TBL - 10. kapitola

Překlad: Lenuszka

37. narozeniny: Dát dokupy můj Ford Ranger ´79

Poppy

„Jimmy?“ zaťukala jsem klouby na zárubeň jeho dveří.

„Čau.“ Mávnul na mě, ale oči měl přilepené na televizi. „Pojď dál. Ta show pokračuje.“

Povzdechla jsem si, vešla do jeho bytu a posadila se na gauč. Už to bylo více než měsíc od toho hrozného oběda s Kylem a Debbie v restauraci, a všechny mé návštěvy v Duze byl takové: Já jsem seděla na gauči, zatímco Jimmy sledoval televizi.

Dokola a dokola jsem se omlouvala za to, že jsem se s ním nepodělila o Jamieho narozeninový seznam, a Jimmy mě ujišťoval, že je to v pořádku. Ale ten chladný přístup, kterého se mi dostávalo, mluvil o opaku.

Nepřestalo to ani s mými týdenními návštěvami. Jimmy byl jedním z nejdůležitějším lidí v mém životě, a já jsem seděla a sledovala sérii za sérií z archivu HBO, zatímco jsem čekala, než zjihne.

„Jak probíhá víkend?“ zeptala jsem se. „Máš v plánu na nedělní večer něco zábavného?“

Jimmy ani nevzhlédl od obrazovky. „Až doteď dobrý. Myslím, že se později staví jeden ze sousedů.“

„To je fajn.“ Čekala jsem, doufala, že stopne tu show – nebo co to bylo – ale on pokračoval ve sledování. Vlasy už mu dorostly zpátky do husté, bílé hřívy a vypadal spíš jako Jimmy, kterého jsem poznala už před lety. Až na to, že mu na tváři chyběl úsměv.

Zabořila jsem se hlouběji do gauči, otočila se k televizi, ale jelikož jsem o té show nic nevěděla, nezaujala mě.

Bylo to týden po autokině s Colem, a já jsem přišla navštívit Jimmyho, než se později setkám s Kylem a Debbie. Volala jsem jim před pár dny a zeptala se, jestli bych mohla přijet a vyzvednout Jamieho pick-up. Cole mě pro něj chtěl vzít na ranč. Půjčil si od nějakého kamaráda návěs, takže jsme ten pick-up mohli odtáhnout do Bozemanu a začít ho opravovat.

Doufala jsem, že ten měsíc, který jsem čekala od doby, co jsem Kyleovi a Debbie řekla, že ten pick-up chci, bude dostatečný na to, aby si na ten nápad zvykli. Protože měsíc byl maximum, které jsem byla ochotná čekat. Musela jsem přestat otálet kvůli Coleovi, aby měl šanci ten pick-up opravit do konce roku.

„Později jedu na ranč, abych vyzvedla Jamieho pick-up.“

To upoutalo Jimmyho pozornost. Konečně.

Zvedl ovladač a stopnul tu show. Pak se ten Jimmy, kterého jsem milovala a obdivovala – ten Jimmy, kterého jsem postrádala celý měsíc – natáhnul a položil mi ruku na koleno. „Chceš, abych jel s tebou? Můžu své plány zrušit.“

Usmála jsem se a položila svou ruku na jeho. „Ne, neruš to. Já budu v pohodě. Ale díky za nabídku.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Vím, že jsem to říkala už předtím, ale opravdu je mi líto, že jsem ti o tom Jamieho narozeninovém seznamu neřekla. Prosím nebuď na mě naštvaný.“

„Oh, Poppy.“ Smutně se na mě usmál. „Já nejsem naštvaný. Jen mě to překvapilo, to je všechno.“

„Je mi to líto.“

„Už dost lítosti.“ Vytáhl svou ruku a posadil se zpátky. „Jsme v pohodě.“

„Tak proč se mnou nemluvíš?“

On nakrčil hlavu. „Nemluvím?“

„Pokaždé, když jsem tady, máš oči přilepené na televizi a ignoruješ mě.“

„Cože? Neignoruju. Schovávám si všechny nové díly na tvé návštěvy. Neříkala jsi, že je tahle show tvoje oblíbená?“

