FT - BONUS

Překlad: Teza

Ahoj, tak tady je slibovaná bonusová kapitola.

Odehrává se to v nemocnici v Německu, kam byli všichni převezeni potom, co Jaxson, Sawyer a Cade zachránili v Iráku Annu a Faith.

Následky úctyhodného činu

Sám v nemocničním pokoji zíral Jaxson na strop, ztracen ve své vlastní vině a zdrcujícím zoufalstvím, které ho nadále trýznilo. Mučivé myšlenky nepřetržitě napadaly jeho mysl a nenabízely žádný oddech od pekla, které už v tuto chvíli nazýval domovem. Jeho tělo bylo polámané, duše roztříštěna a život nenávratně změněn způsobem, kterému žádný člověk plně neporozumí.

I tak, tady je, v hrudníku mu stále srdce s vervou bije, vzduch stále pumpuje jeho plícemi. Hluboko uvnitř věděl, že pro to existuje jenom jeden důvod.

Nepatrné zaklepání na dveře ho vytáhlo z jeho ztrápených myšlenek. Byl příliš vyčerpaný i na to, aby zvolal dále, ale jenom do té chvíle, než neuviděl, kdo to je. Sestřička dovnitř pomalu dotlačila Annu na vozíčku, jejíž obličej byl pokrytý odřeninami, rankami a modřinami. Některé byly dostatečně hluboké na to, aby zanechaly jizvy jako životní připomínku.

Při pohledu na smutné, zlomené, čtrnáctileté děvče jeho hrudníkem zakroutila mučivá bolest, která jenom přidala na utrpení, které už prožíval.

„Ahoj, Anno.“ Konečně sesbíral dost slov na pozdrav. Jeho řeč byla sice slabá a pekelně ho bolelo mluvit, ale i tak ta slova našel.

Annin natržený ret se třásl, jak se snažila zadržet slzy. „Můžu s tebou na chvíli zůstat?“ zeptala se. V jejím hlase bylo slyšet ždibet naděje, která se ukrývala hned pod strachem. „Nechci být o samotě. Bojím se.“

Toto doznání bylo pro Jaxsona šokující. Nemohl pochopit, proč se s ním cítila v bezpečí, když ji zklamal takovým způsobem, ale neodmítnul by ji. Udělal by pro ni cokoliv. „Jo, můžeš tu zůstat.“

Sestřička přitlačila Annu blíže k jeho posteli. „Za hodinu se vrátím vás zkontrolovat,“ řekla, než odešla.

Tváře Anny se propadly a její brada se začala třást, jak se snažila nesesypat. „Vypadá to, že máš veliké bolesti.“

„Není to nic, co bych nezvládl. Co ty? Bolí tě něco?“

Zavrtěla hlavou. „Moc jsem toho necítila od té doby, co mi dali prášky. Jenom… mám strach.“

„To nemusíš. Nikdo ti teď neublíží. Brzo sem přijedou tvoji rodiče a vezmou tě zpátky domů, kde bys měla být.“

Ztěžka polkla, její slzy nakonec unikly a stékaly po tvářích. „Je ode mě hrozné říct, že bych si přála, abys šel se mnou? Mám ráda své rodiče, ale můj taťka není typ, co by věděl, jak naložit s pěstí nebo zbraní. Je chirurg.“

„No, vsadím se, že umí dost dobře se skalpelem. A to může napáchat hodně škody,“ řekl Jaxson a doufal, že z ní vyláká smích.

Fungovalo to.

Anna se rozesmála a on si nemohl pomoci, aby se neusmál. Úsměv se mu ale rychle vypařil, když ten nádherný zvuk jejího smíchu přešel do vzlykotu.

Ubíjelo ho to, jako by bylo krutě zakrouceno čepelí ve středu jeho hrudníku. Žádná žena by neměla projít tím, čím prošla tato dívka, zvláště pak tak mladá a nevinná jako ona. „Poslyš. Vím, že jsme se teď dostali z šílených sraček, ale budeš v bezpečí se svýma rodičema. Vsadím se, že tvůj táta zařídí všechna opatření potřebná k tvému bezpečí.“

Anna přikývla a natáhla se pro kapesníčky vedle jeho postele, kterými si poklepala tváře a utřela si slzy. Kéž by ale bolest uvnitř šla tak lehce smazat. „Možná bys mě někdy mohl přijet navštívit?“ tázala se se silnou mírou naděje v hlase.

