HTM - 7. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„To už je lepší“, řekl Marco uznale, když jsem za půl hodiny dovrávorala do dveří.

„Myslela jsem, že mi májí pomáhat“, zafuněla jsem a kývla na své stíny. Hlava byla jedinou částí těla, kterou jsem dokázala pohnout, protože všechny ostatní byly naložené taškami, krabicemi a balíčky.

„Musíme mít ruce volné pro naše zbraně“, bránil se jeden z nich. „Vy oba?“

„Máme mnoho nepřátel.“

„A teď mám mnoho namožených svalů!“, odsekla jsem ostře a klopýtala dál do obýváku.

„Je tu mág“, varoval mě Marco.

„Pritkin?“, zeptala jsem se a hlava mi vystřelila vzhůru.

„Ne. Ten starý. A nějaký kluk s naolejovanými vlasy.“

Kdo měl naolejované vlasy, jsem nevěděla, ale tím starým, mohl mít Marco na mysli jen Jonase Marsdena, současnou hlavu Stříbrného kruhu.

To Marco samozřejmě věděl, ale upíři nebyli příliš šťastní, když se na scéně objevili mágové. A pro jejich vůdce to platilo dvojnásob.

Když jsem doťapala do obývacího pokoje, Jonas vstal, aby mi pomohl a já vrhla na Marca jedovatý pohled. Za což jsem si vysloužila vzduchem poslaný polibek. Směrem k mágovi vyslal tichý slib, že čekají venku, kdyby chtěl sáhnout po nějakých kouzelných tricích, aby se mnou zmizel.

„Je mi líto, že jste mě nezastihl“, povzdechla jsem si. „Ale myslela jsem si, že jsme se měli sejít až ve tři.“

„To je v pořádku. Měl jsem zavolat“, řekl Jonas přátelsky. „Pokud byste měla čas, rád bych si s vámi promluvil.“

„O včerejším večeru?“

„Och, doufejme, že ne“, odvětil, což by u někoho jiného znělo divně. Ale Jonas byl vždycky trochu divný.

Kromě něho jsem neznala nikoho, kdo by měl horší vlasy než Pritkin. Dnes byly jakoby nafouklé: obrovský stříbrno bílý balon statické energie, který jakoby žil vlastním životem. Vypadalo to, jakoby mu na hlavě přistál mimozemšťan a rozhodl se, že se tam na chvíli usadí. Oproti tomu obličej byl překvapivě normální, s jemnými rysy, růžovými tvářemi a méně vrásky, než by člověk u někoho jeho věku čekal.

„A chtěl vás poznat Niall“, dodal Jonas, když jsem dovrávorala do ložnice.

„Niall?“

„Niall Edwards.“ Mladík s ostře řezanými rysy a naolejovanými tmavými vlasy udělal krok dopředu a mě se podařilo natáhnout k němu ruku. Ale buďto ji neviděl, nebo nedával pozor. „Nenapadlo vás, že byste tři nebo šest shodila?“, zeptal se a obešel mne.

Otočila jsem se a snažil s ním udržet oční kontakt. Na nohu mi spadla těžká krabice s boty. „Tři nebo šest čeho?“, zeptala jsem se a zkřivila tvář.

„Kilo. Kamera vám jich zhruba tolik přidá a buďme k sobě upřímní, ve tváři by vám prospěla trocha ostrosti.“

„Já… co?“

Vytasil se s tabletem. „Kolik vážíte?“

„Po tom vám nic není!“

„Ale ano, pokud vás mám představit veřejnosti jako Pýthii“, řekl Niall nakvašeně a jeho prsty lítaly po dotekovém displeji.

„Je to náš expert na styk s veřejností“, vysvětlil mi Jonas, když jsem vklopýtala do ložnice a všechny ty krámy hodila na postel.

„Nepotřebuji žádné PR-experta“, řekla jsem a posadila se, abych si prohlédla svůj palec.

