TATA - 12. kapitola

Překlad: Mishacka
Kor.: Jitka

Nastal den, kdy se stěhuju. Tag ukládá tašky do auta a mezi námi je napjaté ticho. Vím, že nechce, abych odešla, ale musím to udělat kvůli sobě.

„Je to všechno?“ zeptá se tiše.

„Ano.“

Otevře mi dveře a než se usadím, tak obejde auto a nasedne na místo řidiče.

„Je to odsud jen pět minut,“ řeknu a otočím se k němu.

„Já vím,“ řekne. „Zavoláš mi, kdybys něco potřebovala?“

Přikývnu, ale nejsem si jistá, že to udělám. Tag pro mě udělal víc, než dost. Nemůžu chtít víc. Chytne mě za ruku, položí si ji na nohu a drží ji tam po zbytek cesty.

Tag zaparkuje, potom vyloží a vynese moje věci. Vyjdeme do prvního patra a já hledám byt dvacet osm.

„Tudy, zlatíčko,“ řekne Tag a ukáže doprava. Jdu za ním, dokud se nezastavíme před dveřmi. Zaklepu a podívám se na Taga, zatímco čekáme. Sleduju, jak mu v čelisti cuká sval. Otočím se, když se dveře otevřou. Stojí v nich kluk, který má na sobě jen basketbalové šortky, jinak nic. Je opálený a štíhlý. Má tělo sportovce. Je to můj spolubydlící?

Rozšíří oči. „Ty jsi Clara?“

Přikývnu.

Napřáhne ruku. „Brandon.“

Potřesu mu rukou a pak mi zvedne ruku a políbí ji. „Těší mě.“

Tag si odkašle a přiblíží se ke mně. Brandon si toho všimne a couvne.

„Tohle je Tag,“ řeknu.

Tag zaskřípe zuby. „Bude tady moje žena v pořádku?“

Brandon přikývne a polkne. „Bude.“

„Dobře,“ odpoví Tag samolibě.

Brandon nás rychle provede. Byt má tři pokoje a dvě koupelny, je to tady docela hezké a prostorné. Tag mi odnese tašky do pokoje, pak si sedne na postel a rozhlídne se.

„Nelíbí se mi to.“

„Tagu-“

„Já vím, že to toužíš udělat kvůli sobě, ale přesto se mi to kurva nelíbí.“

„Všimla jsem si,“ odpovím a zašklebím se.

„Taky se mi nelíbí, jak se na tebe ten sráč dívá. Chce tě.“

„Tagu, chovej se vážně.“

„To jsem,“ vyštěkne. „Jestli se k tobě přiblíží nebo tě bude obtěžovat, tak se odstěhuješ, Claro.“

„Tagu, nechovej se jako domorodec a raději mě ošukej v mém novém pokoji.“

To ho umlčelo.

*****

Během následujícího týdne se Tag uzavírá. Nelíbí se mi to, ale nevím, jak to změnit. Pořád mi volá, aby mě zkontroloval. Vozí mě do práce, i když jsem mu řekla, že to zvládnu sama, ale změnil se. Když mi skončí směna, jdu na autobus a jedu k němu domů, abych si s ním promluvila o tom, co se děje. Chtěla jsem ho překvapit, ale ukázalo se, že ta překvapená, jsem nakonec byla já.

Zaklepu na dveře a uhladím si vlasy, když čekám, až otevře. Když otevře, tak rozšířím oči. Je oblečený, jako by se někam chystal.

„Claro? Co tady děláš?“ zeptá se a podívá se přes rameno.

„Chci si s tebou promluvit…“ řeknu a hlas se mi vytratí.

Něco je špatně.

Je tady někdo?

Při tom pomyšlení se mi sevře žaludek.

„Tagu!“ zavolá ženský hlas.

Probodnu ho pohledem.

„Jak jinak,“ zašeptám. „Ty jsi vždycky svobodný.“

Trhne sebou. Nebydlím s ním, takže se posunul dál.

Beze mě.

A neřekl mi to.

Tak jak? Byla jsem mu po ruce, jako nějaká sexuální hračka, zatímco on si dělal, co chtěl? Vážně si myslel, že jsem tak ubohá a mávnu nad tím rukou? Nebo si myslel, že se to nikdy nedozvím. Ať je to jak chce, zklamal mě. Ublížil mi. Naštval mě. Ale ze všeho nejvíc, mi zlomil srdce.

Propadla jsem mu.

