FF - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Evudar

Spi.

Colton

PROTÁHNU SI KRK A SNAŽÍM SE ZBAVIT NAPĚTÍ, které se mě tam nashromáždilo. Po celém těle mě stéká horká voda. Od doby, kdy se ke mně Gia přestěhovala, uplynul týden. Týden, kdy ji mám ve svém prostoru, pod svou střechou kdy si hraje s mým psem, připravuje jídlo v mé kuchyni a okupuje všechny moje myšlenky, když jsem v bdělém stavu. Chtěl jsem ji od prvního okamžiku, kdy jsem ji uviděl, a ta touha je teď čím dál horší. Poslední týden představoval přímo mučení. Rukou se ve sprše opřu o zeď, předkloním se a zavřu oči.

Když se včera v noci zastavila v kuchyni pro trochu vody před spaním a na sobě měla moje tričko, to které jsem ji dal ten den, kdy se sem dostala, ležel jsem na gauči. Jsem si jistý, že pod ním měla šortky, ale neviděl jsem je. To jediné, co jsem mohl vidět, byly její opálené nohy a štíhlá stehna. Stehna, mezi které jsem chtěl zabořit svůj obličej.

„Kurva,“ zavrčím a penis, který mi trčí, sevřu do pěsti. Představuji si jí, její ústa, oči, vlasy, to jak voní po vanilce a domovu, a čím dál rychleji ho dráždím. Ona v mé krvi představuje oheň a nutí mě chtít víc, víc, než co mi dává. „Gio.“ Zasténám, když vyvrcholím. Otevřu oči a zamrkám. Po tváři mi stéká voda. Vím, že víc toho nedostanu.

Vyjdu ze sprchy ven, vypnu vodu a kolem pasu si zamotám ručník. Přejdu k zábradlí, od kterého mám výhled na obývací pokoj a zkontroluji, zda Gia ještě nevstala. Zatím ještě ne a já to vím i podle toho, že Loki stále ještě leží před dveřmi její ložnice, kde spí každou noc už od minulého týdne. Můj pes se do ní zamiloval. Mohlo to být díky tomu, že jsem viděl, jak mu pašuje lidské jídlo, když si myslí, že se nedívám, ale pochybuji, že to je tím důvodem. Pochybuji, že je to tak, protože kdybych mohl, spal bych před jejími dveřmi i já. Vlastně bych upřednostňoval to, kdyby se mnou spala nahoře, v mé posteli. Při tom pomyšlení se raději odtáhnu od zábradlí a zamířím do své šatny, abych se oblékl.

Včera doktor souhlasil s převozem babičky do domu s pečovatelskou službou a dneska jsme měli schůzku s velitelem hasičů kvůli tomu, abychom získali přístup do domu. Dva dny po požáru nám zavolal a řekl Gie, že stále hledají příčinu požáru a vyšetřování bude potřebovat další čas. Včera zavolal a požádal, zda by se s ním Gia mohla sejít v domě a vzhledem k tomu, že mám volno, tak jsem jí řekl, že bych mohl jít s ní.

Vytáhnu si džíny a z koše s čistým prádlem, který mám v rohu šatny, vytáhnu tričko – Gia prádlo vyprala a složila v době, kdy jsem včera večer pracoval pozdě do noci. Věci jako tyhle – úklid, praní prádla a vaření – dělá vždycky a to bez ohledu na to, kolikrát jsem jí řekl, že to dělat nemusí. Jakmile jsem oblečený, zamířím po schodech dolů do obývacího pokoje. Když mě Loki zaslechne, zvedne hlavu, ale ze svého místa se nepohne. Nevstane, dokud Gia neotevře své dveře, a pak ji bude celý den v domě následovat.

„Loki ty rošťáku. Jednoho dne mě zabiješ,“ zaslechnu Giu. Otočím se právě včas, abych viděl, jak se skloní, aby se s Lokim, který je teď na všech čtyřech a strká hlavu k jejímu břichu, pomazlila.

„Měla bys ho nechat spát s tebou,“ řeknu jí, když přijde s Lokim v patách do kuchyně. Je to přesně tak, jak jsem řekl. Můj pes ji miluje.

„To bych mohla, ale postel není extra velká,“ poukáže, popadne hrníček a naleje si kávu.

„Pravda, ale mohl by spát na podlaze. Prostě by tam měl svůj pelíšek?“

„Nevadilo by ti to?“ zeptá se a já se zamračím. Se svým vlastním hrníčkem v ruce se opřu o pult.

„Proč by mi to mělo vadit?“

„Nevím. Je to tvůj pes. Nespí nahoře s tebou ve tvém pokoji?“

„Do mě není zamilovaný, Ďolíčku,“ vložím se do toho. Očima zajede k Lokimu, který sedí po jejím boku a opírá se o ni.

„Pokud ti to nevadí, začnu s tím. Pokaždé, když jdu spát a než před ním zavřu dveře, se na mě dívá se svou smutnou štěněcí tváří, a já se cítím špatně,“ řekne a když mluví, hladí Lokiho hlavu.

