Fawn - 5. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

5/ Ancel

Zase seděl na poli – ten kluk s tmavě červenými vlasy.

Psal něco do svého deníku. Ten samotný pohled mi vykouzlil úsměv na tváři. Nezměnil se za ty roky. Možná až na to, jak vypadal. Jeho vlasy vypadaly tmavší a červenější, jako barva starého ročníku vína Bordeaux. Každou část jeho obličeje pokrývaly pihy, vytvářely na jeho kůži mozaiku. Uběhlo několik let od toby, kdy jsem ho viděl naposledy. Vyrostl, ale ne o moc. Pořád byl malý a hubený, jako lehce zlomitelný proutek.

Vypadalo to, že k němu byly poslední roky dobré – no, lepší než ke mně alespoň. Pořád z něj vyzařovala lehkost, jako by kolem něj kroužil vzduch lehčeji než kolem nás ostatních. Pořád si sotva všímal něčeho mimo jeho deník nebo hlavičky žita na poli. Jednou nebo dvakrát, kdy jsem se nachytal, že ho pozoruju, jsem přejel dlaní po vrcholcích trávy a přemýšlel, jak by takhle byly cítit jeho vlasy.

Všiml jsem si, že jsem se mračil.

I když byl zajímavý, nepatřil do stejného světa jako já.

Zavřel jsem za sebou dveře. Nechtěl jsem, aby se táta naštval kvůli něčemu malichernému. Nevědomky jsem si přejel rukou po klíční kosti, když jsem ucítil štiplavou bolest. Netušil jsem, kdy jsem si ji zlomil nebo jak. Vsadil bych peníze na to, že to bylo před několika roky, kdy mě táta přitiskl na zeď v obýváku. Byli u nás jeho kamarádi kvůli pokeru a obvinil mě z toho, že jsem dělal moc velký hluk. Abych byl fér, tak měl pravdu. Byl jsem hlasitý jen proto, abych ho naštval.

Nebo to mohlo být tenkrát, kdy jsem byl podruhé v pasťáku. Když jsem tam byl, přimíchal jsem se do hodně rvaček.

„Proč jsi nezašel k doktorovi dřív?“ zeptal se doktor na pohotovosti. Nechtěl jsem žádnou z těch rvaček nahlásit, protože to já je všechny začal. Kdyby to táta zjistill, byly by ty rvačky můj nejmenší problém. Takže jsem držel jazyk za zuby.

Podíval jsem se přes rameno.

Pořád tam seděl s nosem zabořeným v deníku. Co to psal? I za ty roky, co jsem nebyl v Heavenu, a projížděl s otcem jedním městem přes druhé, myslel jsem pořád na to, co na ty papíry psal.

Aniž bych věděl proč, šel jsem k němu. Čím blíž jsem byl, tím méně ho zakrývaly větve stromů a vysoká tráva.

Zastavil jsem se.

Seděl pod stromem, bez bot, s ohrnutými džínami u kotníků a na hlavě měl korunu z paroží. Parohy byly namalované na bílo, konce na zeleno, modro a žluto. Na každém parohu byla přivázaná šňůrka, která se mu zamotávala do vlasů a pár vlasů se mu zamotávalo do paroží. Řasy měl tmavé a dlouhé, házely mu stín na pihovaté tváře. Kousal se do rtu a dál psal něco na papír na klíně.

Na rameni mu seděla vrána, sotva se pohybovala, ale tiše krákorala. Když si mě všimla, zakrákorala hlasitě a vyrušila rudovlasého chlapce z transu.

Naše pohledy se střetly a on se usmál.

„Ty,“ řekl tiše a položil deník na zem vedle sebe. Postavil se, vzhlédl ke mně, vrána se k němu tiskla.

Polem zašumněl vítr – obtočil se kolem mě – a sebral s sebou můj dech.

Nebyl z tohohle světa, tenhle rudovlasý kluk. Byl z jiného světa, kde víly a skřítci tancují v lese a spí na postelích z větviček. Bylo to strvoření známé jen poetům a filozofům. Narodil se z čarodějné moci, stvořen bouřkovými mraky a slunečním zářením.

Nebyl odsud. A nepatřil sem. Rozhodně ne ke mně.

„Pamatuješ si mě?“ zeptal se sladce, jeho hnědé oči jakoby tancovaly.

„Jak bych tě mohl zapomenout?“ zašeptal jsem tiše. „Jak se jmenuješ?“

„Rust.“ (pozn. Rust = rezavý)

Výraz mého obličeje ho musel překvapit, protože se rozesmál.

„Věřil bys mi, kdybych ti řekl, že ta barva vlasů je náhoda?“ zeptal se.

„Ne.“ Nemohl jsem si pomoct, na tváři se mi rozlil úsměv.

