OoB - 22. kapitola

Překlad: Marťa

Erik

Během posledních dvou dní volal dědeček třikrát a pokaždé hledal Brie. Předstíral, že mu nevadí, že mluvím se mnou, ale já mu na to neskočil. Po deseti minutách, když jsem odmítl mluvit o svém otci nebo blížících se Olympijských hrách, přesunul konverzaci ke svému dalšímu oblíbenému tématu: Brie.

„Zdála se opravdu milá.“

Nebyla.

„Chtěla mi poslat recept. Dostaneš ho od ní?“

Ne.

„Poslal bych ti fotografii své zahrady. Mohl bys jí ji předat?“

Jo, přesně to udělám.

Druhý den potom, co jsem jí ke dveřím položil krabici s dětskou troubou, jsem vyšel z předních dveří a skoro jsem po cestě k autu zakopl o krabici. Vrátila mi ji s příborovým nožem, vraženým z boku do kartonu. Navzdory všemu jsem se zasmál.

Nechoval jsem se takhle bláznivě ke každému ve svém životě. Brie mě prostě dráždila, jako nikdo jiný před ní. Když jsem jí dal centimetr, vzala si kilometr. Strávila hodinu v mé kuchyni a už zvedala můj telefon a nárokovala si můj osobní život. Můj dědeček byl tabu. Brie potřebovala naučit, kde jsou moje hranice. Nemohla je ignorovat a čekat, že se s tím srovnám. Během příštích dní jsem od ní udržoval co největší odstup. Snažil se znovu definovat můj osobní prostor a ujistit se, že je daleko, daleko od něj. Běžel jsem po stezce brzy ráno, ještě než se probudila, abych ji nemusel vidět, než začne trénink. I tehdy jsem ji sledoval, jako trenér sledující svou svěřenkyni.

 Když vyskočila nahoru na kladinu a provedla Mitchellové obrat, který přispíval k vysokému hodnocení celé sestavy. Její štíhlé, drobné tělo bylo stvořeno pro rovnováhu. Využila svou flexibilitu ve svůj prospěch a dovednosti, které většina gymnastů nikdy nedosáhla. Sklonila se dopředu a dotkla se rukama kladiny, aby se na ně postavila a vyšvihla nohy nahoru. Pak je nechala spadnout a pokračovala v choreografii.

„Dobře.“

Reagovala na můj hlas, když se na okamžik zarazila při zjištění, že ji pozoruji. Rychle se vzpamatovala, rozeběhla se dopředu, udělala několik obratů, zastavením a vlčím skokem. Její tělo bylo v neustálém pohybu. Opálené ruce protáhla nad hlavu a já sledoval, jak se jí prsa pod modrým trikotem pohupují. Vyklenula záda a ohnula kolena, když se z rozběhu vrhla do přemetu, obratu a toče.

Bylo to už několik týdnů od chvíle, kdy dorazila do Seattlu a její ladnost na kladině mě nepřestávala překvapovat. Nikdy předtím jsem neviděl nikoho, jako byla ona. Její dlouhé nohy byly fascinující. Když seskočila, přistála na seskokové ploše a podívala se na mě, uvědomil jsem si, že nemám co říct. Brala mi dech.

Polkl jsem a beze slova se odvrátil. Nepotřebovala mou chválu. Ten sebevědomý úsměv mi všechno řekl. Oba jsme věděli, že na ni v Riu čeká hromada zlatých medailí.

„Nic k tomu neřekneš?“ Zavolala za mými zády. „Žádná kritika?“

Ignoroval jsem ji a šel jsem dál, aby neviděla úsměv, který jsem nedokázal potlačit.