„Spí se ti dobře?“ zeptám se, usrknu kávu a prohlížím si ji. Vypadá unaveně, ale stále je nádherná. Vlasy má ze své čisté tváře staženy dozadu, a tmavě broskvové triko s dlouhým rukávem její pleti lichotí. Výstřih u krku ukazuje náznak jejích ňader. K tomu má černé, přiléhavé džíny.

„Jo, vlastně jako miminko.“ Zády se opře o zeď proti mně. „Jsi si jistý, že tam se mnou chceš dneska jít? Vím, že včera jsi měl dlouhý den a –“

„Už jsem ti řekl, že ano,“ přeruším ji. „A poté, co nás pustí dovnitř, je domluveno, že se tam staví Tide se svým náklaďákem, takže můžeme vzít všechno to, co si budeš chtít nechat, a dát to do garáže.“

„Děkuji.“

„Nemáš zač.“

„Máš hlad?“ zeptá se, vezme si misku a já vím, že si ji naplní Golden Grahams, což je něco, o čem vím, že to celou dobu jí.

„Ne, jsem v pohodě,“ zamumlám. Pokrčí rameny, jako by říkala „tvoje ztráta“, a sama pro sebe si připraví misku cereálií. Pak se usadí na jedné barové stoličce. Vím, že ji u jídla sledovat nemůžu, protože je to pro mě jen další forma mučení – ano, rajcuje mě dokonce i to, jak jí cereálie – a cestou ke dveřím řeknu: „Loki, pojď.“

„Až dojím, sejdeme se venku.“

„Dej si na čas.“ Odejdu, cestou si popadnu kabát a s kávou v ruce vyjdu ven ze dveří. Přes noc napadl sníh. Nebylo ho moc, ale stačí na to, aby pokryl zem a Giin Jeep. Zamířím do garáže, zadám kód pro její otevření a pak z kouta popadnu jednu ze stěrek, abych očistil skla. Jakmile to mám hotovo, v garáži trochu uklidím, aby od teď mohla parkovat uvnitř i ona a pak jdu najít náhradní otvírač dveří pro ní.

„Sněžilo,“ řekne zjevné, obejde roh garáže a v otevřených dveřích se objeví právě v okamžiku, kdy najdu druhé otvírání. „Nemyslela jsem, že by kdy sněžilo. Když jsem tu byla, nikdy nesněžilo, i když párkrát byla pěkná zima.“

„Když sněží, obvykle toho moc není, ale čas od času se to stane. Máš ráda sníh?“

„Tolik?“ Rukou mávne směrem k otevřeným dveřím. „Tohle množství sněhu dokážu zvládnout.“ Usměje se. „V Chicagu jsem si zvykla nesnášet zimy, protože to byl jen sníh, sníh a sníh. Dřív, než jsme s Nat vyšly z domu, tak i když jsme ho měly pronajatý, jsme nejdřív musely odklidit sníh z příjezdové cesty a chodníku před domem. Ta příjezdová cesta byla obrovská a Nat je ještě menší než já, takže to sralo. Občas nám zabralo celý den, než jsme jí vyčistily,“ dokončí, podívá se ven ze dveří a pak se očima plnými něžnosti vrátí ke mně. „Očistil jsi mi auto.“

„Chytej.“ Hodím ji náhradní ovládání od garáže a ona ho chytí. „Odteď parkuj v garáži. Tak si nemusíš dělat obavy ze sněžení.“

„Jsi pro mě až moc dobrý,“ řekne jemně a přistoupí blíž. „Nikdy ti nedokážu oplatit všechno to, co jsi pro mě udělal.“ Nataženou rukou se dotkne mého bicepsu a já mám pocit, jako by se mi pod dotekem její malé dlaně přímo vařila krev.

„Jak jsem řekl už dřív, nevadí mi to.“

„I tak ti děkuji. Netuším, co bych bez tebe dělala.“ Rukou mě stiskne a já musím zatnout prsty do pěstí, abych jimi nezajel do jejích vlasů a nepolíbil ji. Oči jí září a jako by věděla, na co myslím, svou ruku svěsila dolů.

„Jsem připravena jet. Jsi… Jsi připravený, nebo…?“ vyhrne a odvrátí ode mě oči.

„Jsem připravený.“ Očima zajede zpátky ke mně. „Běž vyrazit se svým Jeepem,“ řeknu. Olízne si rty a ani se nepohne kromě pohledu, který stočí k mým ústům.

„Zatraceně mi stěžuješ to, abych se udržel a nepolíbil tě, Gio,“ řeknu jí upřímně. Očima teď střelí k mým.

