OM - 41. kapitola

Překlad: Sinnel

SARA

Když mě Peter vede do jídelny, z Kentova domu nic dalšího neregistruji. Nevěnuji pozornost ani Peterovým mužům, kteří se k nám připojí v obývacím pokoji a následují nás ke stolu. Stále v sobě zpracovávám Peterovo přiznání a můj hněv se rychle mění do dusivé paniky.

Samozřejmě, že se nejedná o naprosté překvapení. Na jisté úrovni jsem to tušila. Můj únosce už připustil, že by mu nevadilo mít se mno dítě, a muž jako Peter – někdo dost puntičkářský na to, aby byl schopný naplánovat nemožné atentáty a počítat s tucty nepředvídaných proměnných – by jen tak na kondom nezapomněl. Aspoň ne opakovaně.

Měla jsem pravdu, že chci utéct. Pokud dost brzy neuteču, možná neuniknu už nikdy – a já musím. Pokud ne kvůli sobě, tak kvůli svému budoucímu dítěti.

Nemůžu mít dítě se zločincem, který je na útěku, s mužem, jehož život je plný násilí a nebezpečí.

„Tady jste. Už jsem si začínala myslet, že jste se rozhodli před večeří si zdřímnout.“

Jakmile vstoupíme do jídelny, pozdraví nás s oslňujícím úsměvem krásná blondýna z fotky – Yulia. Osobně je ještě mnohem víc ohromující, má neuvěřitelně dlouhé nohy, jasně modré oči a dokonalé rysy modelky. Stejně jako její manžel má na sobě džínové šortky a tričko, nicméně ten jednoduchý outfit jen podtrhuje její přirozenou krásu. Vypadá, že je o pár let mladší než já. Může jí být něco málo nad pětadvacet let. Její vysoké, štíhlé tělo, má na všech správných místech ty správné křivky, a její světlá kůže září zlatým podtónem, který dokonale kontrastuje s bílými blond odlesky jejích dlouhých, hustých vlasů.

Pokud bych jí potkala na ulici, byla bych si jistá, že je modelkou nebo herečkou.

Uvědomím si, že na ni zírám, jako by byla celebritou, takže všechny myšlenky ohledně Petera a případného těhotenství odsunu stranou a vřele se na ni usměji. „Ahoj. Já jsem Sara. Ty musíš být Yulia?“

Nemám ani ponětí, zda Kentova žena ví o mé situaci, nebo ne, ale pokud ne, možná bych jí mohla vysvětlit své dilema a požádat jí o pomoc. Ale nejdřív ji musím trochu poznat a přečíst, jaká je.

„Ano, to jsem já.“ Yulia se zářivým úsměvem přejde až ke mně a velice evropsky mě políbí na tvář. „Tak ráda tě poznávám.“ Otočí se k Peterovi a jeho mužům a usměje se i na ně. „Ahoj. Ráda vás všechny poznávám.“

Když se muži navzájem představují, uvědomím si, že Kentova žena také mluví naprosto dokonalou americkou angličtinou, ve které je nezjistitelný přízvuk. Nicméně podle jejího jména si myslím, že pochází odněkud z východní Evropy. A když jí Yan řekne něco rusky a ona mu s širokým úsměvem odpoví, mé tušení se potvrdí.

„Yan se jen zeptal, zda bude jídlo tak dobré, jako je v jejích restauracích,“ přeloží mi Peter. „Yulia má tři z nich daleko, a Yan byl očividně v jedné z nich v Berlíně.“

„Aha.“ Svou předchozí myšlenku beru zpět. Možná, že jídlo bude chutnat stejně skvěle, jako voní. „To je úžasné. Gratuluji.“

„Díky,“ řekne Yulia a její úsměv se ještě víc rozjasní. „Je to spousta práce, ale já to miluji.“
„Co miluješ?“ zeptá se Kent, který právě vešel do místnosti. Zamíří přímo k Yulii, přitáhne si ji k sobě a majetnicky ji sevře rukou kolem pasu. Jeho tvrdá tvář je bez výrazu, ale když svýma světlýma očima přejede po Peterovi a jeho mužích, v očích má nebezpečný pohled. Jeho držení těla v tichosti varuje jejich ruce – i oči – aby je dali pryč z jeho manželky.

