SF - 2. kapitola

Překlad: Luciana

Očividně Mark Briar nebyl zvyklý na to, aby mu někdo říkal ne, ať už přítelkyně, která mu poslala dopis na rozloučenou, nebo nějaká osamělá vdova, které šlechetně nabídl sexuální služby. Když slyšela agresivní tón v jeho hlase, Olivie uvažovala, jaký to hrozný hřích spáchala, že je uvězněná na předním sedadle starého malého pickupu, s vyslancem pekla. Nejen, že Mark stále poukazoval na to, o co přijde, když se s ním nesejde večer na ubytovnu, ale vypadalo to, že její opakované, mírné, ale jasné odmítání, ho rozčiluje.

No, to a ten dopis s oznámením rozchodu, který zmačkal do kuličky a hodil jí ho k nohám, potom, co jí přečetl nejzajímavější část. A dodejme, že jeho bezohledná jízda se změnila v naprosto děsivou. Na co myslela, když ho požádala, jestli by mohli vzít jeho auto na vyzvednutí bojleru? Stálo by jí to deset minut, vyndat zadní sedačky z jejího vanu, ale byla by jen v polovičním problému, než je nyní. Možná by se musela vypořádávat s naštvaným mladým mužem, ale aspoň by je borovice nemíjely skoro rozmazané rychlostí.

Olivie se rozhodla, že jakmile potkají školní autobus, ona a Sophie půjdou zbývající tři míle do Inglenook pěšky.

„Podívej, Marku,“ řekla klidně, i když kontrolovala přezku na bezpečnostním pásu, „není to tak, že bych nebyla polichocena tvou nabídkou, ale mám velmi jasné zásady ohledně zaplétání se zaměstnanci.“

„Zaměstnancem. Máš jednoho. Takže to není tak, že by si někdo mohl stěžovat, že šéf někoho upřednostňuje, nebo tak něco.“

„Když je hlavní sezona, mám tu patnáct lidí na výplatní listině: sedm, kteří žijí v Inglenook – ty, kuchař a několik asistentů – a osm místních, kteří přicházejí každý den za svítání,“ řekla, už taky trochu naštvaná.

Jeho oči se hrozivě přimhouřily. „A co návštěvníci? Máš nějaké zásady ohledně zaplétání se s nimi?“ Odfrknul si. „Nebo je to způsob, jakým plníš svá každoroční sezení pro svobodné otce?“

Olivie počítala do deseti, aby se udržela a nepraštila toho agresivního usmrkance, netoužíc po ničem víc, než aby byla pryč z toho zatraceného auta. „Můj bože!“ vykřikla a ukázala na přední sklo. „Uhni z cesty!“

Mark dupnul překvapeně na brzdy a pak vjel do malé hromady štěrku, než smykem zastavil a vypnul motor. „Cos viděla?“ zeptal se a rozhlížel se kolem.

Olivie okamžitě rozepnula svůj pás a vystoupila ven. „Losa, který vlezl do silnice před námi,“ řekla a ukázala ke stromům, když taky vystoupil. „A kde je jeden, tam jich je obvykle víc. Narazit do takového zvířete, by mohlo zdemolovat tvoje auto.“

„Já nic neviděl.“ Jeho pokožka ztmavla, jeho hněv se vrátil stejně rychle, jako odešel. „To sis právě vymyslela,“ řekl a vrhnul se kolem předku auta. „Co to s vámi ženami zatraceně je? Myslíte, že se mě můžete zbavit jako nějakého odpadku a jít po nějakém bohatém chlápkovi jen proto, že má kariéru a řídí Porshe?“

„Hej, počkej chvíli,“ začala Olivie couvat. „Já nejsem tvoje přítelkyně. Já sem tvoje šéfka.“

„Už ne, nejsi, protože dávám výpověď.“

No, postará se o tenhle malý problém. Nyní se prostě musí nějak vypořádat s tím, že je uprostřed ničeho s tímhle idiotem. Rozrušení rostlo, když pokračoval v postupu. Olivie zvažovala své možnosti útěku a toho, že ho přesvědčí, že bude uvažovat o jejich setkání večer v ubytovně.

„Počkej,“ řekla a zvedla ruku, aby ho zastavila. „Já... ehm, musíš mi dát čas, abych zvážila tvou nabídku, Marku. Chci říct, že nejsem proti, abychom spolu něco měli,“ řekla a přizpůsobila se mu krok za krokem, když nezastavil. „Je to jen tak, že jsi mě zastihl nepřipravenou.“

Konečně se zastavil a obhlédl hromadu štěrku a pak se podíval zpět na ni, jeho pohled byl znovu podezíravý. „Tak co kdybychom si dali malý trénink hned teď, aby ti to pomohlo se rozhodnout?“

To myslel vážně?

