Priceless - 33. kapiotla

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

BRANDT

Posadil jsem se na židli vedle Masona, opřel se lokty o kolena a svěsil hlavu.

Její bratr byl tichý jako hrobka, když si přejížděl dlaněmi po stehnech a sledoval všechny, kteří přecházeli okolo čekárny, kde jsme, kurva, seděli…a čekali.

Společně jsme jeli do nemocnice za sanitkou a Mason se mě vyptával, co se stalo. Byl jsem tak vyděšený, že jsem to vše vyhrkl. I to s pásky.

Pevně chytil volant a vyštěkl: „Ty zkurvený idiote. Jestli dneska umře, zabiju tě.“

A od té chvíle na mě nepromluvil.

Zavřel jsem oči a snažil se prodýchat všechen strach. Neobtěžoval jsem se mu říct, že kdyby umřela, udělal bych to sám.

Zachvěl jsem se a vydechl všechen vzduch z plic.

Ježíši, nemůže umřít. Nepřežil bych to.

Když se pak ozvaly kroky, zvedl jsem hlavu a uviděl Reese. Musela zůstat s dětmi a čekala, až přijede Pick, aby je pohlídal.

„Už něco víte?“ vydechla a dívala se na nás.

Mason vystřelil ze židle. „Ne. Ještě ne.“ Přitáhl si ji k sobě a pevně ji objal.

Musel jsem uhnout pohledem, protože jsem potřeboval obejmout Sarah.

Rozbolelo mě břicho a sklonil se ještě víc. Ale pořád jsem seděl a odolával nutkání praštit pěsti do nejbližší zdi, nebo se rozbrečet.

Nejsem si jistý, jak dlouho jsem tam seděl a vše v sobě potlačoval, když někdo řekl: „Brandte?“

Uviděl jsem Noela, Coltona a Tena, kteří k nám pomalu přicházeli a tvářili se velmi ostražitě.

Mrkl jsem, zavrtěl hlavou a zeptal se: „Co tady, děláte?“

„Volal nám Pick,“ vysvětlil Noel a posadil se vedle mě. „Jsme tady pro tebe. Jak jí je? Už něco víš?“

Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na Masona a Reese, ale už v čekárně nebyli. Bál jsem se, že něco zmeškám, tak jsem vstal, ale Colton mě chytil za paži.

„Jsou na chodbě,“ zamumlal a varoval mě pohledem, abych se k nim nepřibližoval.

„A Lowe vypadá nasraně,“ dodal Ten. „Na tebe.“

„Co se stalo?“ zeptal se Noel a taky vstal.

Zavřel jsem oči a snažil se nepředstavovat si svíjející se Sarah. „Měli jsme sex,“ zašeptal jsem.

„Ale…myslel jsem si, že jste jej už –“

„Byl jsem tentokrát perverznější,“ vyštěkl jsem a mračil se na Coltona, než sklapl. Pak jsem svěsil ramena. „Křeče jí začaly, když jsem ji rozvázal.,“

Všichni mí bratři se zašklebili.

„Sakra,“ zamumlal Ten.

Zpražil jsem ho drsným pohledem a připravil se na jeho nevhodné a pitomé komentáře, abych ho mohl praštit. Toužil jsem po tom; chtěl jsem do něčeho tak strašně moc praštit. Ale jen se na mě soucitně zašklebil a i tak jsem ho chtěl praštit do brady, abych ulevil vší bolesti.

Na chodbě jsem uslyšel někoho říct: „Jste rodina Sarah Arnostové,“ spěchal jsem tam a toužil slyšet dobré novinky.

Když jsem přišel na chodbu, Noel, Ten a Colton spěchali za mnou a doktor už mluvil s Masonem a Reese. „…zdá se, že to byla mozková mrtvice.“

Mozková mrtvice?

Zachraptěl jsem a podlomila se mi kolena. Nespadl jsem jen díky jednomu z mých bratrů, který mě chytil. Ale i tak jsem si připadal, jako bych se propadl do propasti. Nemohl jsem se nadechnout a viděl jsem černé tečky.

