FF - 5. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Evudar

Vrať se sem zpátky.

Gia

DÍVÁM SE NA BABIČKU A PŘÍSTROJ, na kterém je napojena. Díky slzám mám rozostřené vidění. Když jsem se probrala v zadní části sanitce, první mou myšlenkou bylo to, abych se k ní dostala a ujistila se, že je v pořádku. Záchranář mi řekl, že je v pořádku a že ji další vozidlo záchranky veze do nemocnice.

 V ten okamžik mi nic víc říct nemohli. Dokonce až do doby, než jsem se sem dostala, netušila, že měla v zadní části hlavy velkou tržnou ránu a silně se nadýchala kouře. Na krátký okamžik se probrala, ale pak znovu usnula. Lékaři říkali, že tohle bylo naprosto normální, ale i tak se mi to nelíbilo.

Opřu se čelem o ruku položenou na zábradlí postele a zhluboka se nadechnu. Hned toho zalituji, protože to jediné, co cítím, je zápach kouře, který se mi drží ve vlasech, oblečení i kůži. Nina, která v době, kdy jsem se konečně dostala ke své babičce, už tu byla a před půl hodinou odešla, aby mi zkusila sehnat nějaké oblečení, ale se ještě se nevrátila zpátky. Což pravděpodobně znamenalo, že dům byl naprosto pryč, což k téhle situaci jen přidalo další sračky. Nicméně pak si připomenu, že jsme s babičkou mohly být obě mrtvé, takže to rozhodně mohlo být i horší.

„Uklidni se,“ zaslechnu mužský hlas a právě včas zvednu hlavu, abych uviděla, jak k místu, kde sedím u babiččiny postele na jednotce intenzivní péče, přichází Colton, Rose a Kirk – Coltonův táta.

„Zlato,“ řekne Rose, jakmile se ke mně dostane, vytáhne mě z mé židle a sevře do pevného objetí. „Volala nám Nina. Jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku,“ zašeptám, protože to je to jediné, co se mi podaří dostat z rozedraného hrdla. Když mě Rose pustí, podívám se na Coltona. Překvapuje mě obrovský strach, který vidím v jeho očích, a ještě víc mě překvapí, když mě přitáhne ke svému velkému tělu.

„Bože,“ řekne hrubě, opře si bradu o vrcholek mé hlavy a sevře mě ještě pevněji.

Rukama ho objemu kolem zad a zavřu oči. Najednou pocítím něco, co bych pravděpodobně cítit neměla.

„Co říkají lékaři?“ zeptá se Rose, když mě Colton pustí a teď mě objímá jeho táta.

„Udělali ji pár stehů. Teď čekám na to, až se probere,“ řeknu jí a znovu se podívám na postel. Přeji si, aby babička otevřela oči, abych se mohla sama přesvědčit, že je v pořádku.“

„Jak se cítíš?“

„Dobře.“ Lžu. Pokud bych měla být upřímná, jsem vyčerpaná, celé tělo mě bolí, hruď mě bolí – vlastně mně bolí každá jednotlivá část těla včetně srdce.

„Sedni si,“ nařídí Colton, vezme mě za loket a naviguje mě zpátky k židli, na které jsem seděla, než dorazili. Chci mu říct, aby mi tu neporoučel, ale právě teď nemám dost energie na to, abych se hádala. Takže si místo toho sednu a vezmu babičku za ruku.

„Už se probrala?“ zeptá se Nina, která se z ničeho nic objeví a s sebou nese umělou tašku s logem obchodu Target.

„Ještě ne.“

„Probere se,“ řekne tiše poté, co se Coltonem, Rose a Kirkem obejme. „Přinesla jsem ti pár věcí. Než se převlékneš, tak tu s Genevrií zůstanu.“

„Viděla jsi dům? Podařilo se jim zvládnout oheň?“ zeptám se. V očích se jí objeví smutek.

„Podařilo se jim zachránit ložnice vzadu, ale zbytek domu je pryč. Šéf hasičů mi řekl, že bude pár dnů trvat, než tě pustí dovnitř, aby sis vyzvedla své věci,“ vysvětlí a dokonce i když to říká jemně, mám pocit, jako by se mi každé slovo zařezávalo přímo do střev.

„Bude to v pořádku. Něco vymyslíme,“ ujistí mě a svou teplou rukou mě pohladí po tváři.

„Jistě.“ S přikývnutím se postavím a vezmu si od ní tašku. „Hned se vrátím.“

„Potřebuješ pomoc?“ zeptá se Rose, která mě rukou zastaví.