Ok, možná útěk by byl chytřejší. Olivie vyrazila do lesa, uvědomujíc si, že by ji Mark nejspíš porazil v otevřeném závodě po silnici. Mimoto by mohla najít nějakou větev a přivést toho idiota k rozumu.

Jenže on ji chytil dřív, než udělala deset kroků. Vykřikla překvapením, když ji chytil za ramena a otočil ji a pak vyjekla bolestí, když narazila na kolena a on padl na ni.

Pro lásku boží, tohle se nemůže dít. Byl ještě dítě!

Ale jeho sevření bylo silné, jako od muže. Olivie ho zkusila odstrčit pryč, ale byl na ni přitisknutý jako lepidlo. Jeho prsty zaryté do jejích paží, když ji převrátil, aby byla tváří k němu. Vzduch z jejích plic bolestivě unikl, když na ni znovu nalehl a vykřikla, když přitiskl svá ústa na její.

Ok, teď byl čas na paniku. Byli uprostřed divočiny, vypadalo to, že nemohla kontrolovat situaci a ten idiot ji prostě jen tak napadl! Olivie ho kopla do nohou a kroutila se, aby ho odstrčila pryč, když bojovala o dech. Když zkoušela vyškubnout ruce, jen skončila se sevřenými zápěstími v jeho nepřekonatelném stisku, ale dokázala se odvrátit od jeho trestajících úst.

„Marku! Přestaň s tím!“ vykřikla. „Musíš přestat!“

„Co sakra za tábor nemá holky?“

Olivie se přestala bránit. Mluvení bylo dobré. Pokud ho udrží v hovoru, možná se uklidní. „Bude tu ve městě spousta dívek ve tvém věku, až skončí škola,“ řekla, trhaně lapala po dechu, jak ji jeho váha mačkala do štěrku.

„To je víc než dva měsíce daleko!“

Olivie vykřikla odporem, když se odvrátila od jeho přibližujících se úst a vložila všechnu svou sílu do toho, aby ho odhodila pryč, když ho praštila pěstí do žeber. Zvedl se a jeho vlastní výkřik skončil přiškrceným vyjeknutím, když jeho váha najednou z ní zmizela. Olivie se odvalila pryč, pak se klopýtavě zvedla na nohy a drápala se kolem Markova auta – jen aby vběhla přímo do dalšího vozidla.

Znovu zakopla, když slyšela Marka opět vykřiknout a vyběhla směrem k němu, když viděla, jak cizinec vráží svou pěst do Markova žaludku. Ten kluk se ani nestačil zlomit v pase, když mu mužova pěst přistála na čelisti, vyhodila ho do vzduchu, aby spadl na zem na záda, v bezvědomí.

„Ne!“ vykřikla Olivie a chytla cizince za paži, aby ho zastavila, když chtěl jít po Markovi znovu. „Už mu neubližujte!“

Muž ji setřásl a otočil se směrem k ní, nebezpečný pohled v jeho ostře zelených očích jí donutil udělat krok zpět. „Odpusťte,“ řekl hrdelním hlasem. „Měl jsem dojem, že vás ten bastard napadl.“ Pokynul směrem k Markovi a lehce se uklonil. „Nechám vás tedy ve vaší malé hře,“ řekl, otočil se pryč a vykročil ke svému autu.

Olivie vyběhla za ním. „Ne, neodcházejte! On mě napadl.“

Zastavil se tak náhle, že do něj narazila a byla by spadla, kdyby ji nechytil za ramena. A tehdy se její kolena podlomila, závažnost toho, co se málem stalo, z ní udělalo hromádku roztřeseného rosolu.

Její zachránce ji zvedl, než stačila spadnout na zem. Donesl ji na malou hromádku hlíny u vchodu do štěrkovny a posadil na zem, pak setřásl svou bundu a přehodil ji přes její třesoucí se ramena. Ale když si dřepl před ní a natáhl se směrem k její pulzující líci, Olivie zabořila svou tvář do dlaní a začala vzlykat.

