HTM - 6. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Elfové?“, zeptala se Francoise skepticky.

„To je jedna teorie,“ řekla jsem, když mě znovu šťouchl loket do žeber. Bylo odpoledne, Mircea se vyjednával v New Yorku něco důležitého pro Senát, zatímco Pritkin nasazoval svůj život ve vílí říši za účelem získání informací. A co jsem dělala já?

Šla jsem nakupovat. Aspoň jsem se u toho bavila.

Vrhla jsem na mladíka, kterému loket patřil, temný pohled, ale pravděpodobně ho vůbec nevnímal. Na sobě jsem měla odrbané džíny a modřiny skrýval svetr. Z vlasů jsem měla vytvořený rozcuchaný culík. Když jsem dnes ráno vstala, tak jsem se nenamáhala použít make-up; takže byly vidět tmavé kruhy pod očima a šrámy na klíční kosti.

Samozřejmě, že jsem i ve svůj nejlepší den nemohla Francoise konkurovat, protože byla vysoká, tmavovlasá, překrásná a velmi, velmi francouzská. Navíc byla momentálně skoro nahá, což vysvětlovalo, proč mi bylo tak zatěžko se jí na něco zeptat.

Francoise nedávno začala pracovat jako prodavačka pro designéra, kterému příležitostně nabízela služby jako modelka. Jeho elegantní obchod byl jako korunovační klenot mezi obchody v hotelu, především proto, že se odmítl přidat k pekelnému motivu celého zbytku.

Augustine takové věci ignoroval. Ale nebylo mu zatěžko oblékat své modelky jako striptérky, aby nalákal víc zákazníků. Francoise a tři další krásky podobné nymfám, které byly momentálně ve službě, prezentovaly jeho nejnovější kreace. Podle mě se ani při nejlepší vůli nejednalo o šaty, ale o osmnáct coulů široký saténový pás – rudý u Francoise -, který byl omotán kolem těla a končil u hlavy jako závoj.

Podle všeho byl ten pás očarovaný kouzlem, které zajišťovalo, že zakrýval určité části těla, protože ať se Francoise točila a natahovala k regálům, aby z nich něco vytáhla, jakkoliv – nikdy se neobnažila. Smůla pro zírající mužské publikum. Ale čumilové to nevzdávali. A zatímco doufali, nakupovali kýčovité věci pro turisty, ze kterých si sice Augustin dělal legraci, ale v nabídce nikdy nechyběly.

Prohlédla jsem si trička a našla jedno, které zobrazovalo zničenou animovanou postavičku s vypoulenýma očima. Pod ním bylo napsáno: V mém kofeinovém krevním oběhu je příliš mnoho krve. Koupila jsem ho pro Pritkina s vědomím, že ho nikdy nosit nebude; jen jsem chtěla vidět jeho obličej.

Pokud jeho obličej ještě někdy uvidím.

Pokud…

Trhnutím jsem sundala tričko ze stojanu a napomenula se, abych nebyla blbá. Pokud byl někdo, kdo se o sebe dokázal postarat, tak to byl Pritkin. A vílí říši znal lépe, než většina ostatních. Určitě si poradí.

Nikdy by nedopustil, aby se mu něco stalo. Protože věděl, že bych mu jinak utrhla hlavu.

„Jestli máš na moment čas… Potřebovala bych pomoc,“ řekla jsem Francoise, když mi vrátila kreditní kartu.

„Pomós?“

„Musím s tebou mluvit. A potřebuji šaty.“

Vrhla na mě pohled. „Ty uš saty más. Nebo jsi mela, když si prisla jednou na škoušku. Kašdý den, kdy se neobjevis, ho tam nechavas stat jako nejakycho…“

Francoise mávla rukou, když jí nenapadal vhodný anglický výraz.

„Salaud.“

„Jako hajzl?“

„To taky.“

Mluvili jsme o Augustinovi a šatech, které údajně navrhl pro mou korunovaci. Údajně proto, že jsem je doteď ještě neviděla. Stejně tak jsem neviděla žádný návrh, skicu nebo něco podobného. Od ceremonie mě dělil ještě jeden celý týden, a všechno, co jsem doteď viděla ze svého outfitu, byla hromada hnědého papíru, který se používal na vzory.

Vzhledem k mým zkušenostem s Augustinem jsem z toho byla dost nervózní. Musela jsem předstoupit před vládce magického světa bez rodokmene, či patřičného vzdělání a jen s minimálními schopnostmi a nemohla jsem si dovolit, ještě k tomu vypadat mizerně.

