DL - 7. kapitola

Překlad: Hannah

Kash

„Dobře, tak mi řekni co se snaží dělat, aby jí našli? Jak jí dostanou zpět? Řekli ti muži ve vězení něco? Dali vám nějaký tip? Logane, jak jsi mohl čekat dva dny než jsi nám to řekl? Jak jsi to mohl před námi skrývat?"

"Marcy, počkej" Můj táta položil ruce na máminý ramena a něco jí zašeptal do ucha. Položil jsem si hlavu do rukou a opřel se lokty o pult zatímco si mezi sebou potichu povídali. Teda, táta potichu. Máma byla na hranici histerie a každou minutou byla hlasitější.

"Už si prošla mnohým! Ta ubohá dívka si prošla moc těžkými věcmi!"

"Marcy, miláčku, proč si nejdeš lehnout a..."

"Ne! Ne, musíme ji najít, musíme zavolat na policejní stanici a potřebujeme aby ji lidi začali hledat!"

"Právě teď je hodně lidí co dělají všechno co můžou..." Jejich hlasy se pomalu vytrácely, když ji táta vyprovázel z její kuchyně a já tam jen seděl a zíral. Na nic jsem se nedíval. Nad ničím ani nepřemýšlel. A byl si zatraceně jistý, že jsem nic necítil. Byl jsem otupělý. Ani jsem si nemohl vzpomenout jak jsem dorazil k mámě a tátovi, vlastně ani nevím jestli jsem přijel nebo přišel. Právě jsem si vzpomněl na tátův výraz když mi otevíral dveře v pět ráno a konečně jsem jemu a mámě řekl co se stalo. Tak dlouho jsem jim tajil o své práci, až se část mého já podvědomě bouří nad tím jim něco říkat, zatímco druhá část si konečně uvědomila, že to před nimi tajím, a nemohl jsem v tom dál pokračovat. Šéf mě nutí si vzít týden volna. Strávil jsem celý den a včerejší noc probíráním všeho času který jsme s Masonem strávili s Juarezem, a nic. Nespal jsem. Ani nevím jestli jsem jedl nebo ne. Bláznivě jsem se snažil napojit se na ostatní gangy ve kterých jsem nikdy nebyl. Pokud brzy nezískám Rachel zpátky, tak se z toho brzy zblázním. Táta těžce vydechl zatímco si sedl vedle mě na barovou židli. Nějakou chvíli jsme tam jen seděli aniž by jeden z nás něco řekl. Nakonec vstal, udělal kávu a umístil hrnek přede mě.

"Aby jsi věděl, není na tebe naštvaná. Tvoje máma je jen. Je vystrašená."

"Já vím"

"Jsi, uh..... sakra, Logane. Ani nevím co ti říct. Chtěl jsem se tě zeptat jestli jsi v pořádku, ale sám bych nechtěl aby se mě na to někdo ptal." Odložil hrnek s kávou, zvedl obě ruce do vzduchu a nechal je dopadnou na pult "Prostě nemůžu uvěřit, že se to děje. Nezdá se to skutečný. Tohle je něco co vídáš ve filmech a televizních pořadech. Je to něco co čteš v novinách, ale nikdy mě nenapadlo, že se to stane naší rodině."

"Tohle je moje realita. Tohle se mi v práci stává pořád, ale nemělo se to stát jí. Já to způsobil tati...."

"Ne, Logane, nemysli....."

Zpustil jsem ruce, podíval se na něj a poprvé si všimnul zarudnutí a strachu v jeho očích.

"Ale způsobil. Moje práce. To co jsem udělal.... to je důvod proč je pryč"

"Nenechám tě dávat si vinu za to, co se stalo. Musel jsem se dívat jak se viníš za to co se stalo předtím v Texasu, i když jsi udělal vše, aby jsi tomu zabránil. Nemůžeš si to pořád dělat, Logane. Není to tvá vina, nic z toho nebyla. Obviňováním se to děláš ještě těžší, způsobíš jen to, že se dostaneš do nebezpečí."

Odfrkl jsem. Jsem si jistý že jsem kvůli tomu byl už několikrát nahoře i dole. Položil mi ruku na rameno a čekal dokud se na něj nepodívám.

"Myslím to vážně. Tohle teď bude těžká doba pro nás všechny, hlavně pro tebe. Budeme tady pro tebe v každým směru. Všichni jsme vystrašení, všichni se o ní bojíme, ale nevíníme nikoho jinýho než ty lidi, kteří jí unesli. Dobře?"