„Ne. Jsem v pořádku. Hned se vrátím.“ Podívám se na ni a na rtech vytvořím něco, o čem doufám, že se jedná o uklidňující úsměv a odejdu. Zamířím k sesterně, která je mezi pokoji na pohotovosti a zeptám se, kde jsou toalety. Celou cestu ignoruji fakt, že Colton jde po mém boku. Rychle zamířím na toaletu, vejdu dovnitř a zavřu za sebou dveře. Pak se přesunu k umyvadlu a pustím vodu na maximum, abych zakryla zvuky svých vzlyků.

Dát se dohromady mi pár minut trvá. Pak se seberu dost na to, abych si opláchla obličej, a převléknu se do tepláků, trička a žabek, které mi Nina přinesla. Poté, co své původní oblečení vyhodím do odpadkového koše, otevřu dveře. Na druhé straně najdu Coltona, který tam na mě čeká. Nějak jsem věděla, že by tam mohl být.

„Ahoj.“ Očima, ve kterých jsou vidět obavy, se setká s mými. Potřebuji všechnu sílu, kterou mám, abych se k němu nevrhla a nebrečela. „Pojď sem.“ Vezme mě za ruku a vede zpátky k babiččině posteli. Sednu si tam a on si přitáhne další židli, aby si sedl vedle mě.

Vezme mě za ruku, dá si do svého klína a proplete si se mnou prsty. Vím, že bych se měla odtáhnout, ale neudělám to, protože být s ním spojena, cítit jeho podporu a sílu, když jsem naprosto mimo, je tak skvělý pocit.

„Gia Caro?“ zeptá se muž v lékařském plášti, který vešel do místnosti a po všech z nás se rozhlédl.

„To jsem já.“ Postavím se. Stejně tak se postaví i Colton. Když se mu pokusím vysmeknout, sevření mé ruky ještě zesílí.

„Slečno Caro, můžeme si na pár minut promluvit u mě v kanceláři?“ zeptá se. Pohledem zajedu k posteli. Připadám si naprosto rozervaně.

„Zůstaneme tu s ní, zlato,“ řekne Nina a já k ní zajedu očima.

Směrem k ní přikývnu a já se znovu podívám na lékaře. „Jistě.“

„Dobře. Pojď se mnou,“ instruuje mě, takže to udělám. Jsem naprosto omráčená, takže si ani neuvědomím, že Colton jde stále se mnou. Dojde mi to až v okamžiku, kdy vejdeme do lékařovy kanceláře. „Sedněte si.“ Hlavou kývne ke dvěma židlím, které jsou proti jeho. Sednu si a srdce mi buší tak silně, až cítím lehkou závrať.

„Právě jsem telefonicky mluvil s lékařkou tvojí babičky. Řekla mi, že se jí dnes chystala volat, aby s ní probrala výsledky CT vyšetření, které požadovala.“

„Dobře,“ zašeptám. Colton mě na podporu stiskne prsty.

„Jak víš, tvojí babičce byla diagnostikována vaskulární demence,“ začne a já přikývnu, i když jsem neměla ani ponětí, že měla vaskulární demenci. Myslela jsem si, že se jednalo jen o demenci. „Tahle diagnóza stále trvá, ale nemoc teď dospěla do šestého stádia, což vysvětluje, proč má tak rychlý pokles ztráty paměti.“

„Co budeme dělat?“

„Rád bych řekl, že na její nemoc existuje nějaký lék, ale naneštěstí to není tenhle případ. Bohužel musím navrhnout její umístnění do domu s pečovatelskou sužbou a následnou hospicovou péči.“

„Ne,“ popřu to se zavrtěním hlavy. „V žádném případě.“

„Slečno Caro.“ Ve svém křesle se předkloní a jeho hlas poklesne.

„Chápu, že je to pro tebe těžká situace, ale musíme udělat to, co je správné jak pro babičku, tak i pro tebe. Její stav se bude jen zhoršovat a poté, co se stalo dneska v noci, víš, co by pro vás dvě mohlo horší znamenat.“

„Měla by být se mnou,“ zašeptám.

„Máme dům s pečovatelskou službou, se kterým úzce spolupracuji. Jsou ve státě jedním z nejlepších. Návštěvy rodin jsou tam vítány kdykoli. Můžeš s ní trávit tolik času, kolik jen budeš chtít. Tamější personál je skvělý a tvá babička by dostala neustálou péči, někoho, kdo by ji každou hodinu zkontroloval a ujistil se, že je v bezpečí,“ vysvětluje. Zavřu oči. Zklamala jsem jí. Naprosto jsem jí zklamala. „Vím, že to nikdy není snadné rozhodnutí, ale právě teď je to to nejlepší, co můžeš pro ni i pro sebe udělat.“

„Můžeme si to předtím, než budeme souhlasit, projít a ověřit?“ zeptá se Colton. Otevřu oči a podívám se na něho.

