OM - 43. kapitola

Překlad: Sinnel

SARA

Než se po Peterově odchodu seberu, trvá mi to pár minut. Jakmile zamířím do kuchyně, abych si znovu promluvila s Yulií, Kent se vrátí a zdvořile, ale pevně mě nasměruje do mého pokoje.

„Měla by ses trochu prospat,“ řekne a podle nesmiřitelného výrazu v jeho tváři můžu říct, že pokud bude muset, přinutí mě k tomu fyzickou silou.

Rozhodně nemá v úmyslu pomoci mi. Tím jsem si jistá.

„Díky za tvou pohostinnost,“ řeknu klidně, když dorazíme do mého pokoje. S neproniknutelným pohledem svých světlých očí přikývne.

„Dobrou noc, Saro,“ řekne a když za sebou zavře dveře, zaslechnu slabé cvaknutí otáčejícího se zámku.

Počkám třicet vteřin a pak zkusím vzít za kliku, abych si potvrdila své podezření.

Skutečně jsem zamčena.

Nadechnu se, abych se uklidnila a přejdu k velkému oknu. Vypadá to, že spodní část by se měla otevírat vysunutím nahoru, ale bez ohledu na to, jak moc se snažím tlačit, tlusté sklo se nepohne ani o píď. Buď je bezpečně zamčeno nebo je jednoduše až příliš těžké, než abych dokázala zvednout. Možná nějaký druh neprůstřelného skla? Vzhledem ke Kentově profesi by to dávalo smysl.

Ať tak či tak, otevření okna je nemožné.

Jako další krok zamířím prozkoumat malé okno v koupelně. Má stejně tlusté sklo jako okno v ložnici, a navíc jsou s ním spojeny další dva problémy. Na to, abych jím prolezla, je až příliš malé, a podle toho, co vidím, nemá žádný otevírací mechanismus.

Frustrovaně nechám okna na pokoji a vrhnu se na skříň a prádelník. Snažím se v nich najít zapomenutý mobilní telefon nebo starý tablet. Šance na to, abych zde něco takového nalezla, jsou minimální, ale doma lidé nechávají elektroniku všude, takže je možné, že by to mohl být případ i Kenta a jeho manželky. Koneckonců je to jejich dům. Ne místo, kde obvykle drží vězně.

Aspoň v to doufám.

Nijak mě nepřekvapí, že nic nenajdu. Skříň a prádelník obsahují přesně to, co by člověk čekal, že najde v pokoji pro hosty: další ložní prádlo a ručníky na výměnu, a pár neotevřených toaletních potřeb.

S pocitem vyčerpanosti a deprimovanosti se rozhodnu dát si sprchu a trochu si odpočinout, jak Kent navrhoval.

S trochou štěstí si s Yulií promluvím zítra.

V tomhle bodě je mou nejlepší, ne-li jedinou nadějí.

*********

Ke svému zklamání druhý den Yuliu ani nezahlédnu. Není mi umožněno opustit pokoj. Sám Kent mi přinese jídlo – mix zbytků od večeře a nové gurmánské pochoutky, které jsou nepochybně vytvořeny jeho manželkou – a o hodinu později pak odnese použité nádobí. Nevím, zda se mě záměrně snaží držet dál od Yulii, nebo se jedná jen o nešťastnou náhodu, ale do večera už začnu šílet příšernou frustrací z mého dilema, ke které se ještě přidávají rostoucí obavy ohledně Petera. To jediné, co mám, je pár knih, které mi v době oběda přinesl Kent, ale to ani zdaleka nestačí k tomu, aby mě odvedlo od myšlenek na nebezpečí, kterému Peterův tým může možná právě teď čelit.

„Slyšel jsi o nich? Jsou v pořádku?“ zeptám se Kenta, když mi přinese večeři.

Tvrdá tvář obchodníka se zbraněmi ni nahání strach, ale jsem odhodlaná nedat to najevo. Koneckonců, celé měsíce jsem žila obklopena čtyřmi neméně nebezpečnými zločinci.

Kent vypadá mou otázkou chladně pobavený. „Chceš vědět, zda jsou v pořádku?“

I když mě v tvářích hřejí rozpaky, přikývnu. Chápu, jak to vypadá. Vzhledem k tomu, jak se mnou Kent zachází, zjevně ví, že tu nejsem ze své svobodné vůle. I tak bych dávala přednost tomu, aby věřil, že trpím stockholmským syndromem, než abych nadále ohledně Petera zůstávala celou noc temnotě a nejistotě.

„Jsou v pořádku,“ řekne Kent a položí tác na prádelník. Výraz jeho tváře je opět bezvýrazný, i když v ledových hlubinách jeho očích zůstávají pobavené záblesky. „Peter mi před pár hodinami poslal zprávu, kdy se na tebe ptal. Pro tuto chvíli jen sbírají informace pro svůj úder, takže pochybuji, že se dneska v noci něco stane. Můžeš v klidu odpočívat.“
Vydechnu úlevou. „Děkuji.“

S přikývnutím se obrátí k odchodu, nicméně já se rozhodnu pokusit štěstí. „Lucasi, počkej… kde je Yulia? Celý den jsem jí neviděla a chtěla bych jí poděkovat za ta úžasná jídla.“

