OM - 39. kapitola

Překlad: Sinnel

PETER

Sara je poslední dva dny před cestou tichá, skoro uzavřená, a já vím, že je to proto, že má strach. Yan mi řekl, jakou cítila v době, kdy jsme měli práci v Nigérii, úzkost, a i když mě to tehdy potěšilo, teď mě mrzí, že já jsem příčinou jejího takového stresu.

Ať už to chce přiznat nebo ne, můj malý ptáček má o mě starost.

Hodně jí na mě záleží.

Dělám vše, co je v mých silách, abych jí odvedl od myšlenek na nadcházející cestu, takže jí nechám denně mluvit s její rodinou, beru ji na procházky a každou volnou chvilku, kterou se mi podaří ušetřit, se s ní miluji.

Těch volných chvil naneštěstí nemám moc. Je tu až příliš mnoho práce, až příliš mnoho scénářů, které je potřeba naplánovat. Politik – Deniz Arslan – je obklopený lidmi se zbraněmi a jeho ochranka je špičková. Tak dobrá, jako taková, kterou bych ve svých poradenských dobách možná nastavoval pro své klienty. Podařilo se nám najít jen několik drobných slabin, a dokonce i ty mohly představovat pasti.

Tohle nebude snadná práce, což je důvodem, proč nám za ní ukrajinský oligarcha zaplatí dvacet pět milionů euro.

Noc před cestou nám všem připravím další dobrou večeři, nicméně tentokrát chlapcům zakazuji mluvit o čemkoli, co by souviselo s blížícím se nebezpečím. Udržujeme lehký hovor, vzpomínáme na zábavné historky z naší minulosti a Anton konečně uspěje s vytažením Sary z její skořápky, když jí vypravuje, jak jsme se poprvé seznámili.

„Takže tady jsem, jednadvacetiletý armádní zelenáč přijatý do elitního týmu, celý natěšený poznat svého nového velitele,“ řekne s úsměvem. „Usoudil jsem, že je to bude ostřílený starý pes, plný slaných pohádek z Afghánistánu a života v komunismu. A místo toho kluk mého věku“ - mávne vidličkou mým směrem - „vkráčí dovnitř a začne štěkat rozkazy. Usoudil jsem, že to muselo být nedorozumění a řekl jsem mu, ať si nasere, jinak že skončí s mým nožem přímo v krku.“

Sara v šoku zalapá po dechu. „Peter ti vyhrožoval?“

„Pokud je skoro rozříznutí tvé krkavice hrozbou, tak ano.“ Anton se zasměje a při vzpomínkách na to zavrtí hlavou. „I když to bylo dobré. Pomohlo nám to získat cit pro to, s jakým mužem jsme měli co do činění.“

Sara se otočí směrem ke mně. Oříškově hnědé oči má dokořán. „Takže ty ses stal v jednadvaceti vedoucím týmu?“

S přikývnutím dokončuji přípravu pošírovaného lososa. „V té době jsem měl čtyři roky zkušeností s hledáním a vyslýcháním lidí, a ve své práci jsem byl velice dobrý.“

„To si umím představit,“ řekne Sara suše. S otázkou se podívá na dvojčata. „Vy všichni jste začali pracovat v tu samou dobu?“

Yan zavrtí hlavou. „Ilya a já jsme se připojili později, až poté, co tým už pár let fungoval. Ti dva“ - kývne hlavou k Antonovi a ke mně - „byli tehdy už profesionály, ale nám se dařilo udržet s nimi krok.“
„Ach, prosím.“ Anton si odfrkne. „Co tehdy, kdy jsi uvízl poblíž Grozny? Jak jsme tam museli zachránit tvou prdel z vody?“

Yan pokrčí rameny a chladně se usměje. „Z těch čečenských rebelů jsem dostal spoustu informací, a potápět se bylo mnohem lepší než skončit díky bombě na kusy.“

Sara při zmínce o bombě pobledne, a já střelím po Yanovi temným pohledem. Dohodli jsme se, že dnešní večer bude v lehkém tónu a budeme se vyhýbat všemu, co by mohlo Saře připomenout nadcházející výlet – a bomby do té kategorie jednoznačně patřily.

Yan si uvědomí svou chybu, šťouchne loktem do svého bratra a řekne: „Teď ty a tvé problémy? Vzpomínáte na tu šlapku, která mu ukradla boty?“

Když se Yan pustí do příběhu, při němž se Anton řehtá, Ilya zčervená. Natáhnu se pod stolem po Sařině koleni a povzbudivě jí přes džíny stisknu nohu. Usměje se na mě a já v hrudi cítím to jemné, teplé světlo, to, díky kterému se s ní cítím tak naživu. Jsme obklopeni mými kolegy, ale stejně tak bychom mohli být sami, protože ona je tím jediným, čehož jsem si vědom, tím jediným, co vidím a slyším.

Moje Sara.

Miluji ji tak moc, až to bolí.

Večeři zakončíme bohatým dezertem. Pak odvedu Saru nahoru, kde ji pomiluji tak, až jsme oba úplně vyčerpaní a rozbolavění.