OM - 52. kapitola

Překlad: Sinnel

PETER

Vykloubené rameno a šrám na čele.

Logicky vím, že ani jeden z těchto úrazů ji neohrožuje na životě, ale když vidím Saru ležet v nemocniční posteli, její světlou tvář, která je plná modřin a napůl zakrytá obvazem, v hrudi mi vzplane strach smíchaný se vztekem, a vše se vzpírá hlasu logiky.

Čtyřhodinový let do Švýcarska pro mě byl tím nejdelším v životě. Poté, co jsme změnili kurs, jsem znovu zavolal Lucasovi a trval na dalších detailech a vysvětleních, a i když mě opakovaně ujišťoval, že je Sářin stav stabilizovaný a je v péči těch nejlepších evropských lékařů, jsem mu do doby, než jsem ji uviděl, úplně nevěřil.

Osud ke mně nikdy dřív nebyl laskavý.

Usadím se na kraji postele a opatrně vezmu její ruku do své. Cítím křehké teplo její kůže a jemnost jejích štíhlých kostí. Vlastní ruce se mi třesou a cítím až příliš emocí, než abych je dokázal ovládnout.

Pes.

Skoro umřela kvůli zasranému psovi.

Srdce mi znovu roztrhne bolest tak intenzivní, jako jsem cítil v okamžiku, kdy jsem si myslel, že byla mrtvá. Pokud by svodidla nebyla dost silná, pokud by auto nemělo airbagy, pokud by se ten úlomek skla, který ji rozřízl čelo, místo toho dostal do jejího oka… Třesu se, v mysli se mi zračí všechny kruté způsoby, jak mohla umřít a jaká devastující zranění mohla utrpět.

A to všechno jen kvůli mně.

Nemůžu se skrývat před brutální realitou, nemůžu potlačit dusivou vinu.

Nebyl jsem tam a Sara utíkala.

Ukradla auto a jela jako o závod vstříc svobodě. Tak zoufale ode mě utíkala, že se ani nestarala o to, zda přežije nebo zemře.

Zuřivost, která se mi vařila, měla jen částečně co dělat s Lucasem. Samozřejmě, že zaplatí za svou nedbalost, ale nemůžu předstírat, že na tom nese lví podíl viny.

Ten patří výhradně mě.

Byla to má sobecká potřeba mít ji, umístit jí do klece a vlastnit ji, co Saru dohnalo k tomu, aby tak riskovala. Skoro jsem zabil ženu, kterou miluji, a netuším, jak to odčinit. Nevím, dokonce ani teď, zda ji dokážu nechat jít.

Z jejích oteklých rtů unikne jemný povzdech, a já klesnu na zem na kolena, hřbetem ruky si přejedu po strništi na tváři a zavřu oči. Její kůže je tak jemná, její prsty jsou v porovnání s mými tak malé. Bolestivě se mi sevře hrudník. Mám pocit, jako bych se dusil, jako bych se topil v touze a zoufalství. Proč mě prostě nemůže milovat? Proč nemůže akceptovat, že patříme k sobě? Byly doby, kdy jsem si myslel, že by možná mohla, kdy jsem si byl jistý, že se tomu blížila.

A možná, že byla. Možná stále ještě může. Netvor uvnitř mě zavrčí. Požaduje, abych ji držel, abych si jí udržel bez ohledu na to, co to znamená… bez ohledu na to, co to v konečném důsledku udělá s ní. Časem na to přijde a pochopí, že máme být spolu.

Že pokud mi dá šanci, učiním ji šťastnou… jí a dítě, po kterém tak strašně moc toužím.

Z myšlenek mě vytrhne slabé zasténání. Otevřu oči a zjistím, že se Sařiny rty hýbají.

„Petere?“ zašeptá a v hrudi mi exploduje supernova. Stačí jediné slovo a můj svět je o tisíc stupňů teplejší, o milion wattů jasnější. Všechen žal a bolest uhasnou, z mé duše odešla všechna zasraná temnota.

