvedla ruce od těla, a s našimi uzamčenými pohledy jsem udělala zápěstím lehký kruh.

Můj signál.

Cole sledoval mé ruce, když zakroužily jednou, pak podruhé, než ztěžka polknul. „Poppy.“ Jeho hlas byl drsný a hluboký. „Jsi si jistá?“

Přikývla jsem. „Polib mě, Cole.“

Dvěma dlouhými kroky smazal vzdálenost mezi námi. Zabořil mi prsty do vlasů a dlaně natlačil na mou čelist. Pak přitisknul své rty k mým.

Mým tělem vystřelilo nadšení, když mi jazykem přejel po spodním rtu, a přiměl mě tak otevřít pusu. Když se mé rty oddělily, vklouzl jazykem dovnitř. A chutnal tak skvěle – líp, než cokoli, co bych kdy uvařila v jeho kuchyni.

Zavzdychala jsem mu do pusy a jeho jazyk začal objevovat. Pevně jsem mu rukama sevřela tričko a držela, když jeho ruce opustily můj obličej a objaly mě kolem zad.

Cole mě přitisknul tak blízko, že jsem na sobě měla natlačený každý jeho centimetr. Jeho pevnou hruď. Jeho svalnatá stehna. Jeho péro, které se mu tlačilo na džíny.

S tím, jak mě ústy hltal, ve mně Cole zažehl takový oheň, který ve mně roky jen doutnal. Ten zážeh byl tak brutální, že jsem ho sotva zvládla. Takže jsem s řízenou touhou líbala Colea vším, co jsem měla. Přitiskla jsem se k němu blíž, vpila jsem se do něj a nasávala ho, ale nestačilo to. Přirazila jsem k němu boky, drtila je o ty jeho, doufala v uvolnění, ale to tření jen podnítilo plameny.

Pustila jsem Coleovo tričko a projela mu rukama dolů po zádech, a když jsem se dostala k jeho zadku, tvrdě jsem zmáčkla. Cole zasténal a ten sten mi vibroval hrdlem, což mě přimělo ho znovu zmáčknout a tentokrát ještě tvrději.

V jedné vteřině na mě jeho kouzelný jazyk pracoval, a pak byl najednou pryč. Odtrhl se ode mě, lapal po dechu a já jsem dělala to samé.

„Zatraceně, ženská.“ Sklonil své čelo k mému. „Bože, mohl bych tě líbat pořád.“

Plíce mi ztěžkly, když jsem se jim snažila dopřát kyslík.

Cole mi vytáhl ruce z vlasů a položil mi je na tváře. „Ale raději zpomalíme.“

Měl pravdu – měli jsme zpomalit – ale chyběly mi jeho rty. Chtěla jsem je zpátky tak zoufale, až jsem skoro brečela.

Protože to byl ten nejlepší polibek, který jsem v životě zažila.

V celém svém životě.

Nikdo, ani Jamie, mě nikdy nepolíbil s takovou vášní.

V hrudi mi explodovala celá řada emocí a vyšla mi z pusy jako vzlyk. Mezi tou intenzitou polibku a uvědoměním, že jsem se právě osvobodila od svého manžela, jsem nemohla potlačit ten pláč, který následoval. Nebo ten potom. Nebo ty slzy, které mi tekly z očí.

Plácla jsem si ruku na pusu, když mi stekla první slza. A když mi stekla i druhá, Cole mě vtáhl do náruče.

„Omlouvám se,“ plakala jsem a zabořila mu tvář do trička.

Bylo mi líto, že pláču po našem neskutečném polibku. Bylo mi líto, že jsem zkazila ten intimní moment. Ale nejvíc mi bylo líto, že mi není líto líbat Colea.

Nechala jsem Jamieho jít.

A to mi pořád dokola lámalo srdce.

„To je v pořádku,“ zašeptal mi Cole do vlasů. „To je v pořádku. Mám tě. Dostaň to ze sebe.“

S tímhle svolením jsem se nesnažila bojovat s bolestí. Brečela jsem do jeho trička, močila jsem mu ramena slzami a vlhkými vlasy. Nasávala jsem útěchu z jeho paží, dokud jsem nebyla dost silná, abych přestala.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem mu do trička, než jsem se odtáhla, abych si otřela oči.