„Je to v pořádku. Teď už jste v bezpečí.“

„Nemůžu uvěřit, že mě n-napadl. On… je to ještě dítě.“ Narovnala se, aby si přitáhla jeho bundu víc kolem sebe, když se zhluboka nadechovala. „Oh, Bože, nemůžu dýchat!“

„Už jste v bezpečí, madam.“ Vzal její čelist do své velké ruky, jeho pronikavý pohled prohlédl její tvář, než se dostal k jejím očím. „Máte mé slovo: Ten bastard už vám nikdy znovu neublíží.“

Olivie se odtáhla od jeho doteku a pohlédla směrem k Markovi, zatímco zkoušela zpomalit dýchání, aby uklidnila své bušící srdce. Ale když zjistila, že jí obě vozidla blokují výhled, podívala se zpátky na svého zachránce. „Je to jen pitomý kluk, ale nemohla jsem ho zastavit. O-on prostě vybouchnul. Zkoušela jsem být jemná, ale rozhodná, ale já… nebral ne jako odpověď.“

Otřela si slzy, které jí tekly po tvářích. „Neměla jsem ho nikdy najímat. Kdybych poslechla svůj pocit a poslala ho pryč ten den, kdy přijel, tohle se nemuselo stát.“ Znova si otřela oči, v naději, že řádná dávka rozhořčení jí zabrání se cítit, jakoby strávila posledních deset minut ve ždímačce. „Ale žádný jiný žadatel nevypadal tak slibně. Kromě té dívky z Wyomingu. Neměla sice žádné zkušenosti, jako poradce, ale vsadím se, že by netrvala na tom, abych s ní měla sex – pokud by nebyla lesba.“ Olivie zakryla své zalapání po dechu rukou. „Můj Bože, proč nemůžu mlčet!“

„Henry, pojď sem,“ zavolal její zachránce přes rameno. Zadní dveře perlově bílého SUV se otevřely a vystoupil malý kluk. Olivie se hned snažila postavit, protože nechtěla, aby ji to dítě vidělo takhle, ale ten gentleman položil svou velkou ruku na její rameno. „Pojď sem, synu. Tato dáma se právě vylekala, Henry, a potřebuje uklidnit,“ řekl a ukázal k Olivii. „Posaď se tady a drž slečnu… jak se jmenujete?“ zeptal se a věnoval jí něžný úsměv.

Nevěděla, jestli to způsobil jeho úsměv, nebo skutečnost, že se potřebovala dát dohromady kvůli tomu dítěti, ale Olivie se roztřeseně nadechla a uvolnila své smrtelné sevření jeho bundy. „Moje jméno je Olivie,“ řekla chlapci – a zalapala po dechu. „Ty jsi Henry! A pan Oceanus,“ vykřikla, když pohlédla na muže. „Vy jste přijeli dneska!“ znovu schovala tvář v dlaních, naprosto pokořená. „Můj bože, to je hrozné. Neměli byste mě vidět takhle.“

Ale když se malá paže položila na její ramena – a mladá ruka na jejím konci ji jemně poplácala – Olivie začala znovu tiše vzlykat.

Tedy, dokud si neuvědomila, že pan Oceanus už před ní není v podřepu.

Olivie vystřelila zpod Henryho uklidňující paže. „Ne, nesmíte mu ublížit!“ vykřikla, oběhla vozidlo právě včas, aby viděla pana Oceana, jak vytahuje Marka na nohy.

„Je to jen hloupý kluk.“

„Běžte si sednout do mého auta, Olivie. Jen mám v úmyslu s ním trochu diskutovat.“

„Ne před vaším synem, to nesmíte,“ řekla a chytla ho za paži. „To je ten muž, kterého chcete, aby ve vás viděl?“

Stále držíc Marka za zátylek, Maximilian Oceanus otočil svůj smrtící zelený pohled na ni. „Pokud myslíte, že chci, aby ve mně viděl muže, který nenechá žádného bastarda týrat ženu, pak ano.“

„A co ho naučíte tím, že zmlátíte bezbranného kluka?“

„Budu doufat, že naučím toho chlapce, že je jeho povinností, zachránit ženu, která byla napadena.“

„Ale to už jste udělal,“ řekla, držíc svůj hlas tichý, aby je Henry nemohl slyšet. Dobrý Bože, Trace Huntsman si nedělal legraci, když řekl Olivii, že jeho přítel nemá ani ponětí, jak se vypořádat se svým nově nalezeným synem. „Henry viděl, že jste mě zachránil, ale je zároveň důležité, aby také viděl, že se chováte civilizovaně k mému útočníkovi.“

Pozvedl obočí. „Chtěla byste raději, abych nechal Henryho vidět, jak vy sama způsobíte, že ten bastard bude litovat, že se vůbec narodil?“

„Já nebudu bít Marka!“ Akorát Olivie přemýšlela, jestli to bylo pobavení, co nyní udělalo jeho zelené oči tak jasnými. „Podívejte, pane Oceane, tohle…“

„Byl bych raději, kdybyste mi říkala Mac. A pokud v rámci civilizovaného chování před mým synem navrhujete, abych nedělal nic, pak já navrhuji, abyste se s Henrym šla trochu projít. Máte mé slovo – počkám, až budete z dohledu, než začnu svou malou diskuzi.“

Muselo to být pobavení, protože tohle nemohl myslet vážně.