Podívá se na mě s tajemným pohledem. „Tvé díky ji vyřídím.“
Tohle je narážka na to, abych se stáhla a ztichla, ale já se nehodlám tak snadno vzdát. „Pokud ti to nevadí, raději bych to udělala osobně,“ řeknu a na rtech vykouzlím mírně rozpačitý úsměv. „Má skutečně tak moc práce? Vlastně je něco, o co jsem ji chtěla požádat… jisté ženské věci, chápeš...“

„Aha.“ Kent vypadá znovu pobaveně. „Yulia říkala, že ti mám říct, že tampony a další dívčí nezbytnosti jsou ve skříňce pod umyvadlem.“

„Ach, tohle není to ono,“ řeknu rychle, i když to bylo skutečně to, na co jsem narážela. „Jedná se o něco jiného.“

Zvedne obočí. „Ano? Co to je?“

Sakra. Počítala jsem s tím, že když bude konfrontován s realitou biologických funkcí žen, bude stejný jako většina mužů a octne se v rozpacích. Rychle myslím a řeknu: „Prostě jde jen o krém na něco. I když je to v pořádku. Jsem si jistá, že to půjde pryč samo.“

Výraz jeho obličeje se nezmění. „Prostě mi řekni, o jaký krém se jedná, a uvidím, zda můžeme pomoci.“

„Monistat,“ řeknu a když vyslovím jméno populárního léčiva na léčbu kvasinek na intimních místech, dívám se přímo na něj. „Prodává se pod generickým označením miconazole. Je to -“

„Kvasinky. Chápu.“ Nevypadá ani v nejmenších v rozpacích. „Seženeme ti to.“

Zatnu zuby. „Dobře, díky.“

Je odhodlaný držet mě od Yulii dál a díky tomu s ní chci mluvit ještě o to víc.

Následující den ubíhá podobným způsobem. Stále jsem po celý den zamčena ve svém pokoji. Jediný rozdíl je v tom, že při večeři mě Kent dobrovolně informuje o novinkách ohledně Petera.

„Mají v úmyslu udělat to pozítří ráno,“ řekne a můj tác s jídlem položí na prádelník. „Pokud se cokoli změní, dám ti vědět.“

Podívám se na obchodníka se zbraněmi mrzutě. „Jo, díky.“

Mám pocit, jako by mi nad hlavou visela sekera – a pohybovala se jen velice pomalu. Děsím se jak možnosti selhání té operace v Turecku, tak i jejího úspěchu. Pokud se něco pokazí, ztratím Petera a získám zpět svůj starý život. Pokud se bez úhony vrátí zpátky, budu s ním navždy svázána prostřednictvím dítěte, které mi chce násilně udělat.

Jedinou cestou ven je útěk ještě předtím, než se Peter vrátí. Nevidím žádnou možnost, jak to udělat, protože tady jsem ještě větším vězněm, než jsem byla v Japonsku.

Kent odejde a já sním večeři na autopilota, jen stěží si vychutnám bohatě ochucené jídlo. Na tácu je kromě nádobí i tuba krému, který jsem požadovala – něco, pro co nemám absolutně žádné využití a co jsem požadovala jen proto, abych měla způsob, jak vysvětlit svou potřebu mluvit s Yulií. Teď, když uběhly už dva dny, jsem ještě přesvědčenější, že pokud bych mohla krásné blondýnce plně vysvětlit svou situaci, možná by se mnou měla soucit.

Dojím jídlo, prozkoumám krém a všimnu si, že je balený trochu jinak, než jsem zvyklá ze Států. Samozřejmě, že to není překvapující. Tohle je Evropa. Japonské prášky po také nevypadaly jako něco, co jsem byla zvyklá vídat.

Prášky po…

Zajíkavě se nadechnu a nadskočím. Nejsem schopna ovládnout své náhlé vzrušení. Nechápu, že mi to nedošlo dřív. Pokud mi byl Kent ochotný obstarat tenhle krém, je šance, že by mohl souhlasit i s něčím jiným – jako třeba prášky, která tak strašně moc potřebuji.

Mým prvním instinktem je doběhnout ke dveřím a bušit na ně, dokud můj žalářník nepřijde, abych mohla svůj plán hned uskutečnit. Tohle by však nebylo moudré. Při přehnané reakci by Kent mohl získat podezření a možná ten problém dokonce probrat s Peterem.

Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, donutím si sednout si a počkat, až se Kent vrátí pro tác. Tohle je má nejlepší šance na úspěch a já musím být chytrá.

Musím předstírat, že je jen další trik, proč chci mluvit s Yuliou.

Čekání mi přijde nekonečné, ale hodiny tvrdí, že uplynula pouze hodina.

Kent konečně otevře dveře a já se hned pustím do svého plánu.

„Takže,“ když vejde, nenásilně nadhodím: „Yulia má stále hodně práce? Skutečně bych s ní ráda mluvila.“

Obchodník se zbraněmi se na mě chladně podívá. „Proč? Jedná se o nějakou další ženskou položku?“

Snažím se vypadat tak, že jsem v rozpacích. „Ano, skutečně. Omlouvám se, že jsem se o tom včera zapomněla zmínit, ale je to něco, co skutečně potřebuji.“

„A to je?“

„Plan B.“ Podívám se na něj s tím nejnevinnějším pohledem. „Víš, co to je? Jsou i pod dalšími obchodními značkami, jako Next Choice, My Way -“

„Chápu. Brzy ti je dám.“

Rychle popadne tác a zamíří ven ze dveří.