„Nemůžeme,“ zašeptá a ani se nepohne. „S tím, že spolu žijeme, by to nebylo nejchytřejší.“

„Pravděpodobně máš pravdu,“ odpovím, a když s ní souhlasím, vidím v jejích očích zklamání. Sakra, proč jsem s ní souhlasil? „Běž pro svůj Jeep a vyjeď, ať můžu udělat to samé.“

„Správně.“ Potřese hlavou a pak se otočí na patě a zamíří ke svému Jeepu. Nastoupí do něj, nastartuje, zařadí zpátečku a já udělám to samé se svým SUV. Pak zavřu dveře od garáže.

Celou dobu, kdy sjíždím po příjezdové cestě a následně mířím do města, přemýšlím, proč jsem ji sakra nepolíbil. Mohl jsem to udělat. Chtěla mě. V jejích očích jsem mohl vidět, že mě chtěla, ale nedokázal jsem stisknout spoušť.

„Idiote,“ řeknu přednímu sklu, když zahnu a zaparkuji vedle ní u domu její babičky. Vystoupím a setkám se s ní u kapoty jejího Jeepu, ale ona mě nevnímá. Oči má přilepené na dům.

Místo vypadá špatně, ale mohlo by to být ještě horší. Půlka střechy je pryč, žlutá omítka je roztavena a zničena černými sazemi. Okna po straně v přední části domu, kde bývala kuchyně, jsou zničená. Přes dveře je natažena páska „VAROVÁNÍ“. „Až tu skončíme, zavolám tátovi, aby přivezl nějaké plachty a dřevo. Zatímco pojedeš na návštěvu za babičkou, spolu s Tidem mi pomůžou zakrýt střechu a zajistit to tu. Takže pokud bude znovu sněžit, bude to tu chráněno.“

„Neuvědomila jsem si, že to bylo tak špatné,“ zašeptá. Při bolesti, kterou slyším v jejím hlase, se natáhnu a vezmu ji za ruku. „Byly jsme tam.“

Stáhne se mi břicho. Nepotřebuji si připomínat, že když to tam bylo v jednom ohni, byla uvnitř, nebo že musela vytáhnout babiččino bezvládné tělo ven a omdlít teprve v okamžiku, kdy pro ně získala pomoc. Když mi zavolala máma, aby mi řekla, co se stalo, nemohl jsem se dostat do nemocnice dost rychle. Musel jsem vidět na vlastní oči, že je naživu a dýchá.

„Vy dvě jste v bezpečí.“ Otočil jsem jí k sobě a objal do náručí. „To je to jediné, na čem záleží.“

Zaslechnu auto, takže zvednu hlavu. Když vidím, jak sem jede Lisa a s přimhouřenýma očima nás sleduje, svaly se mi stáhnou z úplně jiného důvodu. Od naší poslední schůzky, té, kdy mi řekla o tom, abych přestal s Giou, když byla venku s babičkou, se párkrát zastavila u baru. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by to udělala. A pak znovu, dělala naprosté sračky jako v době, kdy nám bylo patnáct, a odháněla ode mě holky, i když se jednalo jen o kamarádky. Myslel jsem si, že když byla žárlivá, bylo to roztomilé, ale teď to bylo jen zasraně otravné. Zvlášť proto, že s ní nechci mít společnou ani jedinou zasranou věc.

Ještě jednou Giu stisknu a pak ji pustím. Místo toho ji vezmu za ruku a když vidím, že k nám přijelo další auto s velitelem hasičů a za ním zaparkovalo další auto, přitáhnu ji směrem k chodníku.

„Coltone,“ pozdraví mě Chad, velitel hasičů, který se k nám přistoupí. V ruce drží desky. Chada a jeho manželku znám většinu svého života. Jeho manželka dělá na policejní stanici dispečerku a oba se minimálně jednou týdně zastaví v baru na pivo.

„Jak to jde?“ Natáhnu k němu ruku. Přijme ji a pevně si jimi potřeseme.

„Dobře,“ řekne a pak se podívá na Giu, která stojí vedle mě. „Slečno Caro.“

„Ahoj.“ Gia si s ním podá ruku a pak se podívá přes jeho rameno, kde vidí, jak přichází důstojník, který kolem domu natahuje žlutou pásku. Ta, na rozdíl od té, které je na dveřích s nápisem „Varování“, říká „Místo činu“.

Když je muž dost blízko, Chad začne: „Nicku,“ a podá si s ním ruku. „Coltone, Gio. Tohle je detektiv Nick Preston,“ přestaví nás.

„Rád vás poznávám,“ řekne a oběma nám podá ruku.

„Nick je tu kvůli věcem, které s vámi musím probrat,“ vysvětlí Chad a podívá se na Giu. Celé tělo mám v pohotovosti. „Našli jsme důkaz o tom, že požár nevznikl nešťastnou náhodou.“

„Cože?“ zašeptá Gia. Celé tělo ji ztuhne.

