OM - 51. kapitola

Překlad: Sinnel

SARA

Zaplouvám a znovu vyplouvám ze tmy, smysly mi střídavě ovládá vědomí toho, že jsem grogy, a naprostá prázdnota. Když se seberu natolik, že jsem schopna myslet, jsem si vědoma bolesti, ale dokážu vnímat i další podněty… jako hlasy.

„Jak jsi to mohla udělat? Neuvědomuješ si, co udělá, až se vrátí? Měli jsme ji udržet v bezpečí.“ Je to mužský hlas, drsný a plísnivý. Toho, komu hlas patří, znám, ale kdykoli se snažím vymyslet jméno, se stává bolest, která mi pulzuje ve spáncích, nesnesitelnou.

„Byly to tvoje stráže, které ji honily. Mohl jsi ji nechat jít,“ namítá ženský hlas. Ta žena zní rozrušeně. Vím, že její jméno zní cize a exoticky, ale v hlavě mám moc velkou mlhu, než abych si na něj dokázala vzpomenout. „Týrá ji, Lucasi -“

Ano, Lucas, to je ono, vzpomenu si s úlevou. Lucas Kent, obchodník se zbraněmi, který žije na Kypru.

„Týrá ji? Ten zasranej sráč uctívá zem, po které ona chodí. Neviděla jsi to, jak se na ni dívá?“ Kent zní, jako by byl na hraně toho, aby někoho zabil. „A říkal jsem ti – každý jednotlivý den kvůli ní volal, chtěl vědět, zda jedla, spala… zda je zasraně spokojená. Zní tohle jako člověk, který mučí ženu? A ona se na něj ptala. Dělala by se žena, která svého únosce nesnáší, obavy o jeho bezpečí?“

„Ne, ale -“

„Ale nic! Dokonce i kdyby jí každou noc mučil waterboardingem, není to naše podělaná věc. Prokazoval jsem mu laskavost a teď budeme mít štěstí, pokud neskončíme na seznamu jeho nepřátel.“

„Lucasi, prosím.“ Ta žena s exotickým jménem – Kentova manželka, nádherná blondýnka, najednou si vybavím – zní ještě rozrušeněji. „Byla to jen děsivá nehoda. Nic víc. Pochopí to. Dovol mi, abych si s ním promluvila, abych mu vysvětlila, co se stalo -“

„Ne.“ V Kentově hlase je pochmurná rozhodnost. „Nechci, aby věděl, že jsi do toho byla nějak zapletena. Ještě dřív, než se sem dostane, odletíš zpátky domů. A do doby, než si najmeme další strážce, si jich pár tuctů vypůjčím od Esguerry.“

„Ale co ty?“ zeptá se Kentova manželka. V hlase má obavy, které ještě zesílí bolest v mé hlavě. Snažím se přesunout se do pohodlnější pozice. U toho s sebou trhnu a musím potlačit výkřik, protože v levém rameni mi exploduje agonie bolesti.

„Zůstanu tu, než se sem dostane,“ řekne Kent, zatímco mělce dýchám, abych zvládla požár bolesti. Chci otevřít oči, ale něco mi v tom brání, a já se neodvažuji znovu pohnout rukama, abych zjistila, co to je.

 „Co když se tě pokusí zabít?“ hádá se Kentova manželka. „Pokud máš pravdu a on nebude chtít poslouchat -“

„Nechám si tu u sebe tucet strážců a navíc, on se o ní musí bát.“ Cítím, jak se jeho pozornost přesune ke mně a pak Kent řekne: „Myslím, že jsem právě viděl, jak se pohnula. Musela přestat účinkovat analgetika. Rychle sem sežeň sestry.“

Zaslechnu rychlé kroky a o minutu později už znovu plavu v blažené nicotě.

********

Když znovu začnu vnímat, ve vlasech cítím jemnou ženskou ruku, která mě hladí. Je to příjemné, zvlášť proto, že mám pocit, jako by se má hlava stala balonem vyplněným betonem.