„Samozřejmě,“ souhlasí lékař. „Tak jako tak bych to navrhl. Vím, že domovy s pečovatelskou službou mají špatné stigma, ale slibuji, že poté, co si místo prohlédnete a setkáte se s tamějším personálem, budete to cítit naprosto jinak.“

„Dneska tam zajdeme,“ řekne Colton a stiskne mi ruku.

„Dobře. Máte teď na mě nějaké další otázky?“ zeptá se a dřív, než se postaví, mi podá nějakou brožurku.

„Právě teď ne,“ řeknu mu a výraz jeho tváře zjemní.

„Bude to v pořádku a Gio, můžu říct, že si sice myslíš, že jsi ji zklamala, ale není to tak. Zachránila jsi jí život. Ani si neumím představit, jak těžké muselo být vytáhnout ji z toho domu, ale i tak jsi to udělala,“ řekne. V očích pocítím slzy. „Podívej se tam a pak se vrať zpátky sem. Mám v plánu přestěhovat babičku do nového pokoje, kde ji pár dnů budeme mít na sledování, abychom měli jistotu, že bude po tom pádu v pořádku.“

„Dobře,“ zamumlám, protože není nic jiného, co bych mohla dělat.

„Brzy si promluvíme. Vzadu v brožurce je na mě kontakt. V případě, že budeš mít jakékoli otázky, mi zavolej.“

„Udělám to,“ odpovím, zatímco přejde ke dveřím a otevře je, aby nám naznačil, že můžeme odejít.

Když se vrátíme k ostatním, Rose nám řekne, že Kirk odešel, aby otevřel bar, takže řeknu, Nine a Rose, co mi lékař řekl. Pak poslouchám, jak mi říkají, že s jeho návrhem musí souhlasit.

Dokonce, i když to pomyšlení nenávidím, stále chápu, proč je to potřeba udělat. Už pro ni není bezpečné, aby dál zůstávala doma, a to dokonce ani v případě, že by tam byl někdo s ní. Nemůžu na ni dohlížet každou vteřinu dne. Ona stejně tak jako malé dítě potřebuje dvaceti čtyř hodinový dohled od lidí, kteří rozumí její nemoci.

„Vezmu Giu, aby si to místo prohlédla,“ řekne jim Colton. „Aby se mohla přesvědčit na vlastní oči, zda si myslí, že je to pro ni vhodné.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasí Rose.

„Půjdeme, až se babička probere,“ řeknu a sednu si na židli, kde jsem seděla už dřív. „Pokud bych odešla ještě dřív, než uvidím na vlastní oči to, jak se probere, nepřišlo by mi to správné.“

„To je pochopitelné, zlato,“ souhlasí Rose jemně a pak se podívá na svého syna. Když se pak zeptá Coltona na další otázku, cítím, jak mi ztuhne páteř. „Už jsi vyklidil svůj prázdný pokoj?“

„Jo,“ odpoví a sedne si vedle mě.

„Může u tebe Gia zůstat, než se to všechno vyřeší?“

„Rozhodně.“

Ehm… cože?

„To není nutné. Jsem si jistá, že najdu hotel nebo něco takového.“

„Nezůstaneš v hotelu.“ Nina můj komentář odmítla, jako by to představovalo pošetilý nápad. „Nabídla bych ti prázdný pokoj u nás, ale od doby, co s Nedem spíme v oddělených ložnicích, nám žádný nezbyl.“

To bylo zajímavé vědět.

„A já bych ti mohl nabídnout jeden z našich, ale neustále se u nás střídají naše děti a vnoučata, takže tam skutečně není místo. Colton má hezké bydlení a jeho volný pokoj má svou vlastní koupelnu, takže budeš mít i soukromí,“ řekne Rose. Přemýšlím, zda v době, kdy jsme byli pryč, se o nás bavily.

„Já ne –“

„Genevria,“ zašeptala Nina a přerušila mě dřív, než jsem jim mohla dát seznam důvodů, proč tohle představovalo ten nejhorší nápad na světě.

Otočím hlavu a vidím, jak babička otvírá oči. Postavím se. Skloním se k ní a rukou ji pohladím po tváři. „Babi,“ řeknu. Zmateně zamrká a pokusí se posadit. Rukou se jí dotknu břicha a přidržím ji na místě. „Je to v pořádku. Jsi v bezpečí. Nehýbej se.“

„Jdu říct sestře, že se probrala,“ řekne nám Nina.

Ani nezvednu hlavu, abych se na ni podívala. Stále se dívám na babičku a snažím se jí udržet v klidu. „Co…“ začne, ale nepokračuje. Znovu zamrká.

