HTM - 5. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Na balkoně bylo stále ještě vedro a trochu strašidelně. To poslední způsoboval neónový nápis, který nahoře blikal, ne pravidelně, nýbrž defektně, jakoby svítil z posledních sil. Přitom to tak mělo být: Hotel měl na sobě pekelný motiv a nápis k tomu pasoval. Normálně by mě to trochu zneklidňovalo, ale této noci se to hodilo k mé náladě.

Pritkin mě následoval ven. Nic neříkal, jen mi podal Colu, kterou někde sehnal. Čaj asi ještě nebyl hotový. Bez řečí jsem si ji vzala a cítila absurdní vděčnost. Mluvit se mi ani moc nechtělo. Jen jsem si přála jeho přítomnost, ale teď, když tu byl, nevěděla jsem, co si s ní počít. Možná jsem jen chtěla někoho, v jehož přítomnosti jsem se mohla něčeho napít. Momentálně to neznělo špatně. Sedla jsem si do křesla. Pritkin vzal zavděk podlahou a nějakou chvíli jsme popíjeli společně.

Po pár minutách se opřel o zábradlí, jakoby potřeboval oporu pro záda a odsunul mi nohy, aby tak získal víc místa. Ale zřejmě jsem neuhnula dostatečně, protože mi na noze přistála jedna velká teplá ruka a posunula ji víc stranou. A pak tam zůstala, jakoby ji tam zapomněl.

Pohlédla jsem na ni. Pritkinovy ruce vypadaly v porovnání se zbytkem jeho těla zvláštně kultivovaně: silné, s dlouhými prsty, elegantními klouby a nehty. Vždy připomínaly nějakého ctěného gentlemana. Tentokrát na nich byly zelené a hnědé fleky, zřejmě od kouzla, které na mě použil. Přemýšlela jsem, jestli to půjde z prstů umýt lépe než z vlasů. Pravděpodobně.

Zaklonila jsem hlavu dozadu, opřela ji o opěradlo a vzhlédla ke štítu s hororovým motivem. Přes balkon zavál lehký větřík a zvonkohra tiše zacinkala. Ještě stále bylo horko, ale tady mi to tak nevadilo.

„Nechceš mi říct, co se děje?“, zeptal se Pritkin nakonec.

„Proč by se mělo něco dít?“

Vrhl na mě pohled. „Je jedna v noci a jsi vzhůru, a to po dni, který by zničil i drsného mariňáka. Jsi bledá a neklidná. A před pár hodinami ses pokusila zabít, skoro úspěšně. Vynechal jsem něco?“

Ano, vynechal, ale nechtěla jsem o tom mluvit. Pohrávala jsem si s colou v ruce, abych se trochu ochladila a opravdu by to fungovalo, kdyby už nebyla plechovka teplá. Položila jsem ji na stůl a už jsem neměla nic, s čím bych mohla ruce zaměstnat. A to nebylo dobré, protože se opět začaly třást.

Ze stolu jsem sebrala staré tarotové karty. „Se mnou je všechno v pořádku,“ tvrdila jsem.

„Samozřejmě. Jsi jedna z nejsilnějších lidí, které znám.“

Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala, protože to řekl tak ledabyle. Jakoby mluvil o počasí nebo kolik je hodin. Ale takové věci Pritkin neříkal. Jeho představa komplimentu spočívala v tom, že přikývl a vyzval mě, abych zopakovala, co jsem právě udělala. Jakoby to bylo možné. Ale tady to znělo skoro jako kompliment. Proboha, musela jsem vypadat fakt děsně. Chvíli jsem si pohrávala s kartami. Byly staré a trochu ušmudlané. Ale pocit jsme z nich měla dobrý. Takový správný.

Pritkin mě sledoval s otázkou v očích.

„To někdy dělám, když jsem nervózní,“ řekla jsem.