„Ale, samozřejmě, že ne“, řekl pan Naolejovaný a následoval mne. „Vyrostla jste u upířího gangstera, takže tu běháte jako směs z Paris Hilton a vandráka…“

„Nevypadám jako Paris Hilton!“

„Nosíte lesklý růžovočervený lak na nehty“, zdůraznil Niall. „Na nohách.“

Sklonila jsem zrak dolů na jmenované nehty, které vykukovaly z páru sandálů. „Nevidím na nich nic špatného…“

„No právě. Jakoby nestačilo, že vás podezírají, že jste Temný mág. Ale samozřejmě: Vy žádného PR-experta nepotřebujete.“

„Podezřívají mne, že jsem Temný mág, protože jste všude vykládali, že patřím k Temným mágům!“, odsekla jsem vztekle.

Do ještě nedávné doby Stříbrný kruh vedl mág jménem Saunders, který vedl účetnictví ve svůj prospěch. Pýthie, která by nebyla pod jeho kontrolou, a která by možná na jeho machinace přišla, se mu vůbec nehodila. Zatímco se mě jeho lidé snažili vystopovat, vypustil do světa odporné historky o mé rodině.

Bohužel většina z nich byla pravda.

„A jako vždy jsme odvedli skvělou práci“, řekl Naolejovaný hrdě. „Teď už všichni vědí, že vaše matka byla zruinovaná Zasvěcená a váš otec nebezpečný Temný mág. Mimoto je všeobecně známo, pro úřad, který se chystáte převzít, nemáte vůbec žádný výcvik.“

„O absolutně žádném výcviku bych nemluvil“, vložil se do toho Jonas.

„Vytvořím vás úplně novou a to bude triumf mé kariéry“, řekl Niall. „A mně se to podaří, na to se můžete vsadit!“

Zmizel v šatně a já vyvalila na Jonase oči. „To má být vtip?“

„Niall je trochu drsný, přiznávám, ale ujišťuji vás…“

„Trochu?“

„Ale má pravdu, Cassie. Váš veřejný image…“ Jonas zakroutil hlavou, čímž se jeho vlasy – mimozemšťan na jeho hlavě – rozhoupaly. „Horší už to být nemůže.“

„Proč jste na to nemysleli dřív?“

„Protože jsme čekali, až věci trochu vychladnou“, ozval se Niall a vrátil se s mým oblečením. „Veřejnost teď nějakou dobu věnovala svou pozornost jiným věcem a víme, jakou má krátkou paměť. Po zveřejnění vaší minulosti by bylo nemožné historku změnit. Teď to není nemožné, jen těžké.“ Prohodil mé věci skrz dveře.

„Hej!“

„S ohledem na spáchanou škodu bych ceremonii nejraději odsunul ještě přinejmenším o dva týdny“, řekl a obrátil se zpět ke skříni, aby vytáhl mé další věci. „Ale bylo mi řečeno, že jsme ve válce a nemůže to počkat.“

„To jsem si právě koupila!“ Vytrhla jsem mu z ruky šedobílé šaty.

„K čemu?“, zeptal se Niall.

„Když to musíte vědět, tak mám dnes večer rande!“

„Vážně?“, zeptal se Jonas potěšeně. „Mohu se zeptat, s kým?“

„S Mirceou“, řekla jsem, načež udělal dlouhý obličej.

„Ach.“

„To mělo znamenat co?“

„Nic, nic. Nic mi po tom není.“

„Mě ano!“, ozval se Naolejovaný. „Nemůžeme si dovolit další špatnou publicitu. To by ještě scházelo, abyste byla viděna s upírem, navíc v takových šatech.“

Pohlédla jsem na šaty. Vpředu byly nařasené a měly špagetová ramínka, ale nic lesklého, žádné flitry. Jedinou ozdobou byly náznaky větviček, které se po hedvábí pohybovaly jako stíny po zdi, podle toho, kterým směrem je vítr zavál. Šaty byly krásné, vkusné a jedny z mých oblíbených.

„Co proti nim máte?“, zeptala jsem se.

„Dokud visí na ramínku? Nic. Na vás?“ Naolejovanec mě přejel pohledem a zavrtěl hlavou.

„Co to má, k čertu, znamenat?“

„Jak chcete mít pod tím podprsenku?“, zeptal se a vytrhl mi šaty z rukou.

„Existují i podprsenky bez ramínek!“, vyštěkla jsem naštvaně.

„A máte takovou?“

„Po tom vám taky nic není…“

„Takže ne“, řekl a Naolejovanec a vyběhl ven.