„Požár se šířil rychle, od sporáku přes podlahu až k zadním dveřím. Mysleli jsme si, že tam byl možná použitý akcelerátor hoření, ale nevěděli jsme to s jistotou. Teprve včera jsem dostal výsledky chemických testů, které naše podezření potvrdily.“

„Říkáš, že se jedná o žhářství?“ zeptám se, jen abych se ujistil, že jsem ho správně slyšel.

„To je to, co říkám,“ potvrdí a dívá se přímo na mě.

„Ale… babička. Byla v kuchyni. Našla jsem jí v kuchyni, na zemi. Sporák byl v ohni,“ zašeptá Gia.

„Chápeme. Také víme, že má demenci. Prohledali jsme dům a nemohli jsme najít nádobu, ve které byl akcelerátor přinesen, což nás vede k přesvědčení, že ten, kdo ho použil, si ho při odchodu odnesl s sebou.“

„Někdo byl v domě?“ zeptá se Gia. V hlase je jí slyšet strach. „Oni… Babičce ublížili. To proto…“

„Stále to zkoumáme,“ přerušil ji Nick. „Podle výpovědi sousedů nikdo z nich nic neviděl. Dokonce až do doby, než uslyšeli sirény hasičů a záchranky, ani netušili, že byl dům v plamenech. Byl jsem za tvou babičkou v nemocnici, ale jak víš, není ve stavu, aby mohla podat výpověď,“ pokračuje Nick a já cítím, jak Gia po mém boku ztuhla. Její babička moc nemluvila a Giu dokonce oslovila jménem její mámy, a já vím, že ji to znepokojuje víc, než cokoli jiného.

„Takže co je potřeba udělat?“ zeptám se a v Chadově tváři se objeví výraz, který mě přiměje zpozornět.

„Rád bych, aby Gia šla na detektor lži, aby očistila své jméno,“ řekne Nick. Záda mám napřímená.

„Děláš si ze mě srandu?“ vyštěknu. „Když z tohohle“ – přes rameno ukážu prstem na dům – „zatraceného domu vytahovala svou babičku, mohla u toho zemřít. Ona ten zasraný požár nezaložila.“

„Udělám to,“ vloží se do toho Gia, rukou mě obejme kolem ramen a já se na ni podívám. „Udělám to. Nemám nic co skrývat.“

„Nevěřím tomu, že jsi to udělala,“ řekne Chad jemně. „Ale chci tě vyloučit jako podezřelou, abychom se mohli na ten případ zaměřit a najít toho, kdo to udělal.“

„Stále jsou to kecy,“ zavrčím. Jsem neuvěřitelně nasraný.

„Coltone, ovládej se,“ varuje mě Nick. Očima zajedu k němu.

„Obviňuješ tu nevinou ženu, i když to všechno jsou jen zasrané kecy,“ zopakuji a dívám se mu přímo do očí. „Mohla při tom zemřít. Její babička mohla zasraně zemřít.“

„Kdy chceš, abych na test přišla?“ zeptá se Gia, postaví se přede mě a zády tlačí na mou hruď, čímž mě nutí od Nicka trochu ustoupit.

„Zítra.“ Nick se přestane dívat na mě a očima zajede přímo k ní.

„Zítra pracuji, ale v pět končím. Bude to stačit?“

Výraz obličeje mu zjemní. „Zařídím to,“ řekne jí a já vidím, jak znovu přikývne.

„Co se tu sakra děje?“ Otočím se a vidím, jak jde směrem k nám Ned. Vypadá nasraně. „Slyšel jsem správně, že Colton právě řekl, že vyšetřuješ Giu?“ zeptá se, když přistoupí blíž. Zatímco Nick zavrtí hlavou, Chad k sobě pevně stiskne rty.

„Nede, tohle se tě netýká,“ řekne mu Nick.

„Vzhledem k tomu, že Gia je pro mě a Ninu rodina, tak ano, týká,“ zopakuje a Gia znovu ztuhne. Vím, že tentokrát je to z naprosto odlišného důvodu. „S tím požárem nemá nic společného, takže ti navrhuji, abys šel a zjistil, kdo to udělal.“

„Nevěříme, že s tím ohněm má co společného, ale musíme mít jistotu,“ řekne Chad. Ned zajede očima směrem k němu.

„Takže si myslíš, že s tím měla co dělat,“ zamumlá. „Jinak bys ji nežádal, aby šla na test, který prokáže její nevinu. Podle toho, jak to vidím já, tu utrácíte peníze daňových poplatníků za nesmysly. Myslím, že lidé z téhle oblasti by za pár měsíců, až budou volby, mohli tuto informaci shledat jako užitečnou.“

„Nede, to je v pořádku. Půjdu na ten test. Není to žádný velký problém,“ řekne Gia a Ned se se zavrtěním hlavy podívá na ni.