„To jsem nebyla já.“

On studoval mou tvář. „Jsi si jistá? Přísahal bych, že jsi to byla ty.“

„Promiň. Já ne. Opravdu nejsem na všechny ty draky a trůny.“

„No kruci,“ zamumlal. „Tak to bylo několik tvých posledních návštěv dost nudných. Promiň.“

Usmála jsem se. „Nemusíš se omlouvat. Já jsem ta, která se musí omluvit.“

„Dost oml--“

„Prosím.“ Zvedla jsem ruku. „Jen mě to nech říct naposled.“ Zamračil se a zavřel pusu. „Doufám, že víš, že jsem to neudělala proto, abych ten seznam ukryla. Jen jsem ti to neřekla, protože jsem nechtěla, ať jsi smutný.“

Jimmyho zamračení zmizelo. „Nemusíš mi nikdy nic tajit, protože se bojíš, že budu smutný. Jsem smutný každý den. Ztratil jsem ve svém životě tolik lidí – to tak je s přibývajícím věkem.“

Trochu se mi lámalo srdce, ale než jsem mohla něco říct, on pokračoval.

„Ale taky jsem každý den šťastný. Pořád mám ve svém životě hodně lidí. Rodinu. Přátele. Tebe. Trik je v tom, naučit se, aby štěstí převažovalo smutek.“

Povzdechla jsem si. „Ten trik se pořád ještě učím.“

„Vím, že ano, a jestli ti pomůže splnění Jamieho seznamu, pak jsem pro všemi deseti. Jen si přeju, abys mi to řekla dříve. Rád bych ti pomohl s čímkoli, co na tom seznamu měl.“

Měla jsem vědět, že by Jimmy rád pomohl. Hanba mi, že jsem nevěřila, že by mě podpořil. „Pokud chceš pomoct, ještě nejsem ani zdaleka hotová. Je tam několik věcí, které můžou být přímo tvoje parketa. Chceš se podívat?“

On se posadil v křesle, sklopil opěrku nohou svého křesla a natáhl se pro brýle na čtení. „Jasně, sakra.“

Zalovila jsem v kabelce, vytáhla Jamieho deník a dala mu ho. „Zaškrtla jsem ty, které už mám. Všechny ostatní pořád zbývají.“

On jel prstem dolů po koženém hřbetě, pak otevřel tu knihu. S každou otočenou stránkou se jeho úsměv zvětšoval a zvětšoval.

„Tahle je dobrá.“ Podíval se na mě přes obroučky svých brýlí. „Pomůžu s tím paintballem.“

Zakřenila jsem se. „Myslela jsem si, že se ti to bude líbit.“

„Ha! Spustit požární poplach. To jsem chtěl taky vždycky udělat.“

„No, to můžeme udělat spolu. Můžeš být můj spoluvězeň, až mě strčí do vězení.“

„Pokud nás chytí.“

Oči se mu stránku po stránce rozzářily ještě víc a já jsem sama sebe pokárala za to, že jsem mu to neukázala dřív. Ten narozeninový seznam mi pomáhal vyrovnat se s Jamieho ztrátou. Možná že jeho rodině to mohlo pomoct taky.

„Myslíš, že bych se měla zeptat Kylea a Debbie, jestli by chtěli ten seznam vidět?“

Jimmy o tom na chvilku přemýšlel, a pak potřásl hlavou. „Po našem obědě minulý měsíc jsem dlouho mluvil s Kylem.“

Ztuhla jsem, jak zavřel ten deník a dal mi ho zpátky, pak si sundal brýle.

„Řekl jsem mu, že si myslíš, že tě viní z Jamieho smrti.“

Mé sebevědomí se srazilo, když jsem zašeptala, „Já vím, že ano.“

„Ne, neviní.“ Naklonil se dopředu, aby jemně pronesl. „Ale je pro ně těžké být s tebou. Když tě vidí, očekávají, že vedle tebe uvidí Jamieho. Vy dva jste jeden bez druhého nikam nechodili. Je pro ně těžké vidět ten chybějící kus.“

Přikývla jsem, ale srdce mě bolelo. Věděla jsem, že je pro ně těžké mě vidět, ale přála jsem si, aby místo bolesti našli v mé tváři lásku. Možná i nějakou útěchu.

