SF - 8. kapitola

Překlad: Luciana

„Pokud chcete, můžu vám dát klíč od chaty tři, lidi, když vidím, že je to mnohem soukromější, než uprostřed mého obchodu.“

Mac se podíval přes Oliviinu hlavu na muže, šourajícího se k nim a okamžitě věděl dvě věci: ten gentleman byl její přítel, jelikož neztuhla a nezkoušela odstoupit od něj pryč a soudě podle zajiskření v zastřených modrých očích toho starého muže, majitel obchodu byl spíš rád, že ji vidí v Macově objetí.

„Ezra Dodd,“ řekl, když došel k nim. „A pokud vám to nevadí, rád bych vám potřásl rukou, chlapče.“

„Mac Oceanus,“ řekl Mac a přijal podávanou ruku. „Oliviin zaměstnanec.“

„To jsem pochopil. Eileen mi řekla, jak jste zachránil Olivii od toho idiota a grázla, tuhle, a chtěl bych vám za to osobně poděkovat.“ Zajiskření v očích starého muže zintensivnělo. „Všiml jsem si, jak vytahuješ naši dívku ze šlamastyky, do které se stále dostává,“ řekl Ezra, stále s Macovou rukou ve své, když jeho pohled cestoval k Olivii, která měla tvář stále zabořenou v jeho bundě.

Mac se usmál, když ho muž konečně pustil. „Ano, myslím, že bych možná měl změnit popis práce z řemeslníka na bodyguarda.“

„No, chlape, vypadáte, že máte na to předpoklady, vaše velikost je nejviditelnější. Budeš se tu schovávat až do zavíračky, Olivie, nebo mám doběhnout dozadu a přinést ten klíč od chaty tři? Právě včera jsem ji uklidil a vyvětral.“

Mac cítil, jak se Olivie zhluboka nadechla, a když konečně zvedla hlavu, měla na tváři drzý úšklebek. „Co vím, tak chata tři má jen krátké dvojité postele,“ řekla, vystoupila z jeho objetí a otočila se ke svému příteli. „A nemyslím si, že by se tenhle ´chlapák´ vešel do některé z nich.“

Pak muže vřele objala a potvrdila tak Macovi, že Ezra Dodd, má speciální místo v jejím srdci. „Děkuji, že jsi mě zkusil varovat.“ Zavrtěla hlavou. „Přísahám, že jsem netušila, co se chystá. Tušila jsem, že chtějí, abychom se Sárou byly v průvodu při Vzpomínkovém dni, ale neměla jsem ani potuchy, že nás plánují poslat do Disneylandu.“

„Myslely to dobře, holka,“ řekl Ezra a pokynul k Macovi. „Ale tvůj chlapec tady, to ukončil tak, že jim dal jinou kost na hlodání.“

„Tys to slyšel až v zadu?“ zeptala se, naprosto překvapená.

„Můžu být napůl slepý, ale uši mi stále slouží,“ řekl a jeho úsměv naznačoval, že není dotčený. „Tak, jaký byl váš piknik? Braly ryby?“

„Ano, braly, asi do jedné, pak najednou přestaly.“

„Možná budete chtít brzy odvézt své boudy z jezera,“ vstoupil do toho Mac. „Myslím, že Bottomless je připraveno setřást svůj zimní ledový kabát.“

Ezra si povzdechl. „Doufal jsem ještě tak ve dva tři týdny na jezeře, ale když vidím, jak jsou břehy místy roztáté, už jsem domluvený s Grundym, aby mi je vzal z jezera. Co Whisper, jak se drží, Olivie? To je obvykle první jezero, které roztaje.“

„Jeho okraje už jsou tenké a střed už tmavne.“

„Mami, podívej,“ přiběhla Sophie s párem bot v rukou. Henry hned za ní, svírající svou kouzelnickou sadu na hrudi. „Pan Ezra dostal nějaké nové holiny pro holky. Podívej, jsou růžové.“

„Pan Ezra?“ zeptala se Olivie.