„Je to v pořádku. Spadla jsi a uhodila ses do hlavy. Jsme v nemocnici, ale budeš v pořádku,“ řeknu jí jemně, ale ona nereaguje. Jen na mě zírá, díky čemuž se zvyšují obavy, které už cítím.

„Dovol, abych se na ni podívala, zlato,“ zaslechnu neznámý hlas. Na druhé straně postele zahlédnu sestru. Ustoupím o pár kroků zpět a cítím, jak ke mně přistoupí Colton blíž. Sleduji sestru, která mluví s babičkou, ale babička neodpovídá. Vypadá tak ztraceně a zmateně. Sestra jí pomáhá sednout si a pak znovu zkontroluje všechny její životní funkce. „Je v pořádku. Dám vědět lékaři, že je vzhůru,“ mluví sestra ke mně. „Také cestou zpátky přinesu trochu vody, aby se napila.“

„Díky.“ Znovu se skloním k babičce. „Babi?“ zeptám se. Očima zajede ke mně, ale je to, jako by se dívala na fotku. Nic v nich není. „Miluji tě,“ zašeptám a ona zamrká. „Bude to v pořádku,“ lžu jí i sama sobě, protože vím, že pokud bych to neudělala, tak bych se zhroutila.

~**~

„Je to pěkné místo,“ řekne Colton. Odtáhnu pohled od výhledu z okna a zadívám se na jeho profil. Má pravdu. Morning Point Nursing Home je pěkné zařízení. Vlastně nádherné. Obrovská cihlová budova v krémové barvě byla vystavěna na úpatí hory a byla obklopená stromy vepředu s výhledem na jezero. Uvnitř to nebylo nijak smutné ani depresivní. Vypadalo to jako domov, kde před krbem bylo posezení s velkou televizí. Spolu s předimenzovanými gauči tam byly i lenošky a za tím byly dva dlouhé stoly, kde se lidé shromažďovali k tomu, aby vytvářeli umělecké a řemeslné projekty. Ředitel jim řekl, že je vytvářeli dvakrát týdně.

Pokoje byly také pěkné, vymalované do jemně žluté a na nich visely obrazy. Každý pokoj měl velká okna s výhledem buď na jezero, nebo na les. Pro obyvatele tam bylo i kryté venkovní posezení, které mohli využívat dle libosti. Ale i tak to nebyl domov. Neustále jsem musela sama sobě připomínat, že už jsme neměli kam jít.

„Bude tu v bezpečí.“

Byla by tu v bezpečí a měla neustálou péči a dohled. Všechna okna na sobě měla zámky a dveře kódované zámky, díky čemuž nemohl nikdo, kdo neměl patřičné oprávněné, odejít pryč.

„Je to pěkné a je to bezpečné,“ souhlasila jsem a rukama jsem si prohrábla zamotané vlasy.

„Až se dostaneme do domu, můžeš se osprchovat. Zavolám Tidea a dám mu vědět, aby mi pomohl odvézt tvůj Jeep,“ řekne, čímž mi připomene skutečnost, že zůstanu s ním – něco, na co jsem se snažila celý den zapomenout.

„Nemám od svého Jeepu klíče.“

„Nedělej si s tím starosti,“ řekne. Zamračeně jeho tvrzení ignoruji.

„V kolik říkali, že se zítra můžu do nemocnice vrátit?“ zeptám se, když se zastaví, aby se podepsal.

„Návštěvní hodiny jsou od desíti do osmi.“

Dneska v noci jsem chtěla zůstat s babičkou, ale Rose i Nina to obě zamítly. Řekly mi, že než se vrátím, potřebuju sprchu, něco k jídlu a trochu odpočinku, protože jsem vypadala jako že se – podle jejich slov – složím. Dokonce s nimi souhlasily i sestry. Vykoply mě ven, což znamenalo, že jsem musela vypadat naprosto příšerně.

„Chceš, abych se někde zastavil a koupil něco k jídlu?“

„Nemám hlad,“ odpovím, opřu si hlavu dozadu a zavřu unavené oči.

„Gio, musíš něco sníst. Celý den jsi nic nejedla.“

„Měla jsem sušenky,“ připomenu mu, znovu otevřu oči a otočím hlavu směrem k němu.

„Měla jsi sušenky, které měla Nina v kabelce, bůh ví jak dlouho. To se jako jídlo nepočítá,“ zavrčí, pak otočí volantem a auto zahne na parkoviště u Panera Bread. Zajede přímo k okénku pro objednání jídla do auta s sebou a podívá se na mě: „Takže, co si chceš dát k jídlu?“

„Jsi otravný.“

„Nejsem si jistý, co je na menu, ale tuším, že bych se mohl zeptat,“ odpoví. Rozčileně si odfrknu a pak se podívám na menu na tabuli, protože s tím vším chci skončit.