„Řízení svých restaurací,“ vysvětlí a beze stop strachu se na svého obrovského, nebezpečně vypadajícího manžela, usměje. Natáhne ruku a uhladí mu jeho krátké vlasy. „Yan zjevně navštívil mou pobočku v Berlíně a užil si to tam.“

„A proč by neměl?“ Když Kent hledí na Yulii, jeho výraz změkne. „Tvé recepty jsou úžasné, srdíčko.“

Trochu zčervená a vypadá, že oba na okamžik zapomenou na naši přítomnost. Pohledy mezi  nimi jsou tak něžné, tak intimní, že cítím, jak mi hoří tváře a v srdci ucítím něco jako hořkosladkou bolest.

Kentovo manželství je skutečně šťastné – a já se nedokážu ubránit závisti.

„Jídlo?“ řekne Anton žalostně a když se rozpaky zčervenalá Yulia vymaní z držení svého manžela a odběhne do kuchyně, všichni se zasmějeme. Náš hostitel zamíří za ní. Za okamžik se oba vrátí a v rukou mají lahodně držící pokrmy, které postaví na stůl. S Peterem zajdeme do kuchyně, abychom jim pomohli přinést zbytek. O pár minut později už sedíme u naše gurmánského jídla, který vysoce převyšuje i ty nejlahodnější pokrmy, které mi kdy Peter připravil.

„Ve vaší části světa umí každý takhle vařit?“ překvapeně se zeptám. Nejen, že tu jsou dva druhy pečeného kuře a marinovaného jehněčí. Je tu i uzená ryba, pět různých druhů salátu, listové pečivo a palačinky plněné různými lahodnými náplněmi, a tolik dipů a dalších malých talířků, kdy jen doufám, že mám v žaludku tolik místa, abych mohla všechno ochutnat. A vše je tak úžasně naaranžováno, že každý jednotlivý talíř vypadá jako naprosté umělecké dílo.

„Ne. Prostě jsi se mnou měla štěstí – a my všichni jsme měli štěstí s Yulií,“ řekne Peter s úsměvem. Výraz jeho tváře je tak uvolněný a když se na mě podívá, jeho ocelový pohled je teplý. Kdyby mi před pěti minutami neřekl, že má v úmyslu přimět mě mít s ním dítě, bylo by mnohem snazší předstírat, že jsme normální pár, který si se skupinou přátel užívá výbornou večeři. Všichni se dáme do jídla a s každým soustem chválíme Yulii. Teprve, když jsme zpola najedení, se hovor stočí k obchodům. Jak vyjde najevo, Peter toho o nelegálním obchodu se zbraněmi ví docela dost, a to včetně toho, že zná všechny klíčové hráče. Okouzleně poslouchám, jak s naším hostitelem probírá dohody, ve kterých se točí šílené množství peněz – některé v řádech miliard.

Netušila jsem, že je obchod se zbraněmi tak lukrativní, ani to, že je do něj občas zapletena i moje vláda.

„Už jsi vyřešil omezení výroby nezjistitelné výbušniny?“ zeptá se Peter a natáhne se po kousku pečiva z listového těsta, které je plněné směsí hub Shiitake a sýru Camembert. Je to jedno z nejpopulárnějších jídel mezi muži. „Podle toho, co vím, po tom byla docela poptávka.“

„Stále je a ne,“ odpoví Kent, zatímco mu Yulia naloží na talíř lžíci krabího salátu. „Základní materiál je tak nestabilní, že musíš mít vysoce kvalifikované chemiky, kteří budou v průběhu celého výrobního procesu dohlížet na každý jednotlivý krok. A i kdybychom si na to troufli, tak to Strýček Sam nechce. Jak si asi dokážeš představit, Američané ochotně kupují každý druh produkce, který vyrobíme.“

„Samozřejmě.“ Peter si pro sebe před Ivanovými dvojčaty, která decimují obsah celého plata, ukořistí další pečivo. „Frank stále patří mezi tvé lidi?“