Sophie se podívala na majitele obchodu a pak se zamračila na svou matku. „Když Henry slyšel, že říkám jeho tátovi Macu, řekl, že jeho maminka mu říkala, že děti by neměly říkat dospělým jejich křestními jmény. Takže on před ně dává pan a paní a cizím říká pane nebo madam. Myslím, že to zní elegantně, takže to chci zkusit, protože Henry říká, že lidé mají rádi, když se děti chovají ke starším s respektem. Myslíš, že by to zastavilo Missy od mračení se na mě pokaždé, když jí řeknu ahoj?“ dívka najednou vykulila oči. „Paní Missy, zní legračně.“ (v angl. Miss Missy – v češtině to legračně nevyzní J )

„Ale je to lepší, než prostě Missy.“ Olivie se usmála na Maca, jakoby vděčně, jako kdyby to byla jeho práce. „Myslím, že je to úžasný nápad, Sophie. Co myslíte, pane Ezro?“

„Zní mi to jako dobrý plán.“

„Tak můžu dostat ty boty?“

„Ještě máš perfektní holiny. Koupila jsem je o něco větší, minulé jaro, pamatuješ?“

„Ale tyhle jsou růžové.“

„Nebudou, jakmile si je prvně vezmeš ven.“

„Mami prosím.“

Mac začal vytahovat svou peněženku. Ale když si Ezra odkašlal a věnoval mu sotva znatelné zavrtění hlavou, Mac strčil své ruce do kapes, s děkovným pokývnutím. Ano, jak zná Olivii, nechtěla by, aby si myslel, že si nemůže dovolit koupit své dceři boty, stejně, jako odmítla jeho nabídku, že přispěje na piknik, stejně jako ho nenechala zaplatit za pivo, které pozorně koupila pro něj.

„Příští rok, zlatíčko,“ řekla, podávajíc boty Ezrovi. „Pojďme, ukážeme Henrymu a panu Oceanovi vodopády.“ Vzala Sophii za ruku a vyrazila ke dveřím. „Nechceme, aby se opozdili na večeři, když Eileen servíruje vegetariánské burgry a fazolové klíčky, dnes večer. Nashledanou, Ezro,“ řekla s mávnutím přes rameno.

Mac cítil Henryho zachvění, když vzal chlapcovu ruku a po té, co pokynul Ezrovi, vydali se za ženami. „Předpokládám, podle toho zachvění, že nestojíš o vegetariánské burgry a fazolové klíčky?“ zeptal se.

„Nejsem si ani přesně jistý, co to je,“ řekl Henry a otřásl se znovu. „Ale jsem šťastný, že to dnes večer nezjistím.“ Zamračil se na něj. „Asi jsem neměl říkat paní Olivii, že budu theurgist, že?“

„To je v pořádku, synu. Vysvětlil jsem jí, že je to jen další výraz pro kouzelníka.“

„Ale to není, opravdu.“ Zastavil se ve dveřích a zvedl magickou sadu. „Jenže Sophie byla tak nadšená, když jsme tohle našli, že jsem ji nechtěl zklamat vysvětlováním, že theurgisté nedělají triky s mincemi a šátky. My používáme magii k pomoci lidem.“

Mac si přidřepl, aby byl v jeho výšce. „Ale nejdřív se teurgist musí naučit, jak magii ovládat.“ Poklepal na krabici. „A ačkoliv to není nic víc, než hračka, ale neublíží tobě ani Sophii, když si s tím budete hrát. A neublíží ani nechat ji a Olivii věřit, že se chceš stát kouzelníkem.“ Mac se narovnal a otevřel dveře a vyvedl ho ven. „Jen si zkus pamatovat, že máš používat moderní slova nyní. A zvlášť nepoužívej latinu, kterou tě učil tvůj učitel; kromě vědních oborů, které budeš studovat ve škole, je považována za mrtvý jazyk. A nebyl bych schopný to tak jednoduše vysvětlit.“

„Zkusím na to pamatovat, slibuji.“

„To je vše, co žádám, Henry.“ Zastavil se u silnice a zkontroloval provoz, znovu zaznamenal, že není auto v dohledu a převedl Henryho ke svému autu. Jelikož dal klíče Olivii, položil Mac krabici na střechu a pak následoval Henryho na úzký most, kde stály ženy.