„Dám si šálek brokolicové polévky s čedarem a malý sendvič s avokádem. Jo, a nemám peníze, takže by ses jich měl pravděpodobně zeptat, zda nepotřebují někoho na mytí nádobí,“ vyštěknu na konci. On se jen usměje. Zatraceně se umívá, jako by si myslel, jak jsem vtipná.

Grrr!

Stáhne okénko, pro mě objedná misku, ne šálek, a klasický, ne malý sendvič. Pak se natáhne k okénku a zaplatí. K nohám mi položí tašku, kterou mu dali.

„Díky,“ řeknu mu jen proto, že by bylo hrubé otevřít misku s polévkou a nalít mu ji na hlavu.

„Nemáš zač,“ zasměje se.

„Cokoli.“ Zadívám se z okénka a dívám se jím celý zbytek cesty. Když dorazíme k jeho domu, zajíknu se. Ne, nejedná se o dům. Je to chata uprostřed lesů, kdy je jezero tak blízko, že ho od chaty dělí jen pár kroků.

„Tady to je,“ řekne, zaparkuje a otevře dveře na své straně. Vystoupím spolu s ním, popadnu tašku s jídlem a zamířím k chatě. Snažím se to všechno pobrat. Není to nic obrovského, ale ani nemusí být. Na přední straně je krytá veranda, na které jsou vedle sebe dvě houpací židle. Výhled na jezero je sám o sobě důvodem, proč tu žít.

Z kapsy vytáhne klíče a odemkne. Poté, co uslyším hlasité haf, se zastavím, otočím a ztuhnu na místě. Směrem k nám běží plnou rychlostí velký černý pes s dlouhou srstí.

„Loki, k noze,“ přikáže Colton, ale psovi je to jedno. Stále jde k nám, až byl na schodech. Couvnu, až narazím do Coltona. Když si pes sedne jen pár centimetrů od něj, z tlamy má na stranu vyplazený jazyk a pohledem přejíždí mezi mnou a Coltonem, konečně se dokážu nadechnout.

„Gio, tohle je Loki,“ představí nás Colton a já si prohlížím psa, který je větší než jakýkoli jiný pes, kterého jsem kdy viděla. „Je přátelský.“ Vezme si ode mě tašku a nařídí: „Podej mu ruku.“

Dívám se na psa, neochotně natáhnu ruku. Loki se svým čenichem přitiskne k mé dlani a pak si lízne. Když si lízne znovu, zasměji se a rukou přejedu po jeho chlupaté hlavě a podrbu ho za uchem. „Hodný chlapec,“ zašeptám. Postaví se na všechny čtyři a čenichem mě šťouchne do břicha.

„Chce ti říct, že se mu líbíš,“ poznamená Colton a já se na něj usměji.

„Netušila jsem, že máš psa,“ řeknu, když vejde dovnitř a já ho s Lokim, který se mi stále čenichem tiskne k břichu, aby si získal nějakou pozornost, následuju.

„Mohl bych ho dát někam, kde by mohla jeho hlava spočinout, byl nakrmený a dostal vodu k pití, ale Loki je svým vlastním pánem. Většinu času si hledí svého,“ řekne mi, když zavřu dveře a rozhlížím se kolem.

Měla jsem pravdu. Není to tu obrovské, ale je to hezké. Stěny jsou ze zlatavého dřeva a je tu dřevěné schodiště, které vede do druhého patra. Vše vypadá jako klasický loft s ohništěm v rohu a televizí nad ním a komínem, který sahá až ke klenutému stropu. Je zde množství oken. Obývací pokoj je otevřený, je v něm kožená pohovka. Dlouhý ostrůvek, také dřevěný, s dvěma barovými stoličkami odděluje celý prostor od kuchyně. Kuchyň není nijak velká, ale je tak akorát pro dva lidi, kteří tu mohou společně vařit a nešlapat si navzájem po nohou. Je to pěkné, dokonce útulné, a už podle vzhledu můžu říct, že je to typicky mužské místo, protože vše je zařízeno rustikálně a střídmě. Až na jednu fotku s loveckým psem a zbraní tu nejsou žádné jiné fotky.

„Tohle je nádherné,“ řeknu Coltonovi, když to všechno přejedu očima a znovu se otočím tváří k němu.

„To jsem rád. Ve skutečnosti to bylo místo, kde žili mí prarodiče. Když odešli, nechali to mě a mým bratrům, a vzhledem k tomu, že ani jeden z bratrů to nechtěl, mohl jsem to od nich koupit,“ řekne a přejde ke kuchyňskému ostrůvku.