Natáhl ruku a já mu karty podala. Párkrát je otočil sem a tam a přitom se soustředil. „Jsou očarované.“

„Kdysi dávno jsem ji dostala od jedné přítelkyně jako dárek k narozeninám. Jsou trochu… excentrické.“

Vzala jsem si karty zpátky a nepokoušela je vyložit – abych nevyvolala další katastrofu. Opatrně jsem lízla horní kartu, abych neuvolnila ještě další. Kdyby se tak stalo, tak by si spolu začali povídat.

„Měsíc, obrácený,“ sdělil mi sladký, uklidňující hlas. Rychle jsem kartu položila na ostatní.

„To bylo všechno?“, zeptal se Pritkin udiveně.

„Přesnou předpověď nemůžeme očekávat,“ vysvětlila jsem. „Tyto karty jsou spíš něco jako… magická korouhev. Udávají nástin klimatu pro příštích pár dní nebo týdnů.“

„A s jakým počasím bychom měli počítat?“

„Obrácený měsíc ukazuje na vzor nebo nějaký cyklus, který se opakuje.“

„Na dobrý cyklus?“

„Pokud by to tak bylo, tak bych to určitě neviděla,“ zamumlala jsem.

To mi vysloužilo zdvižené obočí.

„Nevidím žádné dobré věci,“ vysvětlila jsem. „Každopádně, karty je možné interpretovat různými způsoby, ale normálně představuje obrácený měsíc temnou dobu měsíce, rozumíš?“

„Jak temnou?“

„To je různé. Z individuální perspektivy ukazuje na dobu silných citů a zmatku, na hluboce pohřbené emoce, které vyplavou na povrch…“

„A pokud bych chtěl větší perspektivu? Světovou?“

„Lidi s temnými úmysly, pořádek, který přejde do chaosu, válku, revoluci, povstání.“

„Docela temné,“ komentoval to Pritkin suše.

„Většinou,“ potvrdila jsem a poté připojila obvyklou klauzuli. „Ale tarotové karty pouze nabízejí náznaky; nedávají jasnou, absolutní pravdu. Co se týče budoucnosti, nic není dané. Rozhodnuto bude, až ty věci nastanou. Každý den tvoříme budoucnost. Tím, že učiníme dobrou nebo špatnou volbu.“

Pritkin cynicky zkřivil rty.

„Ale to platí i pro všechny ostatní, že ano? A ne všichni sledují stejné cíle.“

„Ne,“ řekla jsem a myslela na válku. Sáhla jsem po Cole a napila se dřív, než jsem si uvědomila, že teplá Cola chutná jako kyselina z baterií. Znovu jsem ji postavila na stůl.

„Na ledničce visí kalendář,“ řekla jsem po chvíli.

Pritkin mlčel.

„Nevím, proč tam ta věc pořád visí. Vždyť je to ušlechtilá ocel. Nic na tom nedrží.“

Napil se piva.

„Ale visí to tam a já na něj musím koukat každý den. Hned jak vstanu. Když si vezmu Colu, nebo cokoliv. On…“

Zaváhala jsem.

„Korunovace.“ To nebyla otázka.

„Ano.“

O to šlo. Určitým způsobem. Ale šlo i o problémy s tím spojené, zjistit víc o mé moci, o odmítání Senátu a Kruhu brát mě vážně. O nedostatku užitečných vizí o válce a teď navíc o okolnosti, že se mě někdo snaží zabít. Už zase.

Ale korunovace prozatím stačila. Stala se symbolem všeho, vrcholem celého toho zmatku: rychle se blížící den, kdy budou mě, Cassie Palmer, prezentovat celému nadpřirozenému světu jako nejjasnější jasnovidku. Představovala jsem si, jak se jmenovaný svět na mě podívá a odpadne smíchem.

Zlobit bych se na ně nemohla.

Ani ne před dvěma měsíci jsem byla sekretářka v cestovní kanceláři. Přijímala jsem telefonáty, psala dopisy a vyzvedávala zatracené obleky svých šéfů z čistírny. Během mých volných dní jsem si trochu přivydělávala vykládáním karet, protože můj ubohý plat prostě na všechny poplatky nestačil. Moc peněz jsem s kartami nevydělala, protože lidé o mé předpovědi moc nestáli. V podstatě nikdo svou budoucnost vědět nechtěl. Lidé chtěli, abych je uklidnila, abych jim dala naději, důvod, proč by měli každé ráno vstát. Tenkrát jsem to nechápala a věřila, že když člověk o nebezpečí ví, tak je napůl zažehnáno.