Ačkoliv to byl konstantní zvuk na pozadí, burácení vodopádů bylo stále hlasitější, jak se k nim blížil. Když Mac došel na most, uviděl mocný příval vody, prodírající se smrkovým lesem, tyčícím se nad ním, znovu se objevující několik set metrů od cesty. Voda padala do rozbouřené pěny, než přetékala přes žulovou římsu, nejméně šedesát stop přímo dolů, jen co by kamenem dohodil, od místa kde stál. Hromový rachot vodopádů, bušících do úzké rokle, otřásal mostem pod jeho nohama a jejich síla vysílala vodní tříšť vzhůru do mlhy, vytvářející mikroklima vlhkého vzduchu a vířícího větru. Pádící potok se poté vlévá do hluboké vířící tůně, než pokračuje pod dvěma mosty za sebou, kde se vlévá do Bottomlesského jezera, zařezávající se dlouhým kanálem do ledu.

Hlavní silnice efektivně dělí město na dvě půlky, potok půlí město znovu. Budovy, některé víc než sto let staré, se zdály být přilepené k hoře, odpovědné za vodopády, jakoby se chtěly udržet před pádem do jezera Bottomless.

Mac přistoupil k Olivii, aby byl slyšet před burácení padající vody. „Víš, jak vodopády dostaly své jméno?“

„Legenda říká, že skupina zeměměřičů, kteří zakreslovali novou obec, tady postavila základní tábor,“ vysvětlovala, opírajíc se o kovové zábradlí, když si strčila ruce do kapes. „Říká se, že dorazili na konci zimy a mohli vodopády slyšet, ale mlha vodní tříště byla tak silná, že nemohli vidět několik dní.“ Pokrčila rameny. „Povídá se, že je nazvali Kouzelné (Spellbound), protože stále na ně zírali, jako by byli očarování kouzlem měnící se duhy, kterou vodní tříšť vytvořila.“

Objevil se drzý úšklebek, který zvedl koutek jejích úst. „Ale jiná pověst, datovaná do doby, kdy tu nebyl víc než dřevařský tábor tvrdí, že ženy, které si sem přišly hledat manžele, byly ty, které je pojmenovaly Spellbound Falls.“ Její úšklebek se změnil v široký úsměv. „Zdá se, že ženy usoudily, že magické kouzlo bylo sesláno na každý pár, který se políbil pod vodní tříští a způsobilo, že se zamilovali až po uši.“

Pokývla přes ulici. „První trvalá stavba byl kostel. Potom nějaké rodinné domy a obchod se smíšeným zbožím, kde je nyní Ezrův obchod, penzion pro svobodné muže a další pro ženy, stáje a železniční stanice.“ Vytáhla ruku z kapsy a mávla k Inglenooku. „Cesta končí asi deset mil nahoře, ve staré pile. Končí tam i železnice a je tam kruhový dům, kde otáčely parní stroje. Dřevo bylo buď splavováno po řekách, nebo taženo koňskými povozy po cestách do pily, rozřezané na desky, pak vlakem dovezené do Bangoru, kde byly naloženy na lodě, směřující do Bostonu.“

„Takže to je důvod, proč tu není skoro žádný provoz,“ řekl Mac, opřel se o protější zábradlí, aby jí byl tváří v tvář. Zkřížil si ruce na hrudi a překřížil nohy v kotnících, rozhlížejíc se po městě. „Je to doslova konec cesty.“

„Máme tu větší provoz v létě. Dřevařské cesty pokračují do hor, až do Kanady, jenže nebyly mnohokrát prosekány v posledních letech. Nyní tvoří dopravní ruch směřující do města hlavně lidé, jedoucí do svých kempů u jezer dál na sever, rybáři a lovci.“

„Nevidím školu,“ řekl Mac.