„Je mi to tak líto, Saro,“ mumlá žena, a tentokrát mi dojde i její jméno.

Yulia – tak se jmenuje Kentova žena. „Teď musím odejít, ale chci, abys věděla, jak moc je mi to líto. Myslela jsem, že na to, aby ses dostala pryč, budeš mít víc času, ale Lucas měl podezření, že se ti možná pokusím pomoci, a nastavil na venkovní alarmy ještě nějaké dodatečné zálohy. Je mi to tak líto. Nikdy jsem nechtěla, aby se tohle stalo. Doufám, že mi věříš.“

Otevřu ústa, abych jí poděkovala, ale místo toho skončím s bolestivým kašláním. V hrdle mám sucho jako na poušti a moje hlava se změnila v těžký balón, který pulzuje bolestí. Také to vypadá, že mám přes tvář něco, co mi brání v otevření očí. Možná tlustý obvaz na čele?

„Tady. Musíš mít žízeň.“ Mých rtů se dotkne slámka a já je kolem ní sevřu. Lačně nasávám vlažnou tekutinu.

„Co se stalo? Kde to jsem?“ podaří se mi ze sebe zachraptět, když dopiji sklenici vody. Hlas mám slabý a chraptivý, ale aspoň jsem schopna znovu mluvit.

„Jsi na soukromé klinice ve Švýcarsku,“ vysvětluje Yulia jemně. „Měla jsi dopravní nehodu. Vzpomínáš si na to?“

Přikývnu a okamžitě toho zalituji. „Ano,“ vydechnu, když pomine agonizující bolest. „Byl tam pes a -“

„Ano, to je pravda.“ Zní, že se jí ulevilo. Je to kvůli tomu, že mám poranění hlavy? Ráda bych věděla, jak je to špatné. Pak se napnu. Když si vzpomenu na něco mnohem důležitějšího, mám pocit, že mi hoří plíce.

Horečně se zeptám. „Kde je Peter? Je -“

„Obávám se, že ano,“ řekne Yulia a při opravdové lítosti v jejím hlase se mi srdce rozpadá na kusy. „Je mi to líto,“ pokračuje tím samým tónem hlasu. „Je na cestě zpátky. Není nic, co bych mohla udělat.“

Plíce mi v roztřeseném nádechu explodují. „Myslíš tím, on je… v pořádku?“ Hlas mám napjaté, končetiny mě brní z násilného rázu adrenalinu. „Nebyl zraněný?“

Na okamžik je ticho. Pak Yulia pomalu pronese: „Ne, nebyl. Saro…. zeptala ses jen proto, že se bojíš, že nebyl zraněný – nebo že byl?“ Při mém zmateném výrazu to objasní: „K tomu muži něco cítíš?“

Jazykem si navlhčím rozpraskané rty. Jsem si dobře vědoma nevítaného dotírání viny. Nechtěla jsem Yulii lhát nebo zneužívat její laskavosti, ale v podstatě to bylo přesně to, co jsem udělala, když jsem zdůrazňovala negativní aspekty svého složitého vztahu s Peterem.

Nejen, že se mi nepodařilo utéct, ale také jsem jí dostala do světa problémů. Nicméně to nejhorší na tom všem je to, že se mi tajně ulevilo, že jsem selhala. Jsem šťastná, že jsem nedokázala uniknout od Petera a budoucnosti, kterou jsem chtěla, ale zároveň se jí děsila.

„Je to… komplikované,“ konečně řeknu a tím opakuji slova, které řekla toho dne ona.

Ostře se nadechne a postaví se. „To vidím.“

„Yulio, počkej,“ řeknu, když zaslechnu její kroky, ale už je příliš pozdě.

Je pryč a netrvá dlouho, a svými účinky mě znovu ovládnou léky.