OM - 50. kapitola

Překlad: Sinnel

PETER

Při Lucasových slovech se moje srdce změní v blok ledu, plíce mi zkamení. Sara, nehoda – to je nemožné, nemyslitelné.

Moje nejhorší noční můra se stala skutečností.

Lucas mluví, říká něco o autě a psu, ale já to nedokážu zpracovat. V uších slyším tupý řev a to jediné, na co dokážu myslet, je to, že to je už podruhé, co mi někdo tímhle tónem hlasu sděluje novinky po telefonu.

Pach smrti, Tamilyny dlouhé řasy spálené a slepené krví, Pashova droboučká ruka stočená kolem jeho autíčka… Zorné pole mi potemní. Všechna ta povědomá bělost. Cítím slzy úzkosti, které ničí všechno uvnitř mě.

Probírání hromady těl, bzukot much, vědomí, že jsem tam nebyl, abych je zachránil…

Nemůžu dýchat, nemůžu cítit nic jiného, než střeva drásající hrůzu.

Dopravní nehoda. Sara. Její tělo rozdrcené v pomačkané hromadě kovu. Utrpení je až moc silné, než abych ho dokázal snést. Nemůžu si představit, že je mrtvá, že její životní jiskra vyhasla.

Po předloktí mi začne stékat cosi teplého a červeného. Matně si uvědomím, že prsty zarývám do telefonu tak tvrdě, až jsem si strhl nehet. I když bolest si neuvědomuji. Neregistruji nic kromě duté bolesti, která se mi šíří celým hrudníkem.

Nemůžu Saru ztratit.

To nepřežiji.

„- takže má možná otřes mozku, ale lékaři si nemyslí, že -“

„Otřes mozku?“ Do mozku mi doputuje to jediné slovo, které nedává smysl. Moje myšlenky jsou nesouvislé a pomalé. Jsem paralyzovaný šokem a narůstajícím žalem. „O čem to mluvíš?“

„Lékaři si nemyslí, že je příliš vážný,“ řekne Lucas a na okraji jeho slov je slyšet podrážděnost. „Copak mě neposloucháš? Na čele má ošklivý šrám, ale ujistí se, že ji nezanechá žádnou jizvu. A samozřejmě, že zaplatím všechny účty – to je to nejmenší, co za daných okolností můžu udělat.“

„Jizva?“ V ten moment mi to nedošlo. To zoufalství, které mě sevřelo, bylo až příliš silné, příliš absolutní, ale pak se moje mozkové synapse znovu nastartují. Dlouze se nadechnu a chraplavě ze sebe dostanu. „Ona je… naživu?“

„Cože?“ Lucas zní zmateně. „Ano, samozřejmě. Říkal jsem ti, že má vykloubené rameno a možný otřes mozku. To tam máš tak špatný signál či co? Ano, Sara je samozřejmě naživu. Její auto narazilo do svodidel a přitom si rozřízla hlavu a zranila rameno. Převezli jsme ji na kliniku do Švýcarska – do té, co rád využívá Esguerra, vzpomínáš? Petere, posloucháš mě?“

Ano, ale nedokážu mu to říct. Svaly v hrdle mám křečovitě sevřené a stejně tak i celé tělo. Moje úleva je tak intenzivní, až mnou vystřelí pláč jako střepina šrapnelu, která se do mě zaryla tak silně, jako úzkost, kterou jsem se dusil předtím. Od okamžiku, kdy jsem ztratil syna, si nevzpomínám, že bych brečel, ale teď na své tváři cítím mučivou vlhkost, a slzy opouštějí spalující cestou to, co zbylo z mého srdce.

Saru jsem neztratil.

Je naživu.

V mé nepřítomnosti byla zraněná, ale je naživu.

„Petere? Slyšíš mě?“ Lucasův hlas získává na intenzitě. „Sakra, chlape, slyšíš mě?“

„Jsem na cestě do Švýcarska,“ řeknu silně a u Antona si objednán změnu kurzu do Švýcarska.