On mi dal dlaň na tvář. „Nikdy se neomlouvej.“

„Já nelituju toho polibku. To chci říct. Jen je to… těžké.“

„Já vím.“

Podívala jsem se nahoru do jeho očí, tak laskavých a soucitných, že jsem se skoro znovu rozplakala. On byl jako sen. Jak jsem mohla najít muže, který byl tak chápavý a trpělivý, kdo mě tak jasně viděl? Byl to zázrak.

Roztřeseně jsem se nadechla, chvilku zadržela dech, když jsem dala volnou ruku emocím. Když jsem vydechla, ramena mi spadla a pak jsem se narovnala.

Nesnášela jsem brečet před ostatními. Nesnášela jsem cítit se slabá a patetická. Nesnášela jsem, že jsem neměla pod kontrolou své emoce. Pět let jsem se cítila mimo kontrolu, a pokaždé, když jsem tu kontrolu začala získávat zpátky, to často končilo mými slzami.

Byla jsem vyčerpaná. Ty slzy byly vyčerpávající.

Nechtěla jsem už plakat. Nechtěla jsem už být smutná. Nechtěla jsem být raněná.

Kdy to odejde? Kdy najdu sílu nechat bolest minulosti a přestanu ji nechávat špinit současnost?

Potřásla jsem hlavou, znechucená sama sebou, že jsem zkazila ten kouzelný moment s Colem. „Je mi to tak, tak líto.“

„Podívej se na mě,“ přikázal a já jsem se na něj podívala. „Žádné omluvy. Ty jsi ta nejsilnější osoba, kterou jsem kdy potkal. Několik slz nic není.“

Vysmála jsem se sama sobě, ukázala rukou na jeho tričko. „Já jsem řvala, Cole. To nebylo jen pár slz. Jsi prakticky promočený. Nemyslím si, že takhle vypadá být silný.“

On přistoupil blíž, znovu vzal do dlaní mou tvář. „Pláč neznamená, že jsi slabá, Poppy. Někdy to stojí víc síly, než nechávat to všechno v sobě.“

Nevěděla jsem, jestli to byla pravda, ale ta slova byla tak úžasná, když se mi usazovala v srdci. „Děkuji.“

„Není zač.“

Sundal mi ruku z tváře a já jsem naznačila k chodbě. „Raději půjdu.“

„Dobře.“ Následoval mě do ložnice, kde jsem si vzala kabelku a batoh z jeho velbloudí kožené sedačky. „Pořád jdeme v neděli na ten paintball?“

„Jo. Mám vše připraveno. Molly a Fin s dětmi tam budou taky. A ty konečně potkáš Jimmyho.“

„Nemůžu se dočkat.“ Doprovodil mě ke dveřím, otevřel mi je, takže jsem mohla vyjít ven na verandu.

Červený cihlový exteriér domu byl doplněný bílou. Čtyřhranné sloupy kolem terasy byly silné a dozdobené štíty. Od vzdálenějšího rohu se až do druhého patra pnulo popínavé víno. Už tu chyběly jen dvě bílá houpací křesla a ta veranda by byla perfektním místem, odkud dohlížet na děti, hrající si na dvorku.

„Uvidíme se v neděli.“ Cole se sklonil a políbil mě na tvář.

„Ahoj.“ Vyšla jsem ven, ale zastavila jsem, podívala se přes rameno. „Díky.“ Těžce jsem polkla. „Díky, že jsi mě políbil. Žes´ to byl ty.“

Jeho oči zjihly. „Vždycky to budu já.“

To doufám. Věnovala jsem mu malý úsměv, než jsem se otočila a vydala se k autu. S krátkým mávnutím jsem vyjela od obrubníku a jela přímo domů. Ale místo sprchy, kterou jsem měla v plánu, jsem šla dovnitř a padla na postel. Pak jsem vzala z nočního stolku Jamieho fotku.

Pohladila jsem jeho tvář v rámečku.

