Fawn - 10. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Ani netušíte, jak moc tuhle povídku/knížečku miluju. Vyvolává ve mně tolik pocitů a doufám, že i ve vás. Byla napsaná krásně a mrzí mě, že tu krásu toho psaní nebylo možné i přeložit. Doufám, že se aspoň někomu ten příběh líbil.

- Arey

10/ Rust

Potom

„Dochází nám fialová, pane Paige.“

Dřepl jsem si vedle Bobbyho, jednoho z mých nejmladších žáků. V ruce držel malířský štětec jako ostatní drží lopatu a po celé tváři a tričku měl žlutou barvu.

„Chceš vědět něco super, Boby?“ zeptal jsem se.

„Vždycky,“ odpověděl.

S úsměvem jsem vzal štětec z jeho ruky, natáhl se k paletě, kterou používal a smíchal červenou a modrou dohromady.

„Když smícháš modrou a červenou, získáš fialovou,“ vysvětlil jsem.

„No páni,“ řekl užasle Bobby a sledoval, jak jsem barvy míchal.

„Docela super, co?“

„No jasně. Je to ta nejsuprovější věc, jakou jsem kdy viděl.“

„Co to maluješ?“ zeptal jsem se, když jsem shlédl na jeho papír. „To je pes?“

„Jo, to je můj pes Mitsy. A máma a táta a samozřejmě já.“

„A ty jsi celý fialový.“

„Jo, fialová je totiž nejlepší barva, víte.“

„To jsem netušil. Díky, že jsi mi to řekl.“

„Nemáte zač. Taky vás můžu něco naučit. Máte štěstí, že tu jsem.“

Zasmál jsme se. „To si piš.“

Stoupl jsem si a procházel kolem malé třídy. Nebylo to moc, ale znal jsem to. Kresby na zdech, které se za ty roky nahromadily, starý stůl s malířskými potřebami, červený tečkovaný koberec. Všechno mi to bylo známé.

Rok nebo tak po tom, co jsem se přestěhoval zpět do Heavenu, se otevřela pozice na základní škole pro kreativní učitele umění a já po tom skočil. Od té doby bylo učení to jediné, co jsem po zbytek života chtěl dělat.

Zazvonil zvonek. Studenti začali běhat po pokoji, křičeli, že je čas jít domů a běželi ke skříňkám v zadní části učebny. Přišli rodiče, aby si je vyzvedli, někteří se semnou bavili o jejich dětech a jak se chovají v hodinách.

Když byly všechny děti pryč, učebna se naplnila tichem. Zhasnul jsem světla, zamknul za sebou dveře. Ostatní učitelé mi zamávali na rozloučenou.

Rozhodl jsem se zajít za rodiči, jestli nepotřebují s něčím pomoct na zahradě, teď, když začínalo jaro a táta už fyzickou práci nezvládal.

Venku bylo teplo, příjemně, bez těžkého vzduchu, který s teplem většinou přicházel. Vzduch byl osvěžující a bylo cítit jaro.

Sotva jsem si všímal lidí kolem, když jsem šel k domu rodičů. Máma říkala, že to je pro mě typické. Tvrdila, že jsem si nikdy nikoho nevšímal, pokud jsem byl venku. Obklopovalo mě sluneční světlo, vzduch a lehký déšť.

Zbytek cesty jsem obdivoval zelenou trávu na trávnících a ptáčky, kteří zpívaly v korunách stromů.

„Rusty,“ zavolala máma přes ulici. Oba s tátou seděli na verandě. Stoupla si a mávala na mě, dělala, jako bych ji neviděl před dvěma dny. I tak jsem se usmál.

Přešel jsem ulici a šel k nim.

„Jen jsem se chtěl zastavit, jestli nepotřebujete pomoct na zahradě. Je hezky, mohli bychom třeba okopat zahrádku,“ navrhl jsem.