Mark se konečně pohnul a vydal omámené zasténání, když začal bojovat se železnou pěstí, držící ho pod krkem. A ačkoliv Olivie věděla z první ruky, jak silný Mark je, její zachránce nebral ani na vědomí chlapcův zápas a způsobil Markovi záchvat dusivého kašle jen tím, že víc sevřel prsty.

„Prosím, nechte ho jít, Macu,“ žádala ho, ramena jí poklesla, jak si víc přitáhla jeho bundu kolem sebe. „Já… já jen chci vyzvednout svou dceru na odbočce a jít domů, než omdlím.“

Náhlá obava v jeho pohledu zmizela v okamžiku, kdy se podíval zpátky na Marka. „Pokud tě chytím do padesáti mil od Spellbound Falls dneska po západu slunce, zabiju tě. Rozumíš?“ řekl velmi tiše. Otočil kluka, aby byl tváří k ní. „Ale nejdříve se omluvíš.“

Jeho oči málem vypadly z jeho zrudlé tváře, když Mark vydal přiškrcený zvuk a snažil se přikývnout. „Já… já se omlouvám,“ vyhrknul.

Mac ho pustil tak náhle, že Mark spadl bezvládně na hromadu na zem a Olivie neměla ani čas zalapat po dechu, když jí její zachránce vzal do náruče.

„Henry, otevři přední dveře auta,“ řekl, kráčejíc k SUV a posadil ji dovnitř. Sáhl do kapsy kalhot a vytáhl kapesník. „Vaše rty krvácejí,“ řekl, když jí ho podával. „Kde je ta odbočka, o které jste mluvila? Říkala jste, že potřebujete vyzvednout dceru.“

Vzala si od něj kapesník a roztřeseně si otírala ústa. „Je… je to ještě pár mil po silnici.“

Přikývl a zavřel dveře, pak otevřel dveře za ní. „Nastup a připoutej se, synu,“ řekl a zavřel dveře, když Henry nastoupil.

Ale místo toho, aby obešel auto a zamířil ke dveřím řidiče, vykračuje si to zpátky kolem Markova auta. Olivie chce vyrazit za ním, ale dveře nejdou otevřít, ačkoliv zmáčkla snad všechny knoflíky na dveřích. Už málem začala mlátit do knoflíků, když malá, překvapivě pevná ruka, sevřela její rameno.

„Otec bude civilizovaný,“ řekl Henry a pokývl, když se na něj otočila. „Myslím, že se jen ujistí, že ten bastard rozuměl jeho instrukcím.“

„Tys slyšel, co jsme říkali?“

„Mám velmi dobrý sluch.“ Poplácal jí po rameni. „Můžete se už zbavit strachu, Olivie. Otec nedovolí, aby vám ten bastard ještě někdy ublížil.“

Otočila se na svém sedadle. „Henry, neměl bys ho nazývat bastardem. Je to hodně ošklivé slovo.“

Jeho oči – hluboké zelené, jako toho muže, co ho zplodil – ztvrdly v téměř zrcadlovém obraze, jako jeho otce. „Není vhodné použít ošklivé slovo, když se jedná o zlou osobu?“

Dobrý bože, o dokonce i mluví jako jeho otec!

Ale Trace Huntsman, vojenský kamarád jejího pozdějšího manžela, který žije několik hodin odtud na pobřeží, jí řekl, že Henry přišel žít s Macem jen před pár měsíci, po tom, co jeho matka zemřela. A že dokud se ti dva nesetkali, Mac ani nevěděl, že Henry existuje.

„Proč mu říkáš otče, místo tati?“ zeptala se Olivie.