Mezitím jsem přišla na to, proč ke mně skoro vůbec nechodili žádní trvalí klienti. Já sama bych potřebovala trochu uklidnění, i kdyby to byla lež. Zítřejší ráno jsem ani vidět nechtěla.

Ironií bylo, že vidět zítřek byla má práce.

„Je to jen formalita,“ řekl Pritkin a hleděl na můj obličej. „Jsi Pýthií od smrti své předchůdkyně.“

„Vlastně, ano. Ale doteď jsem neměla nic na práci, že?“

Pritkin se zamračil. „Ještě jsi neměla co na práci?“

„Však víš. Nic důležitého.“

„Zabila jsi boha!“

Protočila jsem oči. „U tebe to zní, jako bych s ním vybojovala nějaký souboj nebo tak. A ty víš, že jsme ho v podstatě spláchli do metafyzického záchodu.“

Pritkin pokrčil rameny. „Mrtvý je mrtvý.“

V těchto věcech byl velmi pragmatický.

Tak jako já, pokud to neznámé stvoření plánovalo to samé u mne. Ale o to nešlo. „Mám na mysli, nikdo ode mne nečekal, abych něco z pozice Pýthie udělala,“ vysvětlila jsem. „Ale teď je před námi ta korunovace a až bude po ní… Zatraceně, nedokážu nechat uzrát ani to blbé jablko!“

Pokusila jsem se vstát, ale Pritkinova ruka se kolem mé nohy sevřela silněji. Chtěla jsem chodit sem a tam, trochu se rozhýbat, abych se zbavila té nervózní energie, která mě udržovala vzhůru a kazila mi chuť k jídlu. A když už jsem si myslela, že jsem paranoidní a všechno dobře dopadne, tak se mě něco pokusilo utopit ve vlastní vaně.

Nevstala jsem. Protože bych tak ztratila to lidské spojení. Spojení, které by vlastně nemělo existovat, protože Pritkin nebyl zrovna cituplný týpek. Dotýkal se mě při výcviku, když musel, a když jsem padala, tak mě chytil. Ale nemohla jsem si vzpomenout, že by se mě dotkl jen tak, bezdůvodně.

Klesla jsem nazpět do křesla. I tak bylo na tom zatraceném balkoně k procházení málo místa.

„A přece… Od Jonase jsem slyšel, že skáčeš s mnohem větším nadšením než Lady Femona,“ řekl Pritkin a vyslovil tak Agnesino oficiální jméno. „A moc je moc. Jestli ji dokážeš používat, je jen logické se domnívat…“

„Takhle to nefunguje. Aspoň ne u mě.“

„Jsi Pýthií teprve měsíc a většina dědiček…“

„…se na svůj úřad připravovaly celá léta! No právě! Nemám pocit, že bych byla připravená. A i kdybych byla… Nikdo by mě neposlouchal.“

„Proč ne? Jsi Pýthie.“

„Ne, jsem nějaký druh…, trofeje, o kterou se hádají. Tak se aspoň ke mně chovají. Pokud bych tedy dostala nějakou vizi, kdybych viděla něco užitečného nebo důležitého… Kdo by mi, k čertu, asi tak věnoval pozornost?“

„Očividně protivníci. Vypadá to, že oni ti věnují docela dost pozornosti.“

„To jsem si všimla.“

„A tobě to nepřijde zvláštní? Když jsi tak bezmocná?“

Pokrčila jsem rameny. „Přese všechno jsem Pýthie. Zabít mě…“

„…by znamenalo co?“, zeptal se Pritkin. „Dejme tomu, tví nepřátelé by dnes večer měli úspěch. Co by tím získali? Kdybys zemřela, tak by moc přešla na jiného hostitele, předpokládám, že na jednu ze Zasvěcených. Z toho by tví nepřátelé neměli nic; dokonce by v tom mohli vidět ztrátu. Co se týče současného vývoje situace, tak byly Zasvěcené mnohem lépe vyškoleny.“

„No pěkně děkuji,“ řekla jsem, i když to byla pravda.