Byla jsem krůček od toho, že ho budu pronásledovat, nebo se ho pokusím zabít botou – pokud mi nějaké nechal, když Jonas opatrně pronesl: „Někteří lidé Niallovy názory sdílejí.“

Přimhouřila jsem oči. „Co se to tu děje?“

Jonas si sundal tlusté brýle a začal si je otírat o zmačkaný rukáv. Možná měl skla opravdu špinavá, ale vypadalo to spíš tak, že se snažil natahovat čas. Očividně věděl, že to, co chtěl říct, se mi nebude líbit.

„Je to můj trochu nešikovný způsob, jak vás upozornit na to, že osobní vztahy… mohou být problém, když jste Pýthií.“

„Jak ten váš s Agnes?“, zeptala jsem se jedovatě. Jonas a bývalá Pýthie spolu očividně chodili.

„Přesně tak. Proto jsme to tajili; vědělo o tom jen pár lidí. Kdybychom byli pár oficiálně, tak by si mohli lidé myslet, že ji Kruh ovlivňuje.“

„To si lidé mysleli i tak“, kontrovala jsem. „Myslí si to o každé Pýthii.“

„Ne. Jen se domnívají. To je velký rozdíl.“

„Co tím sledujete? Že se s Mircou nemohu scházet?“, zeptala jsem se a uslyšela z vedlejší místnosti tlumený smích. Pravděpodobně to byl Marco.

Jonas to zřejmě slyšel také, protože vrhl směrem k obývacímu pokoji naštvaný pohled.

„Ne, tato setkání by se mohla vykládat jako váš chytrý způsob získání informací. Nebo jako pokus přimět upíry k užší spolupráci s Kruhem. Nebo jako výraz vaší nepředpojatosti vůči upírům.“

„Tak v čem je problém?“

„Žádný není. Dokud se ze setkávání nestane něco… permanentního.“

Má ruka automaticky sáhla ke kousnutí na krku. Dvě malé jizvičky, které Mirceův nárok jasně dokazovaly. Vlastně jsme už byli permanentní až moc. Snubní prsteny se daly sundat. Manželství se mohla rozvést nebo prohlásit za neplatná. Ale značky na krku si ponesu po celý zbytek svého života.

Diamanty možná nebyly tak věčné v porovnání s nárokováním upíra.

„Není to o nic méně permanentní než oficiální nárok“, řekla jsem. Vlastně jsem o tom nechtěla mluvit, ale vypadalo to, že nemám na výběr. Věděla jsem, že to dříve nebo později přijde na přetřes.

„Oficiální nárok?“ Jonas zněl, jakoby o tom ještě nikdy neslyšel. Už aspoň posté jsem se ptala sama sebe, jak mohly různé nadpřirozené skupiny přežít tak dlouho, aniž by o sobě věděli základní věci. A to málo, co o sobě věděli, bylo většinou špatně. Bylo s podivem, že spolu neustále neválčili.

„Takto jsou někdy neupíři připoutáni k upíří rodině“, vysvětlila jsem.

„Za jakým účelem?“, zeptal se Jonas nedůvěřivě.

„Má to několik důvodů. Dejme tomu, že existuje obzvlášť silný uživatel magie, takový, co se stará o ochranná kouzla rodiny. Ta se chce ujistit, že se o ně bude starat i nadále a že ho nějaká jiná rodina nepřetáhne. Ale nemůže ho jen tak přijmout do rodinného kruhu, protože proměnou by svou magii ztratil.“

„Nebylo by něco takového i ilegální?“, zeptal se Jonas prudce.

„Ne, když s tím ta osoba souhlasí. Ale…“

„Jakoby mág, který má všech pět pohromadě…“

„Ale když ten mág nemůže být proměněn…“, pokračovala jsem a nedala tak Jonasovi čas načatou větu dokončit; na určitý druh rozhovoru jsem dnes neměla náladu.

„…pak existuje druhý nejlepší způsob nárokování. Tímto se stane oficiálním členem rodiny a upíří společnost verbování a cokoliv podobného ze strany ostatních rodin nepřipouští.“

Ještě za tím byl další účel: Tradičně byla tato metoda používána, když spolu dva vysoce postavení upíří uzavírali manželství. Spojilo je to, stejně jako jejich rodiny, ale přitom zůstali v hierarchii na stejné pozici, aniž by muselo dojít ke krevnímu poutu. Ale jestli chtěl Jonas vědět víc, tak si musel svoje domácí úkony udělat sám.