„Rozhodně ne,“ zaprotestoval táta s úsměvem. „Pojď si dát pivo se svým tátou. Sedni si, nedělej si starosti a užívej si, Rusty.“

zasmál jsem se. „Nebo bychom mohli být produktivní.“

„Nah.“ Zamával rukou ve vzduchu. „To uděláme jindy.“

Vzal jsem si od mámy láhev piva, sedl si naproti nim a cítil se šťastně. Byli spokojenější, než kdy předtím. Táta pořád vlastnil řeznictví, ale konečně poslechl máminy rady a zpomalil. Najal si manažera, syna jednoho z jeho nejlepších přátel, a ten obchod vedl. Táta popravdě přemýšlel, že mu řeznictví prodá za pár let. Máma byla šťastnější, protože s tátou mohla strávit víc času. Podezříval jsem ji, že to, že bydlím poblíž, má taky co dělat s jejím úsměvem na tváři.

„Takže, synku,“ začal táta. „Přivedeš si někoho na barbeque příští týden?“

Můj úsměv opadl.

Máma mi spěchala na pomoc. „Ne, že bychom tě do něčeho nutili, Rusty. Jen chceme, abys byl šťastný. Jsi tak chytrý, hezký muž.“

Věk mě sotva změnil. Pořád jsem měl pihy, ale už ne tak viditelné jako v mládí. Moje rudé vlasy byly zářivější, než kdy předtím a o něco delší, než jsem je nosil na vysoké.

Moje hubená postava se lehce zakulatila teď, když mi táhlo na třicet.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Není nikdo, koho bych přivedl.“

„A co ten milý chlapík, se kterým ses stýkal před několika týdny? Z vedlejšího města? Myslela jsem, že toho máte hodně společného, když jste oba učitelé a máte rádi děti,“ řekla máma.

„Prostě to tam nebylo, mami.“

Táta přikývl, jako by věděl, o čem mluvím. „Ta jiskra.“

Podíval jsem se na něj. „Nehledám jiskru, tati. Čekám, až udeří blesk.“

Rodiče se na sebe podívali.

Shlédl jsem dolů na láhev v ruce. „Já vím. Žiju s duchem – s duchem, který nikdy nebyl můj.“

Máma tiše promluvila. „Možná je čas se zase projít polem, Rusty.“

Od toho dne, kdy jsem se vrátil do Heavenu, jsem ani jednou nebyl na poli za domem mých rodičů. Na místě, které mi přinášelo mír. Stál jsem na kraji a díval se do dálky, do temna. Jako by šlo o temné moře, které by mě spolklo, kdybych do něj vstoupil. Vtáhlo by mě to do sebe, odkud bych se nikdy nedostal.

Roky jsem se držel zpátky.

„Nemůžu,“ řekl jsem tiše.

To pole, které jsem tak miloval, reprezentovalo všechno, co mi zlomilo srdce. Bylo to místo, kde jsem si poprvé uvědomil, že se mi líbí kluci, kde jsem napsal nespočet bezvýznamných dopisů, kde jsem prožil první polibek, kde jsem se zamiloval, kde se mi zlomilo srdce…

„Myslíme, že už je čas,“ řekl táta a přerušil moje myšlenky. „Je to jen pole, Rusty. Není to on. Nemůžeš se mu pořád vyhýbat. Bydlíš na jeho druhé straně, ale chodíš čtyři bloky pokaždé, když jdeš na návštěvu, jen aby ses mu vyhnul.“

Rok po tom, co jsem vzal práci učitele, jsem si koupil dům, ve kterém bydlel Ancel s jeho tátou. Rodiče si mysleli, že je to poslední neviditelná nit, která mě s ním spojovala. A možná měli pravdu, ale pomohlo mi to utišit bolest v srdci. I když jen trochu.

Napil jsem se piva a poslouchal šumění listí.

Věděl jsem, že mají pravdu. Bylo na čase ho nechat jít.

Dlouhá cesta přes zahradu se zdála, že trvala roky. Řekli mi, že budou doma, kdybych je potřeboval. Věděl jsem, že možná budu. Nebyl jsem silný, i když jsem se snažil.