„To je jediná věc, která se mi na životě tady nelíbí; děti mají čtyřicetiminutovou cestu každé ráno a odpoledne. Je tu asi třicet dětí ve Spellbound Falls, od školkových, po středoškoláky, kteří se musí dostávat do Turtleback.“ Pokrčila rameny. „To je naše nejbližší město. Turtleback nemá moc velkých obchodů, ale je tam široká škála obchůdků a restaurací, základní a střední škola, slušný obchod s potravinami a dokonce i staré kino.“

Mac se podíval na most, na kterém stáli, který byl samostatnou konstrukcí od silničního mostu. „Beru to tak, že vlak tu už dlouho nejel. Tohle vypadá, že to musí být železniční most, přeměněný na lávku pro pěší.“

 „Pila na konci dlážděné cesty, byla zavřena před asi čtyřiceti lety a koleje byly opuštěny.“ Usmála se na něj. „A dámy z Grange klubu prohlásily, že koleje a most, jsou majetkem města, ani ne rok potom, co tu projel poslední vlak. Vytrhaly koleje několik mil na každou stranu, k vytvoření přírodních cest, most změnily v lávku pro pěší a vybudovaly park kolem potoka v naději, že se Spellbound Falls stane turistickou destinací.“

„To vypadá, že Grange dámy byly vždycky spíše zaneprázdněné.“

„Oh, to jo. Jenže asi před dvaceti lety, kluby sněžných skútrů v mnoha městech okolo opuštěných tratí, začaly využívat staré železniční tratě jako stezky pro skútry v zimě a pro čtyřkolky v létě.“ Ukázala nalevo i napravo mostu. „Což je dobré pro Spellbound Falls; lidé sem jezdí z celé Nové Anglie, jezdit na skútrech, což dodává obchodům, kempům a restauracím nepřetržitý proud možností zimního podnikání. Stezky jsou tak perfektně upravené, že jsou hladší a rychlejší, než většina silnic. Ve skutečnosti, máme flotilu sněžných skútrů v Inglenook a během zimních turnusů, bereme rodiny na projížďky po stezkách.“

Mac si vzpomněl na něco, co řekl Simon Maher. „Co to Simon zmiňoval dnes ráno, o tom, že ztrácíš své hosty?“

To rozhodně odstranilo úsměv z její tváře. „Byl to problém pouze jednou, a nakonec to dopadlo, jako nelepší věc, která se Minksovým stala. Bylo to na konci léta, takže to nebylo nic, jakože by měli omrzliny, nebo tak něco. A nikoho jsme od té doby neztratili, protože Eileen vyváděla, když zjistila, že jsem je ztratila úmyslně.“

Mac zvedl obočí. „Nějaký konkrétní důvod proč?“

Úsměv se jí vrátil. „Začalo to, když jsem se jednou dost naštvala na jednu rodinu, že jsem se zvedla, a nechala je být, abych je nehodila všechny z útesu. Ale zůstala jsem blízko, čekajíc na ně, abych zjistila, že nemají ani potuchy, jak se vrátit zpátky do Inglenook.“ Její úsměv se rozšířil. „Hádám, že nic, jako strach ze sežrání medvědem, nedonutí huberťáky a rodiče, aby spolu mluvili. Místo neustálého hašteření, se rychle se zformovali do spolupracující skupiny, se společným cílem, dostat se zpátky před setměním.“ Pokrčila rameny. „Takže, aniž bych něco řekla Eileen, začala jsem náhodně ztrácet rodiny, u kterých se nezdálo, že je dáme dohromady.“

Ale pak se zamračila. „Jenže když jsem opustila Minksovi, skončilo to tak, že jsem je ztratila doopravdy. Byla tam máma, táta a kluk a dívka v pubertě a přísahám bohu, že jsem je neztratila z dohledu na víc jak patnáct minut. Ale Minksovi se dali dohromady rychleji, než většina a vyrazili směrem, o kterém si mysleli, že tam Inglenook a já je z ničeho nic ztratila. Osmdesát lidí je hledalo a dalo to tři dny, než je konečně našli, když ušli skoro dvacet mil naprosto jiným směrem.“