„To není v pořádku, drahoušku. Ani by tě neměli žádat o to, abys na ten test šla pro to, abys dokázala to, co tu říkám. Že za nic z toho, co se stalo, nemůžeš, že jsi nevinná.“

„Nede, musíme dělat svou práci,“ povzdechne si Nick

„Jo. A ta práce nezahrnuje to, že máte nutit ženu, aby podstoupila test, když tu byla a až do morku kostí se stará o ženu, která si ani nevzpomíná, kdo je. Zatímco se tu usmíváte, děláte tu sračky. Jako by bylo výhrou to, že tu tráví s tou ženou čas a skoro kvůli tomu umře. Tohle není v pořádku. Běžte zpátky, začněte znovu a pak přijďte s jiným podezřelým,“ zavrčí. Když se na něj Chad s Nickem oba mračí, musím potlačit úsměv.

„Slečno Caro, sejdeme se zítra o půl šestý. Stav se na stanici a požádej, že chceš mluvit se mnou,“ instruuje ji Nick. Ned si odfrkne a mě z hrudníku vyjde zavrčení. Nick zatím pokračuje dál: „Do doby, než bude test hotový, je tenhle dům považován za místo, kde se stal trestný čin a nikdo do něj nesmí vstoupit.“ Hlavou kývne k hlavním dveřím, přes které vede páska „místo činu“. Pak bez dalšího slova přejde přes trávník ke svému autu.

„Omlouvám se, slečno Caro,“ zamumlá Chad. Vypadá, že je mu to vážně líto, ale sakra: všechno tohle jsou stále jen kecy. „Ve středu si promluvíme.“

„Jistě,“ souhlasí Gia tiše a dívá se, jak míří ke svému autu.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ ušklíbne se Ned a sleduje obě auta, která odjíždí pryč.

„Bude to v pořádku,“ řekne Gia jemně a podívá se na něj. „Díky za to, že jsi do toho vstoupil a bránil mě.“

„Kdykoli, drahá.“ Poplácá ji po rameni. „Zavolej Nině a domluvte se na večeři. Chybíš ji.“

„Udělám to,“ slíbí a dřív, než se otočí, aby se podívala na mě, mírně se na něj usměje. „Jedu na návštěvu za babičkou. Ohledně domu neobtěžuj tátu ani Tidea.“

„Zvládneš řídit?“ zeptám se, dívám se na ni a přitom ignoruji její poznámku. Vypadá v pořádku, ale vzhledem k tomu, co se právě stalo, si chci být jistý.

„Jsem v pohodě,“ řekne a usměje se na mě úsměvem, který však nedoputuje až do jejích očí. „Uvidíme se večer.“

„Uvidíme, až se vrátíš domů,“ odpovím a dřív, než ode mě odvrátí oči a zamíří zpátky ke svému Jeepu, vidím, jak v nich při zmínce o slově domov něco problesklo.

„Chlapče, na co sakra čekáš?“ zeptá se Ned poté, co Gia z příjezdové cesty vycouvá.

Otočím se, abych se na něj mohl podívat. „Prosím?“

„Ptám se, na co sakra čekáš? Proč jsi sakra s naší dívkou neprovedl další tah?“ vyštěkne.

Líbí se mi to, jak nazval Giu „naší dívkou“ a líbí se mi to ještě víc, protože ona potřebuje na své straně dobré lidi, kteří na ni dohlédnou a co se mě týče, budu spokojenější.

„Právě teď je toho na ni moc. Snažím se jí dát čas na to, aby se mohla se vším vyrovnat, aniž bych do sraček, se kterými se musí vypořádat, přidával něco dalšího.“

„Radši na tom zapracuj, synu. Její babička na tom není moc dobře a podle toho, co si s Ninou myslíme, tu už moc dlouho nebude. Až se to stane, Gia odtud odejde… pokud nebude mít důvod, proč tu zůstat.“ Sakra. Má pravdu. „Vidím, že víš, že mám pravdu.“ Poplácá mě po rameni. „Nečekej až příliš dlouho.“

Dívám se, jak po tom posledním proslovu odchází. Zavrtím hlavou a pak vytáhnu telefon, zavolám tátovi a požádám ho, aby přivezl nějaké plachy a dřevo. Je mi naprosto ukradené, zda se jedná o místo činu. Pak mu řeknu všechno ohledně toho, jak to šlo do háje. Nijak mě nepřekvapuje, že je stejně nasraný jako já. Poté, co s ním hovor ukončím, zavolám Tidea a dám mu vědět, že budeme potřebovat jeho pomoc. Ještě dřív, než domluvíme, je už na cestě.

~**~

Když zaslechnu Giin Jeep, na pohovce se protáhnu a zvednu hlavu. O minutu později už vidím, jak s Lokim v patách vchází do domu.

„Ahoj,“ řekne tiše, když mě uvidí na gauči.

„Jak probíhala návštěva u babičky?“

„V pořádku.“ Sundá si boty a kabát a pak se posadí na gauč u mých nohou.

„Jen dobře? Co se stalo?“

„Nic se nestalo.“ Pokrčí rameny. „Nemluvila. Dokonce ani nepoznala, že jsem tam byla. Byla, mimo a já si připadám tak bezmocná. Nevím, co dál dělat,“ zamumlá a já se narovnám, díky čemuž se k ní dostanu blíž.

