FRM - 22. kapitola

Překlad: Luciana

22 Brody

„Vědět co?“ Kacie sebou trhla, jak jsem se dožadoval odpovědi už podruhé.

„Pracujeme spolu v nemocnici,“ řekl Zach skrz zatnuté zuby, stále si držíc hlavu.

„Vy co?“ zakřičel jsem na Kacie, předstírajíc, že mi to řekla ona a ne Zach.

Její ruce klesly z jejího obličeje dost na to, abych viděl její oči, naplněné slzami. „Pracujeme spolu.“ Stáhla ruce až dolů a natáhla je ke mně, ale já ustoupil dozadu. „Ale ne opravdu. On je u záchranky, takže se nevidíme každý den, jen příležitostně. Neměla jsem tušení, že tam pracuje, Brody. Viděla jsem ho ten první den a…“

„Ve tvůj první den?“ křikl. „To je už před týdny!“

Co. To. Kurva.

Vchodové dveře domu se rozletěly a Sophie vyšla na verandu. „Co se to tady děje? Slyšela jsem křik celou cestu z ložnice.“ Přejela očima po dvorku a zastavila se najednou na Zachovi. „Co ty tady děláš?“

Zach jí neodpověděl; prostě jen zíral do klína.

„Brody, nech mě to vysvětlit,“ ignorovala Kacie svou mámu, když se jí klepala brada a slzy jí tekly z očí.

Normálně, když jsem viděl Kacie plakat, prošel bych zdí a ohněm, abych to zastavil, ale právě teď jsem prostě nemohl. To ona postavila tyhle zatracené zdi a musela se přes ně dostat sama.

Zuřil jsem.

„Počkej,“ přerušil ji Zach. „Než to uděláš, já půjdu.“

„Řekla bych, že je to dobrý nápad.“ Sophie došla na konec verandy a zkřížila si paže na hrudi.

Otřel si trochu krve z koutku úst hřbetem ruky, natáhl se, aby si vzal čepici a pomalu se postavil. Málem jsem do něj vykoukal díru, když šel ke svému autu, vděčný, že byl aspoň natolik chytrý, že už neřekl ani slovo mě, nebo Kacie.

Když otevřel dveře u řidiče, Kacie na něj zavolala, „Zachu! Počkej!“ Podívala se od něj na mě. „Je opilý, Brody. Nemůže řídit.“

„Přijel sem sám, ne snad? Může si svou prdel odvézt domů,“ odsekl jsem.

„Neměla jsem tušení, že přijede. Prostě se tu objevil,“ bránila se. „Prosím, nech mě ho odvézt domů a pak si můžeme promluvit a já ti všechno řeknu.“

„Odvézt ho domů?“ kývl jsem k Zachovi. „Ani náhodou, zatraceně.“

„Prosím. Můžeš jet za námi a pak mě odvézt zpátky,“ prosila.

Povzdechl jsem si a projel si frustrovaně rukama vlasy. „Fajn. Neexistuje, že bys nastoupila s ním do auta. Jeď jeho autem; on pojede se mnou.“

Otevřela pusu, aby odporovala a já ji zarazil. „Není tu jiná možnost, Kacie.“

Přikývla a otočila se k verandě. „Mami, můžeš…“

Sophia jen mávla. „Ohlídám je. Běž.“

„Já s ním v autě nepojedu,“ protestoval Zach, když k němu Kacie přišla a natáhla ruku pro klíče.

„Prosím.“ Popotáhla. „Jestli to chceš vylepšit, prosím udělej tohle pro mě.“

Zach se podíval od ní na mě a zpátky. „Fajn,“ zabručel a pustil jí klíče do dlaně. „Žiju v Meadowbrook Apartments na Maple. Víš, kde to je?“

Přikývla a nasedla do jeho auta, a otočila se, aby viděla, jak šel zpátky k mému autu. Naskočil jsem do svého sedadla a položil zápěstí na volant, sledujíc ji. Stáhla napjatě obočí a podívala se na mě smutnýma očima. Víc než cokoliv jiného, jsem chtěl jít, přitáhnout jí do náruče a odstranit všechno její trápení, ale ona způsobila to moje a já byl kurevsky nasraný.

„Dozadu, D.“ Díval jsem se, jak se Diesel vzbudil a nesměle se vyškrábal na zadní sedadlo, stále napůl spící.

Zach otevřel dveře auta, zatímco já se díval z okna s obavou, že pokud se setkám s jeho flákačským pohledem, mohl bych ho vytáhnout z auta a vymlátit z něj duši znova. Ruka mě bolela, když jsem chytil volant a myslí mi proběhla myšlenka, že by mohla být zlomená. Nemohl jsem si to nechat jít zkontrolovat a nemohl jsem si stěžovat. Ne tuhle sezonu.

On nastoupil a posadil se. Dřív, než jsem stačil nastartovat auto, zkoušel promluvit.

