OM - 48. kapitola

Překlad: Sinnel

SARA

Deset minut. Když svištím po dlouhé příjezdové cestě a následně otevřenou branou, pneumatiky vozu kvílí. Volant svírám tak silně, až se prsty zarývám do jeho kůže.

Mám jen deset minut.

A to jen za předpokladu, že byl Yuliin odhad přesný. Netuším, jak se jí podařilo uniknout před svým manželem, který vypadal smrtelně vážně, a vypnout všechna ta bezpečnostní opatření, ale je tu jistá možnost, že ten muž je mi už v patách.

Podél této silnice s jedním pruhem nejsou žádné lampy, žádné značky – nic, co by mi řeklo, kde jsem a kam jedu. Jediným zdrojem světla je mi měsíc a světlomety auta. Netuším, kudy jet na jihozápad, takže když narazím na dvouproudou silnici, náhodně zatočím doleva. Spoléhám na svůj instinkt.

Pokud jsem zatočila špatně, jsem v háji.

Srdce mi v hrudi buší jako kladivo, zvuk svého dechu slyším i v uších. V podpaždí mám mokré skvrny a pot mi stéká po stranách. Koleno nohy, kterou tisknu plynový pedál až k zemi, se mi chvěje. Jízda po levé straně silnice, s volantem na levé straně auta, je pro Američana jako já dost matoucí, nicméně netroufám si zpomalit.

Osm minut.

Sedm minut.

Zvládnu to.

Zvládnu to udělat.

Oslepí mě světlo protijedoucího auta a má hladina adrenalinu vyskočí ještě výš. Je to Kent? Jeho strážci?

Auto mě bez zastavení míjí a já si vydechnu úlevou. Přede mnou je prudká zatáčka a já zvednu nohu z plynového pedálu. To poslední, co potřebuji, je ztratit kontrolu nad autem a zřítit se ze srázu přesně tak, jak se to tu strašnou noc stalo Georgovi. Navzdory tomu, že jsem mírně snížila rychlost, stále uháním rychlostí sto deset kilometrů za hodinu. Pokud je čerpací stanice sedm kilometrů vzdálená, měla bych tam stihnout dojet s časovou rezervou.

Míjí další minuta a silnice se znovu zatočí. Vidím to.

Tentokrát jsou za mnou další světla.

Sevřu volant ještě pevněji a znovu sešlápnu plynový pedál až k zemi.

Vůz za mnou zrychlí přesně tak, jako já.

Žaludek cítím až v krku. Koutkem oka zahlédnu značku s omezením rychlosti. Je na ní padesátka – o šedesát, ne o sedmdesát kilometrů za hodinu méně, než je má aktuální rychlost. A pokud mě to auto honí, jede ještě rychleji.

Je to oficiální.

Jsem pronásledována.

Silnice se znovu stočí a když mě v rozhodující vteřinu oslepí další protijedoucí vozidlo, zadržím výkřik. Na straně, která je u svodidel, zůstává na boku mého auta pár šrámů, při kovovém skřípění kovu o kov létají jiskřičky. Se zalapáním po dechu stáhnu nohu z plynu a zatočím na druhou stranu, abych se dostala blíž ke středu silnice.

Světlomety auta, které mě pronásledují, se ke mně přiblížily, a když se silnice znovu stočí, uvidím za sebou dvě auta. Obě velká a tmavá. Dvě SUV. Můj puls mi teď už v uších přímo řve a ruce mám tak zpocené, že mi po volantu kloužou. Bojuji s panikou. Znovu sešlápnu plynový pedál, ale auta za mnou zrychlí ještě víc. Když se silnice stočí doprava, jedno z nich dostane na mou úroveň, zatímco další je přímo přede mnou.

Svou ledovou pěstí mě sevře zoufalství.

Je konec.

Dostali mě.

Celá se třesu a sundám nohu z plynu.

Moje jediná šance na útěk a já to tak podělala.

SUV přede mnou zpomaluje a to po mém boku se zařadí za mě. Vědí, že nemám jinou možnost, než se podřídit.

Je oficiální konec.

Prohrála jsem.

SUV přede mnou dále zpomaluje a nutí mě brzdit. Můj tachometr teď ukazuje čtyřicet kilometrů za hodinu, pak třicet pět… pak třicet. Teď už se prakticky plazím a uvědomuji si, že mě nutí zastavit.

Chystají se mě vytáhnout z tohohle auta a odtáhnout mě zpátky do Kentova domu, kde až do doby, než si pro mě Peter přijede, zůstanu zamčená.

Budoucnost se přede mnou táhne temně a nebezpečně, jako jsou tyhle serpentiny. Bez naděje na útěk, bez možnosti volby, budu Peterovým majetkem a stejně tak i naše dítě. Nikdy už znovu neuvidím své přátele a svou rodinu, nikdy už nepomůžu ženám donosit jejich děti. Až mí rodiče zestárnou, nebudu tam pro ně, a oni nikdy nepoznají svoje vnoučata.