Oči se mi pevně zavřeli jak jsem znovu položil hlavu do dlaní a hluboce se nadechl a vydechl aniž bych odpověděl. Nevěděl jsem co říct. Nesouhlasil jsem s ním.

"Viděl jsem, co se ti stalo tehdy a vidím co se s tebou děje teď. Vím, že jsi raněný, synu. Já vím..." řekl ztěžka a utáhnul ruku na mém rameni "a nemůžu si ani představit jaké to je pro tebe, ale nemůžeme ztratit i tebe."

Vzduch v plicích mi odešel v rychlém spěchu, a jak jsem otevřel oči, sledoval jsem jak slzy padají na stůl. Nenáviděl jsem způsob jak mluví, jako kdyby se neměla nikdy vrátit.. Rachel se vratí. Potřebuji jí zpátky.

O pár hodin později jsem se porozhlídl po kanceláři a zajímal se, kde jsou ostatní detektivové, zatímco jsem tiše mířil k mému stolu. Pokud by si mě někdo všimnul, věděl jsem že by mě nutili k odchodu. Ale potřeboval jsem se podívat na záznamy Juareze a jeho mužů, které nikde jinde nebyly dostupné, tak že jsem byl ochoten riskovat suspendování pokud by na to šéf přišel. Zatočil jsem za roh a zastavil se v půli kroku jakmile jsem zahlédl shrbeného Masona u pracovního stolu. Celé jeho tělo bylo napjaté a třáslo se.

„Masi?“

Sundal ruce z obličeje položil si je mezi kolena a zvedl hlavu jako kdyby to byla ta nejtěžší věc, kterou kdy musel udělat. Jakmile se na mě podíval, celý den který jsem měl s rodiči mi rychle proběhl hlavou. Strachem se mi sevřela hruď, nohy mi připadaly jako kdyby každou chvíli měly vypovědět službu a polévalo mě horko a studeno zároveň.

„Kashi, víš že právě teď tady nemůžeš být“ vydal ze sebe.

„Co... co se stalo? Proč brečíš?“ Věděl jsem že pohled jako kdyby chtěl právě zemřít měl co dočinění s Rachel, uvnitř jsem to prostě věděl. Za ta léta jsem ani jednou neviděl Masona brečet.

Slzy mu padaly po tvářích a já sledoval jak jeho obličej propukl v napjaté vzlyky. Klopýtl jsem zpátky až jsem narazil na zeď a pomalu se sunul dolů zatímco jsem čekla na slova které jsem nechtěl slyšet...... nemohl slyšet. Připadlo mi jako by mi srdce bylo vytrženo z hrudi a sledoval Masona jak se snažil mluvit. Po pár minutech se můj děs měnil ve smutek, podobný jsem nikdy dřív necítil, ale slzy žádné nepřišly. Byl jsem v šoku a měl problém s dýcháním. To se nemůže dít, ona nemůže být pryč.

„Najdeme ji, Kashi, přísahám“ Vydal ze sebe a mě vystřelila hlava vzhůru nacházejíc ho zírajíc na mě. „Přísahám, najdeme ji dřív, než jí něco udělají“

„Je naživu?“ Zašeptal jsem a projela mnou naděje. „Co se stalo?“

„Nemáš nic vědět. Měl by si být od všeho vyřazen mimo případ.“

„Je mi u.....“

„Ale kdyby se role obrátily tak bych tě nesnášel za to že by si mi to neřekl“ S jednou rukou si setřel vlhko z očí zatímco druhou se natáhl pro něco na stole a pomalu přešel ke mně. Padl na kolena, předal mi složku a já ji váhavě vzal. Otevřel jsem složku a vytáhl z ní fotografie potlačujíc žluč, než mi slzy začaly padat po tváři. Mučivý křik vyšel z mých rtů a rukama si sevřel vlasy poté co jsem upustil složku na zem. Mason mi položil na rameno a tiše řekl „Volali, ani nevěděli jestli je nějaký pokrok v případě....... už dopředu věděli že není. Mohli jsme....“ Odmlčel se a ruka kterou mi držel rameno se třásla „Mohli jsme slyšet v pozadí její křík a řekl, že nám znovu zavolají za dva dny. Tenhle obrázek byl poslán o hodinu později. Naši technici na tom pracují, snaží se je sledovat pomocí serveru, ale tihle lidi vědí co dělají. Pořád se motáme ve slepé uličce“

Vyšel ze mě další mučivý výkřik a přitáhl jsem si kolena k hrudi zatímco jsem hlavou kýval dopředu a dozadu.