Jonas se zamračil. „Proč jsem o tom, že to často probíhá takto, nevěděl?“

„Neřekla jsem, že se tak děje často“, řekla jsem a odnesla náruč oblečení zpátky tam, kam patřilo.

„Zase tak často se to neděje.“

„A proč ne, když je to tak užitečné?“

„Protože upíří Mistr je zodpovědný za každého člena své rodiny, ať už k němu patří díky proměně nebo nárokování. Jejich činy padají na jeho hlavu a on se za něj musí před Senátem zodpovídat. Ale někdo, kdo byl nárokován, nedisponuje krevním poutem, které zajišťuje poslušnost, což mu dává mnohem menší kontrolu nad činy takovéto osoby.“

„Ale starší Mistři mohou v rámci rodiny svého stvořitele vyzvat, že ano?“, zeptal se Jonas a překvapil mě tím. Pověsila jsem své věci na ramínka a otočila se. Šlo to rychle, protože má stará guvernantka trvala na tom, abych věšela ramínka vždy jedním směrem a já na to tak byla zvyklá.

„Ano. To je důvod, proč Mistři starší upíry často uvolňují. Většina z nich.“

„Ale to není případ lorda Mircey“, pronesl Jonas temně. „Očividně má ve svých službách mnoho vysoce postavených Mistrů. Vlastně jsem nepotkal žádného z jeho služebnictva, kdo by měl nějaké nižší postavení.“

„Upíři v nižším postavení by byli v tomto případě k ničemu“, vysvětlila jsem. „A Mircea je Senátor. Potřebuje víc starších upírů, aby mu pomáhali v práci. Ale je to výjimka, ne pravidlo. Většina Mistrů propouští všechny, kdo jsou dostatečně silní, aby ho vyzvali, a také si hodně dobře rozmýšlejí, na koho vznesou nárok.“

Jonas o tom chvíli přemýšlel, zatímco jsem uklízela po Niallovi nepořádek.

„Pokud jsem vás správně pochopil“, pokračoval, „považují vás upíři za Mirceovu služebnou, skoro majetek.“

Neupozornila jsem ho na to, že to slovo „skoro“ může z celé věty klidně vymazat, protože i tak už vypadal dost zaraženě.

„Určitým způsobem“, řekla jsem a věděla, kam to povede.

„A od majetku se očekává, že bude pracovat pro blaho svého majitele, že ano?“

„Ano.“

„Pak si upíři myslí, že kontrolují úřad Pýthie!“, řekl Jonas a znělo to, jakoby to tušil celou dobu.

Pokrčila jsem rameny. „Pravděpodobně.“

„A vám to nedělá starosti?“, zeptal se pobouřeně. Jakoby neměl sám v úmyslu úřad Pýthie kontrolovat.

„Jonasi, očekává se ode mě, že budu pracovat pro blaho své rodiny, nebo pro Senát.“

„A vy si myslíte, že upíři tento jemný rozdíl vidí? Že ho vidí lord Mircea?“

„Postarám se o to, aby ho viděl.“

„Věříte, že budete moct svou loajalitu takhle rozdělovat?“

„Proč ne?“, zeptala jsem se naštvaně. „Každá Pýthie měla rodinu, nebo ne?“

Dvě nebo tři sekundy na mě Jonas jen zíral. „Ano. Ale to se s tím nedá srovnávat…“

„Proč ne?“ Pomyslela jsem na upíra, který včera večer ztratil polovinu nohy. Naroste zpět, ale ostatní takové štěstí neměli. Jeden z Mirceových starších Mistrů, upír jménem Nico, před měsícem zemřel, když se mne snažil ochránit a málem zahynul i Marco. Jestli tohle nespadá do kategorie „rodina“, pak bylo zapotřebí tento pojem nově definovat.

„Je to má rodina“, zdůraznila jsem. „Podle toho se k nim budu chovat. Ale to neznamená, že ze mě bude nějaká loutka Senátu bez vlastní vůle.“ Nebo Kruhu. Jonas vypadal dost nespokojeně.