„Pro mě je to taky těžké. Já ten chybějící kousek cítím každý den, ale to mě nezastavilo před tím, abych je chtěla ve svém životě.“

„Neříkám, že mají pravdu. Jen se ti to snažím vysvětlit. Kyle a Debbie se možná nikdy nebudou schopní přes to přenést, ale to neznamená, že musíš zůstat v minulosti i ty. Hluboko uvnitř chtějí, abys byla šťastná. Abys žila šťastně. A pro tvé vlastní duševní zdraví to může znamenat, nechat je jít.“

Vzlykla jsem, spolkla tu hroudu v krku, než začnu brečet.

Jimmy vstal ze svého křesla a posadil se vedle mě na gauč, položil mi ruku kolem ramen. „Oni tě milují, Poppy.“

Vážně? Pokud někoho milujete, necháte nějakou tragickou zkušenost, aby vás oddělila? Před lety jsem věřila, že láska přemůže všechno. Ale teď jsem se naučila, že jen láska k vyléčení některých ran nestačí.

Položila jsem si hlavu na Jamieho rameno a odmrkala jsem pryč slzy. „Není to fér. Prostě mi chybí.“

„Já vím. Ale pořád máš mě.“

„Slibuješ?“

Dal si ruku na srdce, přesně, jak to dělal vždycky předtím, když něco sliboval. „Slibuju.“

Chvíli jsme tam spolu seděli, opírali se jeden o druhého, dokud se z chodby neozvalo reptání.

„Vidím, že se díváš beze mě, osle.“

Jimmy se posmíval. „Neříkej mi osle, osle. Já si to zatracené HBO platím, ty pijavice. Pokud si to chceš sledovat podle svého, pak si musíš naspořit hotovost.“

Odtáhla jsem se od Jimmyho a předklonila se, podívala se přes něj na jeho návštěvu. Zírala jsem na muže, který vcházel do Jimmyho pokoje. „Randalle?“

„Hmm,“ zamumlal a pak si sedle do Jimmyho polohovacího křesla. „Co tady děláš?“

„Co tady dělám?“ Moje ruka mávala tam a zpět mezi námi. „Co vy tady děláte?“

„Já tady žiju, jedny dveře do tohohle osla.“ Pokývnul prstem na Jimmyho. „Je mi jedno, kam až ses dodíval, začneme ten díl znovu.“

„Fajn,“ zabručel Jimmy. „Ale nevypiješ mi všechnu mou Mountain Dew jako minulý týden. Dostaneš jednu plechovku. Jednu.“

Hádám, že to nebyla jen moje restaurace, kde hlídali Randallův přísun cukru.

Jimmy vstal z gauče a zamračil se na Randalla. „A vypadni sakra z mého křesla, ty pokerový podvodníku.“

Pokerový podvodník? „Randall byl ten soused, který tě porazil v pokeru a ty sis musel nabarvit vlasy na růžovo?“

Randall se zahihňal a Jimmy po mě vrhl ten pohled buď-zticha, zatímco si vyměňovali místa.

„Promiň, že jsem s tím začala.“ Potřebovala jsem každý kousek silné vůle, abych se nezačala smát.

„Takže Poppy je ta vnučka, o které vždycky mluvíš?“ zeptal se Randall Jimmyho, když si ten hrál s ovladačem.

Zahřálo mě u srdce, že Jimmy řekl obyvatelům Duhy, že jsem jeho vnučka.

„Ano je. Jak se vy dva znáte?“

Randall pokrčil rameny. „Chodím tu a tam do její restaurace.“

„Tu a tam?“ Odfrkla jsem si. „Chodíte každý den.“

„Zajímavé.“ Jimmy se naklonil dopředu a uzamkl pohled s Randallem. „Udělám s tebou dohodu. Pokud chceš dál sledovat mou HBO, příště mě vezmeš do restaurace s sebou.“

„Jimmy,“ napomenula jsem ho. „Říkala jsem ti, že přijedu a vezmu tě tam, kdykoli budeš chtít.“

On mě odmávnul. „Ty jsi zaneprázdněná. On nemá co dělat, takže mě může vzít s sebou tam, kam chodí.“

Jimmy už moc neřídil. Jeho starší sestra zemřela při autonehodě, když měla za volantem infarkt a vjela do stromu. Od té doby řídil jen, když nebyla jiná možnost. Což bylo důvodem, proč mu životní styl v Duze skvěle seděl. Měli tam jídlo, zábavu a pár bloků odtud smíšené zboží.