„Jo, možná.“ Jaxsonova odpověď byla obezřetná. Nevěděl, jestli bude schopen ještě někdy vidět její obličej. Podívat se jí do očí za několik měsíců a vědět, že to nejlepší z něj nebylo dost dobré na její úplnou záchranu. „Nějakou dobu budu na rehabilitační klinice, ale zastavím se, až budu venku,“ přislíbil jí nakonec.

To ale stačilo, aby jí to přivedlo nepatrný úsměv na tvář. Rozhostilo se mezi nimi ticho, ale jejich můry byly hlasité a pohlcovaly místnost.

O moment později prolomila mlčení Anna. „Co to bylo za dívku, co právě odešla?“

Jaxson při té otázce strnul. „Jaká dívka?“ Věděl moc dobře, o které dívce mluvila. Rozhodnutí ji poslat pryč stále přinášelo čerstvou bolest a ta rána, kterou si způsobil, byla stejně bolestivá jako ty fyzické jeho na těle.

„Ta hezká, co brečela. Ta, kterou tvůj kamarád odvedl.“

„Jmenuje se Julia. Je mnou nejlepší přítelkyní,“ odvětil hlasem stejně dutým, jako je určitý orgán v jeho hrudníku.

„Nechtěl jsi ji vidět?“

„Chtěl. Jenom jsem nechtěl, aby ona viděla mě,“ vysvětlil. Samotné mluvení o ní bolelo způsobem, který nemohl popsat.

„To ona ti dala ten řetízek?“

Jaxson kývnul a oheň v jeho hrudníku nabíral na teplotě každou vteřinou.

„Jsi do ní zamilovaný?“

Pohlédl na Annu a přimhouřil oči. „Vždy se tolik vyptáváš?“

V rozpacích ze své zvědavosti se usmála. „Jo, vyptávám, promiň. Už se ptát nebudu.“ Uniklo jí zívnutí, vyčerpání proklouzlo do jejího těla, a tak si položila hlavu vedle jeho ruky.

„Proč si nejdeš odpočinout, když seš unavená? Můžeš potom přijít. Nikam neodejdu.“

„Ne,“ zamumlala znaveně. „Prosím, nenuť mě odejít. Chci zůstat s tebou, jinak nebudu spát.“

Její prosba mu stáhla planoucí hrudník o něco víc. „Můžeš zůstat, jak dlouho chceš,“ pověděl jí.

„Děkuju.“ Natáhla se pro jeho ruku a silně ji sevřela ve své.

Pocit její malé ruky, jak svírá tu jeho, v něm něčím pohnul. Pevně ji držel a zíral na strop, jeho myšlenky byly ale zaměřené na Julii. „Umíš udržet tajemství?“ zeptal se jí.

„Ano,“ zašeptala.

„Jsem do ní zamilovaný. Byl jsem, už když mi bylo devatenáct.“

Byl to dobrý pocit někomu to doznat. Přál by si, aby byl dostatečně statečný to říci i Julii, ale věděl, že by to ve finále nedělalo dobrotu. Je jí líp bez něho, hlavně teď. Nepřipadalo v úvahu, že by ji s sebou stáhnul do tohoto pekla.

Tento osudový týden ho navždy změnil a ona si zasloužila mnohem více než, co jí on mohl poskytnout.

Anna neodpověděla, ale její prsty stiskly ty jeho, jako kdyby cítila jeho bolest, znala ji. Netrvalo dlouho a její dýchání se vyrovnalo a ona usnula.

Když se sestřička vrátila o hodinu později, Jaxson poručil, aby byla pro Annu přivezena postel. Sestra mu vyhověla a vzbudila Annu jen na tak dlouho, aby ji přesunula. Potom, co odešla, Anna popadla znovu Jaxsonovu ruku a usnula. Byl rád, že jí mohl poskytnout útěchu. Přál si, aby našel útěchu i pro sebe nebo alespoň pár hodin spánku.

Ale nepřišel ani pokoj, ani spánek.