„To se lehce řekne, ale já si myslím, že se budete muset hodně snažit, abyste si svou nezávislost udržela. Ale to je jedno. Teď tu mluvíme o tom, jak to bude vypadat a ne o nějakých esoterických aspektech upířího zákona. Skutečností je, že jednomu upírovi… patříte, ať už to definujete jakkoliv a to se nebude nadpřirozenému světu líbit.“

„Jak bych se tedy měla, podle vašeho názoru, chovat?“, zeptala jsem se.

„Neříkám, že byste se s tím mužem neměla stýkat, Cassie…“

„Tak co?“

„Bylo by lepší, kdybyste byla viděna, jak se stýkáte i s jinými muži. Například s vlkodlakem nebo mágem. Pak by se dalo veřejnosti lépe namluvit, že váš soukromý život nemá s vašimi rozhodnutími nic společného.“

„Ano, to je možné, ale já neznám žádné…“

„Mohl bych vám někoho poslat.“

Zamrkala jsem. „Někoho co?“

„No něco jako nápadníky, zájemce.“

„Nápadníky a zájemce“, opakovala jsem pomalu, zatímco to znělo, jakoby se venku někdo dusil.

„Samozřejmě, že se nemusíte s žádným z nich setkat, pokud by se vám nelíbili“, řekl Jonas bez sebemenšího náznaku ironie. „Mohl bych jich poslat víc, abyste měla na výběr.“

V duchu jsem viděla, jak v centrále válečných mágů visí na nástěnce náborový leták s textem: HLEDÁ SE DOBROVOLNÍK-NÁPADNÍK, SKVĚLÝ PLAT S RIZIKOVÝM PŘÍPLATKEM.

Obzvlášť vtipné mi to nepřipadalo. Protože Jonas to očividně považoval za docela rozumný postup.

„Mohla byste si vybrat dva“, navrhoval a byl z té myšlenky viditelně nadšený. „Jednoho mága a jednoho vlkodlaka. Tím by bylo pokryto všechno.“

„Proč ne půl tuctu?“, zeptala jsem se sarkasticky.

Jonas zamrkal. „Ó, ne. Mohla byste tak získat špatnou pověst.“

„Což samozřejmě nechceme.“ Venku se něco dělo a já už toho měla dost. Došla jsem ke dveřím, otevřela a nakoukla do vedlejšího pokoje. Marco se válel po gauči, lapal po dechu a další dva strážci se skláněli nad mobilem.

„Co tu děláte?“, zeptala jsem se.

„Snažíme se to nahrávat“, odpověděl ten chytrák z výletu po nákupech. „Jinak nám to nikdo neuvěří.“

„Nechte těch hloupostí. Není to vtipné!“

„Ale ano.“

Zírala jsem na něj, což se míjelo účinkem, protože ten chlapík si s mobilem hrál dál.

„Nemůžete s nimi něco udělat?“ Marco zamával, zatímco mu po zrudlých tvářích tekly nekontrolovatelně slzy a snažil se něco říct. Ale jediné, co z něj vycházelo, bylo jen astmatické funění. Jak tam tak ležel, tak jsem se nad něj naklonila. Položil mi ruku na zátylek a přitáhl si mě blíž.

„Je… to… vtipné“, vykuckal ze sebe.

Narovnala jsem se a praštila ho do ocelově tvrdého ramene.

„Mizero!“

Zrovna, když jsem se otáčela, vyšel ze salonu Jonas. Zatahal Nialla za rukáv. „Pojďte“, řekl.

„Už nám zbývá jen deset dní, Jonasi“, odvětil Niall. „A já si myslím, že by nepomohlo ani deset měsíců! Vypadá na dvanáct, pokud si odmyslíme…“ Ukázal na mé křivky. „Šaty a make-up jsou špatné…“

„To jsou podlitiny!“, odsekla jsem pobouřeně.

„A její vlasy jsou…“ Niall se naklonil blíž a prohlížel si je za světla. „Proč máte zelené vlasy?“

„Je to poslední móda.“

„Je to strašné. A i kdyby… jste si je nenabarvila, nebo co to bylo…Takhle to prostě nejde. Ještě nikdy jsme neměli blonďatou Pýthii; lidé to nečekají. A po pravdě řečeno, ani se k vám nehodí.“

„Je to má přírodní barva!“

„I tak je hnusná. A tady to…“ Zatahal mě za kudrlinky. „To musí pryč.“

„Jestli se mě ještě jednou dotknete…“, řekla jsem tiše.