„Takže zůstává otázkou: proč ty?“ Pritkin se opřel dozadu se spokojeností, která se u něj při takových debatách často objevovala. Snažila jsem se to nebrat osobně. Pritkin debatoval – hádal se – velmi rád. „Proč se soustřeďují pořád na tebe?“

„Proč po mě šli poslední dva měsíce?“, odvětila jsem. „Apollon…“

„Ten byl na tebe fixovaný, ano. Ale on neměl na výběr. Chtěl použít tvůj pentagram, aby se dostal k tvé moci. Jen tímto způsobem by se mu podařilo prorazit bariéru a pomstít se všem, kteří ho vypověděli.“

Nevědomky jsem pohnula rameny a napnula tak kůži mezi lopatkami, kde se dřív nacházelo kouzlo pocházející od mé matky. Ta věc o velikosti talíře nikdy nebyla moc pěkná a visela mi nakřivo mezi lopatkami jako něco, co vytetoval nějaký sjetý tatér. Ale bylo mou součástí.

Teď už ne. Od Apollonova pokusu dostat se zpět do našeho světa, kterému jeho rasa kdysi vládla, plno lidí začalo vyšilovat. Obávali se, že pokud by se mě mí nepřátelé zmocnili, tak by se mohli pomocí toho pentagramu na mých zádech napojit na mou moc. Proto bylo kouzlo uloženo do sametové krabičky jako odložený šperk, která ležela na mém nočním stolku.

Myslela jsem si, že si na jeho nepřítomnost časem zvyknu, tak jako si člověk zvykne na chybějící zub. Ale zatím se tak nestalo. Vlastně to bylo legrační: Nikdy jsem to kouzlo, které nevážilo víc než tetování, za kterým se skrývalo, necítila, o to víc jsem nyní cítila jeho absenci.

„Ale ani to neklaplo,“ řekla jsem, protože Pritkin čekal na odpověď.

„To mám právě na mysli. Apollonovi spojenci museli vědět, že se toho kouzla vzdáš. Bez přímého kanálu ke své moci na zádech jsi ve větším bezpečí. Přesto jsou tví nepřátelé na tebe stále fixovaní, i když je tu plno jiných cílů.“

„Plno jiných cílů, které se nijak nesnažily poslat jejich kamaráda na věčnost,“ řekla jsem. „Motivem by mohla být pomsta.“

„Pokud by věděli o roli, kterou jsi přitom sehrála – ano. Ale jak by se o tom dozvěděli? Kruh informaci o odražené invazi nezveřejnil, aby nevyvolal paniku. A nakonec u toho nikdo kromě nás nebyl.“

„Byla tam Sal,“ připomněla jsem Pritkinovi. Byla to přítelkyně – aspoň jsem ji za ni považovala –, ale rozhodla se pro špatnou stranu. Nebo jí bylo přikázáno, aby si špatně zvolila, a to Tonym, mým starým poručníkem, který byl i náhodou i jejím pánem. Ta věc ji stála život a mně dala další důvod, abych toho zatraceného mizeru nenáviděla. Jako bych další důvod potřebovala.

„Ano, ale ta zemřela před Apollonem,“ podotkl Pritkin. „Nemohla to nikomu prozradit. Jeho kamarádům už muselo dojít, že byl poražen, ale nemohli vědět, kdo byl za jeho neúspěch zodpovědný.“

Zakroutila hlavou. Pritkin znal plno věcí, ale upírům moc dobře nerozuměl. Zatímco mi dělal společnost, tak mu jedna nebo dvě věci došly, ale příležitostně se mezery v jeho znalostech projevily. Jako teď.