Znovu se usmála, ačkoliv nesměle. „Všichni čtyři to brali sportovně, ačkoliv byli unavení a poštípaní od hmyzu, a bohudíky nás nezažalovali. Ale ačkoliv dokonce jezdí každý rok zpátky sem, Eileen mě už nenechá chodit s rodinami na výlety.“ Narovnala se od zábradlí. „Měli bychom pravděpodobně zamířit zpátky, abyste nepropásli večeři,“ řekla, rozhlížejíc se kolem. Najednou byla vyplašená. „Sophie! Henry!“ křičela přes zvuk vodopádů. „Kde jste!“

„Jsou v pořádku, Olivie. Sedí na lavičce u jedné z borovic, před tůní a povídají si.“

Mac viděl, jak si úlevně vydechla. „Přísahám, že ta holka se v poslední době stává tak nezávislou, že mě to začíná děsit. Chce, abych ji nechala spát u nějaké kamarádky ze školy, v jiném městě, ale já jednoduše nemůžu snést myšlenku, že bude v noci dvacet nebo třicet mil daleko.“ Podívala se na něj, oči jí ztmavly tím skrytým smutkem – který téměř zmizel dnes na jezeře. „Roste tak rychle a Eileen mě tlačí, aby nechala Sophii strávit noc se svými kamarádkami, ale tohle je jedna z bitev, které nevyhraje.“

Očividně si uvědomila, že mu odhalila příliš mnoho, a tak se Olivie vydala dolů po mostě, směrem k dětem.

Takže, ta žena nejen opovrhuje svým mrtvým manželem, ale vypadá to, že není ani nijak okouzlená svou tchýní. Ale Mac cítil, že Olivie necítí to samé ke svému tchánovi a věděl, od jejich krátkého rozhovoru u snídaně včera, že ten muž určitě má slabost pro ni.

„Není spěch,“ řekl Mac, když ji dohnal. „Volal jsem Eileen už dříve a řekl jí, že Henry a já nebudeme na večeři dnes večer. Máme jiné plány.“

Překvapeně se zastavila. „Kdys jí volal? A odkud?“

Sáhl do kapsy a vytáhl svůj mobil. „Volal jsem jí odpoledne, když jsme byli na jezeře.“

„Ale tady není žádná služba, kvůli horám.“

Otevřel ho a ukázal jí ho. „Já mám silný signál.“

Vzala jeho mobil do ruky a zamračila se na displej. „Ale to je nemožné,“ řekla a podala mu ho zpět.

„Zkontroluj si signál na svém,“ navrhnul.

Podívala se na něj s pokřiveným úsměvem. „Proč bych vlastnila mobil, když tu není žádná služba? A komu bych vůbec volala?“

„Své rodině?“ risknul odhadnout.

Odfrkla si a znovu vykročila k dětem. „Žiju, co by kamenem dohodil od nich; všechno co musím udělat, je vylézt ze svých dveří a zakřičet.“

„Ne Baldwinovým; tvé rodině. Žijí tady v Maine?“

Aniž by zpomalila krok, sáhla do své kapsy, vytáhla klíče od auta a podala mu je. „Co vím, tak jsem byla jedináček a pravděpodobně jsem nyní úplný sirotek.“

Mac se zastavil na konci mostu a díval se na Olivii, jak jde po cestě, klikatící se parkem. Ona nemá jinou rodinu, než Baldwinovi? Možná to byl důvod, proč je stále tady, když ta žena doslova nemá kam jinam jít. Ostře písknul na Henryho, právě když k nim Olivie došla. Jeho syn jí něco řekl a po lehké úkloně se rozběhl k Macovi.