„Budu ho bojkotovat tak dlouho, dokud mi neukáže detaily,“ řekla jsem.

„Ty ši saty ještě nefiděla?“, zeptala se Francoise s údivem.

„Ne.“

„Zeptala ses?“

„Samozřejmě. Ale nechce mi šaty ukázat. Myslí si, že bych umělecký vývojový proces nepochopila, nebo něco v tom smyslu. Každopádně, jestli dostane příležitost tu zatracenou věc přizpůsobit… Pak si to možná budu muset vzít na sebe a je jedno, jak to vypadá…“

„Augustine je dobrý náfrhář,“ protestovala Francoise.

„A nenávidí mne. To víš.“

Francoise neodporovala. Našpulila rty, protočila oči, a protože byla Francouzkou, vypadala u toho sexy. Mladík v naší blízkosti zasténal.

„Až je uvidíš, možná změníš názor,“ řekla.

„Možná. Mohla by sis je na sebe vzít za mě?“

„Nemyslím si, že by to pomohlo,“ pronesla Francoise zamyšleně. „Je u svých fýtvorů velmi tvrdohlavý.“

„Ale?“, dotírala jsem, protože mi tón jejího hlasu prozradil nějaké „ale.“

„Ale momentálně šel jíst…“

„A?“

Francoise vytáhla něco z přihrádky ve stole a začala mi s tím houpat před očima. „A já mám klíče.“

Mávla na jednu z krásek, aby ji zastoupila, a během minuty jsme prošly kolem pultu dozadu do zkoušecího pokoje, kde jsem zůstala stát, protože jsem se musela vypořádat se svými stíny. Oba zlatoocí upíři se celé ráno poflakovali v mé blízkosti a předstírali, že jsou součástí okolí. Moc se jim to nedařilo. Protože venku bylo přes třicet stupňů, všichni ostatní měli na sobě trička, ale tihle dva vypadali jako Muži v černém.

Přesto mezi námi panovalo něco jako příměří: Já jsem dělala, jako bych si jich nevšimla, a oni se na mě netlačili příliš blízko. Ale teď už pohár přetekl. „Ven,“ vyzvala jsem je.

„Nejdřív to tu musíme všechno prohlédnout.“

„Tak nakoukněte a pak zmizte.“

„Proč?“, zeptal se jeden z nich. Patřil k těm novým; jeho jméno jsem neznala. „Co tam uvnitř máte?“

Koukla jsem na něj a zamrkala. „Je to šatna. Co si myslíte, že tu asi chci dělat?“

„To ale nevysvětluje, proč bychom měli odejít.“

„Protože si tu budu zkoušet šaty.“

„A?“

„Možná se budu muset svléknout!“

Chlapík na mě zíral. „Ale víte, že už jsme vás nahou viděli, že ano?“

„VEN!“

Když odešli, otevřela Francoise dveře do Augustinovy dílny a my vklouzly dovnitř. Určitým způsobem odrážela duši módního návrháře: extravagantní chaos kreativních excesů, v tomto případě hromady drahých látek, koše s drahocennými krajkami, kopce lesklých kožešin a plno lesklých a třpytivých věciček. Stoly toho byly plné. Všude se válely skice a v jednom rohu ležely napůl rozmontované krejčovské panny jako válečné oběti.

Ale neviděla jsem žádné šicí stroje nebo jiné obvyklé přístroje, jen dva jehelníčky ve tvaru rajčete, které nám začaly poletovat kolem hlav hned, jak jsme vstoupily – očividně věděly, že sem nepatříme.

Francoise je odmávla a ony odletěly k zadní stěně, kde se tlačily jeden na druhého. Poté odtáhla závěs a okamžitě jsem zapomněla na jehelníčky, upíry a dokonce mé bolavé tělo. Augustine byl možná mizera, ale geniální mizera.

„Jarní kolekce,“ pronesla Francoise a svá slova doprovodila rozmáchlým gestem, které očividně odkoukala na nějaké prezentaci.

Neříkala jsem nic, jen tam stála s otevřenou pusou. No dobře, možná jsem tomu chlapíkovi křivdila. Podle všeho byl velmi pilný.

Rozeznala jsem několik jeho základních elementů: jednoduché pouzdrové šaty, potištěné vějíři z černé krajky, které se každých pár sekund otvíraly a poté zavíraly; několik malých origami ve tvaru šatů, které neustále měnily svůj tvar; a několik stojanů s něčím, co vypadalo jako tekuté rubíny, safíry a diamanty, které se třpytily tak, že se na ně nedalo dívat zpříma.

U nové kolekce se zřejmě jednalo o roční období.