„Před pár měsíci odešel,“ řekne Kent a natáhne se k Yuliině ruce a svoje silné, sluncem opálené prsty si proplete s jejími štíhlejšími. „Teď máme v CIA nový kontakt – Jeff Traum. I když je neoblomný. Nesnáší Esguerrovy vnitřnosti a s námi pracuje jen díky nátlaku.“

„Jak to?“ zeptá se Yan, který vypadá, že ho to velice zajímá. „Něco jste mu udělali?“

Kent pokrčí rameny. „Ve skutečnosti ne. Párkrát jsme předhodili Izraelcům kost s návnadou, což si myslím, že sehrálo svou roli. A ta věc s Novakem nepomohla.“

Peter zvedne obočí. „Srbský obchodník se zbraněmi?“

„Jo, přesně ten.“ Kent pustí Yuliinu ruku a pevně sevře ústa. „Zasahoval do naších obchodů, takže jsme mu to museli oplatit. Když jsme udeřili, bohužel to bylo uprostřed operace CIA, takže jsme vyhodili do vzduchu pár agentů. Samozřejmě ne úmyslně. Ale Traum je stále nasraný, protože ta operace byla jeho děťátkem.“

„Víš, o tom jsem něco slyšel,“ řekne Peter zamyšleně. Otočí se k Antonovi a řekne: „Připomeň mi… ty sračky, o kterých v srpnu mluvili naši hackeři – to bylo v Bělehradu?“

„Přesně tak,“ řekne Anton s přikývnutím. „Dva sklady plné C4, patnáct obrněných nákladních aut a továrna nedaleko vesnice. Co jsi tam dělal, Kente?“

Nás hostitel se usměje ostřeji než ostří. „Jistě. Museli jsme na Novaka udělat vážný dojem. Podbízet se pod našimi cenami je jedna věc, ale vloupat se do našeho zařízení v Indonésii a zabít všechny zaměstnance? Tím překročil čáru.“

Celá vyděšená to fascinovaně poslouchám a kradmým pohledem se podívám na Yulii, abych na tohle všechno viděla její reakci. Skutečně bylo možné zvyknout si na hovor u večeře, který se točí kolem vražd personálu a vyhazování továren do vzduchu?

Zjevně ano. Kentova žena dál v klidu jí. Vypadá klidně. Buď nemá s manželovými obchody plnými násilí žádné problémy, nebo je vynikající herečkou. Z nějakého důvodu mám podezření, že je to od obojího trochu, což mě vede k přemýšlení o Yuliině minulosti. Vždycky byla v restauračním průmyslu, a pokud ne, co dělala předtím? Jak se seznámila se svým manželem?
Jak se dá obecně narazit na muže z tohohle světa, pokud nemáte tu smůlu, že je váš manžel na seznamu lidí, kterým se chce atentátník pomstít?

Vedena zvědavostí se postavím, abych Yulii při odklízení nádobí pomohla. Snaží se mou pomoc odmítnout, ale trvám na tom, že jí pomůžu všechno odnést zpátky do kuchyně a nechám tu muže, aby spolu probrali, ať už se v Bělehradu stalo cokoli. Je důležité dostat se do blízkosti Kentovy manželky, a ne jen proto, že se o ní chci dozvědět víc.

Pokud mám využít příležitosti dostat se pryč dřív, než se Peter vrátí, budu potřebovat její pomoc.

„Odkud pocházíš?“ zeptám se, když z ledničky restaurační velikosti vyndá pár dezertů. „Mluvíš dokonale anglicky, ale podle tvého jména...“

„Z Ukrajiny,“ vysvětluje s úsměvem. „I když by to klidně mohlo být i Rusko. Tohle jméno je obvyklé v obou zemích. Pokud je pro tebe těžké vyslovit ho, můžeš mu říkat Julia – to je anglický ekvivalent.“
Úsměv jí oplatím a začnu oplachovat špinavé nádobí. „Myslím, že ho můžu poměrně slušně vyslovit. Yu-lee-yah, že?“

Vypadala spokojeně. „Máš to. Někteří Američané s tím mají problém, proto je radši nechávám přiklonit se k Julii. I když tvá výslovnost je skutečně dobrá – lepší, než většiny ostatních.“

„Díky. Měla by být – v poslední době jsem byla ruštině hodně vystavena,“ řeknu a začnu stohovat opláchnuté talíře do myčky na nádobí. Doufám, že se mě na to zeptá, ale Yulia se jen usměje a odnese do jídelny první sadu talířů s dezerty. Pak se do kuchyně vrátí pro další.