Jeho usmívající se tvář, zvěčněná za sklem, tišila bolest v mé hrudi. Jamie by nikdy nechtěl, abych byla smutná. Nechtěl by, abych byla sama. Kdyby tu nemohl být se mnou, chtěl by, abych našla štěstí.

Věděla jsem to v hloubi duše.

Postavila jsem rámeček a zalovila v kabelce, kterou jsem měla vedle na posteli. S Jamieho deníkem a propiskou v ruce, jsem nalistovala jeho stránku s želé a odškrtla políčka.

Už jsme skoro hotoví, Jamie. Už zbývá jen pár věcí.

Zavřela jsem deník a přitiskla si ho k hrudi. Vybrečela jsem se už u Colea, takže jsem se prostě usmála.

Byl Jamie tam někde, díval se na mě dolů a taky se usmíval? Byl rád, že jsem dělala ty věci, které on chtěl nejvíc? Doufala jsem, že tenhle seznam byl jeho způsob, jak mě provést žalem. Doufala jsem, že tohle byl jeho způsob, jak mi pomoct říct mu sbohem.

Doufala jsem, že to byl jeho způsob, jak mě přivést do nového života.

Takového, který byl plný úsměvů. A smíchu.

Takového, který byl plný lásky.

***

O dva dny později mi z kůže zmizela ta zelená a já jsem byla u Jimmyho v bytě, plnila jsem biologicky odbouratelné vodní balónky barvou. Posledních třicet minut jsem strávila sbíráním kuráže, abych mu řekla o sobě a Coleovi, aby nebyl překvapený, když později dorazíme do parku.

„Takže, um… pozvala jsem Colea, aby se zúčastnil té bitvy s námi.“

„Jo, já vím.“ Jeho prsty byly celé modré, jak ten balónek zkoušel zavázat. „Pamatuju si, jak jsi mi to samé říkala před týdnem. Bojíš se, že začínám senilnět nebo tak? Protože to nezačínám. Bez ohledu na to, co říká ten osel Randall, mám hlavu čistou jako v době, kdy jsem byl v tvém věku, chápeš?“

„Chápu.“ Zachichotala jsem se, uvázala svůj červený balónek a položila ho do vaničky k ostatním. „Ale chtěla jsem ti říct něco jiného. Cole není jen kamarád, který mi pomáhá s Jamieho autem. Tak trochu spolu chodíme.“

„Ty si opravdu myslíš, že jsem senilní.“ On se zakřenil. „Uklidni se, Poppy. Už jsem si to domyslel.“

„Opravdu?“ zírala jsem na něj, jak plnil další balónek.

Přikývnul. „Hodně o něm mluvíš. Vypadá to, že spolu trávíte hodně času. Molly mi říkala, že chodí skoro každý večer do restaurace. Jsem starý, ne slepý. Předpokládám, že mezi vámi dvěma jde o něco víc.“

„A nevadí ti to?“

Potřásl hlavou, odložil nádobu s barvou z ruky, aby mi věnoval plnou pozornost. „Jen chci, abys byla šťastná. A pokud máš toho muže ráda, jsem pro všemi deseti.“

„Myslíš, že je v pořádku znovu začít randit?“

Možná to bylo tím, že si Jimmy s Jamiem byli tak blízcí, ale potřebovala jsem Jimmyho požehnání. On byl tou nejbližší věcí, kterou jsem měla, k Jamieho požehnání. Potřebovala jsem, aby mi řekl, že je v pořádku chodit s Colem.

On přikývnul. „Nemyslím si, že je to jenom v pořádku. Myslím, že je načase. Pět let, Poppy. Je čas pohnout se dál. A ty víš stejně dobře, jako já, že Jamie by to pro tebe chtěl taky.“

Podívala jsem se dolů na své prsty od barvy. „Díky,“ zašeptala jsem. Nemohl tušit, kolik strachu a obav právě utišil.

Jeho modré ruce přikryly ty moje. „Je to pravda.“

Vzhlédla jsem k němu a usmála se.