Byl mým rytířem ve stříbrné zbroji, který mě zachránil víc, než jednou. Dal mi naději, když jsem to nejvíce potřebovala. Ale právě teď se nechoval jako on. Byl to ten Tag, který strachu dovolil, aby zničil to, co jsme spolu měli.

Za ním se objeví žena a položí mu ruku na rameno.  Tag se podívá na její ruku, zamračí se, ale nesundá ji.

„O co jde?“ zeptá se žena.

„Claro-“

„Neobtěžuj se,“ odpovím, otočím se a odejdu.

Teď nebreč, Claro.

Jdu zpět k autobusové zastávce, a když jsem skoro tam, tak ho slyším, jak mě volá. Šel za mnou, ale už bylo pozdě. Škoda už byla napáchána. Snažil se mě varovat. Moje chyba.

Autobus přijede včas. Rychle nastoupím, pípnu si kartu, sednu si a sleduju Taga, jak tam stojí a dívá se, jak autobus odjíždí.

Začne mi zvonit telefon, ale nezvednu ho.

Jedu domů, a jakmile mi dopadne hlava na polštář, tak se rozbrečím.

*****

„Jsi v pořádku?“ zeptá se Brandon, když se vynořím ze svého světa.

Přikývnu. „Budu.“

„Chceš, abych ti udělal něco k jídlu?“ zeptá se a kývne k ledničce.

Zdá se, že Brandon je skvělý kluk. A Tag měl pravdu, líbím se mu.

„Ne, to je dobrý. Kde je Elen?“ zeptám se. Byla to moje druhá spolubydlící a nebývala často doma.

„Má školu.“

„Dobře.“

„Claro, z pláče máš úplně červené oči. Co ti ten chlap provedl?“ zeptá se a sleduje mě.

Roztřese se mi ret. Brandon jde ke mně, přitáhne si mě do náruče a tře mi záda. „Jsi úžasná. Každý chlap by byl šťastný, kdyby tě měl. Vyser se na něj.“

„Dě-děkuji, za to, co jsi řekl,“ popotáhnu nosem u jeho hrudi.

„Je to pravda, krásko,“ zamumlá.

Takový skvělý chlap.

Můžu cítit, jak ztvrdne.

V nevhodnou dobu.

Odtáhnu se a nuceně se usměju.

Rána na venkovních dveřích mě vyleká. „Claro! Otevři dveře!“

Co tady sakra dělá?

Brandon se na mě vyčkávavě podívá.

„Neodpovídej. Pak odejde.“

*****

O hodinu později tam Tag stále je.

Otevřu dveře a najdu ho, jak sedí na podlaze s hlavou v dlaních.

„Jdi domů, Tagu.“

„Ne, dokud mě nevyslechneš,“ řekne, opře se o ruce, vstane a prohlíží si mě.

„Místo, abys se mnou jednal na rovinu a řekl, že už se mnou nechceš být, tak jsi provedl tuhle sračku,“ řeknu a hlas se mi zlomí.

„Claro-“

„Já vím, Tagu. Nic jsi mi nesliboval. To je v pohodě. Pohnu se dál. Všechno bude fajn.“

„Posral jsem to,“ řekne. „Myslel jsem si, že můžu pokračovat v tom, co jsem dělal dřív, ale nemůžu. Myslel jsem si, že se nebudu nikde vázat, ale ty jsi to všechno změnila. Udělal jsem chybu, ale nespal jsem s ní nebo s nějakou jinou.“

Sevřu rty. „Kdybych ti tam dneska nevpadla, vyspal by ses s ní?“

Odvrátí pohled a polkne. „Nechci nikoho jiného, než tebe. Když jsem tě dneska uviděl, tak mi to došlo. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Claro. Chci být pro tebe tím jediným, který tě dělá šťastnou a přinutí tě k úsměvu. Vím, že mi teď nevěříš, ale dej mi šanci ti to dokázat.“

„Tagu, byl jsi s jinou ženskou. Byla u tebe doma. Nevím, co ode mě chceš.“

„Prosím, Claro,“ zašeptá a prosí pohledem. „Sakra, ten tvůj výraz. Kurva, už nikdy nechci vidět takový výraz ve tvé tváři. “

„Odejdi, Tagu.“

„Ani jsem ji nepolíbil,“ řekne. „Připadalo mi to špatné, když se mě dotkla. Nechci, aby se mě dotýkal kdokoliv jiný, než ty.“

Smutně se usměju. „Kdybys jen na to přišel dřív.“

„Claro-“

„Sbohem, Tagu.“

Zavřela jsem dveře a znovu se snad ještě víc rozbrečela.