„Ano, ptichka,“ chraptivě odpovím a přitáhnu si její ruku ke svým rtům. „Jsem tady.“

Když její štíhlé prsty jeden po druhém líbám, škubnou s sebou. „Jsi… Všechno šlo v pořádku?“ Díky lékům proti bolesti zní omámeně. „Byl někdo zraněný?“

V hrudi mě bodne žihadlo bolesti. „Ne, lásko. Nikdo kromě tebe.“

„To je dobře.“ Její rty se zkroutí do drobného, blaženého úsměvu. „To jsem ráda.“
Napjatě dýchám. Znovu mě ohromují pocity viny a úzkosti. V určitých oblastech by bylo jednodušší, pokud by mě Sara nenáviděla, kdyby to jediné, co vůči mě cítila, bylo ošklivení si mě a strach. Pak bych mohl odejít, snažit se zbavit své posedlosti, takže bych jí mohl nechat její život, zatímco já sám bych se vrátil zpátky do své studené prázdnoty. Ale u Sary nejde jen o nenávist. Je to mnohem složitější.

Potřebuje mě. Přiznala mi to.

„Proč jsi utekla?“ zeptám se chraplavě a zírám na modřiny na její bradě. „Je to kvůli tomu, co jsem řekl o kondomech? Tak moc se děsíš toho, že bys se mnou měla dítě?“

Potřebuji pochopit, co ji k tomu dohnalo.

Musím vědět, zda pro nás existuje nějaká naděje.

V mém sevření zkroutí prsty. „Já… ano. Myslím, ne. Nevím. Není to to, co chci, ale možná...“ Hlas se jí vytrácí. Stále v sobě má vysokou dávku léků proti bolesti.

„Ale možná?“ zeptám se. Srdce mi v hrudi bolestivě buší.

„Ale možná že v jiném životě ano.“ Hlas se jí vytrácí, přechází do chraplavého šepotu. „V jiném světě, v tom, kde bych se narodila pro tebe, by to bylo něco jiného. Nebyl bys vrah na útěku… neunesl bys mě poté, co jsi zabil George. Byl bys mým manželem, a já bych byla tvou milovanou manželkou, a za plaňkovým plotem bychom měli psa… Brali bychom děti do parku a slavili narozeniny mých rodičů… Byli by tam přátelé a grilování a hudba… a ty bys mě miloval, skutečně mě miloval… miloval mě tak moc, že bys mi nemohl ukrást můj život.“

Pevně zavřu oči. Její slova mě probodávají jako zabijákův meč. Její omámené přiznání by nemělo bolet. Měl bych být šťastný, že všechno to se mnou chce. Ale to jediné, na co dokážu myslet, je to, že ji nikdy opravdu nebudu mít, nikdy jí nedám život, který chce. Dokonce i kdybych jí přiměl udělat z nás rodinu, i kdyby se Sařiny city vůči mě v průběhu let oteplily, mezi námi bude navždy jako propast ležet minulost. Životní styl uprchlíka navždy zůstane zdrojem sváru a stresu. V naší budoucnosti nebude žádné grilování a plaňkové ploty, žádní psi a děti, které si budou hrát na dvorku.

Naše dítě bude milovat, ale neudělá ji to šťastnou.

Mohl bych jí dát všechno, co mám, a i tak to nebude dost.

Když se Sařin dech vyrovná, monitor tiše zapípá. Otevřu oči, abych se znovu podíval, jak spí. Léky proti bolesti ji pomáhají odpočívat se a uzdravovat se.

Unikne mi mělké vydechnutí. Bolavé plíce mi stlačuje nemožná tíha. Měl bych vstát, seznámit své muže s nejčerstvějšími informacemi a poslat je po Hendersonovi, ale nemůžu se přinutit k pohybu.

Nedokážu udělat nic jiného, než jen klečet u Sařiny postele, držet ji za ruku a v prázdné temnotě ji tisknout.