Zvednu jí bradu a počkám, až se na mě podívá. Pak promluvím: „Jsi tam s ní, dokonce, i když tě nepoznává. To je důležité. Možná, že tomu nerozumí, ale i tak stále může v tom, jak se na ni díváš, cítit lásku a jakési pochopení,“ řeknu jí. Váhavě přikývne. „Bejby, nevzdávej to.“

Zavře oči. „Když jsem tam byla, mluvila se mnou sestra a říkala mi, že i když je to těžké, musím se připravit na její odchod.“

„Má pravdu. Vím, že to pomyšlení není snadné, ale musíš na to pomyslet. Zvlášť, pokud je mimo. Ale to neznamená, že to máš vzdát. Znamená to jen to, že až přijde čas, má být tvé srdce připraveno nechat ji jít.“

„Já vím,“ souhlasí. Teď odvrátí hlavu a podívá se směrem k televizi.

„Jedla si?“ zeptám se, pustím její bradu a ona zavrtí hlavou.

„Ne. Nemám hlad.“

„Gio. Musíš jíst,“ frustrovaně zavrčím a ona se na mě znovu podívá.

„Budu jíst. Jen právě teď nemám hlad.“

„Jdeme ven. Obuj si znovu boty.“ Postavím se, ale ona se ani nepohne. Jen má vytřeštěné oči a zírá na mě. „Pojď.“ Vezmu ji za obě ruce a vytáhnu ji z gauče do stoje.

„Coltone, skutečně nemám hlad.“ Snaží se odtáhnout, ale já ji nepustím.

„To máš smůlu. Budeš jíst.“ Táhnu ji ke dveřím, kde ji podám její kabát a boty. Zatímco se sám obouvám, poslouchám její mumlavé stížnosti ohledně toho, jak jsem rozčilující. Pak se oblékne. „Pojďme.“ Přidržím ji otevřené dveře do garáže. Jakmile je připravená, tak kolem mě projde a zastaví se až u dveří spolujezdce mého SUV. Poté, co oba nastoupíme, dálkovým ovládáním otevřu dveře garáže a vyrazíme ven.

„Můžu se zeptat, kam se chystáme?“ vyštěkne. I když se chci usmát, neudělám to.

„Máš dvě možnosti. Můžeme koupit pizzu a pak si ji sníst doma, nebo můžeme jet do Lawd’s a dát si barbeque. Záleží jen na tobě.“

„Aha. Teď mám na výběr?“ zeptá se. V hlase má čistý sarkasmus. „Díky, ach skvělé díky za to, že jsi mi prokázal tu laskavost.“ Spojí k sobě ruce, jako by se modlila. „Nevím, čím jsem si to zasloužila.“

„Dobře. Tři volby, Ďolíčku.“ Zastavím na konci příjezdové cesty a podívám se na ni. „Pizza, barbeque nebo se dál chovej jako chytračka a já to z tebe všechno slíbám.“

„Coltone,“ varuje mě, ale v tom varování zní vzrušení, díky čemuž mi jsou džíny náhle těsné.

„Copak?“ vyzvu ji. Očima zajede k mým ústům.

„Barbeque,“ zašeptá a dívá se na mé rty.

„Jsi si jistá, že to je to, co chceš?“ zeptám se. Ještě jednou si olízne rty a pak oči odvrátí.

„Ano.“

Zařadím jedničku, vyjedu na silnici a oba nás vezu do města.

Poté, co tam dojedeme, zaparkuji na parkovišti restaurace, vypnu motor a vystoupím. Před kapotou se s ní setkám, vezmu ji za ruku a vedu ji dovnitř, kde jsme okamžitě usazeni.

„Ahoj Coltone. Jak se daří?“ pozdraví nás servírka, jakmile se objeví u našeho stolu.

„Nemůžu si stěžovat,“ řeknu. Ona se usměje a pak se podívá na Giu.

„Co ti můžu nabídnout, drahá?“

„Dietní Colu, pokud máte.“

„Ano.“ Zářivě se na Giu usměje a pak se znovu podívá na mě. „Co ty?“

„Já si dám Bud.“

„Dobře.“ Poznamená si naše objednávky do bločku v ruce. „Chcete si prohlédnout menu, nebo jste už připraveni objednat si?“

„Objednáme si hned,“ odpovím a ona se znovu podívá na Giu.

„Co to bude?“

„Dám si sendvič s vepřovým masem a k tomu hranolky,“ řekne Gia. Pak menu zavře.

„A co ty?“ otočí se znovu ke mně.

„To samé, ale mě k tomu přidej ještě smaženou nakládanou zeleninu.“

„Za okamžik vám přinesu nápoje.“ Na oba z nás se usměje a než odejde, vezme si i menu.