„Já ho přivezu,“ řekl mi Randall, „ale nevezme mi mou židli.“

„Vezmu si, jakou židli budu sakra chtít. Ona je moje vnučka.“

Zvedla jsem obě ruce, abych zastavila jejich hádku. „Co kdybychom se rozhodli až zítra, kdo dostane jakou židli?“

„Přijdeme na snídani,“ prohlásil Jimmy. „Ještě jsem tam nesnídal.“

„Dobře. Udělám vám oběma něco speciálního.“ Vstala jsem z gauče a sklonila se, abych políbila Jimmyho tvář. „Raději půjdu.“

Jimmy mě poplácal po rameni. „Hodně štěstí večer.“

„Díky.“

Měla jsem pocit, že ho budu potřebovat.

***

„Jak to asi půjde?“ zeptal se Cole, jak řídil.

Pohupovala jsem nohama na podlaze jeho pick-upu. „Netuším.“

Po tom, co jsem odešla z Duhy, čekala jsem na Colea v restauraci. Přijel s dlouhým návěsem, který měl připevněný za zadní část svého pick-upu. Čím víc jsme se blížili ranči, tím rychleji se mi nohy hýbaly.

Nebyla jsem nervózní jen z toho, že uvidím Kylea a Debbie a vezmu si Jamieho pick-up. Taky jsem byla nervózní z toho, že tam budu s Colem.

Týden od našeho autokina, jsme si zavedli naši rutinu s večeřemi v restauraci. Snažila jsem se ze všech sil si zapamatovat, že mě nazval svou přítelkyní jen proto, aby mě ochránil od potenciálního přísavky, ale pořád jsem měla obavy.

Obavy z toho, kam směřují věci mezi námi. Obavy, že jsme blíž a blíž té neviditelné hranici. Hranici, která když se překročí, znamená, že už více nebudu ženou Jamieho Maysena. Budu přítelkyní jiného muže.

Část mě chtěla od té hranice utéct. Ta druhá chtěla přeskočit na druhou stranu. Teď jsem prostě stále špičkami prstů na její hraně. Zamrzlá.

Protože jsem věděla, že muž, který by mě tam mohl strhnout, byl Cole. Nečekala jsem na žádného budoucího bezejmenného člověka bez tváře. Když jsem si představovala, že líbám jiného, byl to Cole. Když jsem si představovala, že spím s jiným, byl to Cole.

On byl ten muž v budoucnosti, trpělivě čekal na své straně hranice. Uměla jsem si ho tam představit, jak natahuje ruku.

Chtěla jsem Coleovu ruku chytit. Jeho prsty byly tak dlouhé, propletly se s mými a moje ruka se zdála tak malá. Jeho kůže byla jemná, ale zároveň hrubá. Byla to prostě mužská ruka. Tvrdá a teplá. Dokonalá teplota, abyste se jí drželi hodiny a hodiny.

Chtěla jsem Coleovu ruku, ale vzpomínky mě držely zpátky.

Nebo spíš chybějící vzpomínky.

Nemohla jsem si vzpomenout, jaký to byl pocit, když mě držel za ruku Jamie – nikdy jsem o tom opravdu nepřemýšlela. Nesnášela jsem, že jsem přišla o jeho část. Že jsem si nedala čas na to, abych si zapamatovala, jak byla cítit jeho ruka v mojí.

Zvláště, když jsem si zapamatovala všechno, co se týkalo Colea.

Každou minutu, kterou jsme spolu strávili, si Cole bral další kousky mého srdce.

Něco, co jestli objeví Kyle a Debbie, tenhle večer dost stíží.

„Támhle odbočíš doleva.“ Ukázala jsem k odbočce na ranč.