„Sophie říká, že bych měl začít chodit do školy,“ řekl Henry, když doběhl k mostu. „Je to pravda?“

„Ano,“ řekl Mac a vyrazil zpátky k autu. „Ale potřebujeme být na stálém domově, než tě budu moc přihlásit do školy.“

„Bude to v Midnight Bay?“

„Ano. Až se vrátíme zpátky, koupím dům u oceánu a ty nejspíš budeš moct chodit do stejné školy, jako Sarah, dcera Maddy.“

„Vzhledem k tomu, co mi Sophie a Sára řekly, myslím, že se mi bude líbit chodit do školy, místo toho, být vyučován doma. Hodiny určitě budou zábavnější se všemi těmi dětmi okolo.“

Mac potlačil zachvění, zkoušejíc si představit Henryho celý den ve škole, mimo jeho dosah a naprosto mimo jeho kontrolu. „Jsem si jistý, že to bude poučné pro nás oba.“ Odemknul auto, sundal kouzelnickou krabici a otevřel zadní dveře. „Nasedni a připoutej se.“ Mac sundal bundu a pověsil ji na opěradlo svého sedadla, potom obešel auto a otevřel oboje dveře pro dámy.

Cesta do Inglenook proběhla v relativním tichu, jen s tichým mumláním, přicházející m ze zadních sedadel, jak děti listovaly kouzelnickou knihou.

„Ty a Sophie jen snídáte s Eileen a Johnem?“ zeptal se Mac do ticha na předních sedadlech. „Jak to je v sezoně?“

„Snídáme s nimi jen o víkendech a příležitostně máme společnou sobotní večeři. Vždycky jsem se snažila udržet normální řád pro Sophii doma.“ Rychle na něj pohlédla a pak znovu zírala ven předním sklem. „To je důvod, proč jsem se odstěhovala z hlavní budovy do té, původně správcovské chaty, když jsem zjistila, že jsem těhotná.“ Střelila po něm úsměvem. „Zjistíš, že je tam plot a malá branka v půlce cesty, kterou jsem tam dala, když Sophii byly čtyři a začala domů vodit děti z kempu. Pravidlo je, žádní hosté za brankou.“

„Děti, nebo dospělí?“

„Jasně. Ta malá chalupa je domov, a pokud bych nenastavila pevná pravidla, lidé by se mohli ukázat kdykoliv, když by se chtěli zeptat na nějakou otázku. „Měla jsem rozpor s Eileen,“ řekla a mrkla přes rameno, aby se ujistila, že jsou děti zabrané do své vlastní konverzace, „když jsem dala zvonek na branku a tabulku, která říkala, že se má zvonit a ne chodit k mým dveřím.“ Její úsměv se změnil v samolibý. „Nebyla zrovna šťastná, když jsem jí vysvětlila, že je vítaná jen jako Sophiina babička a ne jako můj šéf. Poukázala jsem na to, že mám kancelář v hlavní budově a může se mnou mluvit o Inglenooku kdykoliv chce, ale tam.“

„Eileen určitě pochopila tvou potřebu vytvořit útočiště od práce, pro tebe a tvou dceru?“

S odfrknutím se očima vrátila k přednímu sklu a pak se ponořili zpátky do přátelského ticha. Mac konečně dojel k cestě, vedoucí k jejímu domu, ale zastavil raději vedle plotu, než by pokračoval po příjezdové cestě až k jejím dveřím. Došel dozadu, otevřel kufr a začal vykládat zbytky z jejich pikniku – včetně Sophiina roztrženého draka, kterého on a Henry zachránili ze břehu – a postavil to všechno vedle branky v plotu. Olivie popadla jednu plátěnou tašku, pak se nahnula na zadní sedadlo a sebrala něco, co Mac předpokládal, že je čepice a rukavice její dcery.

„V kolik se mám zítra hlásit do práce?“ zeptal se.