„Můj pokoj je nahoře, ale tady dole je další ložnice.“ Kývne na mě, abych ho následovala, takže jdu kolem schodiště za ním skrz dveře až k malému pokoji s oknem. U zdi je dřevěná manželská postel. Vedle ní je stolek a skříň a další dveře. Když je otevře, tak vidím, že vedou do malé koupelny, kde je skříňka s umyvadlem, toaleta a sprchový kout. „Není to nic moc.“

„Je to dokonalé.“ A skutečně to je dokonalé, zvlášť když mou další možností je přespávání v autě. „Díky za to.“

„Žádný problém.“ Rukama si prohrábne vlasy a pak se na mě podívá. „Chceš, abych ti sehnal něco, do čeho se můžeš po sprše převléknout?“

„Snažíš se mi mile říct, že vypadám jako sračka a smrdím?“ usměji se, ale on mi to neoplatí. Výraz jeho očí změkne a prsty mě přejede po tváři.

„Nevypadáš jako sračka, Gio. Nemyslím si, že bys kdy mohla vypadat jako sračka,“ řekne mi, dívá se mi do očí a mě žaludek v dobrém slova smyslu poskočí.

„Jestli něco máš, bylo by to dobré,“ řeknu. Potřebuji, aby se na mě přestal takhle dívat.

S odkašláním odvrátí oči a znovu si prohrábne vlasy. „Hned se vrátím.“

„Dobře,“ odpovím a sleduji, jak odchází.

Skloním hlavu dolů k Lokimu, pohladím ho po hlavě a pak nadskočím, protože se Colton z ničeho nic zjeví a v ruce nese stoh oblečení. Podá mi ho a u toho řekne: „Běž si dát sprchu. Když tu byla Janet, Cadeova manželka, naposledy, nechala tu pár věcí, takže je můžeš používat. Zítra, až navštívíš babičku, můžeme cestou zpátky vyzvednout všechno, co budeš potřebovat.“

„Znovu děkuji.“ Zvednu oblečení, které mi, když ho mám jen pár centimetrů od nosu, voní stejně tak, jako on.

Očima skenuje můj obličej a dělá to hodně dlouho. Pak, než se otočí a odejde, zamumlá: „Pak se vrátím. Sprcha a jídlo, Gio.“

Panovačný.

„Uvidíme se později,“ řeknu jeho zádům. Přes rameno se na mě podívá, pak přikývne a zmizí.

Usoudím, že nejdřív bych se měla osprchovat, takže zamířím do koupelny, nicméně když mě můj stín následuje, zastavím se. „Sorry, chlapče, ale nemůžeš tam jít se mnou,“ řeknu Lokimu, který zafuní, ale pak si lehne na zem. Zavřu za sebou dveře, svléknu se a pustím sprchu. Když se na sebe podívám do zrcadla, vidím, že neměl pravdu. Skutečně jsem vypadala příšerně. Dlouhé, tmavé vlasy vypadají jako hnízdo potkanů a zelené oči vypadají unaveně. Díky kruhům pod očima je to ještě horší.

Poraženecky vydechnu, zapadnu do sprchy a nechávám horkou vodu, aby ze mě spláchla všechen zápach kouře, který se mě stále drží. Pak popadnu šampon a dvakrát si s ním vydrhnu vlasy. Následně si na ně nanesu kondicionér a pomocí sprchového gelu se vydrhnu od hlavy až k patě. V době, kdy skončím se svou očistou, mi stěží zbývá trocha energie na to, abych se oblékla, ale i tak to udělám. I když skutečně necítím chuť k jídlu, vím, že bych měla něco sníst, takže zamířím do kuchyně. Loki mě následuje.

Usadím se na barové stoličce, vyndám svoje jídlo a přiložený umělý příbor, který mě k tomu dali. Ukousnu si sendviče a pak zajedu pohledem dolů k Lokimu. Oči má přilepené k mé ruce. „Tady, chlapče,“ zamumlám, a dám mu druhou půlku svého sendviče. Vezme si ho a ani se neobtěžuje se skutečným žvýkáním. Prostě to celé spolkne a pak zamíří ke svému pelíšku vedle ohniště a se šťastným zavrčením se tam uvelebí. Otevřu svou polívku, dám si pár lžic a pak ji znovu zavřu. Jsem plná a teď už naprosto bez energie. Už nezvládám nic víc než uklidit po sobě a uvelebit se na gauči, což je přesně to, co dělám.