Jeho drobné obočí se zamračilo. „Protože to on je. On mi říká synu a já jemu otče.“ Jeho zamračení se prohloubilo, ačkoliv mu tváře zčervenaly. „A prosím odpusťte mi, protože předpokládám, že bych vám měl říkat madam, ne Olivie. Moje máma by se na mě zlobila, kdyby věděla, že jsem dámu oslovoval jejím křestním jménem.“

Olivie se přívětivě usmála. „A jak se jmenuje tvoje maminka?“

„Cordelia. Ale když o ní otec mluví, říká jí Delia. Moje příjmení by mělo být Penhope, ale teď je to Oceanus.“ Znovu se zamračil. „Akorát že otec přemýšlí, že by mi změnil i moje křestní jméno. Navrhoval jsem, že bychom to mohli změnit na Jack, nebo aspoň Jake, ale on říkal, že tahle jména nejsou dost vznešená.“

„Ale co je špatného na Henrym?“

Chlapec pokrčil rameny. „Otec říká, že Henry je příliš anglické.“

„Je příliš…“ Olivie se otočila za zvukem bouchnutí dveří dodávky a viděla Marka, jak se zamknul a po slepu zápasil se zapalování, když sledoval Maca předním sklem – který stál jen pár kroků dál, paže zkřížené na hrudi a zíral na něj. Pickup nastartoval a gumy se protočili na štěrku, jak Mark rychle vyjel na silnici, aniž by věnoval pozornost dopravě.

„Podívejte, říkal jsem vám, že otec bude civilizovaný,“ řekl Henry, naposledy ji poplácal po rameni, než se usadil ve svém sedadle a zapnul si pás. „Nezabil toho bastarda, i když si nezasloužil žít.“

Přesto, že se setkala s Macem a Henrym před méně než třiceti minutami, Olivie měla pocit, že budou trochu víc na obtíž, než jen jako dvě další místa u stolu. Jak byl Henry přímý a předčasně vyspělý, jeho otec byl ještě děsivější. Maximilian Oceanus byl nepopiratelně velké, impozantní postavy; někdo, kdo bude nejen vyčnívat z davu, ale nejspíš ho povede. Musel být aspoň šest stop a čtyři palce vysoký, jeho ramena vyplnila podstatnou část předního sedadla jeho opravdu velkého SUV a zvedl ji – dvakrát – tak snadno, jakoby držel dítě. Ale bylo to tehdy, když se na ni podíval přímo, tím svým intenzivním zeleným pohledem, když Olivie cítila, jak se její svět vychýlil z osy. Podobně, jako když člověk stojí v ustupující vlně na prázdné písečné pláži a má pocit, že je vtahován do moře, ačkoliv stojí naprosto nehybně.

Neměla se nechat od Eileen přemluvit k porušení svých pravidel o soukromých rodičovských sezeních. Měla si aspoň uvědomit, do čeho se to dostává, když Mac rezolutně odmítl její opakované jemné, ale jasné, odmítání, aby přijel do Inglenook o tři týdny dříve – stejným způsobem, jakým je odmítl Mark dnes odpoledne. Jen zatímco Mark ji napadl, Mac dosáhl svého pomocí starého dobrého úplatku. Poslouchá ji vůbec někdo? Na mou duši, měla by jemnost vyhodit oknem a dát mnohem větší důraz na neústupnost – nejlépe zatímco bude svírat baseballovou pálku.

Což znamenalo, že by měla začít makat a znovu začít běhat, vzhledem k tomu, jak ji Mark lehce přemohl a navštívit jednu z lekcí meditace v Inglenooku, vzhledem k emocionálnímu zhroucení potom. Stále se neovladatelně třásla a bojovala se slzami, což byl důvod, proč okamžitě vyskočila z auta, když dojeli na odbočku, než se stačila znovu znemožnit.

Jenže Henry vyskočil z auta hned za ní. Nejdříve bylo zjevné, že cítil povinnost pokračovat v jejím uklidňování, ale když ho Olivie ujistila, že se cítí mnohem lépe, ten chlapec místo toho vyrazil na průzkum blízkého lesa.

Tedy, po tom, co svědomitě přiběhl zpět a požádal otce o dovolení.

Mac také vystoupil z auta, ale jednoduše se opřel o přední blatník, zkřížil nohy v kotnících a ruce zkřížil na hrudi, zjevně spokojený s tím, že nechal svého syna, aby se vypořádal se slzami, které viděl v jejích očích. Stále měla na sobě jeho koženou bundu a pravděpodobně by mu ji měla vrátit zpět, když on stál v ledovém březnovém větru jen v košili, ale díky teplé bezpečnosti její váhy, se cítila příliš báječně, než aby se jí vzdala.

Zabořila ruce do jejích prostorných kapes s těžkým povzdechem. Co teď má jako dělat? Bez Marka, nebyl způsob, jak by mohla mít Inglenook plně funkční za tři týdny. A i když její tchán trval na tom, že jí pomůže, Olivie bude muset trvat – nejlíp s baseballovou pálkou v ruce – že nenechá Johna ohrozit jeho nedávno operované koleno. Její tchýně nemohla příliš pomoct také, když Eileen toho už měla tak dost, s tím aby dokončila svou dizertační práci, když ještě vymýšlela několik nových programů na letošní letní sezónu, hledala a následně zaškolovala několik stážistů pro realizaci těchto programů a pracovala s kuchařem na novém, plně bio-menu na letošní rok.

