OM - 54. kapitola

Překlad: Sinnel

Tak a jsme na konci druhé části příběhu. Díky všem, co jste s námi vydržely až do konce a hojně komentovaly, a třeba zase někdy na počtenou.                      Kolektiv překladatelek

PETER

Po deseti dnech na klinice Sara trvá na tom, že bude chodit sama, a já ji to umožním. Nicméně Yan hackne kamery na chodbě, takže když to dělá, já ji mohu sledovat na svém notebooku.

Jsem tak sžírán potřebou být se Sarou, že všechno ostatní vytěsním, a to včetně své potřeby pomsty. Několik hodin poté, co jsme dorazili na kliniku, se mi podařilo vyslat svůj tým na Nový Zéland, nicméně dopadlo to přesně podle očekávání – v době, kdy tam dorazili, už Henderson zjistil chybu své manželky a znovu zmizel. Za normálních okolností by mě to rozzuřilo, ale teď jsem na to neměl dost energie. Stále ji nemám. Dokonce i Lucas, který, jakmile jsem dorazil na kliniku, obezřetně odletěl domů, v současné chvíli není kvůli své nedbalosti ohledně Sary na mém radaru. Stále mám v úmyslu zajistit, aby za to zaplatil, ale pro tuhle chvíli je to jediné, na čem záleží, ona a to, že je naživu a dobře se uzdravuje.

Nyní ji celou dobu sleduji. Ve dne v noci. Dostalo se to do bodu, kdy stěží dokážu jíst a spát. Netuším, co dělat, jak se zbavit toho obsesivního strachu o její bezpečí. Pokaždé, když zavřu oči, se mi zdá o tom, jak mi Lucas říká, že je zraněná, ale když se dostanu do nemocnice, tak zjišťuji, že lhal a ona umírá.

Je to mou novou noční můrou a já ji nedokážu zastavit, stejně tak jako se nedokážu přinutit, abych jí nechal jít domů.

To je to, co bych měl udělat. Vím to. Držet si Saru ji zničí. Vidím to stejně jasně jako stehy na jejím čele. Dokonce i když byly chvíle, kdy v Japonsku vypadala navenek spokojeně, uvnitř byla rozervaná a krvácela. Separace od její rodiny a ztráta její kariéry představují rány, které se možná nikdy plně neuzdraví. Už tady na klinice se snaží pomáhat lékařům s ostatními pacienty – pokud je neprosí, aby zavolali FBI.

Můj ptáček se svých křídel nevzdal, a obávám se, že se to ani nikdy nestane.

Telefonní hovory s jejími rodiči tomu nepomáhají. Každý den tohohle týdne jsem jí nechal, aby si s nimi promluvila, ale vypadá to, že se tím vše jen zhoršilo. Od doby zmizení Sary uplynulo už pět měsíců, a navzdory jejímu ujišťování o opaku, byla její rodina přesvědčena tomu, že je držena pryč proti své vůli.

„Proč se prostě nevrátíš domů?“ ptá se její máma frustrovaně, když poslouchám jeden z těch hovorů. „Pokud jsi s tím mužem právě na cestách, neměl by být žádný problém, aby ses vrátila domů na návštěvu. Víš, že v nemocnici tě už nahradili, že? S tvým tátou jsme prosili a žadonili, aby počkali, ale už byli zavaleni prací. A tvá kamarádka Marsha – volá každý týden, aby se na tebe zeptala. Proč jsi nezavolala ani jí, ani nikomu jinému z nemocnice? Všichni si o tebe dělají obavy, drahá, a stejně tak i my. A srdce tvého táty -“ Odmlčí se, ale ještě předtím obličej Sary pod modřinami nezdravě zbledne.

„Tátovo srdce co?“ V hlase je slyšet náznak paniky. „Mami, prosím, co je s tátovým srdcem?“

„No, nemládne, a ani já ne,“ řekne Lorna Weisman a já slyším, že když si uvědomí, že její máma tím nemyslela nic konkrétního, si Sara s úlevou vydechne. Moji hackeři mimo jiné sledují lékařské záznamy Weismanových, a pokud by došlo k nějaké změně, tak bych to Saře řekl. I tak usuzuji, že ji to vyděsilo. Tohle je jednou ze Sařiných největších obav: že zatímco tam není, jejím rodičům by se mohlo něco stát… že by nebyla schopna pomoci lidem, které milovala nejvíc na světě, protože je mou vězeňkyní na druhém konci světa.

„Mami, prosím, o ničem takovém ani nemluv,“ řekne a donutí se vložit do tónu svého hlasu falešnou srdečnost. „Jsem v pořádku, a pokusím se brzy dostat domů na návštěvu.“

„Kdy?“ trvá její máma na svém. „Dej nám datum.“
Sara se podívá mým směrem. „Nemůžu. Zatím ještě ne.“

„Proč ne? Protože on ti to nedovolí?“

„Ne, mami. Už jsem ti to vysvětlovala. Celá ta věc s FBI je obrovským nedorozuměním, ale dokud se to nevyřeší, Peter nemůže jet -“

„Kecy.“ Vložil se do toho její táta. Musel poslouchat na hlasitém odposlechu. „Nemůže, ale ty jistě můžeš – a měla bys. Jestli tě nedrží v zajetí, tak přijeď domů. Dostaň se od toho zločince pryč. Víš, že si myslí, že zabíjel lidi? Samozřejmě, že nám nic neřekli, ale zaslechli jsme je mluvit a -“

„Tati, musím jít. Omlouvám se. Později v týdnu si promluvíme, jo? Miluji tě!“

Dřív, než její táta stihne říct něco dalšího, Sara zavěsí. I když je její obličej pečlivě bezvýrazný, vím, že má slzy na krajíčku. Tiše přejdu k posteli, dám si pozor, abych nevyvinul žádný tlak na její zraněné rameno, a přitáhnu si jí do klína. Pak, zatímco brečí, ji držím a když si uvědomuji, že to je něco, co se musí změnit, cítím, jak narůstá mé vlastní zoufalství.