Na jedněch jasně modrých šatech byl natištěný obláček z podzimního listí: v rezavě rudých, zlatých a hnědých zemitých barvách.

Lístky se nejenže pohybovaly, ale vypadalo to, že se ani nesnaží zůstat na látce. Odlepovaly se, tančily ve vzduchu, poletovaly kolem šatů kolem dokola a mizely.

Podobně se chovalo bílé roucho, ze kterého se uvolňovaly lesklé sněhové vločky vždy, když jsem se ho dotkla. Ale opravdová bomba bylo růžové kimono, na kterém byla namalována japonská krajina.

Francoise mě sledovala s pobaveným úsměvem. „Je dobrý, že?“

„Je dobrý, jo,“ vydechla jsem, zatímco se kimono lákavě blyštilo.

Bylo by krásné samo o sobě, ale díky kouzlu se krajina měnila. Na holých větvích stromu tál sníh. Začaly na nich vyrůstat lístky, následované růžovými a bílými květy, které se chvěly ve větru, a posléze je odvál z povrchu šatů.

Ale na rozdíl od obrazů na ostatních šatech nezmizely hned. Na okamžik visely ve vzduchu a tvořily za šaty něco jako závoj, který byl asi metr dlouhý a pomalu se rozplýval. Když jsem se jednoho květu dotkla, byl na dotek hebký. Mohla bych přísahat, že než se rozplynul, byl skutečný.

„To je jedna ze zakázek pro ceremonii,“ řekla Francoise, sáhla po etiketě na ramínku a otočila ji.

„Je to… je to určené pro mne?“, zeptala jsem se a přísahala při všech bozích, kteří mi naslouchali, věčnou oddanost, pokud by se postarali o to, abych na svou otázku dostala kladnou odpověď. V těchto šatech bych vypadala jako opravdová Pýthie. V těchto šatech bych se mohla postavit celému světu.

„Non,“ odpověděla Francoise a mrkla na cedulku.

„Kdo je dostane?“, zeptala jsem se, dýchala trochu rychleji a přemýšlela, jak bych tu dotyčnou osobu podplatila. Do velkého dne ještě zbývalo jeden a půl týdne. Možná, že by mohl Augustin pro příjemce tohoto uměleckého díla stvořit něco jiného.

„Ming-duh,“ přečetla Francoise ztěžka a křivila přitom obličej. „Nevim, jak še to sprafně vyšlovuje.“

„Co?“ Natáhla jsem se po malé kartičce, abych se přesvědčila, jestli se Francoise nemýlila. Ale ne. Na etiketě stálo opravdu jméno hlavy Východoasijského upířího dvora.

Zatraceně.

„Ale… ona je Číňanka?“, řekla jsem. „Proč bych měla chtít kimono?“

Francoise pokrčila rameny po francouzsku.  „Tyš je chtela,“ řekla. „A ona je hlava japonských upírů, še? Možná je to – jak se to říká – diplomacie?“

Můj pohled se vrátil k šatům, které opět ukazovaly zimní krajinu. Přitom nebyly méně nádherné, i přes svou strohost. Holé černé větve vytvářely krásný kontrast k růžové barvě hedvábí. Na jedné z nich, těsně nad prsy, seděla červenka a čistila si pírka.

Kimono v sobě mělo skoro bolestivou krásu a mě se zmocňovalo zoufalství, protože ať už budu mít na sobě při korunovaci cokoliv, s tímto se soupeřit nedalo.

Kdyby bylo kimono určené pro někoho jiného, tak by mi to tak nevadilo. Ale Ming-de nepatřila jen k nejmocnějším upírům na světě, ale i k ženám, o kterých jsem se domnívala, že byly Mirceovy milenkami.

A jakoby to nestačilo: Vypadala jako porcelánová panenka. Dokonce, i když měla na sobě normální oblečení, tak jsem vedle ní se svými sto šedesáti centimetry vypadala jako amazonka. Hrubě. Mé rusé vlasy jako seprané, bez života a obyčejné. A tohle…

No dobře, teď to bylo oficiální: Můj život stál za hovno.

Francoise si všimla mého výrazu a zamračila se. „Jéšte jsme nefideli tfoje saty,“ upozornila mne. „Mošná jsou jeste lepší.“

Zakroutila jsem hlavou. „Nemožné.“

„To nemušeš vedet,“ řekla netrpělivě, prohledávala další šaty a vířila u toho oblaka magie.

Bylo tam docela dost šatů – celý obchod jakoby bzučel -, a já nevěděla, kdy se Augustin z oběda vrátí. Takže jsem začala Francoise pomáhat.