„Bože Rachel, tak moc se omlouvám, je mi to tak zatraceně líto. Musíme ji najít, Masi.“ Fotka se mi vypálila do mysli tak moc, že i po zavření očí to bylo vše co jsem viděl. Tři useknuté prsty Rachel. Jeden ještě se zásnubním prstem, který jsem jí dal před pár měsíci. Jasná fialová barva na nehtech které vždy nosila jen potrvzovala, že jsou to její prsty.

„Najdeme, přísahám že ano. Byson, znovu Juareze vyzpovídá“

Nečekal jsem až řekne něco jiného. Odstrčil jsem ho zpátky a vytáhl se na nohy vybíhajíc k vyslíchací místnosti. Mason vykřikl mé jméno, ale já pokračoval. Prošel jsem dvěma otevřenými místnostmi a stejně jako já se blížil ke třetím dveřím, Byson vycházel z místnosti dívajíc se do svých poznámek. Zaslechujíc můj příchod, zvedl hlavu a vytřeštil oči. „Ryane! Co to k sakru....“

Procházejíc kolem něj jsem kopl do dveří které se zbouchnutím zavřely, zamkl je zevnitř a poprvé po roce se střetl tváří tvář s Juarezem.

„To je ale překvapení“ Ušklíbl se, když jsem se příblížil.

„Kde je?“ Třísknutím jsem položil ruce na stůl naklonil se k němu a zakřičel „Řekni mi to!“

„Čekáš, že budu vědět o čem mluvíš?“

Byl bych odhodil stůl přes místnost kdyby nebyl pevně připevněný k zemi. Obešel jsem stůl k židli na které Juarez seděl a kopl s ní ke zdi.

„Neser mě, Juarezi!“ Opřel jsem se o opěradla židle a naklonil se k němu tak že byl můj obličej přímo před jeho. „Řekni mi, kde zatreceně je moje snoubenka!“ Jeho jedinou odpovědí byl cynický úsměv. “Řekni mi to nebo přísahám bohu tvá smrt bude pomalá a bolestivá” zavrčel jsem.

“Ty myslíš jako tvoji snoubenku Rachel?” Zašeptal Juarez.

Praštil jsem ho a chytil za šedou vězeňskou košili, abych ho mohl příblížit blíž ke mě. “Skončím s tebou, ty sráči. Řekni mi KDE JE!” Byl jsem mimo..... mou hlavou procházela jedině myšlenka k nalezení Rachel a nechat zaplatit každýho zasranýho hajzla který je namočený v jejím unesení a za to co jí udělali, že jsem ani neslyšel křiky kolem dokud jsem nebyl odvlečen od Juaraze.

“Uklidni se, Kashi” Zabručel Mason zatímco se mě Byson snažil od něj dostat pryč.

“Řekni mi kde je!!!”

Další posměsný úsměv přejel přes Juarezovu tvář a můj frustovaný řev naplnil místnost.

“Zaplatíš za všechno, co se jí stalo!”

“Dost!” Zařval Mason, když mě vyhodil z místnosti.

Otočil jsem se a vracel zpět, ale Mason se mnou narazil do zdi zadržel mě tam tím, že mi připnul ruce za zády. “Kashi, nenuť mě ti dát pouta.” Řekl z lehka “Musíš se uklidnit. Vím, že jsi naštvaný, já to vím. Ale zničíš si kariéru a tím co děláš to bude pro Rachel jenom horší.”

“On ví kde je” Procedil jsem mezi zuby a adrenalin opouštěl mé tělo. “Zatraceně to ví. Řekl její jméno!”

“Rayne! Gatesi!” Otočil jsem se a uvolnil své tělo proti zdi sledujíc stát šéfa proti nám. “Do mé kanceláře, hned!” Mason zaklel vytahujíc mě ode zdi, držíc mi ruce stále za zády vedouc nás ke kanceláři šéfa. Byson tam na nás už čekal se šéfem sedícím za stolem a já věděl, že jsem právě přišel o práci.