„Ty znáš v tomhle městě každého?“ zeptá se Gia, a zatímco si sundává kabát a odloží si ho na židli vedle sebe, rozhlíží se kolem sebe.

Když se kolem sebe rozhlédnu i já, všimnu si, že se pár lidí dívá směrem k našemu stolu a snaží se u toho vypadat nenápadně. „Já jsem tady vyrůstal a má rodina tu vždy žila. Všechny lidi určitě neznám, ale spoustu z nich ano.“

„Maloměsto,“ řekne zamyšleně.

„To je část toho.“

„Jaké jsou další části?“

„Po vysoké jsem se připojil k mariňákům. Po šesti letech jsem byl na druhé zámořské misi postřelen. Bylo to ošklivé. Nemohl jsem chodit. Když se to stalo, moje máma sháněla peníze na moje zotavení. Lidé, kteří mě neznali, mě poté poznali.“

„Ty jsi nemohl chodit?“

„Ne.“

„Bože, je mi to tak líto.“

„Teď jsem tady,“ řeknu jí. Vrátí se k nám servírka, která přinese naše nápoje. Pak znovu odejde.

„Co se stalo mezi tebou a Lisou?“ zeptá se z čista jasna. Cítím, jak se mi sevřou svaly. To poslední, co chci, je mluvit o Lise, ale vím, že pokud je tohle to, co si myslím, musím být před Giou s touhle částí své minulosti upřímný. „Nemusíš mi to říkat. Zapomeň, že jsem se zeptala,“ vezme zpátečku a mírně přimhouří oči.

Vezmu ji za ruku a počkám, až se na mě podívá. „Na střední jsme spolu chodili. Když jsem se vrátil z prvního nasazení, požádal jsem ji o ruku. Šest měsíců poté jsem dostal příkaz k další zámořské misi, takže jsme se rozhodli se svatbou počkat do doby, až se znovu vrátím, jenže to už se nestalo. Byl jsem postřelen. Na zotavení mě poslali do New Yorku a lékaři si mysleli, že už znovu nebudu chodit. Lisa se s tím nedokázala vyrovnat, takže když jsem ležel v nemocnici, skončila to se mnou.“

„Ta děvka,“ zašeptala a já se sám pro sebe usmál, protože to bylo poprvé, co jsem ji zaslechl použít neslušné slovo.

„Jsem šťastný, že se ukázala tím, čím byla dřív, než jsem se s ní spojil, dal jí své jméno a měl s ní děti,“ odpovím upřímně a ona zavrtí hlavou.

„To chápu, ale vážně, kdo udělá něco takového?“ zeptá se, ale nedá mi prostor pro to, abych odpověděl, protože hned pokračuje dál.

„Nevadí. Je to děvka, takže samozřejmě, že by mohla něco takového udělat a zjevně to udělala. Setkala jsem se s ní jen jednou a poznala jsem, že rozhodně není milá.“

„Máš pravdu. Není milá. Dřív jsem to neviděl, ale teď už ano a nechci s ní mít nic společného,“ řeknu přímo, protože Lisu znám. Vím, že i když ona jen hádá to, že se mezi mnou a Giou něco děje, pokusí se do toho vložit a ukončit to. Pokusí se Giu vyděsit, a pokud se to stane, tak ani já nebudu tak milý, jako jsem. „Dokonce i nerad dýchám stejný vzduch, co ona. Po tom, co udělala, není cesty zpět.“ Stisknu jí ruku. „Nikdy.“

„Dobře,“ odpoví, podívá se přes mé rameno a tiše pronese: „Nesou nám jídlo.“

Pustím její ruku, znovu se opřu, upiju svého piva a sleduji, jak pije svou Colu.

„Doufám, že máte hlad,“ zašvitoří naše servírka, postaví před nás naše jídlo a doprostřed stolu mezi nás dá smaženou zeleninu a balíček ubrousků.

„Jsem vyhladovělá,“ řekne jí Gia, podívá se na svůj sendvič a hromadu hranolků.

„Až budeš odcházet, už nebudeš,“ usměje se servírka.

„Takže jsi vyhladovělá?“ zeptám se se zvednutým obočím, když servírka zmizí.

„Jo.“ Protočí oči, rozkrojí si sendvič na dvě půlky a ukousne si obrovské sousto. Musím se tomu zasmát a pak se pustím do svého vlastního jídla. Zbytek večeře strávím tím, že si užívám její společnosti.

„Díky za večeři,“ řekne Gia, když ovladačem otevřu dveře do garáže.

„Kdykoli.“ Zajedu dovnitř a vypnu motor. Pak otevřu svá dvířka a slyším, jak ona udělá to samé. Pak už její nohy dopadnou na beton. Počkám, až se ke mně připojí a pak otevřu dveře do domu a usměju se, protože ji zdraví Loki a u toho mává svým ocasem.