„Přišla jsem sem z několika důvodů,“ řekla jsem, když jsme pročítaly etikety.

„Vraiment? Qu´est-ce que tu veux?“ Vyprávěla jsem jí o událostech minulého večera.

„Chtěla jsem se zeptat, co říkal Pritkin,“ dokončila jsem své vyprávění. „Nějakou dobu jsi byla ve vílí říši, že?“

„Příliš dlouho,“ odvětila temně.

Zaváhala jsem, protože jsem nechtěla otvírat staré rány.

Francoisin výlet do vílí říše nebyl dobrovolný. Přinejmenším v tomto měly staré legendy pravdu: Elfové nebyli příliš plodní, což by vzhledem k jejich dlouhověkosti nemělo hrát velkou roli. Ale elfové to očividně viděli jinak, a neměli sebemenší zábrany unášet lidi, u kterých doufali, že jim s potomstvem trochu pomohou.

Francoise zůstala u tématu. „Než jsem utekla, tak jsem fidela jen kousek země Světlých elfů,“ sdělila mi. „Ale slyšela jsem o nich. Dvůr Temných elfů znám dobře. A neznám jediný případ elfa, který by někoho pošedl.“

„Já také ne,“ přiznala jsem. „Vždy jsem je považovala za bytosti z masa a krve, jako my. No, více či méně.“

„To také jsou. A v jejich světě duchové neexistují. Jak by tedy mohli někoho posednout.“

„Nemám ponětí, Ale Pritkin byl neoblomný.“

„Neoblomný? Jak to myslíš?“

„Byl si absolutně jistý.“

„Neoblomný.“ Francoise to válela na jazyku. „To slovo se mi líbí. Pěkně zní.“

„Jak myslíš.“ Pohlédla jsem na večerní šaty z šarlatově rudého hedvábí, které provádělo něco zvláštního – prostě tam jen tak visely. Šťouchla jsem do nich, ale nic se z nich neuvolnilo, ani se neproměnily v něco jiného. Buďto se Augustin ještě nedostal k tomu, aby je vybavil kouzlem, nebo byly určené pro nemagického klienta. Byly pěkné a spíš klasické, s hluboce vystřiženým vrchním dílem, malým páskem posázeným drahokamy a krajkovým lemem. Odsunula jsem je stranou.

„Takže jsi nikdy neslyšela příběhy nebo legendy o elfech, kteří by byli schopni někoho posednout?“, zeptala jsem se.

„Non. Jsem neústupná.“ Usmála se, spokojená sama se sebou.

„Co k tomu řekl Pritkin?“

„Nic moc. Jen si myslel, že by to mohl být elf.“

„Tomu nevěřím.“ Francoise nakrčila čelo. Došly jsme na konec velkého stojanu a žádnou etiketu s mým jménem nenašly.

„Možná s mými šaty ještě nezačal?“, zeptala jsem se.

„Non. Už týdny pracuje na jejich kouzlu. Neustále o tom mluví.“

Francoise zaťukala rudými nehty na stůl a poté vzhlédla s dalším úsměvem. „Samozřejmě. Určitě je má vzadu.“

„Tady to jsem považovala za „vzadu.“.“

Zakroutila hlavou. „Do jeho soukromé dílny se jde tudy.“ Ukázala na malé dveře, kterých jsem si doteď nevšimla, a které se nacházely u vznášejících se jehelníčků.

„No dobře, jdeme.“ Pohnula jsem se, ale Francoise mě chytila za ruku.

„To nesmíš. Vstup je povolen jen zaměstnancům.“

„Nedozví se to.“

„Jsou tu ochranná kouzla. Dozví se to. A ty věci tam nahoře dokážou vrhat jehly,“ dodala a ukázala na děsivá rajčata.

„Ale jak…“

„Půjdu já a šaty přinesu.“

Přikývla jsem a založila ruce na zádech, aby se tak netřásly. Proč jsem byla nervózní, mi bylo záhadou. No jo, ne úplně. Byla jsem nervózní, protože se mi celá věc vymykala z rukou.

Normálně nebyla ceremonie, při které se Pýthie uváděla do úřadu, žádná velká věc. Pozváno bylo pár reprezentantů nejdůležitějších skupin nadpřirozeného světa: upíři, vlkodlaci a Stříbrný kruh. Celá záležitost se omezovala na malé setkání, po kterém následoval společný oběd. Tím to bylo odbyto.