Zatraceně, co ona ví o instalaci ohřívače vody?

Za předpokladu, že ohřívač neleží někde v příkopě, na cestě domů, nebo ještě v kufru Markova auta, na jeho cestě z města, před západem slunce. Olivie pomalu vyrazila směrem k hlavní silnici, ale zvýšila tempo, když zjistila, že nikde nevidí Henryho. „Henry?“ zavolala a očima prohledávala les na obou stranách silnice. „Henry, kam jsi šel?“

„Je v pořádku, Olivie,“ řekl Mac a narovnal se od blatníku. „Slezl k potoku a hází kameny.“

„V tomhle potoce jsou hluboké tůně,“ řekla a snažila se proniknout hustým lesem. „A někde je ještě sníh. Může uklouznout a spadnout, nebo se zatoulat a ztratit se. Malí chlapci mají tendenci následovat, cokoliv zaujme jejich pozornost, bez toho aby si uvědomili, jak daleko zajdou.“

„Možná bude mokrý, ale neutopí se,“ řekl Mac. Ukázal po proudu od mostu, který seděl sto yardů od odbočky. „A můžu ho zavolat zpět, když se zatoulá příliš daleko. Není to práce mého syna, aby objevoval svět kolem sebe a moje práce, že ho mám jednoduše udržovat v bezpečí, zatímco to dělá?“ Zamračil se. „Aspoň jsem to pochytil z knížek, které jsem přečetl.“

Olivie si nemohla pomoct, ale zasmála se. „Četl jste knihy o výchově?“

Místo aby jí vrátil úsměv, zamračil se více. „Aspoň tucet – jen abych zjistil, že spousta z nich si odporuje a jedna nebo dvě měly poněkud znepokojivé představy o disciplíně.“

„Rodičovství je spíše o praxi a zkoušce ohněm, pane Oceane. A i když to spousta lidí zkusila, nikdo není schopen napsat definitivní knihu o výchově dítěte, protože na všechny lidi neplatí to samé.“

Dobrý bože; tady zněla znovu jako Eileen.

Konečně se usmál. „Takže mám vaše dovolení, ignorovat všechno, co ty knihy říkají, paní Baldwinová?“

Oh jasně, jeho oči se rozhodně mění na zářivě zelené, když je pobavený. „Ve skutečnosti, máte moje povolení je všechny vyhodit. A prosím, říkejte mi Olivie.“

Jedno jeho obočí vystřelilo vzhůru. „Promiňte; nechala jste mě myslet si, že už si netykáme.“

„Moje chyba… Macu.“ Vytáhla na něj také obočí. „Víte, kde je váš syn právě teď?“

„Po proudu, přechází potok přes padlou kládu.“

Olivie se otočila a zkoušela zahlédnout Henryho. „Kde? Nevidím ho.“

„Pak hádám je dobře, že mám velmi dobrý zrak, stejně jako mimořádný sluch. Právě dosáhl konce své odvahy a míří zpátky k nám.“

„Když mluvíme o sluchu, očividně váš syn ho zdědil po vás. Měl byste si dávat pozor, co před ním řeknete, Macu. Stále nazýval Marka bastardem.“

„To není přijatelný termín?“

„Není, ne pro šestiletého chlapce.“ Když viděla, že třpyt z jeho očí zmizel, přemýšlela Olivie, jestli se někdy naučí v tom chlapovi číst. „Nevím, jestli rozumíte tomu, co Henry dělá. Když mi Trace poprvé volal, řekl mi, že během pár měsíců vás syn zažil smrt své matky a přišel žít s vámi, ačkoliv jste se vy dva nikdy předtím nesetkali. Je to tak?“

Mac tiše přikývl.

„Takže, přijít žít s úplným cizincem, po utrpění takové ztráty, bylo pro Henryho mnohem více traumatizující, než pro vás,“ řekla tiše. „A z toho, co jsem viděla za poslední půl hodinu, vím, že se váš syn velmi usilovně snaží být tím, o kom si myslí, že chcete, aby byl. Henry je jako houba, která vás nasává: napodobuje vaše způsoby, vaši mluvu a to, jak se chováte k lidem.“ Usmála se a ukázala na silnici, po které přišla. „Sakra, on i chodí, jako vy.“

„Prosím?“

Stále neschopna přečíst jeho výraz, Olivie rozšířila svůj úsměv. „Máte velmi přímý styl chůze, Macu. Pokud chcete vidět, jak to vypadá, podívejte se na Henryho.“