„Gio.“

Zaslechnu svoje jméno. Se zamrkáním otevřu oči. Vůbec si nevzpomínám, že jsem usnula. Otřu si ústa, protože jsem si jistá, že jsem slintala, a posadím se. Podívám se na Coltona a pak na tašky, která má u sebe. Ty tašky mi jsou důvěrně známé – tašky, které jsem měla pod postelí ve svém pokoji u babičky. „Ty jsi dostal moje věci. Jak se ti to povedlo?“

„S Tidem jsme se dostali do domu oknem vzadu,“ vysvětlí, posadí se na gauč vedle mě a pohladí Lokiho, který se k nám připojí.

„Venku je tvůj Jeep. Ve tvém pokoji jsem našel tvou kabelku a klíče. Také jsem dostal všechno z tvého šatníku a pár věcí z koupelny v hale. Neprohledával jsem zbytek domu, abych našel další věci, ale usoudil jsem, že bychom je mohli pak získat, až ti velitel hasičů umožní přístup do domu.“

„Ty ses vloupal do domu mojí babičky, abys získal moje věci?“ Podívám se na svou tašku a pomyslím na to, že to byla ta nejmilejší věc, kterou pro mě kdy kdo udělal.

„Nebreč, Ďolíčku,“ zašeptá. Oči se mi plní slzami, takže jen stěží vidím.

„Nebrečím,“ lžu, i když se mi vzadu v krku vytvoří obrovský vzlyk, který nedokážu ovládnout. Dřív, než mu stihnu říct, že jsem v pořádku, mě drží v náručí a já zabořím obličej do jeho krku.

„Ššš. Mám tě,“ řekne jemně a všechen ten stres, strach a smutek, který jsem v sobě během posledních pár týdnů držela, přeteče přes pomyslnou hráz. Brečím mnohem silněji, než jsem kdy brečela. Tak moc, že skoro nejsem schopna dýchat, tak moc, že ani nevím, zda kdy dokážu přestat. Tak tvrdě, že se nakonec v jeho náručí ubrečím ke spánku.

Když se druhý den ráno probudím ve svém pokoji, ležím v posteli a dívám se oknem na stromy. Snažím se sebrat odvahu vyjít ven a čelit Coltonovi tváří v tvář. Nemůžu uvěřit tomu, že poté, co jsem na něm včera v noci brečela, mě pak musel odnést do postele. Dokonce, i když mi neřekl, abych s tím přestala, tak vím, že nikdo nechce, aby žena, kterou sotva zná, mu brečela na klíně. Vím, že dříve nebo později mu budu muset čelit, takže odhodím přikrývku, vylezu z postele a přeju si, abych měla silné ponožky, protože dřevěná podlaha je mrazivě studená.

Zamířím do koupelny, kde vykonám ranní činnosti. Ústa si vypláchnu vodou, protože potřebuji projít svoje věci, které jsou pravděpodobně stále ještě v obývacím pokoji, abych našla kartáček na zuby nebo pastu. Jakmile jsem v koupelně hotová, přejdu ke dveřím a pootevřu je jen na štěrbinu, abych mohla vykouknout ven.

Z místa, kde stojím, toho moc nevidím, ale můžu usoudit, že Colton v kuchyni není. Otevřu dveře úplně a vyjdu ven. Skoro spadnu na obličej, protože narazím do Lokiho, který leží přímo před mými dveřmi.

„Snažíš se mě zabít?“ zeptám se ho, a když se postaví na všechny čtyři a začne vrtět ocasem ze strany na strany, pohladím ho. „Pojď,“ zavolám na něj a přes obývací pokoj přejdu do kuchyně.

V celém domě je ticho, ale voní tu káva, takže Colton už musel vstát a přinejmenším ji ráno uvařit. Poté, co najdu hrníčky na kávu, si ji naleju, přidám si do ní smetanu a cukr, které vidím na lince, a zamířím ke dveřím. Jakmile je otevřu, Loki se kolem mě prosmýkne a zamíří ke Coltonovi, který sedí a houpe se na jedné ze židlí a na sobě má tepláky spolu s tmavě modrým tričkem. Nohy obuté v botách má opřené o zábradlí. Vlasy má stále ještě vlhké, jako by vyšel ze sprchy.

„Dobré ráno,“ řekne, když se setkám s jeho očima.

„Dobré ráno.“ Usadím se vedle něj a zvednu nohy, abych se jimi opřela o dřevěné zábradlí. „Díky za včerejší noc. Já –“

„Gio, nemusíš mi za nic děkovat. Nevadí mi dívat se na tebe,“ přeruší mě. Roztančí se mi žaludek, ale ty pocity ignoruji a raději usrknu své kávy. „Je ti zima?“

„Ne, jsem v pohodě,“ řeknu mu upřímně. Dokonce, i když je ve vzduchu chladno, svítí na nás sluníčko a díky jeho síle je mi příjemně. „Víš, kolik je hodin? Nikde jsem neviděla hodiny, abych to zjistila.“

„Když jsem před pár minutami vyšel ven, bylo osm,“ odpoví a já zvednu svůj šálek ke rtům, abych znovu upila.