Nemůžu ji nechat jít, ale ani ji nemůžu držet.

Mé dilema je ještě horší, protože od té nehody se mezi námi něco změnilo. Cítím to, a pokaždé, když na mě dorážejí ušlechtilejší impulzy, mě to drtí. To, co jsem vždycky chtěl – aby Sara sdílela mé pocity – vypadá, že mám konečně na dosah ruky. To, jak se mě drží, jak se na mě v těchto dnech dívá – to jen přiživuje moji nutkavou potřebu mít ji nablízku, pevně ji držet a nikdy ji nepustit na svobodu.

Chci ji navždy držet v její pozlacené kleci, abych se mohl ujišťovat, že je vždy v bezpečí. Chci ji chránit před vším, včetně svých vlastních pokroucených potřeb.

„Lékaři říkali, že je to v pořádku, vždyť víš,“ zašeptá večer a svou štíhlou rukou se natáhne pod deku, aby objala můj bolavý penis. „Dovol mi -“

„Ne.“ V agónii se ušklíbnu a navzdory tomu, že každá buňka mého těla brečí nad ztrátou jejího ochotného doteku, opatrně ji odtáhnu ruku pryč. „Dnes ne, ptichka. Zatím na tom stále ještě nejsi dobře.“

Lékaři možná povolili některé méně agresivní sexuální aktivity, ale já se znám a intenzita chtíče po Sarah mě děsí. Moje potřeba mít ji je příliš násilná, příliš nekontrolovatelná. Nemůžu riskovat to, že se jí dotknu dřív, než bude úplně zdravá, takže nutím sám sebe čekat, až jí bude lépe.

Ne, dokud se nepřenesu přes svou nesnesitelnou nerozhodnost a nevymyslím, co dělat.

Koncem druhého týdne jsou Sařiny stehy vytaženy a lékaři nám oznámí, že už není žádný důvod, proč dál zůstávat na klinice. Jeden se dokonce odváží poukázat, že po té první noci by Sara byla na normální klinice propuštěna. Po jejich názorech je mi samozřejmě úplné hovno, ale pro Saru je to úplně jiné. Z toho, že je na klinice, je jí už špatně, a je připravena odejít, ať už to bude kamkoli, třeba i zpátky do našeho domova v Japonsku.

„Petere, prosím, to stačí. Jsem naprosto v pořádku,“ trvá na svém. Já to konečně vzdám a řeknu Antonovi, aby na zítřejší ráno připravil letadlo.

„Už je zkruveně na čase,“ temně zamumlá. „Už jsme si byli jistí, že ses rozhodl odejít do důchodu a usadit se tu.“

Bojuji s nutkáním zavrčet na něj, protože má absolutní pravdu. Od Sařiny nehody jsem všechno odsunul a ignoroval pracovní nabídky, které se jen hrnou. Naše pověst se v podsvětí šíří a měli bychom toho využít.

Pár podobných prací jako ta v Turecku a s mými kolegy skutečně budeme mít možnost odejít do důchodu.

Budeme mít dost na to, abychom se mohli celý život vyhýbat úřadům.

Pozdě večer vstanu a jdu zkontrolovat svůj e-mail. Jako obvykle je plná zpráv od klientů, současných i možných budoucích. Některé z nabídek jsou směšné – pět set tisíc dolarů za odstranění místního mafiána, milion euro za to, že někoho zbavím bohatého strýce – ale mnohé stojí za zvážení.

Už mám skoro dočteny všechny zprávy, a v tom mi přijde nový e-mail. Otevřu ho – a v šoku zírám na nabídnutou částku.

Sto milionů eur.

Čtyřikrát více, než dodneška činily naše nejvýnosnější akce.

Je to od Danila Novaka, srbského obchodníka se zbraněmi, který proniká do Kentových a Esguerrových obchodů. A v případě, že by ta částka nebyla taková, aby mě zaujala, tak jméno cíle rozhodně ano.

Novak chce, abych odstranil Juliana Esguerra, mého bývalého zaměstnavatele – muže, který slíbil, že mě zabije, aby si zachránil život, čímž ohrozil svou manželku.

Omráčeně e-mail znovu projdu. Myslí mi prochází všechny důsledky. Čtu tam mezi řádky. Vypadá to, že Novak má ve hře nějaká aktiva, díky čemuž by se obtížnost zásahu změnila z nemožného na neuvěřitelně nebezpečné. Bez ohledu na to, zda bychom tuto práci přijali, by zásah Esguerry představoval tu největší výzvu.

Je to také ta jediná práce, kterou bychom potřebovali, abychom se finančně zabezpečili na celý život.

Sedím tam, dívám se na displej svého laptopu a přichází ke mně další představa – stejně nebezpečná a nekonečně lákavější.

Pokud to správně zvládnu, tak by tato práce mohla skutečně představovat odpověď na všechno.

Mohl bych si udržet Saru… a dát ji život, který chce.