„Poslouchej…“

„Ne. Ty poslouchej,“ přerušil jsem ho a konečně se na něj přímo podíval. „Vysvětlím ti, jak bude tahle cesta probíhat. Ty nebudeš mluvit na mě a já nebudu mluvit na tebe. Bez ohledu na to, proč jsi zpátky, nebo co se tu kurva děje, my nejsme přátelé a nikdy nebudeme přátelé. A mluvit o Kacie, je tak zatraceně přes čáru, že pokud jen ucítím, že o ni přemýšlíš, proženu ti hlavu mým zatraceným předním sklem.“

Zíral dopředu a neřekl nic dalšího, zatímco jsem následoval Kacie, celou cestu do jeho bytu. Zaparkoval jsem auto a on okamžitě otevřel dveře. Jakmile byl nohama na zemi, obrátil se ke mně. „Kacie mě dnes večer nezvala. Ani nevěděla, že přijedu. Sednul jsem do auta a jel tam, takže pokud chceš být naštvaný na někoho kvůli tomu, buď naštvaný na mě. Taky jsem se s tebou nepral, protože kromě toho, že jsem byl zaskočený, pravděpodobně si zasloužím zlomenou čelist, za všechnu tu bolest, kterou jsem jí za ty roky způsobil. Ale i tak, nebudu se omlouvat, za to, že chci být zpátky v životě Lucy a Piper.“

„Nezasloužíš si být v jejich životech,“ zuřil jsem.

Naklonil pomalu hlavu na stranu a přikývl. „Máš nejspíš pravdu, ale když jsem je viděl hrát si v parku, zasáhlo mě, co všechno jsem ztratil. Nenechám si je znovu proklouznout skrz prsty.“

„Ony ti neproklouzly mezi prsty, blbče. Zahodil jsi je. Já je zvedl, očistil a byl jsem tu pro ně od prvního dne, co jsem je poznal. Nebuď hloupý, aby sis myslel, že to pro tebe bude lehká cesta,“ varoval jsem ho, když ustoupil dozadu a zabouchl dveře.

Sledoval jsem, jak si šel vzít klíče od Kacie. Zastavil se a něco jí řekl, ale ona jen zavrtěla hlavou a šla zpátky k mému autu. Vklouzla na sedadlo spolujezdce, sklopila hlavu do dlaní a tiše plakala. Koutkem oka jsem na ni kouknul, když jsem vyjel z parkoviště a trhalo mi to srdce. Fyzicky mě bolelo, že jsem se jí nedotknul.

Prsty mě brněly. Chtěl jsem jimi projet její vlasy a přitáhnout si ji na klín. Chtěl jsem jí říct, že všechno bude v pořádku a my to překonáme, ale ani jsem nevěděl, co máme překonat. A pak, Zachova slova co řekl, než odešel, se mi vrátila do hlavy.

Kdy je kurva viděl hrát si v parku?

Na cestě domů jsem na Kacie nepromluvil ani slovo. Ona jen brečela. Vjeli jsme na dlouhou příjezdovou cestu k hostinci a já viděl Sophii sedět na verandě na houpačce, s Fredem vedle sebe. Kacie vyskočila ven z auta a obešla ho k mé straně, čekajíc že jí budu následovat.

Spustil jsem okénko. „Odjíždím.“

Otevřela pusu dokořán a udělala krok dozadu, když nové slzy začaly téct z jejích očí. „Nepůjdeš dovnitř?“

„Ne.“ Podíval jsem se před sebe čelním sklem, prsty poklepával na palubní desce. „Jsem příliš naštvaný. Nemůžu se tebou právě teď mluvit.“

„Brody,“ vzlykala, „prosím. Potřebuju tě.“

Střelil jsem pohledem k ní. „Víš co? Já potřeboval dneska večer tebe. Právě jedu od rodičů, kde jsem zjistil, že se rozvádějí. Jsem zdrcený.“

Vykulila oči a přitiskla si ruce ke krku.

Pokračoval jsem. „Víš, kam jsem chtěl jet, když jsem byl zdrcený? Sem. K tobě. Jenom abych byl naprosto, zkurveně zklamaný, když jsem zjistil, že mi lžeš, bůh ví jak dlouho. Takže ano, odjíždím. Potřebuju přemýšlet – o mých rodičích, o tobě, o tom všem. Budu v kontaktu.“

Vytáhl jsem okénko nahoru a začal odjíždět po cestě. Proti svému přesvědčení, jsem se kouknul do zpětného zrcátka právě ve chvíli, kdy jsem viděl Sophii seběhnout z verandy ke Kacie, která klesla na kolena a vzlykala tam v trávě.

Zkurveně zklamaný.

Část mě se cítila jako hajzl, opustit ji takhle a část mě věděla, že to tak bylo nejlepší. Měl jsem příliš mnoho otázek na ni o Zachovi a co se zatraceně dělo posledních pár týdnů, ale nikomu z nás by nepřineslo nic dobrého, kdybych se na to ptal teď. Nejspíš bych řekl něco, čeho bych litoval, nebo rozbil něco dalšího, a nemohl jsem si ke své ruce dovolit, aby natekla ještě víc.

Pár mil od jejího domu, jsem zajel ke straně a vytáhl svůj mobil, abych napsal Andymu.

AHOJ BRÁCHO, JSI DOMA?

A: JO. SKLÁDÁM PRÁDLO, MŮJ ŽIVOTNÍ SEN. CO JE?