Ruce se mi třásly, když jsem se dotkl oprýskaného plotu a branky. Viděl jsem přes ni žluté klasy žita a ve větru se kymácející trávu. Volali na mě jako na starého kamaráda, byly jako sladký hlas milence, který kdysi řekl vaše jméno. Bylo těžké otevřít branku.

Ruce se mi třásly. Přál jsem si být silnější. Ale když se otevřela, konečně jsem se mohl nadechnout. Šel jsem k poli, kde jsem zažil největší momenty svého života. Tráva byla nižší než jsem si pamatoval nebo jsem to byl já, kdo byl vyšší. Ale slunce zářilo ještě zářivěji, než jsem si pamatoval a čerstvý vzduch byl ještě sladší. Zavřel jsem oči a držel ruce podél těla, pomalu se točil a znovu se cítil jako malý kluk. Na ničem jiném nezáleželo. Měl jsem vánek, slunce a vítr, který se mi točil kolem kotníků. Nic jiného v tu dobu neexistovalo.

Otevřel jsem oči.

V dálce byl strom, pod kterým jsem jako dítě sedával. Byl tam, kde jsem napsal svůj první milostný dopis, můj první naštvaný dopis pro rodiče… kde jsem našel Noa. Srdce se mi stáhlo při myšlence na dávného kamaráda, ale nemohl jsem se zastavit, mířil jsem ke stromu. Přemýšlel jsem, jestli tam pořád ještě moje dopisy budou. Jedna moje část doufala, že ano, ale druhá se bála, že budu brečet nad nevinností svého mládí.

Těžce jsem polknul. Ten strom nevypadal ani vzdáleně tak, jak jsem si ho pamatoval. Byl mnohem větší, skoro neprostupný, než za mého mládí. Stál klidně. Větve visely nízko, stahovalo je zelené a žluté listí. Kůra byla stará a na pár místech shnilá.

Nemyslel jsem na to, že bych si zašpinil kalhoty, posadil jsem se ke kmeni a opřel se o něj. Podíval jsem se vzhůru do větví a díval se, jak jimi prostupovaly sluneční paprsky.

Natáhl jsem se do díry ve stromu na pravé straně a cítil dopisy, které tam mohly být několik let.

Ruka se mi zastavila.

Konečky prstů nahmataly jemný papír. Poznal jsem ten pocit. Vytáhl jsem ruku a s ním i plno papírů.

Bylo jich moc. Ale ne mých. Zpanikařil jsem na chvíli, přemýšlel, jestli jsem nenašel cizí dopisy. Chodil sem ty roky snad někdo jiný a schovával do stromu svá tajemství? Bylo do sebe smotaných tolik papírů a obtočené byly gumičkou. Už od prvního dotyku jsem věděl, že nejsou moje.

Když jsem je ale chtěl dát zpět, něco upoutalo můj pohled.

Milý Rusty…

Bylo to mé jméno. Inkoust byl černý a rozmazaný na některých místech. Zamračil jsem se a díval se na své jméno.

Bylo to pro mě? Kdo je napsal? Mohli to být mí rodiče? Našli mé dopisy a napsali mi svůj vlastní?

Nemohl jsem se zastavit, odtáhl jsem gumičku a třesoucími prsty jsem zvedl první papír a začal číst.

Milý Rusty,

jmenuješ se Rust. Dnes jsi mi to řekl. Komu pořád píšeš dopisy? Vždycky je píšeš. Nechápu tě. Někdy si přeju, abych tě znal. Všichni se zdají černí nebo bílí. Ale ty zpíváš ptákům ve stromech a mluvíš se sysly, když si myslíš, že nikdo není kolem, a tančíš a točíš se v dešti.

Kdo jsi, Rusty?

Přál bych si, aby mi bylo dovoleno to zjistit.

Ancel

Ruce se mi třásly, nemohl jsem dýchat. Chtěl jsem polknout, ale měl jsem sucho v krku.