Už nemám další možnost znovu si s ní promluvit, protože chodí tam a zpět, a všem spolu s dezertem nosí kávu a čaj. Frustrovaně se znovu vrátím ke stolu, u kterého muži právě diskutují o situaci v Sýrii a pak přejdou na turbulence, které se odehrávají na Ukrajině. Snažím se jejich hovor sledovat, ale stejně tak by mohli mluvit rusky. Každé druhé slovo představuje místo nebo jméno, které neznám, a k tomu se ozývají samé podivné zkratky jako UUR. To jediné, co z toho pochopím, je to, že Kentovo podnikání svým způsobem zasahuje do všeho, od drobných rivalit mezi drogovými kartely, až po plnohodnotné války mezi jednotlivými národy.

Každý muž u tohohle stolu svým způsobem tak či onak přispívá k smrti a utrpení toho světa.

Teď už bych na to měla být zvyklá – měsíce jsem žila s týmem vrahů – ale stále mě překvapuje to, jak je to pro ně normální a jak naprosto nevzrušeně mluví o takových banalitách, jako je dobro a zlo. Tam, odkud pocházím, se lidí v případě, že nerecyklují nebo nedarují své obnošené šaty na charity, stydí, nemluvě o tom, že by mluvili nebo dělali něco, co by mohlo ostatním lidem ublížit. Špatní muži v mém světě podvádějí své manželky, jezdí opilí nebo se odmítají vzdát místa k sezení kvůli těhotné ženě. Nezabíjejí pro peníze ani neprodávají zbraně, které mohou zničit celá města.

Tohle byla úplně jiná úroveň zla.

I když si to sama sobě říkám, nedokážu si přestat být vědoma zrádnému míjení času, když každým okamžikem se tahle večeře chýlí ke konci a spolu s tím i čas Peterova odjezdu. I když po tom všem, co se stalo, by pro mě měl představovat jeho odjezd úlevu, nedokážu potlačit úzkost, která doutná pod mým strachem a hněvem.

Bez ohledu na to všechno si nedokážu přestat dělat obavy o monstrum, které bych měla nenávidět.

Až příliš brzy jsou dezerty snědené – většina z nich díky Antonově přičinění – a dopit čaj. Peter a jeho muži se postaví, poděkují Yulii, oslavnými slovy vychválí její jídlo, a pak Anton spolu s dvojčaty v doprovodu našeho hostitele zamíří k východu. Yulia zmizí v kuchyni, takže jsem s Peterem poprvé od jeho odhalení o samotě.

Přejde až ke mně a klouby prstů mě jemně pohladí po tváři. „Musím jít,“ řekne tiše a já přikývnu. Snažím se ignorovat bolestivý knedlík, který mě narůstá v krku.

„Dobře, dokážu říct napůl klidně. „Hodně štěstí.“

Buď opatrný. Vrať se ke mně. Potřebuji tě. Na špičce jazyka mám to bolavé doznání, ale slova potlačím. Odolám nutkání vrhnout se do jeho objetí a políbit ho. Není mým milencem, který odchází do války. Je mým únoscem a věznitelem. Než se vrátí, bych možná mohla být pryč, a pokud ne, tak se tu odehraje obrovská bitva. To, co Peter chce – bez mého souhlasu mě oplodnit – je horší než únos a mnohem příšernější než mučení.

To by mě připravilo o tu nejzákladnější  možnost výběru, a do našeho pokrouceného vztahu by to přineslo nevinné dítě.

Petr se mě dívá přímo do očí a já z toho poznám, že čeká. Nevím na co, ale když tam dál v tichosti stojíme, výraz jeho obličeje se stáhne a svěsí ruku.

„Brzy se uvidíme,“ řekne ponuře, otočí se a já se srdcem, které se mi láme na kusy, sleduji, jak odchází z místnosti ven.