„A pak přímo rovně po té štěrkové cestě, dokud nedojedeme k jejich domu.“

Cole zpomalil a otočil volantem. „Tady Jamie vyrůstal?“

„Jo. Nechtěl být rančerem, ale jeho mladší bratr Adam tady pořád žije se svou přítelkyní. Nakonec to všechno po Kyleovi a Debbie převezme, přesně tak, jako to ti dva udělali po Jimmym a Jamieho babičce.“

„Už jste si to s Jimmym vynahradili?“

Usmála jsem se. „Jo. A pamatuješ, jak jsem ti říkala o té prohře a růžových vlasech? Hádej, kdo byl ten údajný pokerový podvodník.“

„Kdo?“

„Randall.“

Zakřenil se. „Vážně?“

„Vážně.“ Smála jsem se s ním, než se před námi za zatáčkou objevil ten dům a můj úsměv odvály obavy.

„Pěkné místo,“ řekl Cole, když najel na dlážděnou plochu před domem.

Kyle a Debbie postavili před deseti lety nový dům a vystrojili ho, jak se patří. Jejich starý dům, taky moc pěkný, teď byl místem, kde žil Adam se svou přítelkyní. Přinejmenším jsem předpokládala, že tam ti dva žijí. Od Jamieho pohřbu jsem Adama viděla jen jednou, a jelikož se mnou Kyle a Debbie moc nemluvili, neměla jsem poslední novinky z dění na ranči.

A pravděpodobně se to v budoucnu nezmění. Pokud byla pravda to, co mi dnes Jimmy řekl, možná je tohle poslední výlet na ranč Maysenových. Domů k Jamiemu.

Nervózní víření v žaludku se ještě zhoršilo. Jamie, pokud posloucháš, pomoz mi, ať to jde dobře. Nedopusť, aby to bylo další sbohem.

Roztřeseně jsem se nadechla, když mi Cole položil ruku na rameno. „Nemusíme zůstávat dlouho. Použij mě jako výmluvu, pokud budeš chtít odejít. Nebo jestli chceš zůstat déle, je to v pořádku. Udělej cokoli, já tě budu následovat.“

Jeho krásné zelené oči byly plné obav.

„Děkuji. Jsem si jistá, že to bude v pořádku.“

My oba jsme věděli, že je to lež, ale on mi to nepřipomínal. Jen mě pustil a vypnul motor, než jsme vystoupili.

Ještě jednou jsem se nadechla, pak jsem vylezla z pick-upu právě ve chvíli, kdy se dveře Kyleova a Debbiina domu otevřely.

„Ahoj!“ Debbie sešla po schodech verandy, která se táhla kolem celého domu a přímo do mého prostoru, aby mě objala. „Je tak hezké, že jsi znovu tady.“

Na vteřinu jsem zamrzla, překvapená tím laskavým přijetím – takovým, kterého se mi dostávalo předtím, než Jamie zemřel – ale ten šok rychle vyprchal a já jsem jí objetí vrátila.

„Jsem ráda, že jsem tu.“

„Ahoj, Poppy.“ Pustila jsem Debbie, zatímco z domu vyšel Adam.

Usmála jsem se, abych zamaskovala bolest z toho, že vidím jeho tvář. Adam vypadal víc, než kdy dřív, jako Jamie, měl stejně dlouhé vlasy, jako to nosil jeho bratr. „Ahoj, Adame. Jak se máš?“

„Dobře. Pořád v jednom kole, ale dobře.“

Za ním z domu vyšel Kyle a mával. „Ahoj, vy tam.“

„Ahoj.“ Naznačila jsem objetí. Kyle byl méně nadšený, než Debbie, ale pořád to bylo lepší, než potřesení rukou, které jsem zažila posledně.

„Vidím, že sis přivedla posily?“ Kyle kývnul ke Coleovi.

„To ano.“

Cole se postavil, aby si s Kylem potřásl rukou. „Cole Goodman, rád vás poznávám.“

Cole se sám představil Kyleovi, pak Debbie a Adamovi. Já jsem jen těkala očima mezi nimi, sledovala, jestli neuvidím nějaký divný pohled nebo zklamání, ale Jamieho rodina byla ke Coleovi milá a vstřícná.