Jaxson strávil zbytek noci upřeným zíráním do tmy, toužením po lásce, kterou nemohl mít a připomínáním si všech důvodů, proč si ji vůbec nezasloužil. Zůstal vzhůru až do rána, kdy mu příslib dalšího dne nabídnul dočasný únik před démony, kteří ho budou trápit po zbytek života.

***

Na chodbě Catherine a John Evansovi spolu s jejich dcerami přiběhli k sesterně. Muka sužovala celou rodinu.

„Promiňte. Přišli jsme za mým synem, Sawyerem Evansem,“ řekla Catherine, v jejím hlase byly slyšet slzy. Měla srdce v kalhotách od té doby, co jim zavolali. Celý její svět byl jako pod kudlou řezníka a nebude napraven, dokud nebude vědět, že její syn je stále naživu.

Bůh jí pomáhej, jestli není. Pokud sem přijela zjistit, že to její syn nezvládl, nepřežije to. Ne bez jejího jediného syna.

John u sebe držel obě plačící dcery s pocitem beznaděje, sám byl ztracený ve svém vlastním žalu. Snažil se zůstat silný pro rodinu. Vždy byl tím, o koho se mohli opřít, když nastaly těžké časy, ale nikdy nezažili nic takového, jako je toto. Myšlenka na to, že by přišel o děti nebo svou milovanou ženu, ho děsila víc jak cokoliv jiného.

„Moment, zeptám se doktora a zjistím, jestli přijímá návštěvy.“

„Můžete nám aspoň říct, jestli je v pořádku?“ ptala se Catherine, zoufale chtěla odpovědi.

Sestra se na ni soucitně podívala. „Prosím, dejte mi minutku. Musím mít prvně povolení od doktora.“

Jakmile sestra zvedla sluchátko, Catherine se otočila ke svému manželovi a vzlykala mu na hrudník. Také kolem ní ovinul ruku a nabídl tím tak trochu útěchy, co mohl. Věděl, že je stejně vyděšená jako on. Jejich děti pro ně znamenaly celý svět a život bez nich by nebyl životem.

„Pane a paní Evansovi.“

Catherine poodstoupila od svého muže a vzhlédla k cizinci, který se k nim blížil. Starost, kterou měl vrytou na obličeji, se shodovala s tou jejich.

Muž jim podal ruku. „Jmenuji se Cooper McKay. Jaxson je mým dobrým přítelem. Byl se Sawyerem a Cadem.“

Catherine uklouzlo další vzlyknutí. „Cade taky?“

Cooper přikývnul.

„Prosím, řekněte mi, že jsou v pořádku. Prosím,“ žadonila.

Zdálo se, že Cooper váhal, než odpoví, což zapříčinilo, že Johnova úzkost strachy vystřelila vzhůru.

„Jsou naživu,“ konečně odpověděl, čímž do nich všech vmetl úlevu. „Mluvil jsem s vaším synem, ale ne s Cadem. Nepřijímá návštěvy. Nicméně stav obou dvou je stabilní.“

„Díky Bohu,“ zvolala Catherine, zatímco se Samantha a Jesse navzájem objaly.

Cooper si odkašlal a přenesl váhu z nohy na nohu. „Mám pocit, že bych vás měl ale varovat. Jsou na tom velice špatně. Není jednoduché to vidět.“

John viděl na očích mladého muže něco, s čím bude muset navždy žít. Díky tomu, co zahlédl, se znovu objevil jeho strach.

Catherine zavrtěla hlavou. „To nevadí. Jestliže je naživu, tak mu seženeme všechnu pomoc, kterou potřebuje. Jemu i Cadeovi,“ dodala.

Sestra zavěsila telefon a otočila se k rodině. „Doktor sem zanedlouho přijde si s vámi promluvit. Mezitím můžete navštívit svého syna. Následujte mě, prosím,“ řekla a vedla je pryč.

Catherine se na Coopera vděčně usmála. „Mockrát děkujeme.“

Cooper přikývnul a John se natáhl, aby si potřásli rukama. Také byl vděčný za jeho pomoc.

Rodina sestřičku v těsné vzdálenosti následovala, až na Johna. Jeho kroky nebyly až tak rychlé, jak by si jeho mysl přála. Hrudník měl stažený, jeho nejhorší strach mu na nohou dělal okovy.