To jediné, co budu mít, je Peter, a to nejděsivější ze všeho je to, že mi to nepřijde nepřitažlivé.

Dokážu to vidět naprosto jasně: to, jak se o mě bude starat, tu něhu v jeho očích, když bude držet naše dítě. Bude mě milovat se vší intenzitou, kterou se vpálí do mé duše, až nakonec z toho toho popela vyroste má vlastní zkroucená láska. A pak, po nějaké době, mi všechen nedostatek mé svobody a násilí jeho profese, přijde normální.

Budeme rodinou, kterou chce, a když se dívám, jak ukazatel rychlosti klesne pod patnáct kilometrů za hodinu, vím, že tohle nemůžu dopustit.

Nemůžu se dát všanc té nejnechutnější své části, která tuhle pokroucenou budoucnost chce.

Další zatáčka na silnici a před sebou vidím více světla. Můj zběsilý tep se najednou uklidní a ovládne mě podivný klid. Natáhnu se po svém bezpečnostním pásu a zapnu jeho sponu. Na jednání budu mít necelou vteřinu, takže to musím dobře načasovat.

Přestanu brzdit a sevřu volant tak pevně, jak jen dokážu. Když se svištěním projede auto v protisměru, oslepí mě jeho reflektory úplně stejně jako mé pronásledovatele. V ten okamžik škubnu volantem úplně napravo, přejedu do jízdního pruhu v protisměru a pedál plynu drtím až k podlaze. Vůz se s trhnutím vyřítí dopředu a jen těsně minu SUV, které mě blokovalo zepředu. Prakticky můžu slyšet, jak moji pronásledovatelé zaklely, když jsem je nechala v prachu cesty. Můj uhlazený Mercedes s hrdelním řevem motoru V8 znovu nabírá na rychlosti. Ručička rychloměru skokově poskakuje dopředu na sto… sto deset… sto dvacet… sto třicet…

Když se znovu odřu o svodidla, kolem létají jiskřičky a ozývá se škrábání kovu o kov, ale v tenhle okamžik nezpomalím. Držím nohu na plynu a věnuji se jen tomu, abych aspoň trochu ovládala vozidlo.

Sama sobě říkám, že se jedná jen o videohru. Videohru se závody aut, ve které jedu po špatné straně silnice.

Poté, co se mí pronásledovatelé vzpamatují ze šoku z mého nenadálého manévru, se mi znovu pověsí na ocas, ale já nemám v úmyslu ulehčit jim to. Pokaždé, když se ke mně přiblíží, zajedu doprostřed silnice, čímž jim zabráním projet kolem mě. Stále si udržuji svou závratnou rychlost a navzdory těm nejstrmějším zatáčkám jedu na plný plyn. Předstírání, že se jedná jen o videohru, mi pomáhá – jako dítě jsem v nich vždycky byla dobrá.

Ještě jedna minuta na silnici.

Dvě.

Tři.

Zvládnu to.

Můžu to zvládnout.

V dálce vidím světla a tep mi znovu povyskočí.

To je čerpací stanice. Musí to být ona.

Můj plán je jednoduchý: přiřítit se přímo dopředu, ať už je tam cokoli za obchod, vyskočit z auta a vběhnout dovnitř a přitom z plna plic křičet o telefon. S trochou štěstí se Kentovi lidé budou příliš obávat toho, že když mě seberou na veřejnosti, mohli by se dostat do křížku s místními autoritami, a i kdyby to tak nebylo, někdo – obsluha čerpací stanice, ostatní řidiči – uvidí, co se stalo a zavolají policii.

Není to nic moc plán, ale je to jediné, co mám.

Čerpací stanice se každou vteřinou blíží. K mé úlevě navzdory časné hodině a podivně prázdnému prostoru, kterým jsem projížděla, uvidím dobře osvětlený obchod, ve kterém je několik lidí. Na parkovišti stojí pár aut.

Doufám, že si Kent nebude chtít tak blízko svého domova dělat problémy. Jsem si dost jistá, že SUV za mnou začínají zpomalovat, což mi umožní řítit se vpřed přímo k čerpací stanici.

Když sundávám nohu z plynu a připravuji se na svůj manévr zastav a utíkej, mé žíly zaplaví pocit triumfu.

Jsem tam.

Dokonce i kdyby mě chytili dřív, než se mi podaří zavolat, můj únos nezůstane nepovšimnut.

Jsem ani ne šedesát metrů od čerpací stanice a v tom se to stane.

Přes silnici přímo přede mnou se vrhne pes.

Reaguji naprosto instinktivně. Šlápnu na brzdu a když se moje auto zběsile roztočí, v hlavě mám jen jedinou, poslední, nelogickou myšlenku.

Doufám, že se Peter spolu se svými muži vrátí ze své práce bez úhony.