„Ahoj chlapče, něco jsem ti přinesla,“ řekne mu, vejde do domu a otevře papírový pytlík, který má v ruce. Dá mu něco, co vypadá jako zbytek jejího sendviče. Když ho na jedno sousto spolkne, zasměje se. „Měl bys to jíst pomaleji, aby sis to vychutnal.“ Pohladí ho po hlavě a on si sedne a kouká na tašku na pultě. „Omlouvám se, ale to bylo všechno, co jsem ti přinesla.“ Sundá si kabát a zuje boty, a pak oboje přinese do dveří, kde stále ještě stojím já.

„Chceš se kouknout na film?“ zeptám se. Než se rozhodne, podívá se na mě, televizi a pak na gauč.

„Jistě, jen se nejdřív převléknu,“ odpoví a zamíří ke svému pokoji.

Sleduji, jak odchází, skopnu své boty a pak se rozběhnu nahoru a také se převléknu. Pak najdu ovládání od televize a DVD přehrávače.  „Na co by ses chtěla dívat?“ zeptám se, když se vrátí zpátky v tričku a teplákách. Oboje je na ni až příliš velké.

„Co je na výběr?“

„Nic moc. Mám tu jen pár strašidelných filmů a pár komedií.“ Ukážu ji DVD, která vlastním. Prohlédne si je.

„Tohle vypadá dobře.“ Podá mi jeden ze strašidelných filmů a pak se usadí na gauči. Dám DVD do přehrávače, zapnu ho a posadím se vedle ní. Na to, že sedím tak blízko, nic neřekne. Jsem za to vděčný, protože když film začne být strašidelný, přitulí se k mému boku a zaboří obličej do mého hrudníku, aby si ho schovala. Což znamená, že ji obejmu rukou a vdechuji vůni jejích vlasů, které jsou zdrojem vanilkové vůně. V poslední době jsem se jí stal posedlý.

„Budu mít noční můry,“ řekne mi, když film skončí a začnou běžet titulky. Přitom se narovná. „Dokonce to ani nemělo šťastný konec. Všichni zemřeli.“

Usměji se na ni a zamumlám: „Ďolíčku, ty jsi ten vybrala film.“

„Já vím.“ Zavrtím hlavou. „Proč jsi mi to proboha dovolil?“

S uchechtnutím si ji k sobě přitáhnu a políbím ji do vlasů. „Pokud budeš mít noční můry, jsem hned nahoře.“

„Jako bych po tomhle mohla kdy spát,“ zamumlá a s obavami se podívá přes mé rameno směrem ke dveřím ložnice. Přitom se kouše do rtu.

„Správně.“ Položím se a přitom si ji spolu stáhnu dolů a pak si ji upravím tak, že napůl leží na mém těle. Obličej má přímo na mém hrudníku.

„Co to děláš?“ zeptá se a zní ohromeně.

„Vzhledem k tomu, že nebudeš schopna spát ve své posteli, vyspíme se tady.“

„Coltone.“

„Gio,“ odpovím, popadnu deku, která byla přehozená přes gauč a oba nás přikryju.

„Myslím –“

Snaží se ode mě odtáhnout, ale já odmítám nechat ji jít. Prostě ji sevřu pevněji. „Přestaň tak moc myslet, Gio.“ Prsty si hraji s jejími vlasy.

„Je to pro tebe dostatečně pohodlné?“

„Jsem v pohodě,“ zašeptám a ona si dlouze povzdechne. Dokonce ani nedokážu říct, zda je to úlevný nebo rozčilený povzdech.

„Coltone,“ zamumlá. Zvednu hlavu, abych se na ni podíval. Cítím, jak se zvedá.

„Jo?“

„Já…“ Odmlčí se. Vypadá nejistě. „Nevadí,“ zamumlá a položí hlavu zpátky dolů na můj hrudník. Pak si dá pod tvář ruku.

„Gio.“ Rukou ji přejedu po tváři a čelisti. Čekám, až zvedne hlavu a podívá se na mě. Jakmile zachytím její pohled, prsty jí přejedu po bradě a zvednu hlavu. Svými ústy se přitisknu k těm jejím. Polibek není mokrý ani hluboký. Není to nic než to, že se naše ústa setkají v jemném doteku. „Spi,“ řeknu do jejích rtů. Poté, co se její hlava znovu položí na můj hrudník, natáhnu se, popadnu dálkové ovládání a televizi vypnu.

„Dobrou noc, Coltone.“

„Dobrou noc, Gio.“ Prsty projíždím v jejích vlasech a dělám to i poté, co cítím, jak jí zvláční tělo spánkem. Zvednu bradu a ve tmě se dívám, jak spí. Pak položím hlavu na gauč a usnu stejně tak jako ona.

A poprvé za dobu, která mi připadá jako celá věčnost, se mi nezdá o střelbě a o tom, že jsem skoro přišel o nohy. Zdá se mi o nádherné dívce s očima v barvě smaragdů. Mojí dívce. Když se probudím uprostřed noci a Giu mám stále ve svém náručí, přísahám si, že ten sen udělám skutečností.