Kdy mi je Ancel napsal? Před roky, když jsme byli jen kluci? Proč by mu to nebylo dovoleno?

Další byl taky pro mě.

Rusty,

komu píšeš ty dopisy? Musím to vědět, ale nemůžu se jen tak zeptat. Přeju si, abys mi to řekl. Přeju si, aby ses na mě ve škole podíval. Vím, že si z tebe ostatní děti dělají srandu – je mi to jedno. Chci jim říct, aby přestali.

A další.

Rusty,

proč nosíš peří a kytky ve vlasech? Můj táta říká, že není správné, aby měli kluci kytky ve vlasech. Myslím, že nemá pravdu, protože vypadají, jako by země obživla jen proto, abys je mohl nosit ve vlasech.

A další.

Rusty,

táta mě dnes praštil. Bije mě většinu dní. Nikdo si toho nevšiml – kromě tebe. Ty sis toho dnes všiml. Dotkl ses mé ruky, lehce jako pírko a bože, Rusty, bylo hezké vědět, že mě někdo opravdu vidí.

Ale tátovi se nelíbí, že se mě dotýkáš. Říká, že by se kluci nikdy neměli dotýkat. Nechápu proč, ale nechci ho naštvat.

Měl bych se od tebe držet dál.

A další.

Rusty,

táta nás v noci sbalil. Říká, že je Heaven až moc měkký – že to není dobré místo pro nás dva. Říká, že tvoje máma řekla něco policii – něco o mně.

Včera jsi mi dal řetízek a přinutil mě slíbit, že si ho nechám. Nechám si ho napořád.

Ancel

Po tvářích mi stékaly slzy. Nebyl jsem muž, byl jsem zase kluk – malý kluk beznadějně zamilovaný do někoho, kdo mi to nikdy nemohl vracet. Seděl jsem tak celý večer, i když už slunce skoro zapadlo a bylo chladno.

Četl jsem o Ancelově tátovi a jménech, jakými ho nazýval – jak používal slovo teplouš jako nadávku a jak zbil Ancela vždycky, když řekl, že není špatné, když kluk má rád kluka. Četl jsem o tom, jak měl jeho táta nehodu, když řídil opilý z baru domů. Poslední slova, které mu táta řekl, byla, že nechce, aby jeho syn byl gay. Ancel psal o tom, jak i potom, co ho otec zbyl a říkal mu, jak se za něj stydí, ho Ancel pořád miloval – a nesnášel se za to.

Četl jsem, jak Ancel zbil kluky u cukrárny, když jsme byli puberťáci a jak byl naštvaný, když viděl, co mi říkali – co mi dělali.

Četl jsem, co pro Ancela znamenal náš první polibek. Nazval to největším darem a největším prokletím. Nesnášel, jak se cítil, když se mě dotýkal, nemohl odpustit sám sobě, že chtěl jiného kluka.

Četl jsem o tom, jak mě opustil po tom, co jsme spolu strávili noc a jak to pro něj byla ta nejtěžší věc na světě. Mluvil o tom, že uvnitř hořel, když se mě dotýkal, ale hlasy v hlavě na něj křičely, že to bylo špatně. Jeho démoni, psal, ho vlastnili a nemohl být se mnou, dokud ti démoni byli s ním.

Ale poslední dopis byl příslib: že až ty horory v jeho mysli utichnou, přijde za mnou. Přísahal, že neuplynul ani jeden den, kdy nemyslel na rudovlasého chlapce, kterého poprvé potkal pod stromem.

Dopisy se zdály nekonečné, ale přečetl jsem je všechny. Poznal jsem Ancela, všechno, nad čím za ty roky přemýšlel, všechno zdokumentoval v dopisech pro mě, které jsem si přál vlastnit. Když jsem každý přečetl dvakrát, což už byla noc, myslel jsem na kluka – na muže – do kterého jsem se zamiloval. Během těch let jsem myslel, že se má bolest zhorší, protože mě opustil, ale teď jsem věděl, že jeho temnota byla větší.

