Fawn - 2. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

2/ Ancel

Ten zvláštní kluk s červenými vlasy vždycky seděl pod tím samým stromem, když jsem chodil domů ze školy. Nezastavil jsem se, abych se na něj díval, ale sledoval jsem ho koutkem oka, když jsem procházel kolem. Neustále něco psal do svého deníku. Často jsem se přistihl, že jsem přemýšlel nad tím, co asi píše. Ne, že by mě to zajímalo, jen jsem byl zvědavý. Viděl jsem ho psát vášnivě, jeho tmavé oči se soustředily jen na papír před ním. Jednou nebo dvakrát jsem ho viděl, jak papír vytrhl a strčil ho do díry ve stromě. Přemýšlel jsem, že bych k tomu stromu šel, až by tam nebyl a vytáhl ty papíry, abych se podíval, co to píše, ale nějak mi to nepřišlo správné. Jako bych narušoval jeho soukromí. Někdy jsem měl ten samý pocit, když jsem procházel polem. Skoro mi přišlo, jako by to bylo jeho pole. Některé dny jsem ho viděl uprostřed toho pole, jak se točil dokola, oči měl zavřené a ruce roztažené, obličej zvednutý ke slunci. Některé dny jsem ho viděl mluvit s ptáky, kteří létaly nízko nebo myškami, které proběhly kolem. Ve vlasech měl připnutá pírka a listí a ve školní tašce si schovával kosti mrtvých zvířat.

Děti ve škole mi řekli, že je divný a varovali mě, abych se od něj držel dál. To by nemělo být těžké. Chtěl jsem se držet daleko od všech.

Ale byl zajímavý, pomyslel jsem si, když jsem přejel prsty po ztrouchnivělém dřevě branky do zahrady. Do zahrady mého otce.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel ji, ujistil se, že jsem ji za sebou zavřel, aby Daisy nevyběhl na pole. Daisy, můj německý ovčák, mě přišla přivítat, když jsem šel vychozenou cestičkou k domu. Její dlouhý jazyk jí visel z čumáku a horlivě vrtěla ocasem. Naklonil jsme se k ní a podrbal ji za ušima.

Daisy. Díky ní stály některé dny za to.

Když jsem vešel dovnitř, táta na mě zakřičel, tak jak jsem předpokládal.

„Co ti sakra tak dlouho trvalo?“ zakřičel z obýváku.

Sklopil jsem ramena. „Šel jsem ze školy pěšky, tati.“

„Nepoužívej na mě tenhle tón, Anceli. Pamatuj si, kdo ti udržuje střechu nad hlavou.“

„Ano, pane.“

Hlasitost televize se zase zesílila a já pochopil, že jsem byl propuštěn.

Po cestě do pokoje jsem cítil kouř. Bílé stěny byly od kouře – nejenom od mého táty, ale od kohokoliv, kdo tu bydlel před námi. Omítka byla v rozích oprýskaná a v některých zdech byly díry. Většinou od táty. Nepověsily jsme na zdi žádné obrázky, protože jsme neměli žádné rodinné fotky nebo fotky z dob, kdy jsem vypadal šťastně. Pokud někdy byly časy, kdy jsem byl šťastný.

Červený koberec na chodbě byl starý a špinavý. Na koberci v obýváku kolem tátova křesla byly propálené díry od cigaret, když na křesle usnul a zapálená mu vypadla z ruky. Naštěstí jsem byl vždycky doma a uhasil ji, než stihl začít hořet dům.

Tiše jsem za sebou zavřel a položil batoh na zem. Zdi byly naprosto prázdné, stejně jako zbytek mého pokoje. Malá postel s peřinou, vedle něj stůl a na něm lampička. Neměli jsme toho moc, ale my ani moc nepotřebovali. Nesbíral jsem nic ani si nic neschovával. Táta a já jsme se stěhovali tak často, že se všechno ztratilo nebo rozbilo.

Když jsem si lehl na postel a založil si ruce za hlavou, díval jsem se na starý dřevěný strop a poslouchal, jak táta křišel na televizi v obýváku.

Chtěl jsem usnout a probudit se zítra. Nebo nikdy.

Chtěl jsem ztišit zvuk větráku na stropě a tátův křik a televizi.

Chtěl jsem ignorovat blikající světlo nad hlavou, zapadající slunce, které prosvítalo oknem.

Ale místo toho jsem ležel na posteli a přál si, aby věci v mém životě byly jiné. Zavřel jsem očil a přistihl se, že mi myšlenky zacházely k papírům ve stromě, které tam nechal chlapec s vlasy barvy ohně.