Postával pozadu, když tam došli, a sledoval, jak sestra otevřela dveře a jeho žena a dcery vešly dovnitř. Zvuk zdrceného vzlyku jeho manželky ho však vtáhl blíže. Nehledě na to, jak moc se obával vidět svého syna, nenechal by svou milovanou ženu tomu čelit samotnou.

Stoupl si za ni, jeho ruce se posunuly k jejímu pasu, aby ji podepřel, když jí ruce vzlétly k puse. Hrozilo, že se jemu samotnému podlomí kolena z pohledu, který se mu naskytl, ale nějakým zázrakem zůstal stát. Chlapec, kterého vychovával, aby byl zabijákem na ledě, který ale šel zabíjet pro svou zemi, tu nehybně ležel s obličejem skoro nerozpoznatelným kvůli jeho zraněním.

Sawyer pomalu otočil hlavu, bylo pro něho těžké spatřit svou rodinu přes zateklé oči. Jeho tělo bylo zmrzačeno a všem bylo jasné, jaké velké bolesti má, ale nepřišel o svůj charakteristický úsměv nebo laškovnost v očích. „Za výlet do Německa mi můžete poděkovat později,“ jeho hlas byl hrubý, jak se snažil rozdýchat bolest.

„Sawyere!“ matce uteklo jeho jméno přes rty i se vzlyknutím. Naklonila se přes něho a co nejopatrněji obejmula jeho pomlácené tělo, zatímco plakala. Jeho sestry padly na druhou stranu a ochranně se okolo něho ovinuly.

„Jsem v pohodě, mami,“ řekl přiškrceně, jeho hrdlo spalovaly emoce. Oči se mu zvedly ke dveřím, kde nedaleko nich stál otec. Zamrznul. Johnova mysl se stále prodírala stovkami scénářů toho, jak jeho syn skončil tady v tomto stavu. Vždy vnímal svého syna jako silného, odvážného muže, nikoli ale neporazitelného. V srdci věděl, že den jako dnešek by se jednoduše mohl stát realitou. To je přesně ten důvod, proč nechtěl, aby do armády vůbec šel. Vidět to na vlastní oči ho zlomilo.

John už tam nemohl stát ani ho vteřinu déle. Otočil se a uprchnul z pokoje, jeho boty spořádávaly nemocniční podlahu, jak hledal nebližší východ. Jakmile jeho plíce venku nabraly čerstvý vzduch, byl konečně schopen popadnout dech. Poodešel pár metrů od východu, kde věděl, že bude sám. To bylo místem, kde si dovolil pocítit tu ohromnou tíhu toho, čím si jeho syn prošel. Právě tady John padl na svá kolena na beton a brečel pro svého syna. Toto navždy změní jeho rodinu.

***

Cade v tichosti ležel ve svém nemocničním pokoji. Ignoroval sestřičku u jeho postele, která mu na hlavě svědomitě měnila obvaz. Znovu se ho snažila přesvědčit, aby si vzal prášky na bolest, ale odmítnul je stejně jako několik posledních. Beztak by nezáleželo na tom, jestli by mu je dala, nic nedokáže utlumit trvalou bolest uvnitř jeho hrudníku.

Jeho si mysl neustále vybavovala ty nejnesnesitelnější věci, co si představoval, že ji udělali. Krásná zrzka, která si nejenom získala jeho pozornost, ale také ho přinutila znovu něco cítit. Toto vědomí z něm poskakovalo, odhalení bylo téměř tak bolestivé jako jeho myšlenky samotné. A když nemyslel na ni, tak myslel na svou sestřičku, na osobu, kterou nikdy nemohl zachránit nehledě na to, kolikrát se o to ve své hlavě pokoušel. Takže se utápěl ve vině, jako kdyby se topil. Byl však přesvědčen, že si to zaslouží.

„Pane, jste si jistý, že znovu neuvážíte návštěvu slečny Williamsové?“ ptala se sestra.