„Domluvím vám schůzku s kadeřníkem, který ví, že potřebujeme šarm a kultivovanost. No, vlastně potřebujeme někoho jiného, ale…“

„Nialle, myslím, že to pro dnešek stačí“, řekl Jonas a pozoroval mou tvář.

„A co je tohle?“ Niall vytáhl z kapsy starý dobrý kapesník a vytáhl s ním zpod mého trička Pritkinův amulet. „Jakoby to nestačilo… ještě navíc to smrdí.“

„Pusťte to“, řekla jsem nebezpečně klidně.

„Och, pustím to, ano“, odvětil Niall zamračeně a strhl mi tu věc z krku. „Hned jak narazím na první odpadkový koš. Tam ho totiž hodím, společně s ostatními krámy…“

„Proboha“, pronesl Jonas.

Zamrkala jsem a zírala na místo, kde ještě před chvílí Niall stál. Teď bylo to místo prázdné.

„Zatraceně“, řekl jeden z upírů.

„Co se stalo?“, zeptala jsem se a cítila narůstající paniku, protože po Niallovi nezbyla ani stopa.

„Domnívám se, že se tu někdo vydal na malou cestu“, řekl Jonas.

„Jonasi! Co se stalo?“

„Hm? Och, no, jak víte, tak se dokážete pohybovat nejen prostorem, ale i časem. Co jste možná nevěděla: Že to dokážete i s ostatními věcmi. Nebo osobami.“

„Ale… kam jsem ho poslala?“

Za tlustými brýlovými skly jsem viděla, jak se mu rozšířily oči. Vypadal jako sova. Zamrkal.

„Nemám nejmenší tušení. Nemůžete ho vidět?“

„Jestli ho…“ Zarazila jsem se, protože najednou jsem ho dokázala vidět: naštvaného malého mága uprostřed velké pouště, několik stovek metrů od černého pásu asfaltové cesty. Jinak nebylo okolo něho nic než prach a písek.

„Myslím, že je na nějaké poušti.“

„Nevíte náhodou, na jaké?“

„Já… ne. Vidím jen nějakou silnici, ale…“

„Och, to je v pořádku. Pak je všechno v pořádku.“ Jonas mi poklepal po ruce.

„Jonasi! Jak ho dostanu zpátky?“

„Oh, ano, samozřejmě ho musíte nějak dostat nazpět, dříve nebo později. Ale momentálně…“

Jeho brýlová skla se leskla. „Prozatím ho nechme tam, kde je. I Agnes to musela několikrát udělat, pokud si vzpomínám. S jeho předchůdcem. Je to skvělý způsob, jak takové lidi naučit manýrům.“

Vzal mě za paži a vyrazil ke dveřím, zatímco se mi ještě stále točila hlava.

„Jen tak mimochodem, neměla jsem náhodou nějaké vize o vlkovi nebo velkém psovi?“

„Myslíte o vlkodlakovi?“

„Ne, ne. To nemyslím. Samozřejmě by to bylo také možné, ale to by bylo příliš jednoduché, ne?“

„Já… nejsem si jistá, jestli rozumím, co máte…“

Jonas mě uchopil za ruku a sklonil se nad ni v gentlemanském gestu. „Jestli uvidíte něco v tom smyslu… Prosím řekněte mi to, ano?“

„Já… Ano, samozřejmě.“

Hleděl mi do očí a ty jeho byly najednou velmi pozorné. Jeho obvykle žoviální výraz se změnil tak náhle, že to bylo skoro děsivé. „Okamžitě, Cassie. Jestli uvidíte něco takového, tak mi musíte okamžitě zavolat.“

S obavou jsem přikývla a z Jonase byl najednou opět ten přátelsky se usmívající muž.

„Užijte si rande“, řekl a odešel.

Marco za ním zavřel dveře a my tam jen tak stáli a zírali na sebe.

„Mágové“, řekl s odporem. „Jsou čím dál tím víc podivnější.“

Proti tomu se nedalo nic namítat.