„Chcete říct, že ho mám odrazovat od toho, aby mě napodoboval?“

„Ne. To je dobře. Znamená to, že Henry na vás hledí jako na svůj vzor.“  Strčila znovu ruce do kapes bundy. „Opravdu byste si o tom měl promluvit s mojí tchýní; Eileen je expert. Já jen zkouším poukázat na to, že pokud někoho nazvete bastardem, ačkoliv jím je, Henry mu tak bude říkat také. A když toho bastarda zbijete, i když si to zaslouží, Henry zbije někoho ve svém věku, pokud si bude myslet, že si to zaslouží. Takže já jen navrhuji, abyste si uvědomoval, co říkáte a děláte, před ním. Všechny děti jsou snadno ovlivnitelné, ale Henry ještě více, protože se nejen snaží přijít na to, jak se zařadit do vašeho života, ale se zoufale snaží najít si místo ve vašem srdci.“

Mac rozpletl paže a strčil je do kapes svých kalhot a otočil se tváří k lesu. „Já bych neměl být ničím vzorem, zvlášť ne ovlivnitelnému malému dítěti.“ Pohlédl na ni přes rameno a pak zpátky směrem k potoku. „Jsem ten nejhorší syn, jakého člověk může mít a je tu velká šance, že budu ještě horší otec.“

„Vy už jste úžasný otec, Macu.“

„Jak to můžete říct?“ zeptal se, aniž by se na ni podíval. „Nic o mně nevíte.“

„Vím, jak jste naprosto zaměřený na Henryho. A vaše trvání na tom, že přijedete do Inglenook dříve a zůstanete celé léto, určitě dokazuje, jak odhodlaný jste.“ Vykročila směrem k hlavní silnici, když slyšela se blížit školní autobus, ale zastavila se a s úsměvem se k němu otočila. „Rodičovství není o vás proti Henrymu, Macu; je o vás a Henrym, proti celému světu.“

Poprvé za skoro tři měsíce – od té doby, co tajemný, až moc inteligentní, mrňavý človíček, přišel žít s ním – Mac cítil záblesk naděje, že to možná opravdu přežije. Ještě ani nedorazil do Inglenook a už viděl svého syna v jiném světle, nejpřekvapivějším odhalením bylo, že Henry nasával všechno, co on řekl, nebo udělal, jako houba. Což, jak o tom teď přemýšlel, byla děsivá pravda; v den jejich bouřlivého setkání, ho Henry začal napodobovat až do té míry, že Mac zjistil, že se mohl dívat do třicet-let-starého zrcadla z doby, kdy jemu bylo šest. Ale asi ta nejchytřejší – a povzbuzující – věc, kterou Olivie řekla, bylo, že on a Henry jsou na téhle cestě společně.

A tahle jednoduchá poznámka, ho zaujala stejně, jako žena, která to řekla.

Což by mohl být problém. Byl tady proto, aby se naučil, jak se stát dobrým otcem a opravdu nepotřeboval rozptýlení v podobě přitažlivosti k učitelce, a nezáleží na tom, jak krásná mohla být, nebo jak žhavý a lákavý měla úsměv, nebo jak milosrdná byla k viníkovi. Zatraceně, netušil, co ho víc rozzuřilo: že mohla být znásilněna, kdyby náhodou nejel kolem, nebo že chránila toho bastarda.

„To bylo dobře, že jsme jeli okolo, když ta dáma byla napadená, že otče?“ řekl Henry. „Myslím, že je špatné, že tě nenechala toho bastarda zabít, protože si myslím, že si to zasloužil. To, že jsi ho nechal jí, ho možná může utvrdit v tom, že může napadnout jinou ženu a vyváznout z toho znova.“

Mac se podíval dolů, aby zjistil, že jeho syn stojí vedle něj, jeho dětské ruce zkřížené na hrudi a nohy povystrčené, jak byl uvolněný v bocích a sledoval Olivii, jak přešla hlavní silnici před zastávkou autobusu. Svatý Promethee, jak může ten kluk znát jeho myšlenky?

Mac rozpletl ruce a strčil je do kapes. „Zjevně bastard je nevhodné slovo pro šestiletého, synu. Takže bys ho měl přestat říkat, dokud nebudeš starší.“

„Jak starší?“ zeptal se Henry a strčil také ruce do kapes u kalhot, když se zamračil na Maca. „Můžu ho říkat, až mi bude deset? Nebo patnáct? Nebo mám počkat až do tvého věku?“

Ten kluk bral všechno tak doslovně! A kdyby se Henry zeptal na jednu otázku, ale on se ptal na sto; každý den, od rána do večera, jednu za druhou. Problém byl, že Mac netušil, jak odpovědět na polovinu z nich. Jak měl zatraceně vědět, jak starý má být člověk, aby mohl říkat jistá slova? Co se jeho týkalo, byl by tento termín přípustný v jakémkoliv věku.

