OM - 32. kapitola

Překlad: 16terez

Sara

Po této noci bylo dokonce ještě těžší vzdorovat snahám Petera vetřít se do mé mysli a mého srdce. Nevím, jestli si myslí, že mě jeho odhalení vyděsilo a snaží se, aby to nějak odčinil, nebo se jen snaží zlomit mé rozhodnutí, ale stává se více pozorným vůči mě, rozmazluje mě a dopřává mi důvěru.

Všichni kromě mě mají nějaké povinnosti. Peter obstarává většinu vaření, ostatní chlapi mají na starosti prádlo a udržovat dům čistý. Pomáhám aspoň s praním prádla, takže si nepřipadám jako totální slimák, ale Peter to po mě nevyžaduje a kromě toho, kdy jsem hodila talířem, jsem nemusela udělat absolutně nic, co nemám ráda.

A navíc, vše co chci je moje – samozřejmě v mezích mého zajetí. Pokud se zmíním, že mám ráda hedvábné povlečení na polštáři, Peter je pro mě sežene během pár dní. Pokud vyjádřím touhu jít na procházku, nechá všeho, co dělá a doprovází mě, aniž by tím pověřil jiného ze svých mužů. Nejdůležitější je, že dělá všechno možné, aby se ujistil, že se nenudím.

Jeho nápad na taneční studio se stále ještě neuskutečnil– jediné, na co ten pokoj používám je občas jóga a strečink – ale opravdu si vážím nahrávacího zařízení, které pro mě obstaral. Je tak profesionální, jaké je jen možno sehnat. Můžu nahrávat a upravovat, vše co chci a když jsem začala s písničkami, které miluji, brzy se přidaly i experimenty s variacemi na tyto písničky a dokonce jsem se snažila zkomponovat pár svých vlastních, vložit texty do hudebních mixů a vytvořila jsem tím různé melodie.

Zvládnutí softwaru a ovládání zařízení vyžaduje neustále učení, ale já tu výzvu vítám. Není to jen zábava, ale zabírá mi to taky spoustu mého volného času, a když se snažím najít slova v mé mysli pro vyjádření písničky, tak nemyslím na nic z toho, co jsem ztratila a na fakt, že jsem v zajetí vraha.

Soustředím se pouze na hudbu.

Taky jsem začala vystupovat pro kluky. Je to takový rituál po večeři, kdy mě Peter požádá, abych zazpívala, abychom se zabavili a já neochotně (ale tajně docela dychtivě) souhlasím s jednou písničkou. Každé představení uvedu s tím, že si nemusím pamatovat všechna slova, že jsem nepřipravená a tak podobně. Samozřejmě, je to vždy písnička, kterou si připravím předem, většinou nějaký pozměněný populární hit, se kterým jsem si přes den vyhrála ve studiu. Příliš se stydím, abych se pochlubila se svými vlastními písničkami, ale kluci jsou tak nadšení z mé interpretace popových písniček, takže si dovedu představit den, kdy jim předvedu jeden z mých vlastních kousků.

„Máš opravdu dobrý hlas,“ řekl Yan po prvním týdnu, jeho chladně zelené oči mě hodnotily s překvapením. „Peter v tom měl pravdu.“

Pořádně se na něj zazubím – chvála našeho hlavního psychopata je opravdu rarita – a rozhodnu se, že příště předvedu dvě písničky. Když si to kluci užívají, tak proč by ne? Mezi hudbou a mými obvyklými aktivitami s Peterem, toho mám dost, aby zaplnilo můj den, ale stále mi chybí má stará práce. Kdykoli se někdo zraní – což se stává s děsivou častostí při jejich tréninzích – využívám svých lékařských znalostí, ale není to dostačující. Potřebuji intelektuální stimulace mé profese, všechny ty věci, které se učím každý den během péče a léčení široké škály pacientů a držení kroku s nejnovějšími poznatky z oboru. Teď se cítím úplně mimo, izolovaná od pokroku a vývoje v mém oboru, a když se o tom zmíním Peterovi během jedné naší procházky, slíbí mi, že s tím něco udělá.

Jistě, zaúkoluje své hackery, aby mi dvakrát týdně zasílali výběr všech špičkových lékařských výzkumů z celého světa. Některé materiály jsou veřejně publikované v akademických časopisech, ke kterým mám přístup, ale mnoho z nich vypadá, že pochází ze soukromých archívů.

„Petere, to je šílené,“ řeknu po přečtení genové terapie, která má šanci zvrátit pozdní fázi rakoviny prsu. „Kde k tomu tvoji lidi přišli? Je to ohromné.“

„Je?“ usmívá se, když se na mě podívá od svého notebooku.

Energicky přikývnu. „Pokud je ta terapie účinná tak, jak ukazují výzkumy, miliony ženských životů by mohly být zachráněny. Jak se k tomu tvoji hackeři dostali? Měly by o tom být slyšet aspoň nějaké zvěsti. Úplně by se tím změnila pravidla hry při léčbě rakoviny. Uvědomuješ si to, že ano?“ Jeho úsměv se rozšíří. „Co ti mám říct? Naši muži jsou dobří.“

Potřesu hlavu a zaměřím pozornost opět na detaily té studie. Cítím se vinna, jako bych někomu kradla startovací duševní vlastnictví, ale zároveň jsem tak fascinovaná, že nedokážu přestat číst. Mimo to, to není tak, že bych ty znalosti použila, abych na nich vydělala nebo je sdílela s někým jiným. Můj přístup k vnějšímu světu je přísně omezen na telefonní rozhovory s rodiči.

To je jediná věc, o které se mnou Peter nebude diskutovat, bez ohledu na to, jak moc ho prosím.

„No tak, co by ti to udělalo, kdybych se občas podívala na nějaké novinky?“ namítla jsem po tom, co mě Peter nachytal, jak se snažím přihlásit na jeho notebooku – po neúspěšném pokusu, s těma všema heslama a bezpečnostními prvky, které má.

„Můžeš zablokovat některé stránky, zabránit mi používat email a sociální sítě, pokud chceš. Existuje na to spousta aplikací…“

„Ne, ptichka,“ jeho tvář je odhodlaná, když mi notebook vezme. „Nemůžeme riskovat, že bys hledala něco, co upozorní FBI a vystopují tě podle IP adresy, nebo abys našla nějaký chytrý způsob jak se s nimi spojit. Dnes se dá na každé webové stránce zanechat komentář, a ty jsi příliš chytrá na to, abys to věděla.“

Frustrovaně se vzdávám přístupu na internet a snažím se myslet na jiné únikové možnosti, ale nic mě nenapadá. Jediná věc, kterou můžu zkusit – nějaká kódovaná zpráva během našich krátkých hovorů s rodiči – ale je to příliš riskantní. Peter je vždy se mnou, poslouchá každé slovo, které řeknu a pokud bych příliš napověděla, kde se nacházím, Peter by mě odstřihl od dalšího kontaktu s rodinou. Řekl to jasně, a vím, že to myslí vážně.

Bez ohledu na to, jak moc mě rozmazluje, nikdy nezapomenu na to, že jeho posedlost má temnou stranu, která udělá cokoli proto, aby mě u sebe udržel.