„Jste vy dva připraveni jít nebo co?“ zabručel Randall z chodby, když vcházel do Jimmyho pokoje. „Chci to mít za sebou, abychom byli do oběda zpátky.“

Začala jsem plnit další balónek. „Jen ještě pár a můžeme jet.“

„Fajn,“ zamumlal Randall, když vešel do kuchyňky. Měl na sobě kombinézu od hlavy až k patě, a v jedné ruce v rukavici měl čepici do sprchy.

„Podívej se na toho chlapa.“ Jimmy protočil oči. „Kombinéza? Opravdu? Ty teplouši. Je to jen trocha barvy.“

„Nehodlám si zničit oblečení. Někteří z nás jsou na svůj vzhled hrdí.“

Randall zúžil oči, když se s Jimmym vzájemně snažili porazit toho druhého pohledem.

Jimmy teď chodil do The Maysen Jar s Randallem skoro každý den, a jedna věc, kterou jsem se naučila, byla, že oni žili proto, aby se hašteřili. Tihle dva by mohli do restaurace přijít hned ráno a hádat se o ničem až skoro do oběda.

Nejdříve jsem se snažila zasáhnout – hrát smírčího soudce – ale po tom, co můj padesátý pokus selhal, jsem to vzdala.

Takže jsem jen potřásla hlavou a pokračovala v plnění balónku. „Můžete si to aspoň nechat na bitvu v parku, pánové?“

„Vždycky je na jeho straně,“ zamumlal si Randall a otočil se zpátky do obýváku.

„Ona je moje vnučka!“ zavolal mi Jimmy za zády. „Samozřejmě si vybere mou stranu.“ Podíval se na mě. „To je ale ťulpas.“

„Vy dva jste horší, než děti.“

Jimmy se zakřenil a mávnul na mě, ať jdu blíž, když zašeptal, „Dívej.“

Dvakrát zkontroloval, že byl Randall z dohledu, pak se natáhl ke skříňce. Vytáhl z ní velký balón, desetkrát větší, než ty balónky, které jsme plnili.

„Jimmy,“ zasyčela jsem.

On se zahihňal. „V žádném případě ho ten overal a koupací čepice nezachrání od tohohle velkého bastarda.“

Odfrkla jsem si, snažila jsem spolknout svůj smích. Pak jsem se sehnula k vaničce a začala dělat místo pro ten monstr balón. „Dej ho dolů mezi ty malé, aby ho neviděl.“

Jimmy se usmál. „Hodná holka.“

O hodinu později jsem stála v hloučku, když jsme procházeli pravidla naší barevné bitky. Žádné přímé zásahy do tváře. Opatrně s Maxem a Kali. Jedeme, než nám dojdou balónky.

Po mé levici stáli Jimmy a Randall, vpravo ode mě Cole. A naproti mně Moly, Finn a děti.

„Všichni připraveni?“

Ozvaly se povzbudivé výkřiky, když jsme se rozdělili, abychom si nabrali balónky.

„Dobře. Počítám do tří. Jedna. Dvě. Tři!“

Vypuklo peklo. Začaly lítat balónky, lidé začali utíkat, a barva byla všude.

„Jdi po tetě Poppy,“ ječel Finn na Kali, která mě začala okamžitě pronásledovat.

„Ne. Kali! Ne!“ Předstírala jsem, že utíkám, ale nechala jsem ji mě dohnat a hodit žlutý balónek na moje záda. Do trička se mi okamžitě vsákla lepivá barva a pokryla mi zadní stranu paže. „Dostalas mě!“

Ona se zachichotala, pak běžela zpátky, aby doplnila munici. „Teď tátu!“ vykvikla a zacílila svým zeleným balónkem na Finna. Rozběhla se, přidala se k Molly a Maxovi, kteří pronásledovali Finna a bombardovali ho balónky.

Poprvé za celé měsíce se Finn s Molly na sebe usmívali. Opravdu usmívali. Nebyla jsem si jistá, jestli spolu vyjdou, protože tahle bitva byla pro Jamieho, nebo možná nasadili své šťastné tváře kvůli mně. Bez ohledu na to to z celého toho nápadu udělalo ještě větší legraci.