Podala své dceři pytel s odpadky s instrukcemi, že ho má dát do kůlny a pak se otočila k němu. „Vezu Sophii dolů na autobus těsně před sedmou.“ Střelila po něm ďábelským úsměvem. „Ale můžeš dokončit opravu loděnice beze mě.“

„Olivie,“ řekl, když udělala několik kroků do svého soukromého útočiště. „Děkuji, že jsi sdílela váš den s námi; vím, že pro Henryho to byl skvělý čas a já si nemohu vzpomenout, kdy jsem naposledy strávil tak příjemný den v tak dobré společnosti.“

Její krásné skořicové oči znovu trochu posmutněly, ačkoliv její úsměv byl upřímný. „Nemáš zač.“ Zaváhala. „Um, možná to můžeme někdy zopakovat.“

„To bych rád.“ Naklonil hlavu. „Kdy naposledy jste ty a Sophie navštívily oceán?“

Znovu zaváhala a její pohled byl odměřený. „Už to bude pár let.“

„Tak co kdybychom, než Inglenook znovu začne fungovat, my čtyři vypadli na jeden den a zamířili dolů na pobřeží?“

Když hned neodpověděla, Mac hádal, že jeho pozvání možná přišlo příliš brzy, nebo to bylo pro ni moc daleko od domova.

Ale pak viděl, jak se zhluboka nadechla a narovnala ramena. „Eileen a John budou příští týden pryč, ale Sophie a já máme volno příští neděli.“

Mac se ujistil, že ani jeho překvapení, ani radost není vidět a jednoduše přikývl. „A večeři platím já.“

„Jen pokud to nebude humr z tofu,“ řekla protáhle. A tentokrát, když odcházela, Mac zaznamenal, že velká část jejího vnitřního půvabu, se vrátila.

Zavřel kufr a nasedl zpátky do auta. „Jsi připraven se jít učit, jak zabít draky?“ zeptal se, usmívajíc se do zpětného zrcátka na svého syna.

„Draky ne,“ řekl Henry se zavrtěním hlavou, naprosto vážně. „To by mohlo zranit city pana Williama.“ Nafouknul hruď. „Měl bys mě naučit, jak zabít démony.“ Ale pak se najednou chlapcovy oči naplnily starostmi. „Nemůžou… nenecháš je nikde blízko mě, že ne, tati? Dokud nevyrostu a nebudu silný dost na to, abych mohl bojovat s těmi bastardy sám?“ zašeptal.

Mac se otočil na sedadle, aby se díval přímo na něj. „Bohové jsou mi svědky, máš mé slovo, že nic a nikdo se k tobě nepřiblíží, aby ti znovu ublížili, Henry. A až vyrosteš v muže, slibuji ti, že ti démoničtí bastardi utečou strachem, jen při zvuku tvého křiku.“

Henryho výraz se změnil na zuřivý, jeho ruka prořízla vzduch, jakoby mával mečem. „A rozplynou se v prach, až je doženu a rozseknu vejpůl. A pak půjdu po komkoliv, kdo je stvořil a pošlu ho plazit se domů s koulemi v kapsách, jako to udělal děda strýci Jarlathovi.“

Mac mu věnoval stejně zuřivý úsměv, než se otočil, aby skryl svůj vlastní ustaraný pohled, nastartoval auto a zamířil k jejich chatě. „Chci, aby sis došel dovnitř a zabalil do batohu nějaké teplé oblečení. Budeš ho potřebovat na zpáteční cestu, aby ses nenachladil, až se zpotíš.“

Vypnul motor, když dojeli k chatě, pak vystoupil a otevřel Henrymu dveře. Dřepl si, aby se chlapci díval přímo do očí, když vystoupil a chytil ho za jeho malá ramena. „Rozumíš tomu, proč děda udělal to, co udělal, že ano, Henry?“

Chlapec vážně přikývl. „Mámini bratři by se nezastavili, dokud bys nebyl mrtvý a oni neměli kontrolu nade mnou. Ale nerozumím, proč děda nezabil všechny tři. Jak to, že strýce Jarlatha jen zbavil mužnosti a nechal ho jít?“