„Možná by ses na tuto otázku měl zeptat Olivie.“

„A mám ji oslovit Olivie, až se zeptám, nebo madam?“

Mac sklopil poraženě hlavu. „Možná se jí budeš chtít zeptat i na tohle. A Henry, nezmiňuj před její dcerou, co se dnes stalo,“ řekl, když viděl Olivii přecházet zpátky přes silnici, držíc za ruku holčičku, která vypadala asi o rok, nebo dva starší, než Henry. „Olivie možná nebude chtít, aby to věděla, ze strachu, že by ji znepokojila. Teď si běž dát svoje věci dozadu za sedadla, abys jí udělal místo k sezení,“ nařídil mu a díval se směrem k hlavní silnici, když Henry běžel k autu.

Ty dvě ženy by mohly být dvojčata, ale vzhledem k jejich věku, ta mladší Baldwinová, měla vlnité hnědé vlasy, které jí padaly přes ramena a rámovaly andělský obličej, nenucený úsměv a energickou krásu, která vypadala, jakoby vířila kolem ní, jako tekutý sluneční svit – přesně jako její matka.

Mac se zachvěl, děkujíc bohům, že zplodil syna, a moc dobře věděl, že by se brzy dostal do hrobu, kdyby měl mít dceru.

Ta mladá dívka dokonce převzala i Oliviin starostlivý výraz, když spatřila matčiny nateklé rty a opuchlé oči. Zastavila se a na něco se ptala, jakmile dosáhly prašné cesty a školní autobus zase odjížděl. Mac viděl, jak se Oliviin úsměv rozšířil, když gestikulovala, očividně vymýšlejíc nějaký příběh, vysvětlující její zranění. Akorát to vypadalo, že ta mladá dívka si není jistá, jestli jí věří, soudě podle jejího zamračení. Pak ji zatahala za neznámou bundu, kterou její matka měla na sobě a zeptala se na další otázku.

Mac viděl, jak Olivie hodila provinilý pohled směrem k němu, když ji začala rozepínat. Ale její dcera ji zastavila tím, že ji vzala za ruku a vyhrnula rukáv a odhalila tak modřinu na Oliviině zápěstí, která už ztmavla natolik, že ji mohl vidět i Mac, z místa kde stál.

„Sophie vypadá přesně jako její matka,“ řekl Henry, když se vrátil od auta a znovu se postavil vedle něj, s rukama v kapsách kalhot.

„Sophie?“ zopakoval Mac, neschopný si vzpomenout, že by Olivie zmínila dceřino jméno. Nejspíš proto, že byl příliš naštvaný, že byl donucen nechat toho bastarda, který ji napadl, jít.

„Neslyšel jsi, že Olivie říkala, že jméno její dcery, je Sophie a že jí je osm let a je ve druhé třídě?“ pohlédl Henry na něj nahoru a pak zpátky na ženy. „I odtud můžu vidět, že mají stejnou barvu očí, stejně jako ty a já. Oliviiny oči mi připomínají skořici, což je moje oblíbené koření a vsadil bych se, že Sophiiny jsou stejné.“ Najednou se zamračil. „Nemyslím, že bych mohl nechat toho bast-toho muže jen tak odejít, kdybych ho přistihl, jak ubližuje Sophii.“ Najednou se hrozivě usmál. „Musel bych ho aspoň poslat domů s jeho koulemi v kapsách.“

Mac se opotil. Henry nejen chodil a mluvil, jako on; jeho syn dokonce i myslel, jako on.

Jak mohl zapomenout, že se lidé stávají tím, s kým žijí? Zvlášť ovlivnitelné děti.

Bylo víc věcí, na které zapomněl, očividně, o přirozené povaze člověka, což s ohledem na jeho poslání, mohlo být nebezpečné. Ale oddávajíc se příjemnějším aspektům lidské touhy po většinu svého dospělého života, zjistil Mac, že zřejmě přehlížel spoustu všednějších zákonů, řídících vesmír.

Nic nedá všechno do souvislostí, jako mít syna.

Ano, jak nechtěl podniknout ani tuhle krátkou vzdálenost od oceánu, vzít Henryho do Inglenook, se mohlo právě ukázat, jako nejmoudřejší rozhodnutí, které udělal za posledních několik století.