MŮŽU PŘIJET?

A: JISTĚ. JE POZDĚ. VŠECHNO V POHODĚ?

ANI NÁHODOU.

„Zlomil jsi mu čelist?“ naklonil se Andy dopředu na gauči, opřel si lokty o kolena a promnul si spánky.

Pokrčil jsem rameny. „Nevím to jistě, ale něco křuplo. Dost dobře to mohla být taky moje ruka. Jdu si vzít nějaký led.“

O minutu později, jsem vešel zpátky do jeho obýváku a on stále seděl v té samé pozici. „Nemohl jsem si pomoct,“ bránil jsem se. „Nejdřív jsem viděl, jak ji drží za ruku – už to, bylo dost špatné. Pak, když se mi představil jako táta Lucy a Piper, ztratil jsem se. Ani nevím, kolikrát jsem ho praštil. Přepadl přes zábradlí.“

Andy zvedl prudce hlavu. „Tys ho hodil přes zábradlí?“

Přikývl jsem a zasténal, když jsem si jemně přitlačil pytlík ledu na ruku.

„Kurva.“ Postavil se a začal přecházet po obýváku. „Víš, že jestli vznese obvinění, jsi v háji. Je to kontrakční rok, Brody. Jak jsi to mohl udělat?“ Chodil sem a tam, s rukama v bocích.

„Řekl jsem ti to. Vybouchl jsem,“ zkřížil jsem si kotníky na jeho konferenčním stolku.

„Jo. Tohle řekni Collinsovi.“

Kurva.

Byly to takové dny, jako tenhle, kdy jsem litoval, že nemám obyčejnou, kancelářskou práci. Mému šéfovi by mohlo být hovno do toho, co dělám mimo pracovní dobu a já bych mohl zítra prostě kurva zavolat, že jsem nemocný.

„Promluvím si s Collinsem. Nedělej si obavy.“

Otočil se a povytáhl na mě obočí. „Nic takového neuděláš.“

„Neudělám?“

„Ne. Neuděláš. Počkáš a uvidíme, co se stane. Je tady šance, že ten čurák možná nezavolá policii.“

„Proč by kurva neměl?“

„Přemýšlej o tom, Brody. Neznáme ten příběh o tom, proč je zpátky, nebo co se s ním děje. Všechno co víš je, že mu z Kacie stojí a chce ji zpátky. Dostat jejího přítele za mříže, určitě nezpůsobí, že mu poběží do náruče.“

„Nejdřív ze všeho, opravdu jsi řekl, že mu stojí?“ zíral jsem na něj znechuceně. „Kolik ti je, třináct? A za druhé, už nikdy nemluv o Zachovu ptákovi a Kacie v jedné větě.“

Přestal chodit a posadil se na křeslo naproti mně. „Zavoláš jí?“

„Já nevím. Nakonec ano. Jen nevím, kdy,“ vydechl jsem.

„Je to pro tebe problém?“ zeptal se starostlivě.

Zíral jsem několik vteřin do prázdna a přemýšlel o jeho otázce. Bral bych tisíc zlomených rukou, kdyby ten uzel v mém žaludku, kdykoliv zmíní její jméno, mohl zmizet na pět minut. „Nemůžu kontrolovat, kde po planetě, se ten kretén pohybuje, takže když se objeví zpátky v jejím životě, není to její vina. Ale proč mi to neřekla?“ vyhledal jsem Andyho obličej, v touze po odpovědi. „Zamilovala se do něj znova?“

„Páni,“ zavrtěl energicky hlavou. „O tom vážně pochybuji. Nechoď s bláznivými závěry.“

„Já jenom nevím, co si vůbec myslet, o čemkoliv…“

„Co tvoji rodiče? Co se stalo tam?“

Bolest v mé hrudi znovu vzplála. Jediný klad na těch Zachových sračkách bylo, že na pár hodin jsem se odpoutal od toho, co se stalo s mámou a tátou.

„Nemám tušení, co se pokazilo. Oni jednoduše řekli, že se odcizili, a že se tyhle věci stávají.“

„Je mi to vážně líto. Neumím si ani představit, jak divné to musí být, procházet si tím teď.“ Propletl si prsty a dal si je za hlavu. „Myslíš, že to vyřeší?“

„Kdo ví? Údajně mají stejného právníka a už všechno vyřešili.“

„Ježíši, to je teda sakra smířlivý rozvod. Blaire a já, se nemůžeme ani dohodnout na datu, kdy se oficiálně rozvedeme.“ Zafuněl. „Shae to ví?“

„Ne, řeknou jí to o víkendu.“

Tak, jak jsem byl smutný kvůli sobě, měl jsem naprosto zlomené srdce kvůli Shae. Neměla vůbec tušení, co se chystá. Shae byla bez pochyby nejromantičtější lidská bytost na planetě. Stále sledovala romantické filmy, posílala přátele na rande naslepo a psala básně o lásce. Byla tak zamilovaná do lásky, že se stala svatební koordinátorkou – a zatraceně dobrou. Tohle ji naprosto zdrtí.

Alespoň něco budeme mít společného.