„On chtěl, aby byl Jarlath žijící připomínkou toho, co se stane každému, kdo vyvolá hněv Oceanových. Co děláme, je vážná práce, Henry, a celé lidstvo závisí na tom, abychom udrželi vědění mimo dosah těch, kteří by ho chtěli zneužít.“ Mac sevřel chlapcova ramena, aby ho uklidnil. „Není to vždy příjemný úkol, ke kterému jsme povoláni, ale… prostě je to tak, jak to je. Jakmile se tvůj děda Titus rozhodl bránit lidstvo a zasadil první Strom života, jeho osud – a můj a jednoho dne tvůj – byl zpečetěn.“

 Mac přitáhl chlapce s vykulenýma očima do náruče. „A tak je to teď ty, já a děda, proti celému světu, synu; a my udržíme všechny mocné druidy, kteří ochraňují Stromy života, nyní rostoucí po celém světě, v bezpečí před zlem.“ Odtáhl se, aby se na něj usmál. „Jsme theurgisté, Henry, a je velmi důležité, abys viděl své povolání jako požehnání, spíš než prokletí a naprosto ho přijal.“

„To je důvod, proč tě máma poslala pryč, než ses o mně dozvěděl – protože nechtěla, abych vyrostl v to, co jsi ty a děda?“

Mac zavrtěl hlavou. „Delia věděla, že nemůže zastavit tvůj osud, ale věřím, že si přála ti dopřát normální dětství, než se staneš mužem.“ Znovu chlapce přitáhl k sobě do náruče. „A já budu ctít matčino přání, jak dlouho jen budu moct, Henry. Zůstaneme tady v Maine, v tomto století, a ty budeš chodit do školy s dětmi svého věku a budeš objevovat všechnu tu úžasnou, každodenní magii, kterou tento svět nabízí.“ Držel ho těsně ještě několik úderů srdce, než se odtáhl a postavil. „Ale to neznamená, že se nemůžeš začít učit dovednosti, které se ti budou hodit v dospělosti.“ Mac ho jemně postrčil. „Tak si běž připravit svůj batoh a vezmi si svůj meč.“

Henry udělal sotva dva kroky a otočil se zpět, rozhlížel se kolem a zamračil se na něj. „Ale ještě je světlo. Co když někdo uvidí naše meče na zádech?“

„Pak hádám, že tvoje první lekce by měla pravděpodobně zahrnovat neviditelnost.“

Ačkoliv si Mac uvědomoval, že Olivie by ho tuto dovednost mohla naučit stejně dobře, jako on.

„Ale ty nesmíš plýtvat svou sílou na něco tak triviálního,“ řekl Henry překvapeně. „Alespoň ne příštích sto let.“

„Ach, ale neviditelnost není ani tak moc magie, jako spíš stav mysli. Není snad koroptev sedící na vejcích neviditelná pro jestřába, když sedí na svém hnízdě ze suchých listů? A neskryjí tygra jeho pruhy ve vysoké trávě, před jeho kořistí?“

„Pak dnes večer budeme tygři!“ řekl Henry, otočil se a utíkal do chaty. „A budeme mít k večeři králíka!“

Mac šel ke kufru auta se smíchem, a díky mysli varoval všechny králíky v okolí, aby se měli na pozoru před mladým teurgistem, s apetitem tygra.

Zvedl dveře kufru, pak ztuhnul a skenoval pohledem Inglenook, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje, než se natáhl a otevřel panel na vnitřní straně blatníku. Vytáhl svůj meč v pouzdře – který byl dlouhý skoro tak, jak byl Henry vysoký – a dal si popruhy pouzdra na ramena, takže rukojeť byla v dosahu jeho levé ruky. Zavřel panel a kufr, pak došel k Henryho otevřeným dveřím, aby popadl svou bundu z opěrky předního sedadla.

Jenomže ona tam nebyla.

Narovnal se a střelil pohledem k Oliviině domu. Ona si nebrala Sophiiny věci ze zadního sedadla; ona mu šlohla jeho bundu!

Mac si opřel čelo o chladný kov svého auta se zasténáním. Svatý Die, to bude ještě větší peklo pro něj, ležet ve své posteli a představující si Olivii, spící v jeho bundě – ačkoliv by si přál, aby byla místo toho v jeho náruči.