„Sal byla upíří Mistr,“ odvětila jsem. „Ne moc silná, ale přesto. To s sebou přináší určitá privilegia, jako například telepatie. Nevím, jestli dokázala komunikovat s Tonym ve vílí říši, ale možná, že informovala někoho jiného…“

„Dejme tomu. Nebo se dozvěděli jinak, jak to ve skutečnosti proběhlo. Pokud bychom brali jako motiv pomstu – proč teď? Měli čas celý měsíc.“

„Korunovace se blíží…“

„Pokud by jim šlo o to vyslat poselství, tak by s útokem počkali do ceremonie. Nezaútočili by teď, když by nikdo nemohl nic vidět. Když se to celé mohlo považovat za nehodu a ne za vítězství protistrany.“

Založila jsem si ruce na prsou. „No dobře. Napadá tě něco?“

„Že to možná nemá vůbec nic společného s válkou. Že by to mohlo být něco osobního.“

Nemusela jsem se ho ptát, co měl na mysli. To samé mě napadlo také, když jsem uslyšela slovo „elf.“

Protože kromě všech těch lidí na druhé straně války – Černého kruhu temných mágů, hromady odpadlických upírů a zbylých spojenců boha – se mi navíc podařilo přitáhnout pozornost Krále temných elfů. Pro mě hračka.

„Není způsob, jak se o tom ujistit,“ řekl Pritkin. „Ne bez dalších informací. Proto potřebuji dovolení, abych se na den nebo dva vzdálil.“

V této větě nesouhlasilo pár věcí. Začala jsem tím nejdůležitějším. „Ty chceš teď odejít?“

„Nemám na výběr,“ řekl a začal v kabátě něco hledat. „Už jsem kontaktoval pár svých známých, ale vzhledem k našemu chatrnému popisu se nikdo z nich neodvažuje ani hádat, s čím máme co do činění.“

„Proč chceš pryč, když už ses s nimi spojil?“ Hleděla jsem na něj a oči se mi zvětšovaly, jak mě něco napadlo. „Nepůjdeš tam zpátky!“

„Přesně to mám na mysli, Cassie.“ Když jsem chtěla vstát, tak mě Pritkin chytil za zápěstí. „Nedělej si starosti.“

„Nemám si dělat starosti? Vzpomínáš si, jak to dopadlo naposledy?“, zeptala jsem se nevěřícně.

Mac, jeden z Pritkinových přátel, zemřel, když se mě snažil ochránit při mém jediném výletu do Říše elfů. Pritkin, já a Francoise, lidská žena, která ve vílí říši trčela už roky, jsme unikli jen o vlásek, a to jen proto, že jsem elfům slíbila něco, co jsem jim dát nemohla.

„Dohodli jsme se,“ řekla jsem naštvaně.

„Jestli se tam vrátíš, tak od tebe elfové očekávají, že tu dohodu splníš. A ty víš, že to nemůžeme…“

„Nejdu ke dvoru. Jen tam vklouznu, abych si mohl promluvit s jedním známým.“

„A když tě elfové chytí?“

„Nechytí.“

„A co když přece?“

„Poslouchej mě. Schopnost někoho posednout je dokonce i ve světě duchů velmi vzácná. Věc se má takto: Ať už je za tím útokem kdokoliv, musí být velmi mocný.“

„Ano, ale…“

„Jestli se nedozvím, s kým máme co do činění, tak proti tomu nemůžu bojovat.“ Pritkin mi vtiskl něco do ruky. „Tohle by ti mohlo pomoci.“

Pohlédla jsem na malý lněný pytlík. Nahoře to mělo červenou šňůrku, dostatečně dlouhou, aby se dal nosit na krku. A nikdo to chtít nebude, protože to smrdělo jako starý sýr.

„Ochranné kouzlo,“ pronesl Pritkin úplně zbytečně, protože už jsem něco takového jednou nosila. Ale při setkání s elfy mi to moc nepomohlo.

„Jestli je ta bytost tak mocná… Myslíš, že ho to zadrží?“, zeptala jsem se.

„Ne. Ale získáš tak trochu času. Pár sekund, víc ne, ale na skok to bude stačit. Když budeš spát, ať tě hlídá tvůj sluha. A když budeš vzhůru, tak drž svůj štít vztyčený. Jak zaútočí, budeš to vědět. Okamžitě skoč, skrz prostor nebo čas, jedno kam. Hlavně musíš okamžitě zmizet. Útočník ti nemůže nic udělat…“

„Když se mě nedotkne,“ dokončila jsem větu.