„Ani já ne.“

„Proč máš na rameni ptáka?“

„Ach,“ řekl Rust a otočil hlavu k malé vráně. „Protože nemůže létat, ale rád chodí ven na pole.“

„Je to tvůj mazlíček?“

Pták využil příležitosti a roztáhl křídla. Jedno z nich bylo znetvořené a chybělo na něm pár peří.

„Nenazval bych ho mazlíčkem,“ řekl Rust. „Spíš kamarád.“

„Kamarádíš se s vránou?“ zeptal jsem se skepticky.

Usmál se a zavřel oči. „Ano. A s myší na poli a sovami a sysli a větrem a stromy a mraky na nebi a kamínky na zemi a světlem v tvých očích.“

Něco uvnitř mě se pohnulo. „Jak se můžeš kamarádit se všemi těmihle věcmi?“

„Jednoduše. Bezvýhradně.“

Když jsem se na něj díval, bylo mi podivněji a podivněji. Cítil jsem se zvláštně. Něco na mě křičelo, abych utíkal, zavřel oči před klukem jménem Rust, který mluvil v hádankách a kamarádil se s nelétavým ptákem.

„Chceš se se mnou projít po poli?“ zeptal se Rust. Zůstal jsem zticha, tak pokračoval. „Asi míli na sever je malá říčka. Někdy tam chodím sbírat kamení nebo listí.“

Ten pocit ve mně narůstal. Hlasy v hlavě křičely hlasitěji.

Ale i tak jsem přikývl.

Rust mě popadl za ruku a společně jsme procházeli nekonečným polem k říčce. Rust mluvil o barvách listí, vůni trávy a jaký to byl pocit cítit vítr v jeho koruně z paroží. Řekl mi, že našel vránu se zlomeným křídlem a jeho táta mu pomáhal se o něj starat, než se uzdravil. Řekl mi, že se vrána jmenuje No a No byl Rustův nejlepší kamarád.

„Je Daisy tvoje nejlepší kamarádka?“ zeptal se mě.

Měl jsem sucho v krku, ale donutil jsem se odpovědět. „Ano.“

„Pamatuju si, že jsem tě s ní viděl si hrát na poli, když jsme byli mladší,“ vysvětlil Rust.

Taky jsem si to pamatoval. Pamatoval jsem si, jak jsem opouštěl ten dům na několik hodin a doufal, že si toho otec nevšimne. Pamatoval jsem si, že jsem se schovával ve skříni nebo prádelně, když se opil a chtěl se hádat. Pořád mě rád obviňoval z toho, že pije a že nás máma opustila, ale byl už takový dlouho předtím, než nás opustila. Nejspíš proto nás opustila. Jen jsem si přál, aby mě vzala s sebou.

„Pořád se s tátou hádáte?“ zeptal se Rust, jako by mi četl myšlenky.

„Ano.“ Nemělo cenu o tom lhát.

„Proč?“

Pokrčil jsem rameny. Netušil jsem. Nepotřeboval moc, aby se naštval, ale chtělo to hodně námahy, aby přestal, když ho popadl záchvat vzteku. Netušil jsem, jestli jsem to byl já, koho otec tak nesnášel, nebo on sám. Tak jako tak ho to nezastavilo předtím, aby si to na mě vybíjel.

„Měl bys o tom říct mé mámě,“ navrhl Rust. „Umí poslouchat. A taky ti může pomoct.“

„Nikdo mi nemůže pomoct.“ Díval jsem se do země. „Moc pije.“

„Moje máma může. A táta taky. Pomohli Noovi.“ Jako by ten pták rozpoznal svoje jméno, zamával křídlem. Rust se usmál a pohladil ho po hlavičce.

„Tvoje máma učí na škole, že?“ zeptal jsem se.

Rust jako by ožil. „Ano. Je to skvělá učitelka – nebo to jsem aspoň slyšel. Nikdy mě neučila.“

Což, jak jsem si pomyslel sám pro sebe, bylo nejspíš dobře. Rust nepotřeboval další důvod, aby si z něj děti ve škole utahovali. Už toho měli dost.

„A tvůj táta,“ pokračoval jsem. „Je řezník, že?“

Vypadal potěšeně, že jsem tohle všechno věděl. Heaven bylo malé město a všichni rádi mluvili. Sakra, byl jsem si jistý, že minimálně půlka obyvatel Heavenu věděla, že je můj otec ožrala. Když bydlíte na tak malém městě, něco jako soukromí neexistuje.

Rust se zastavil, když jsme došli k říčce. Otáčel kameny větví, kterou vzal po cestě.

„Zase odjedeš?“ Hlas měl tišší než pramínek vody.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně.