Šel jsem pomalu jako kdybych čekal že každý zvuk odpálí nějakou bombu. Vešel jsem do ložnice, která byla jenom před deseti dny zničena. Deset dní ode dne kdy jsem našel na zdi zprávu o Rachel. Před deseti dny, kdy byla považována za místo činu a byla plná důstojníků. Deset dnů kdy byla ode mě Rachel vzata. Nebyl jsem tu od toho dne, ale od té doby Maddie, Mason a moje máma uklidili tu pohromu která tu zůstala a vymalovali zeď. Televize byla pryč... a já neměl ani potřebu ji nahradit, protože jsem se nechtěl sem ani vrátit, to samé lampa a zrcadlo, ale nic jiného kromě toho nenechalo známky toho, že se tu něco stalo. Kromě jednoho.

Rachel byla kurva stále pryč. Oddělení se nedostalo někam blíž k tomu aby jí našli, a přestože šéf byl ohleduplný a dal mi pouze neplacené volno po zbytek týdne... dělal jsem stále věci kvůli kterým by mě měli přinejmenším do konce týdne vyhodit. Stále jsem se ujišťoval že nikdo z oddělení kromě Masona neměl ponětí co jsem měl za lubem. Ačkoliv měl přísný rozkaz to nedělat, Mason mě stále informoval o novinkách v případě a já mu za to budu navždycky vděčný. Ale nebyl jsem si jistý kolik toho ještě víc snesu. Bylo to už deset dnů a já si připadal jako bych umíral čím dál tím víc co jsem viděll a slyšel. Nevěděl jsem jak může Rachel pořád snášet veškeré mučení kterým jsem jí viděl projít. Nevěděl jsem jak může být ještě naživu. A až jí dostanu zpět, protože já jí dostanu zpátky, nevím jak by si mohla udržet svého ohnivého ducha, kterého jsem tolik miloval. Položil jsem Tripa na zem a sledoval ho projít koupelnou do hlavní šatny. Šel rovnou k falešné zdi a začal kníkat a z nějakého hloupého důvodu, něco nebezpečně blízko k naději se ve mě probudilo. Natáhl jsem ruku ke zdi a dsný vzdych mi vyšel z hrudi jak moje prsty posouvali falešnou zeď pryč a já se zastavil. Já zasraný blázen. Ona tam nebude.Vrtíc hlavou jsem odstranil zeď pryč. Trip vběhl dovnitř a mě zaplavil ten nejhorší druh zklamání kvůli bláhové naději kterou jsem měl.Věděl jsem, že tam nebude. Věděl jsem to, ale stále jsem věřil že nějakým zázrakem by se tam mohla objevit. “Není tady kámo, tak pojď.” Vrátil jsem zeď zpátky na místo, vešel zpátky do ložnice a několik minut se díval na postel než jsem si konečně sedl na její kraj. Sklonil jsem se a opřel lokty o kolena a hlavu strčil do dlaní a vykřikl do nich potlačovanou více než týdenní frustraci a zármutek. Vyčerpání nakonec převzalo mé tělo a aniž bych si sundal boty, džíny nebo košili lehl si na postel automaticky se otačejích na Rachelinu stranu postele. Moje těžká víčka zamrkala na prázdnou stranu vedle mě.... nic na tom nebylo správný. Většinu noci jsem nemohl ani spát, i když mé tělo bojovalo se stresem a vyčerpáním. Nenáviděl jsem spát bez ní, nenáviděl jsem spánek, když vím, že bych mohl využít čas jejím hledáním. Ale to, co jsem nesnášel nejvíc, bylo probouzení se bez ní. Přípomínal jsem si čím si prochází a tím se cítil ještě hůř.

Přeji si abych tě mohl držet.

Přeji si ti říct jak moc tě miluji.

Přál bych si slyšet tvůj smích.

Jen bych si přál vědět, že tě znovu uvidím.

Teď mě nemůžeš opustit, Rachel. Chystáme se vzít. Jednou budeme mít rodinu. Chystáme se spolu ztloustnout a zestárnout.

Kdekoliv jsi, Rachel, kdokoliv tě má a cokoliv ti dělají. Věř, že ani bůh mi nemůže zabránit abych tě našel a přivedl tě ke mě zpátky.

Znovu tě budu držet a už tě nikdy nepustím.

Svíral jsem v prstech její přikrývku, vydechl její jméno a vzdal svému vyčerpání.