„Vrátím se co nejrychleji. A pak se rozmyslíme, jak tu bytost zabijeme.“

Zírala jsem na malý pytlík, talisman, nebo co to bylo. Bylo to těžké, jakoby tam bylo něco železného. A bylo to trochu mazlavé, jakoby se to skrz pytlík potilo. Nebo to bylo mou zpocenou rukou.

„A když ti přikáži, abys zůstal?“, zeptala jsem se po pár sekundách.

Pritkin mlčel. Vzhlédla jsem, ale neviděla jsem jeho tvář úplně jasně. Předklonil se a dostal se tak z krvavého stínu štítu a ze salónu proniklo trochu světla. Když nakonec odpověděl, zněl jeho hlas klidně.

„Pak bych zůstal. A chránil tě ze všech sil.“

A možná u toho zemřel, protože nevěděl, proti čemu bojoval. Tato slova visela nevyřčená mezi námi. Cítila jsem, jak ho ta věc pronásledovala. Sice jsem byla na seznamu obětí na prvním místě, ale jeho jméno tam bylo také. To bylo naprosto neakceptovatelné.

Ale alternativa také nevypadala o moc líp. Objala jsem se pažemi a pohlédla do noci, aniž bych cokoliv viděla. Před očima mi vyvstala tvář, veselá, špinavá, smějící se tvář jiného válečného mága, který se nevrátil. Který se nikdy nevrátí.

Že se Pritkin pohnul, jsem si všimla až tehdy, když si dřepl přede mne. Pohled zelených očí, které v temnotě vypadaly skoro průsvitně, se opřel do mého.

„Nešel bych, kdybych si nebyl jistý, že ti momentálně nehrozí žádné nebezpečí,“ řekl. „Pochybuji, že to útočník zkusí znovu stejným způsobem…“

„Nebojím se o sebe,“ zašeptala jsem. A když ta slova opustila mé rty, uvědomila jsem si, že byla pravdivá. Nejlepší lék na vlastní strach byl strach o někoho jiného.

Pritkin vypadal překvapeně, jako vždy, když nabyl dojmu, že ho má někdo rád. Nejraději bych mu jednu flákla.

„Nic se nestane,“ zdůraznil ještě jednou. „A i kdyby se něco stalo… Nepotřebuješ mne. Ty…“

„To není pravda!“

„Ano, je.“ Pohlédl na mě a zkřivil rty. „Neumíš pořádně střílet. Bojuješ jako holka. Tvé magické znalosti jsou sotva základní. A když tě nechám běžet víc než jeden a půl kilometru, tak to považuješ za mučení.“

Zamrkala jsem.

„Ale znám mágy, kteří nejsou tak odolní jako ty, ne tak stateční, ne tak…“ Na okamžik odvrátil hlavu. Když se na mě znovu podíval, jeho zelené oči hořely. „Jsi ta nejsilnější osoba, jakou znám. A nemáš se… čeho obávat.“

Přikývla jsem, protože to znělo jako rozkaz. A protože jsem mu najednou věřila. Kromě toho bych ze sebe stejně nevydala ani hlásku.

Pár sekund jsme jen tak seděli a mlčeli. Poté Pritkin vstal, jakoby se k něčemu rozhodl. A možná opravdu padlo nějaké rozhodnutí.

Zvedla jsem se a doprovodila ho ke dveřím.

„Ještě jsi mi neřekla, co s tím míníš udělat,“ řekl Pritkin a na prahu zaváhal.

„S čím?“

„S tím zatraceným vedrem.“

Ta otázka mě překvapila, protože jsem na horko úplně zapomněla. Stejně tak na pot, který mi stékal po krku a na mýdlo zaschlé na kůži.

„Jsi ta nejsilnější osoba, jakou znám.“

Pohlédla jsem na něj. „Myslela jsem si… Možná bych se mohla vykoupat.“