Možná to půjde lépe, než jsem čekala. Možná to, že tu je Cole a Adam, bude dobrá pojistka. Možná se na chvíli zdržíme a dostaneme se přes tu trapnost posledních pěti let. Možná nás i pozvou, abychom zůstali na večeři.

„Dobře.“ Kyle kývnul k velké dílně naproti domu. „Pojďme naložit to auto a pak můžete zamířit zpátky do města.“

Škrtněte večeři.

„Veďte nás.“ Cole na Kylea kývnul, pak mi dal ruku na dolní část zad.

Ve vteřině, kdy se jeho prsty dotkly mého trička, jsem věděla, že to byla chyba. Ne, že by to Cole udělal proto, aby způsobil problémy – to gesto bylo nevinné a byl to zvyk. Ale Debbie s sebou celá trhla, jak zalapala po dechu, zatímco Kyleova tvář se změnila v kámen. Jediná osoba, která nevypadala, jako bych mu právě dala facku, byl Adam.

„Připraveni?“ Udělala jsem od Colea velký krok a soustředila se na Adama, když se otočil na podpatku a zamířil do dílny.

Jak jsme šli, cítila jsem na zádech Coleův pohled, ale neotočila jsem se. Jen jsem se soustředila na štěrk pod nohama a na dílnu, doufala jsem, že za mnou Debbie nepláče a Kyle není naštvaný.

Když jsme se dostali dovnitř, postavila jsem se k řadě krabic s nářadím, abych nevadila Kyleovi a Adamovi, jak sundávali zaprášenou plachtu z Jamieho žlutého pick-upu.

Po stranách byl rezavý. A čelní sklo bylo popraskané na tolika místech, že to vypadalo jako pavučina.

Ale bylo to Jamieho. Něco, co si koupil jako teenager a až do vysoké to řídil, než si koupil lepší.

„Pořád nemůžu uvěřit, že si ho Jamie nevzal na vysokou.“ Adam přejel rukou po žluté kapotě a usmál se na mě. „Pamatuješ, jak říkal, že si dovnitř nikdy nevezme holku na rande?“

Usmála jsem se taky. „No, když uvážím, že na místě pro spolujezdce chybí většina sedadla, souhlasila bych.“

„Vůbec.“ Adam se smál. „Pořád bys s ním chodila, i kdyby řídil tenhle starý krám.“

Jamie by mě pro mě za mě mohl po městě vozit třeba na řídítkách kola. „To máš asi pravdu.“

„Můžeme se podívat, jestli pořád funguje?“

„Oh, funguje.“ Kyle přesel k místu řidiče. „Byl jsem tu několik dní zpátky a ujistil jsem se o tom.“ Přejel rukou po otevřeném okénku, jako by mu říkal sbohem.

Vedle mě vzlykla Debbie. „Bude to divné sem přijít a už Jamieho pick-up nevidět.“

Těžce mě zasáhla vlna pochybnosti. Možná jsem si to auto brát neměla. Možná jsem tuhle jednu položku na seznamu měla poslat k čertu a nechat to být. Možná potřebovali Kyle a Debbie tenhle pick-up ve stodole víc, než já jsem potřebovala odškrtnout jedno políčko.

Už jsem chtěla ustoupit, když Adam poplácal rukou po kapotě. „Díky, že to dokončíš, Poppy. Jamie to vždycky chtěl mít hotové.“

To chtěl. Celou dobu mluvil o té opravě. Jen jsme nikdy neměli prostor a on nikdy neměl čas. Ale teď to můžu dovést do konce.

Musím to dovést do konce.

Tak jsem polkla tu hroudu v krku a zlehka se na Adama usmála.

„Půlnoční modř. Vždycky chtěl, aby to bylo půlnočně modré.“

„A s krémovým interiérem,“ dodal Kyle, když otevřel dveře.

Přikývla jsem. „A s krémovým interiérem.“

Kyle nastartoval a zvuk Jamieho pick-upu zaplnil dílnu. Jak s ním vyjížděl ven, my jsme šli za ním, zatímco mířil ke Coleově návěsu.