Když jsem viděla seznam hostů naposledy, bylo tam nejméně dva tisíce jmen, mezi nimi elita upířího světa, který se najednou o Pýthii děsně zajímal – protože jsem byla po velmi dlouhé době první, která nepocházela z kruhu zasvěcených. Navíc jsem se stýkala s vysoce postaveným členem Severoamerického upířího senátu a podle mínění všech upírů jsem za něj byla dokonce provdaná.

Když se k tomu připočetla válka, která ve všech vyvolávala víc než jen obvyklé politické obavy a skutečnost, že jsem se stala miláčkem magických bulvárních plátků a obyčejná malá ceremonie se rázem stala nejžhavější událostí ve městě. Co bylo ještě legračnější: Někdo se rozhodl ji přenášet živě. Nehledě na lidi, kteří se budou tísnit na Mirceově sídle: Počítalo se s tím, že přinejmenším polovina magického světa bude sledovat událost pomocí kouzla.

Nejraději bych se hodila marod, ale jelikož to nebylo možné, aspoň jsem si přála vypadat reprezentativně. Jednou v životě jsem musela vypadat dobře.

Najednou jsem si uvědomila, že Francoise je ve vedlejším pokoji nějak dlouho. Tak dlouho, že jsem si začala dělat starosti, když se najednou vynořila. Byla dost bledá.

„Co se děje?“

„Já… já si myslím, že Augustine s tvými šaty ještě nezačal,“ řekla.

Zamračila jsem se. „Ale ještě před chvílí jsi říkala…“

„Já vím, co jsem žíkala! Ale možná ho něco zdrželo.“ Francoise chtěla dveře zavřít, ale já tam strčila nohu. Rajčata se výhružně přiblížila.

„Nech mě se podívat.“

Francoise zavrtěla hlavou. „Non, Cassie. Vraiment…“

„Nech mě.“

„Nechceš to vidět.“

„Jak hrozné to může být?“

Vytřeštila na mě oči. „Mýlila šem se. Nenáfidí tě.“

„Ustup, Francoise!“ Protáhla jsem se kolem ní, kamikadze-jehelníčkům jsem nevěnovala pozornost a ignorovala svrbění z ochranných kouzel. A tam byly. Uprostřed místnosti.

Na okamžik jsem jen zírala a nebyla si jistá, na co to koukám. Protože to jako šaty nevypadalo. Spíš jako nějaké drátěné prkno, které za sebou táhlo hromadu papírových sáčků. Levných papírových sáčků. Takové ty hnědé, které člověk dostal v potravinách. Recyklovaný papír. Výsledek nebyl jen ošklivý, ale i smutný: smutné hnědé šaty z papírových sáčků s něčím, co vypadalo jako…

„Ach,“ řekla Francoise tiše.

Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, stiskla víčka k sobě a přistoupila blíž. Na ramenou to mělo banánové slupky, místo náhrdelníku několik navlíknutých víček od petlahví a zmačkané plechovky jako pásek. Všimla jsem si lógru na ramenou, červeného vína na bocích a na lemu něčeho, co vypadalo jako mrtvá myš. Celé to vypadalo, jakoby to někdo protáhl odpadky, než…

A najednou mi to došlo a vzteky jsem ztratila řeč.

„No dobře,“ vypadlo ze mě nakonec třaslavým hlasem. „Tak jsem jedny nebo dvoje jeho šaty zničila, nicméně se tak stalo při výkonu mých povinností a ne vlastní vinou. A proto mi udělá šaty z odpadků? Aby mi to oplatil?“

Francoise na mě pohlédla se soucitem v očích. „Je tam nějaký lístek.“

Ano, přímo na vysušené myši. Odtrhla jsem ho a četla:

„U těchto šatů jsem ti chtěl ušetřit práci. Své pravé šaty dostaneš, až budou hotové a ani o sekundu dřív. A teď zmizte z mé díly. – A.“

Řekla jsem o tom kreativním géniovi pár kreativních věcí, až mi došel dech.

„To nebylo pěkné,“ souhlasila se mnou Francoise.

„Ale nedá se to změnit.“

Nějakou chvíli jsem tam jen tak stála a představovala si Augustinův obličej, pokud bych si vzala šaty jiného módního návrháře. Ale žádného jiného jsem neznala, aspoň ne magického a nemohla jsem jen tak vyrazit a nějakého hledat. Kromě toho jsem pochybovala, že bych našla někoho, kdo by se dokázal postavit mé konkurenci.

Potřebovala jsem šaty a to dobré. Naštěstí jsem byla dobrými šaty obklopena. „Kdy se vrátí?“, zeptala jsem se.

Francoise přimhouřila oči. „Proč?“

„Protože mám chuť trochu nakupovat.“