Doktor pořád mluvil a vysvětloval, že to poškodilo část jejího mozku. Už jí nekrvácelo do mozku a báli se o její zrak a možná bude paralyzovaná na levou stranu.

Svěsil jsem hlavu a snažil se nadechnout, ale nešlo to, než doktor řekl, že se sestra vrátí s více informacemi, až Sarah převezou na pokoj. Když odešel, zvedl jsem hlavu a podíval se na Masona. Byl bílý jako stěna. Měl jsem pocit, že jsem zprávu od doktora nenesl o nic lépe.

Sarah měla mrtvici.

A byla to moje vina.

„Masone,“ zachraptěl jsem a natahoval k němu ruku. „Ježíši. Bože, omlouvám se. Tak moc –“

„Ne.“ Odstrčil mou ruku, než jsem se jej dotkl. Pak se na mě zamračil tak, že jsem chtěl vzlyknout. „Ani se na mě neopovažuj mluvit. Prostě…vypadni.“

„Ale…“ otevřel jsem pusu, abych jej prosil o slitování, ale věděl jsem, že jsem si jej nezasloužil. Nezasloužil jsem si jeho odpuštění. Nezasloužil jsem si, kurva, žít.

Mému nejbližšímu člověku na zemi jsem způsobil mrtvici. Mohl jsem ji zabít.

„Odveď ho ode mě,“ zavrčel Mason na Noela. „A drž jej dál od mé sestry.“

„Jdeme, Brandte,“ zamumlal Noel smutně a natahoval ke mně ruku.

Vytrhl jsem se mu. „Ne.“ Odejdu. Nemohl jsem odejít, dokud ji neuvidím znova.

„Brandte,“ řekl můj bratr trochu hlasitěji. „Jdeme.“ Když ke mně znova natáhl ruku, uhnul jsem.

„Musím vidět Sarah.“ Musel jsem ji vidět. Začal jsem panikařit a nikdo mě nedokázal uklidnit tak, jako Sarah.

Sarah bude lépe.

Odstrčil jsem bratry i Masona a spěchal pryč, netušil jsem kam. Utíkal jsem směrem, kudy odešel doktor a vtrhl do jedněch dveří, kam se určitě nesmělo.

Nějaká sestra na mě začala křičet, ale pokračoval jsem a ztěžka dýchal. Srdce mi bušilo a dlaně se mi potily. Potřeboval jsem být se Sarah.

Když jsem spatřil doktora, který mluvil s Reese a Masonem, spěchal jsem za ním, když odtahoval závěs, aby zkontroloval dalšího pacienta. Když jsem viděl, že je to ona, zarazil jsem se a zalapal po dechu.

Nehýbala se, ležela na posteli jako bez života a byla tak bledá a malá. A byla připojená na tolik hadiček. Byla připojená i na monitor životních funkcí, takže byla naživu, ale vůbec nebyla v pořádku.

Vzlykl jsem, padl na kolena a nedokázal jsem se přestat dívat na ženu, kterou jsem zničil.

„Ach bože.“

Slzy mě štípaly v očích. Celý jsem se chvěl. Umíral jsem každou sekundou, kdy jsem ji viděl.

„Ne, to je v pořádku,“ slyšel jsem někoho říct, než mě někdo chytil za ramena. „Jsme jeho bratři. Vezmeme jej. Dostaneme jej odsud.“

Ale vrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem jít. Nechtěl jsem ji opustit. Potřeboval jsem ji.

„Brandte.“ Řekl mi Noel do ucha. Zakryl jsem si tvář rukama a brečel.

„Omlouvám se. Tak moc mě to mrzí. Sarah…“

Zvedli mě a musel jsem jít. Nebyl jsem si jistý, kam mě chtěli vzít. Ale bylo mi to jedno. Už mi na ničem nezáleželo.