„Asi jsem sem měla prostě přijet a vzít si ho sama,“ řekla jsem Coleovi, jak jsme šli. „Promiň.“

„Ne, takhle je to lepší. Poslední věc, kterou chci, je, abys zůstala trčet někde u kraje cesty. Motor možná běží, ale ty pneumatiky nevydrží dalších padesát mil.“

Nevěděla jsem, jestli to byla pravda, ale cítila jsem se líp.

Cole běžel napřed, vysunul nájezdy návěsu, aby Kyle mohl snadněji dostat pick-up na valník. Pak ho všichni spolu - Cole, Kyle a Adam – přikurtovali řetězy.

„Díky, Debbie. Ráda jsem tě viděla.“

Ona přikývla a donutila se k úsměvu, pak mě tak napůl objala, než se otočila a zamířila beze slova zpátky do domu.

Zírala jsem na ten dům, přála si, aby bylo něco, kvůli čemu bych dostala pozvání dovnitř. Zírala jsem na ten dům a věděla, že nic takového není. Tak jsem se otočila zpátky k chlapům, stála jsem tam sama a čekala, až to dokončí.

„Díky,“ řekla jsem Kyleovi, když spolu s Adamem přišli.

Kyle kývnul a podíval se zpátky na ten pick-up. „Postarej se o něj.“

„To udělám.“

Pak bez potřesení ruky, objetí nebo aspoň rozloučení odešel dovnitř za Debbie. Klapnutí kliky se rozléhalo na míle.

„Měj se, Poppy.“ Adam na mě mávnul, a pak na Colea, když zamířil zpátky do dílny.

„Rád jsem tě poznal, Cole.“

Cole přikývnul, ale Adam už byl k nám zády, hotový s touhle prací a připraven na další.

Podívala jsem se na hodinky, než mi pohled zamlžily slzy. Dvacet devět minut. Byla jsem zapomenuta za pouhých dvacet devět minut.

Jamieho rodina to ani nemusela říkat – já jsem to slyšela jasně a zřetelně.

Sbohem.

Kyle a Debbie už se do Bozemanu nevrátí, aby mě navštívili v restauraci. Už mě nepozvou na svůj ranč, abych tu strávila svátky, jako to udělali tolikrát předtím. Už nebudou součástí mého života.

Bez ohlédnutí zpátky jsem prošla kolem Colea do jeho auta. „Pojďme.“

„To si piš.“ Neváhal, aby nás dostal z pekla toho ranče, řídil tiše, dokud jsme nedojeli k dálnici. „Jsi v pořádku?“

„Ne.“

Chtěla jsem, aby byl Jamie naživu, aby si mohl svůj pick-up opravit sám. Aby mohl splnit svůj vlastní narozeninový seznam. Chtěla jsem, aby tu byl, aby jeho rodiče neměli zlomené srdce.

Chtěla jsem, aby ta bolest v mé hrudi zmizela. Chtěla jsem, aby mě přestala pokoušet s dočasnou úlevou jen proto, aby mě pak s každým návratem mučila ještě víc.

Chci být šťastná.

Nemohla jsem si vzpomenout, jaké to je být opravdu šťastná.

„Dej mi ruku.“ Cole položil svou ruku dlaní vzhůru na konzoli mezi námi.

Potřásla jsem hlavou, věděla jsem, že pokud se ho dotknu, nikdy ty slzy nezadržím.

„Poppy, dej mi ruku.“

„Nemůžu,“ přiškrceně jsem odpověděla.

„Poppy,“ zašeptal. „Dej mi ruku.“

Neměla jsem sílu odolávat jeho jemnému hlasu, takže jsem vytáhla ruku, kterou jsem měla mezi koleny a dala mu ji. Ve chvíli, kdy kolem ní obalil své prsty, mi ukápla první slza. Pak druhá. Pak zbytek.

Plakala jsem kvůli ztrátě rodiny. Kvůli ztrátě Jamieho rodičů jako přátel.

Plakala jsem, protože Coleova ruka mě nutila cítit se lépe.

Lépe a zároveň hůř, všechno najednou.