Byla jsem tak ztracená ve sledování úsměvů na jejich tvářích, že jsem si nevšimla, jak se za mě připlížil Cole. V jedné vteřině jsem pozorovala Kali, jak hází zelený balónek na Finnovo bílé tričko. Ve druhé mi z vlasů kapala modrá barva.

„Hej!“ Otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy mi Cole hodil na hlavu další, tentokrát oranžový. „Ty!“ Ukázala jsem prstem nad jeho úsměvem, pak jsem běžela zpátky k vaničce a nabrala si plné ruce balónků.

Snažila jsem se ho zasáhnout, ale on byl příliš mrštný. Vyhnul se všem mým střelám, dokud tráva kolem něj nevypadala jako by se mu u nohy pozvracel barevný jednorožec.

„Vzdávám to,“ našpulila jsem na Colea rty, pak jsem se vrátila zpátky pro balónky. Když jsem se vrátila zpět do bitvy, vybrala jsem si jiný cíl. „Mám tě!“ zajásala jsem, když jsem hodila červený balónek na Randallovu hruď.

On se podíval na svůj overal a ušklíbnul se. „Za to zaplatíš.“

Vyplázla jsem jazyk, vyzvala jsem ho, ať po mně jde, přesně když se za stromem objevil Jimmy, který nesl ten obrovský balón, který jsme schovali, když jsme dorazili.

Připravila jsem se na nevyhnutelné, ale přesně ve chvíli, kdy Jimmy zvednul ten balón, se Randall otočil. S mrštností, kterou bych od starého muže, chodícího o holi, nikdy nečekala, odskočil dozadu a hodil balónkem, který měl, na Jimmyho obří.

Sytě růžová barva byla všude.

V Jimmyho krátkých vlasech. V jeho tváři. Na jeho ramenou. Všechno bylo růžové.

„Ty zkurvysynu,“ vyštěkl, setřásl část růžových cákanců na zem.

„Ha!“ Randall se smál. „To se ti vymstilo, co?“

 Cole vedle mě se začal smát. Pak se připojili Finn a Molly. Snažila jsem se udržet vážnou tvář, ale když ta růžová začala odkapávat z Jimmyho nosu, bitvu jsem prohrála. Smála jsem se tak silně, až jsem se za břicho popadala.

Zlomila jsem se v pase, snažila se znovu chytit dech, jak se mi na tváři míchaly slzy smíchu spolu s barevnými šmouhami. „Ó můj Bože. To bylo legendární.“

Když jsem vstala, Cole mi podal jeden z ručníků, které jsem přinesla. „Tady.“

„Díky.“ Použila jsem ho k osušení tváře a pak jsem ho dala Coleovi, aby si utřel ruce. Ten dostal zásah zeleným balónkem přímo do hrudi. Ta barva a zářivé odpolední slunce způsobily, že jeho oči intenzivně zářily, když se křenil.

Tyhle krásné oči držely ty moje, když přistoupil blíž, vzal ručník a jemně mi otřel stranu tváře. „Tady jsi vynechala.“

Bez přemýšlení – nebo starostí – kvůli našim divákům, jsem se postavila na špičky a dotkla se svými rty těch jeho. „Díky, že jsi dneska přišel.“

„Jasně.“

Tím polibkem jsem ho trochu šokovala, ale byla jsem ráda, že jsem to udělala. Zvláště tady. Před svou rodinou a přáteli, chtěla jsem, aby věděli, že on je speciální.

Koneckonců o tom to dneska celé bylo. Dneska to bylo o legraci se speciálními lidmi v mém životě a o poctě někomu, kdo speciální byl, ale už mezi námi není.

„To byla sranda.“ Přišel Jimmy a já jsem mu dala ručník. „Myslím, že by byl můj kluk pyšný.“

„Já taky,“ řekl Finn, když čistil Maxovu tvář.

„Souhlas.“ Přikývla Molly. „Jamie by to miloval.“

Usmála jsem se na Colea a pak se mu podívala na modrou bezmračnou oblohu.

„Jo, to by miloval.“