„Tohle místo je skutečně nádherné,“ řeknu a na jezeře sleduji malou loďku.“

„Užívám si to tu.“

S úsměvem se na něj podívám. „Hodíš se sem.“

„Co tím myslíš?“

„Chci říct, že kdybych tě neznala a náhodou tě jednou uviděla, tak bych si myslela, že budeš bydlet na podobném místě, jako je toto, obklopený stromy. Někde v ústraní, stranou mimo světa.“

„To samé bych si myslel i o tobě,“ odpoví a já nakloním hlavu ke straně.

„Nemyslel by sis, že přicházím z velkého města?“ zeptám se a on zavrtí hlavou.

„Neumím si představit, jak žiješ ve městě. Jsi příliš jemná.“

„Nejsem jemná.“

„Ďolíčku, ty jsi měkčí, než tmel,“ zamumlá, ale podle toho, jak to říká, to vůbec nezní jako nic špatného.

Ignoruji přezdívku, kterou pro mě používá, a zavrtím hlavou.

„Vždycky jsem sem chtěla přijet k babičce na návštěvu, ale táta měl vždycky výmluvu pro to, proč bude lepší, aby přijela ona k nám. A máma tátu milovala, takže vždycky udělala to, co on chtěl. Kéž by to neudělala,“ tu poslední část prakticky zašeptám. Není to poprvé, co si myslím, že protože se táta tím, jak držel nejen mě, ale i mámu daleko od její mámy, choval jako kretén.

„S tvými rodiči je mi to líto,“ tiše řekne. Otočím se, abych se na něj podívala. Překvapuje mě, že to ví. „Máma mi řekla, co se jim stalo.“

„To –“

„Neříkej, že je to v pořádku,“ přeruší mě se zavrtěním hlavy. „Ztratit je muselo představovat obrovskou ránu.“

„To ano,“ souhlasím a sevřu svůj hrníček o něco pevněji.

„Máš nějakou další rodinu?“

„Moje máma byla jedináček. Táta má dvě sestry – Holly a Christen. Obě žijí v Oklahomě. Ani jedna z nich se nikdy nevdala a nemají žádné děti.“

„Jste si blízké?“

„Miluji je. Mluvíme spolu, ne moc často, ale vždycky volají, aby mě zkontrolovaly, a já dělám to samé. Ale ony mají své životy tam.“

„Když jsi přišla o mámu nebo poté, co jsi ztratila tátu, měla jsi poblíž nějakou rodinu?“

„Ne… dobře, můj táta se oženil s Colleen jen krátce poté, co máma odešla, a když táta zemřel, zůstala jsem s ní, ale nejsme si blízké.“

„Jak dlouho poté, co máma zemřela, se s ní oženil?“ zeptá se. Tu otázku prakticky zavrčí.

„Ne dlouho. Po pár měsících.“

„Bože.“

„Je to, jak to je,“ odpovím a on zavrtí hlavou, nicméně mlčí, za což jsem vděčná.

„Bude pořádku, když půjdeš dneska do nemocnice sama?“

Z toho, že se tam se mnou nechystá, mi spadne srdce, ale sama sobě připomenu, že on má svůj život a práci. I když to jedna má část chce, nemůže se mnou být pořád. „V pořádku to zvládnu sama.“

„Musím pracovat. Jinak bych tam s tebou byl.“

„Já vím,“ ujistím ho.

„Kdy by měli převézt babičku do pečovatelského domu?“

„To zjistím dneska, až budu v nemocnici,“ odpovím. Dokonce, i když je to pro ni to nejlepší, stále nejsem nadšená z představy toho, že ji tam přestěhuji.

„Dej mi vědět a já si zařídím, abych u toho s tebou mohl být.“

„Nemusíš to dělat.“

„Vím, že nemusím. Ale chci, Gio. Chci, abys mi to dovolila. Chci tu být pro tebe, kdykoli to potřebuješ.“

„Coltone,“ začnu, ale on dá nohy ze zábradlí dolů a postaví se.

Skloní se ke mně, rukou mě vezme za čelist a donutí mě, abych se mu podívala do očí. „Pusť mě k sobě, Gio,“ naléhá, pak se ohne a políbí mě na čelo.

Zavřu oči a dřív, než to zjistím, je pryč. Zaslechnu otevření a zavření dveří. Když otevřu oči, díky slzám v očích skoro nic nevím, ale ani to nepotřebuji, protože všechno cítím.