Zamračil se a otočil se ke mně. „Jestli ano, můžu jít s tebou?“

Výraz jeho obličeje byl tak vážný, že jsem se musel zasmát. Ale měl jsem pocit, že by to něco hluboko uvnitř něho zranilo. Takže jsem místo toho odpověděl, „Nemiluješ Heaven? A kdybys odešel, kdo by se postaral o tvou mámu a tátu? A Noa?“

Kousnul se do rtu. Nemohl jsem si pomoct a zíral jsem.

„Ty Heaven nemáš rád?“ zeptal se, oči upřené na zem.

„Je stejné jako každé jiné město. Jsou tu lidé, kteří mluví až moc, malé domy, které vypadají všechny stejně. Nakonec ti jejich obličeje začnou splývat do jednoho.“

Ale ne tvůj, chtěl jsem mu říct. Ale už i ta myšlenka přivedla ten zvláštní pocit do mého břicha. Potlačil jsem jakékoliv nutkání mu říct, že on by nikdy nemohl být jako někdo jiný.

Procházeli jsme se spolu v příjemném tichu kolem říčky. Na obou stranách byly stromy, na některých z nich teprve začaly růst nové listy. Kolem jejich kmenů zpívali ptáci a veverky. Kamení, kolem kterého jsme procházeli, bylo mokré od vody z říčky a jednou nebo dvakrát na nich Rust skoro uklouzl a spadl do vody. Vždycky jsem ho ale chytil za ruku a udržel ho. Jen se zasmál a dál pokračoval v chůzi po kluzkých kamenech.

Slunce v dálce viselo nízko na obloze, ale pořád bylo velké a zářivé. Obloha byla pomalovaná barvami jako z kaleidoskopu. S úsměvem na tváři sledoval Rust západ slunce. Já sledoval jeho.

Ale jak se blížil večer, řekl jsem Rustovi, že musím jít domů. Řekl, že je taky unavený. Šli jsme potichu podél říčky k poli a našim domům. Bylo to příjemné ticho, stejně jako stromy, které stály jeden vedle druhého, proplétaly větve a neměli potřebu spolu mluvit.

Rust mě sledoval koutkem oka. Někdy, když jsem se na něj otočil, se naše pohledy setkaly a hlasy v mé hlavě začaly znovu křičet.

Rozdělili jsme se – Rust šel ke svému domu na východě, já ke svému na západě. Prošel jsem zadními dveřmi domu tak tiše, jak jsem jen mohl, ale i tak jsem věděl, že to otec uslyší.

„Anceli?“ zavolal na mě. „Kde jsi sakra byl?“

Slyšel jsem v pozadí televizi a z místa, kde jsem stál, jsem viděl světlo z obýváku. „Šel jsem se projít.“

„Pojď sem,“ přikázal. Tak jsem šel. Stál jsem ve dveřích do obýváku a díval se na jeho nohy.

Můj otec a já jsme si nebyli vůbec podobní. Byl jsem po mámě a občas jsem přemýšlel, jestli je to další důvod, proč mě táta tak moc nesnášel. Byl vyšší než já, větší a rád své síly využíval. Jeho obličej vypadal krutě, ale možná to tak připadalo jen mně, protože byl krutý ke mně. Jeho neoholená tvář nebyla nic neobvyklého a neustále mu z pusy vysela cigareta.

„Procházka, jo?“ zeptal se.

Přikývl jsem. Díval se na mě skepticky, tak jak jsem byl zvyklý.

„S kým?“ pokračoval.

„S nikým.“

Pohrdavě si odfrknul. „S nikým. Nelži mi, Anceli. Díval jsem se z okna a viděl tě s tím červenovlasým teploušem. Proč jsi s ním byl venku a mluvil s ním?“

„Jen jsme si povídali, tati.“ Začínal mi náhánět husí kůži.

„Můj syn se nebude bavit s teploušema. Slyšíš mě, Anceli?“

„Ano, pane.“ Sklonil jsem hlavu.

„A ani se z něj nestane teplouš.“

Měl jsem pocit, že budu zvracet, jako pokaždé, když jsme měli podobný rozhovor. „Nejsem gay, tati.“

Jeho skeptický pohled mě neuklidnil. Chladným pohledem se do mě zabodával a prostupoval mnou část po části.

„Vypadni mi z očí,“ vyštěkl. Nemusel to říkat dvakrát.

Rychle jsem prošel prázdnou chodbou našeho domu do pokoje a tiše za sebou zavřel.

Ještě pár týdnů, zopakoval jsem si. Ještě pár týdnů než si našetříš dost peněz a už ho nikdy neuvidíš.

Zhasnul jsme světla v pokoji, rozepnul si mikinu a hodil ji na křeslo. Oblečený jsem si lehl na mou postel a díval se na větrák na stropě. Sledoval jsem, jak se točí, než jsem cítil, jak mi těžknou víčka. Usnul jsem s pohledem upřeným na stíny na stropě, pomalu se otáčející větrák, z kterého visel kožený řetízek s peřím a zvířecími zuby.