Odmítal opět zodpovědět tuto otázku, jeho odpověď by byla stále stejná. Nemohl jí čelit. Ne teď. Pravděpodobně nikdy. Nemohl se jí podívat do tváře s vědomím, jak moc ji zklamal. Nebo ještě hůř, vidět v jejích očích strach, strach z něho, protože letmo zahlédla to, co právě žilo uvnitř něho. Ničilo ho to, toužil ji vidět a vědět, že je v pořádku. Sledovat drahocenný vzduch, jak plní její plíce, a vědět, že stále vdechuje život do své nádherné duše. Duše tak zářivé, ale nepochybně rozdrcené z toho, co jí ti hajzlové udělali.

Sestra si povzdechla nad jeho mlčenlivostí. „Dobře. Co třeba rodina? Jste si jistý, že není nikdo, komu bychom mohli zavolat? Nikdo?“

„Ne,“ promluvil přes vinu a stud, jeho pozornost se odklonila ke tmavému oknu. Padla noc a s ní přisel i příslib tmy, kdy ho celého pohltí vlastní démoni. „Nikoho nemám.“

Sestřička soucitně vzdechla, pak se otočila a opustila pokoj. Cade stlačil čudlík na straně postele, vypnul světla a vrhnul se tak do pekla, kterého byl hoden. Peklo, které si zasloužil. Peklo, které nazýval domovem. Nepřestal ale přemýšlet o ženě, která nenávratně změnila jeho život. O té trošce světla, kterou měl štěstí mít na kratičký moment, než mu bylo světlo zase ukradeno a on byl opět strčen zpátky do temnoty, kam patřil.

***

Faithina nevinnost byla ukradena. Byla mučena a zneužita nejhorším představitelným způsobem. Ale nic ji nelikvidovalo tak jako to, že pro ni umřel malý chlapeček a že muž, do kterého se zamilovala, vydržel ta samá muka, aby ji zachránil.

Její pozornost se přesunula ke dveřím, když sestřička vešla do jejího pokoje. Její obličej křivilo zklamání. „Řekla jste mu to?“ zeptala se.

Sestra přikývla. „Je mi líto. Snažila jsem se, ale stále odmítá jakoukoli návštěvu.“

Faith se snažila zadržet slzy, ale i tak sklouzly po její pohmožděné tváři, prozradily tak stav jejího zlomeného srdce. Prahla po tom, aby s ním mohla být a aby ho mohla držet za ruku. Pohled na to, jak moc byl zraněný, byl v její hlavě stále čerstvý. A to všechno kvůli ní. Protrpěl to, jen aby ji zachránil.

„Vaši rodiče tu budou zítra brzy ráno,“ řekla sestřička ve snaze jí zlepšit náladu.

To ovšem nefungovalo, příliš ji bolelo srdce a věděla, jak moc těžké bude pro její rodiče ji takto vidět a slyšet, čím si prošla.

„Ptá se na vás,“ pověděla jí sestra tiše.

Faith k ní zvedla oči, které byly zalité slzami.

„Ptá se na vás pokaždé, když tam jedna z nás jde ho zkontrolovat. Říká nám, abychom si byly jisté, že nic nepotřebuje nebo nechcete. Je snadné vidět, jak moc mu na vás záleží.“

Díky tomu by se měla cítit lépe, ale necítila. Jestli něco, tak po něm toužila jenom více, chtěla mu říci, jak ji mrzí, jaká muka kvůli ní přetrpěl. Chtěla mu poděkovat, že jí zachránil život, a…prostě s ním být.

Faithin hlas se třásl, když děkovala sestře. V tu chvíli, co odešla a zavřela za sebou dveře, se Faith sesypala. Přetočila se na bok a vypustila ven všechno utrpení, které ji dusilo. Brečela pro Cadea, pro jeho kamarády a pro Aadila. Brečela pro sebe a stud, který teď nosila v duši. Brečela, dokud jí nezbyly žádné slzy a samota ji vcucla do hlubokého spánku.

Aniž by o tom Faith věděla, později té noci Cade změnil názor a seděl hodiny u její postele, zatímco ona spala. Držel ji za ruku a pozoroval, jak vdechuje ten drahocenný vzduch. Ještě jednou naposledy ji potřeboval vidět. Upřeně se na ni díval s touhou a smutkem v očích. Přál si, aby byl hoden ji aspoň držet v náruči. Protože kdyby byl, už by ji nikdy nepustil.