Obmotal jsem papíry gumičkou a držel si je na prsou. Když jsem vstal a opřášil si kalhoty, zadíval jsem se do dálky.

Mé srdce vědělo, že tam stojí, ale i tak zrychlilo, když jsem ho viděl, jak ke mně pomalu míří. Čas nebyl důležitý, když se přede mnou Ancel zastavil. Ruce měl zastrčené v kapsách, koženou bundu rozepnutou. Vypadal starší, kolem očí měl vrásky, které tam dřív nebyly.

Ancelovi vlasy byly pořád stejně černé, jak jsem si pamatoval. Ale jeho oči – ty ostré, chladně modré oči – byly jasnější.

„Ahoj, koloušku.“ I jeho hlas byl hlubší.

Přitiskl jsem dopisy pevněji. „Ahoj.“

„Konečně jsi je našel,“ řekl a ukázal na ně.

„Konečně?“ zeptal jsem se tiše.

„Byli tam už skoro měsíc. Chodil jsem sem každý den a doufal, že tě tu uvidím.“

„Jak dlouho už tu jsi?“

„Stejně dlouho jako ty dopisy.“

„Proč jsi… nepřišel?“ Bojoval jsem se slovy.

Ancel se podíval na oblohu. „Protože jsi mi ještě neodpustil. Věděl jsem, že až budeš připravený, že sem přijdeš a najdeš je. A já na tebe budu čekat.“

„Zlomil jsi mi srdce, Anceli.“ Vykřikl jsem zlomeným hlasem. Bál jsem se. Na vztek jsem nebyl zvyklý, jediné, co jsem znal, byla bolest, kterou mi za ta léta přinesl.

Ancel udělal krok ke mně a natáhl se. Podíval se na mě a já nemohl pohledem uhnout, ani kdybych chtěl.

„Je mi to tak zatraceně líto,“ řekl tiše. „Nikdy si to neodpustím.“

Jeho ruce na mých byly velké a teplé. Když se mě dotkl, cítil jsem se v bezpečí. Cítil jsem se kompletní.

„Máš ve svém životě někoho?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl jsem tiše, pemýšlel, jestli jsem v životě vůbec kdy někoho měl kromě něj. Oči se mu třpytily, když se na mě podíval. Jediné, na co jsem mohl myslet bylo, jak je krásný.

Ale Ancelova krása na mě působila z každého dopisu, který mi napsal. Jeho rozbité kusy srdce a duše, o kterých psal. A s každým slovem, které jsem přečetl, jsem se do něj víc a víc zamilovával.

„Nechal bys mě to zkusit,“ zeptal se. „Být tím někým?“

Ancel zkrátil vzdálenost mezi námi, obtočil ruce kolem mě a přitáhl si mě pevně na hruď. Všechno na světě bylo v pořádku. Nic nebylo špatně.

„Myslel jsem, že nejsem dost,“ zašeptal jsem mu do prsou s tváří přitisknutou na jeho tričko.

„Nepotřebuju šanci v nebi, potřebuju šanci u tebe.“

„Nemůžeš mě už opustit, Anceli.“

„Nemohl bych, ani kdybych chtěl. Porazil jsem své démony. Smířil jsem se s tím, kdo jsem. Nenáviděl jsem se, ale už tomu tak není.“ Stiskl mě pevnějí. „Prosím. Ještě jednu šanci.“

Odtáhl jsem se a podíval se na něj, nechtěl jsem brečet. Natáhl jsem se, vzal jeho ruku do mé a propletl s ním prsty. Rozešel jsem se směrem k mé brance.

Slunce už skoro zapadlo, házelo dlouhé stíny na pole. Tráva a žito pro nás tancovaly, oslavovaly nás, zatímco jsme vdechovali vůni šeříku ve vzduchu. V dálce zpívali ptáci a mraky nad námi se zbarvily do červena.

„Pojď,“ řekl jsem. „Půjdeme domů.“

*** KONEC ***